Miroslav Štěpán: Světoví politikové si v roce 1989 se situací v Československu nevěděli rady, a tak vsadili na Václava Havla

2. 12. 2013 / Jan Čulík

Štěpánova kniha je důležitým příspěvkem k úvahám o tom, jak by Češi měli vstupovat do vztahů se zahraničními mocnostmi, které určují poměry v Čechách, a jakou by si pro to měli vypracovat strategii. Jinými slovy: Víme, že vždycky nám vnutí změnu domácích poměrů zvnějšku svět, ale uvažujme nad tím, jak to aspoň trochu z Česka systematicky ovlivňovat. Ze Štěpánovy knihy vyplývá, že čeští politikové nikdy neměli takovou strategii žádnou, a dodnes ji ke své škodě nemají a ani o ní neuvažují.

Miroslav Štěpán/Petr Holec, Můj život v sametu, aneb Zrada přichází z Kremlu. Praha, nakladatelství Malý princ, 2013

Poměry v Československu se vždycky určovaly ze zahraničí, a tak tomu bylo i v roce 1989, tvrdí ve svém právě vydaném knižním rozhovoru s redaktorem týdeníku Reflex Petrem Holcem Miroslav Štěpán, někdejší druhý nejmocnější činitel autoritářské Komunistické strany Československa před rokem 1989. Na rozhovory, ať knižní či časopisecké, se dívám většinou velmi skepticky, protože ono se toho v českém prostředí nakecá ("Názory, ty mi jdou," přiznal se kdesi nedávno bezelstně spisovatel Ludvík Vaculík), publikace, které jsou založené na věcné analýze faktů dají samozřejmě daleko větší práci. Nicméně Miroslav Štěpán byl jedním z nejvýznamnějších představitelů KSČ před listopadem 1989, a měli bychom proto jeho svědectví z této doby i jeho subjektivním názorům na to, co se tehdy odehrálo, asi věnovat určitou pozornost.

Paradoxně je Holcův knižní rozhovor se Štěpánem výmluvným otiskem především dnešní doby (otázkou jisté zůstává, do jaké míry dnešní móresy jsou stále produktem předlistopadové normalizace), a to v tom smyslu, že je rozhovor naprosto individualistický: Štěpán v něm hovoří o sobě, obhajuje sebe, mluví o svých životních a politických zkušenostech. Právě z tohoto hlediska je tato kniha do určité míry zklamáním: Dovíte se z ní o poměrech ve vládnoucích kruzích KSČ před rokem 1989 o hodně míň, než byste očekávali. Je to hlavně kniha o Štěpánovi. Přesto obsahuje záznam určitých zajímavých okolností.

Štěpán byl bezesporu schopný a talentovaný mladý muž, původem z venkovských Loun, který rychle udělal závratnou kariéru v normalizační komunistické straně, zdá se, že hlavně proto, že normalizační komunisté prostě neměli v sedmdesátých letech skoro žádné mladé kádry. R. 1974 se stal šéfem pražské organizace SSM (kde zahájily svou kariéru mnohé vlivné osoby v dnešní České republice, například zakladatel SPOZ Miroslav Šlouf, lobbista ČEZ Vladimír Johanes a lobbista a podnikatel Martin Ulčák). Od roku 1977 se stal s podporou Sovětského svazu prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, mezinárodní organizace, která se během let stala zahraničněpolitickým nástrojem Kremlu. Mezinárodní svaz studentstva působil velmi aktivně v zemích třetího světa, kde se Sovětský svaz přetahoval o vliv s USA, a většina rozvojových zemí hrála hru, kdy balancovala mezi oběma mocnostmi. Štěpán si tak jako prezident MSS vybudoval četné a vlivné mezinárodní přátelské styky se zahraničními studenty, kteří pobývali v Praze v rámci stipendia MSS, a z nichž se během času stali v mnoha zemích světa vlivní prezidenti či jiní ústavní činitelé. Jak Štěpán vzpomíná, touto organizací prošla řada zajímavých lidí. Třeba někdejší švédský premiér Olof Palme, nebo palestinský vůdce Jásir Arafat, či významný britský labouristický politik Roy Jenkins, později ministr britské vlády, spoluzakladatel britské sociální demokracie a bývalý prezident Evropské komise. Za zmínku stojí i Štěpánovo přátelství s kontroverzním českobritským milionářem, tiskovým magnátem Robertem Maxwellem (Janem Hochem), vydavatelem deníku Daily Mirror, s nímž se Štěpán spřátelil v osmdesátých letech a přivedl ho i k Husákovi. Když se dostal do finančních potíží, Robert Maxwell vykradl podnikové penzijní fondy svých zaměstnanců a spáchal na své jachtě r. 1991 sebevraždu. To je aspoň oficiální verze. O tom, že Maxwell vykradl penzijní fondy svých podniků, ve Štěpánově rozhovoru nic není, avšak Štěpán poukazuje na to, že se Maxwell mj. zabýval vymáháním finančních pohledávek zemí sovětského bloku v různých zemích třetího světa, Štěpán se domnívá, že "tato jeho činnost mohla vést k jeho smrti, o níž jsem přesvědčen, že byla násilná".

Štěpán se podle svých slov líčí jako praktik a pragmatik, jenže měl potíž. V Komunistické straně Československa, straně gerontů, se nedalo nic dělat, byla ochromena jak králík ve světle reflektorů "neblahým" dědictvím Pražského jara 1968, asi tak, jak je dodneška česká politická scéna ochromována neblahým dědictvím antikomunismu. V KSČ se prostě nedalo nic dělat, nedalo se nic nového navrhnout, protože jakákoliv nová inteligentní iniciativa zaváněla možným návratem do šedesátých let, a to soudruzi nemohli dopustit.

Takže, podle Štěpánových slov, jediným postojem KSČ v osmdesátých letech bylo jen udržet se u moci co nejdéle, "už to tady nějak doklepeme", bez jakékoliv vlastní ucelenější politické či ekonomické strategie. Bylo to - zase - vlastně úplně stejné jako dneska.

Potíž je, že z jeho knihy vyplývá, že Štěpán sám se choval v podstatě stejně jako geronti v KSČ a nebyl schopen flexibilně se přizpůsobit jakékoliv nové strategii ze zahraničí, anebo si nějakou sám vymyslet a realizovat ji.

Jeho kniha je důležitým příspěvkem k úvahám o tom, jak by Češi měli vstupovat do vztahů se zahraničními mocnostmi, které určují poměry v Čechách, a jakou by si pro to měli vypracovat strategii. Jinými slovy: Víme, že vždycky nám vnutí změnu domácích poměrů zvnějšku svět, ale uvažujme nad tím, jak to aspoň trochu z Česka systematicky ovlivňovat. Ze Štěpánovy knihy vyplývá, že čeští politikové nikdy neměli takovou strategii žádnou, a dodnes ji ke své škodě nemají a ani o ní neuvažují.

Když se v Rusku - zřejmě pod vlivem někdejšího šéfa KGB Andropova - dostali k moci Gorbačov a jeho lidé, Rusové zoufale hledali v Praze někoho, kdo by se postavil do čela reformní strategie. Miroslav Štěpán tady měl velké možnosti, ale do reformního vlaku nenaskočil. Je velká otázka, zda se tedy v osmdesátých letech dokázal chovat tak strategicky a pragmaticky, jak by prý býval chtěl. V knižním rozhovoru s Petrem Holcem zaznamenává několik případů, kdy se mu naskytly možnosti, aby takříkajíc převzal reformní otěže státu, oni jich však nevyužil - zjevně z arogance a zaslepenosti mocí. Určitou roli v tom hrály i osobní antipatie - Miroslav Štěpán nezakrývá, že je měl vůči Václavu Havlovi, ale i vůči komunistickému předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi. Adamec je podle Miroslava Štěpána nekompetentní idiot, nebylo tedy prý možné s ním vypracovávat jakoukoliv reformní politickou strategii. Těžko určit, do jaké míry je Štěpánovo hodnocení Adamce založeno na čistě osobních antipatiích a do jaké míry je to fakt.

18. prosince 1988 uděloval Štěpán pražskému Divadlu na zábradlí, někdejšímu domovskému divadlu Václava Havla, vyznamenání za výstavbu. Když stál v divadle na pódiu, všiml si, že v publiku sedí všelijací disidenti, včetně Václava Havla. Ředitel divadla Vladimír Vodička Štěpánovi navrhl, aby se v jeho pracovně s Václavem Havlem sešel. Ten byl na rozhovor připravený, ale Štěpán to odmítl. Zničil si tak zjevně jakoukoliv možnost postkomunistické politické kariéry.

Zajímavé je, že když téhož večera hovořil Václav Havel telefonicky s Alexandrem Dubčekem, zalhal mu, že se Štěpánem mluvil. Štěpán si to přečetl v policejních odposleších telefonátů Václava Havla. Štěpán v knize vysvětluje: "Samozřejmě jsem věděl, proč to udělal. Československá disidentská opozice otálela s aktivitou, zatímco všude kolem se už něco dělo." Českoslovenští disidenti potřebovali podle Štěpána vykazovat svým zahraničním chlebodárcům činnost, a pořád nic neměli. Štěpán cituje, a v ḱnize přetiskuje, americké hodnocení československého disentu jako neefektivní. Podle tajné informace 1. správy SNB z 22. listopadu 1989

"podle současného hodnocení ministerstva zahraničí USA jsou existující formy činnosti nelegálních struktur v ČSSR neefektivní. Opoziční skupiny nemají vypracovaný realistický, přesvědčivý a působivý program, který by vyvážil skutečnost, že v řadách těchto skupin nepůsobí osobnost vyvolávající respekt a vážnost veřejnosti. Podle amerického hodnocení tyto vlastnosti nemá v nelegálních strukturách nikdo. Proto dostal zastupitelský úřad USA v Praze za úkol takovou osobnosti vyhledat mezi politiky z řad KSČ."

Otázkou ovšem je, do jaké míry si tajná zpráva SNB lhala do kapsy...

V září 1989 se Rusové pokusili o první nátlak na československé komunisty. Zavolal si ho premiér Adamec, seděli u něho vlivní Rusové a když Štěpán dorazil, pokoušeli se ho přesvědčit, aby souhlasil s tím, že se Václav Havel stane v komunistickém Československu ministrem kultury. Štěpán to razantně odmítl. Uvedl několik procedurálních důvodů a pak dodal: "Přijde mi nemravné, abyste vy nám říkali, kdo bude naším ministrem kultury." Adamec k tomu Rusům dodal: "Vždyť jsem vám to říkal!" Snad se Adamec Štěpána bál?

Ve čtvrtek 16. listopadu 1989 v šest večer navštívili Miroslava Štěpána ruský generál, šéf KGB v Československu a další ruský generál, který přicestoval z Moskvy. Jednalo se při vědomí toho, že v pátek 17. listopadu se bude v Praze konat přelomová demonstrace. Ruští generálové Štěpánovi vyřídili prosbu od Gorbačova:

"Je to prosba na tebe, Miroslave. Jsi ochoten setkat se zítra sedmnáctého listopadu na tiskové besedě s Adamcem a prohlásit, že vy dva chcete společně jít cestou přestavby a demokratizace? Bylo by dobré, kdybys to udělal. A neměl bys o tom předem informovat ani prezidenta Husáka, ani generálního tajemníka Jakeše."

"Pamatuju se, že mluvili přímo o desáté nebo jedenácté hodině dopoledne, takže zřejmě měli nějaký konkrétní časový plán," dodává Štěpán. I tuto nabídku v hodině dvanácté Štěpán odmítl. Vysvětlil, že Adamec je hlupák, a řekl, že o věci bude informovat Jakeše.

Rusové se tedy podle Štěpánovy interpretace pak vzdali jakéhokoliv úsilí přesvědčit ho, aby se stal šéfem reformistů, a společně se Spojenými státy vsadili stoprocentně na Václava Havla.

Podle Štěpána byl 17. listopad dílem části československé StB, která se pod vedením šéfa StB Lorence odštěpila od stranovlády a přidala se k Američanům a k Rusům, kteří se rozhodli revolucí prosadit Václava Havla. Štěpán:

Z mých informací i analýz vychází jediné: KSČ a její vedení už nebylo způsobilé se dohodnout, jak společně postupovat dál, takže si Sověti prostě vybrali náhradní řešení. A tím byl Havel. Sedmnáctým listopadem je Havel vtažen do centra událostí a Sovětský svaz jen pokračuje v prodávání bratrských socialistických zemí.

Štěpán má důkazy, že v pátek 17. listopadu byl Václav Havel v kavárně ve Svazu spisovatelů na Národní třídě ve stejnou dobu, kdy tam pobýval šéf StB generál Lorenc. V té kavárně se téhož večera objevil i tehdejší ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec, velmi vážený člověk i v Sovětském svazu, který měl velmi důležitý úkol: rychle vydat zprávu, že jsou na Národní třídě stovky vážně zraněných lidí. Prokopec přinesl seznam ze všech pražských nemocnic, kde byla napsána jména. Pak velmi rychle zemřel na rakovinu, nikdo k němu ale do nemocnice nesměl, jen Adamec, tvrdí Štěpán.

Klíčové je, že někdo musel průvod studentů, který šel po nábřeží, u Národního divadla přimět k tomu, aby odbočil na Národní třídu, kde ho čekali policisté. "Že šlo o řízenou akci, dokazuje i to, že v čele průvodu šli lidé jako poručík pražské StB Zifčák, a další lidé z vyšších bezpečnostních složek, kteří ovšem na akci nebyli v uniformách," tvrdí Štěpán.

Na Holcovu námitku, že čeští historikové 17. listopad zkoumali a dospěli k závěru, že neexistují důkazy, že to nebyla spontánní lidová akce, reaguje Štěpán slovy, že historikové nezkoumali události z té doby v mezinárodním kontextu a že pamětníci jim prostě spoustu věcí neřekli. Argumentuje, že oficiální verze událostí ze 17. listopadu je směšně zidealizovaná.

Za brutální policejní akce proti demonstracím v Praze v říjnu 1988 a v lednu 1989 byl podle Štěpána odpovědný generál Carda, někdejší náměstek ministra vnitra a šéfa pražského a středočeského SNB. Toho Štěpán poslal v únoru 1989 na velvyslanectví v NDR, s tím, že "v Praze moc stříká vodou a je potřeba ho uklidit". Carda byl podle Štěpána ješitný primitiv. Paradoxně právě on poslal po listopadu 1989 Federálnímu shromáždění dopis, v němž se chlubí, že "usvědčil Štěpána".

Miroslav Štěpán byl jedním z mála komunistických činitelů, kteří byli po roce 1989 odsouzeni. Měl být odsouzen za to, že údajně organizoval policejní útok proti studentské demonstraci dne 17. listopadu 1989, avšak důkazy pro to se nenašly, tak se hledalo dál a byl odsouzen za organizaci policejních zásahů při předchozích demonstracích v roce 1988 a 1989. I zde se důkazy nenašly, případně byly zfalšovány, takže šlo podle Štěpána o politický proces. Soudili ho samozřejmě titíž komunističtí soudci, kteří předtím fungovali v komunistickém režimu.

Štěpán o sobě tvrdí, že nikdy nebyl pro věznění či mlácení oponentů. Strávil dva a půl roku ve vězení, paradoxně na Borech to bylo ve stejné cele, kde byl vězněn Václav Havel, a měl ve věznici stejného "vychovatele" jako vězněný Václav Havel. S ním si také o Havlovi povídali. Když se do věznice přišel na svou bývalou celu podívat prezident Havel, Štěpána na dobu jeho návštěvy uklidili jinam. Takové už jsou paradoxy českých dějin.

0
Vytisknout
21609

Diskuse

Obsah vydání | 6. 12. 2013