Apel na sociální pracovníky?

27. 11. 2013 / Hana Mudrová

Možná je trochu předčasný, možná přichází právě včas. Autorka Radka Janebová se ptala, proč chybí sociální pracovníci v diskuzích o exekucích. Možná je to tím, že na diskuze mají čas až po práci a protože je celkem běžné neodkládat práci ani doma, mají už tématu plné zuby.

Měli by sociální pracovníci být všespasitelnými anděli? Hlas R.Janebové zaznívá z velmi odborného a kvalitního prostředí. Ví, o čem mluví. Jenže je poněkud na výšinách, v univerzitním prostředí. V terénu se vlastně až od ledna 2007 plošně vyžaduje odborné vzdělání, které je klíčem k povědomí o široké oblasti, která se kolem nás rozevírá. Předtím pracovníci odborů řešili situace především na základě zkušeností -- a byli přetíženi už tak, navíc často bez podpory. Kdopak se jich zastal, když někdo u přepážky řval a vyhrožoval? Málokterý šéf.

Exekuční zátěž jako taková se objevovala velmi pomalu a zastřeně. Osobně jsem jako sociální pracovnice v azylovém domě poprvé "potkala" zničující exekuci (černá jízda za necelých 8.000,-) v roce 2005. Bylo to hodně drsné, ale klientka to zvládla, uprosili jsme i snížení poplatku. O pár stovek, ale zaplaťpánbu za to.

Moje zkušenost, kterou jsem ostatně tehdy ochotně šířila na netových fórech a v diskuzích, zněla: vyjednávat, odpovídat exekutorovi, snažit se splácet, jak jen to jde. S touto politikou jsem ovšem tvrdě narazila u GE M.B., kde DOHODNUTÉ postupné splacení 740 korun během 3 měsíců vylezlo v r. 2008 na 5000 na pokutách a dalších sankcích. Opakuji, že přes veškeré písemné, telefonické a osobní vyjednávání za nepohyblivého, invalidního klienta. Prostě to měli tak nastavené a i když úřednice banky doporučovala "za každou cenu platit aspoň něco" tam, kde byl v téže bance obstaven 4 měsíce (!) jediný příjem -- důchod, doslova jsme splakali nad výsledkem. Nicméně -- klient žádal placení, protože přece není možné, aby to třeba jednou neodvolali, jen co jim dojde, že se snaží... Jeho prosbu během splácení odmítli, ale už je to hotové.

Pracuji nyní v Domově pro seniory a troufám si tvrdit, že našim klientům pomáháme likvidovat jejich dluhy, orientovat se ve svých potřebách a zacházet se svými penězi již od r. 2007. Jde však o velmi citlivou oblast práce -- přístup musí být naprosto individuální, nevnucovat klientovi své hledisko, nebrat mu iniciativu, ať je v jakémkoliv stavu.

Mám zkušenost, že i člověk s problémy s pamětí se dokáže orientovat při společné práci v tom, jak chce s penězi nakládat, s čím mu vlastně pomáháme, že má rozhodovat on sám.

Vloni v září jsem si udělala sondu spokojenosti s naší podporou. Výsledek? Všichni respondenti věděli, že se svými penězi hospodaří sami, třebaže téměř všichni využívali naší různé podpory. Téměř všichni staří lidé chtějí mít život bez dluhů. Jsou schopni se omezit, jen když mají reálnou vidinu "normálního" života.

Postupně jsem nabídla během těch let pomoc s hospodařením jak lidem se zkušeností z bezdomovectví, tak romským ženám. Ve všech případech šlo o to, že do týdne po převzetí peněz neměli nic. Rozdali, tu a tam popili, ale nejvíc prokouřili. Pokud měli peníze u sebe, byli za týden nešťastní a bez nich. Nabídli jsme jim uložení hotovosti v trezoru, samozřejmě s tím, že kdykoliv peníze vyzvednou.

Byl to klient, kdo inicioval možnost uschovávání cigaret, aby je měl "dál od ruky". Tato nabídka pomoci kuřákům trvá stále. Ano, někdy přišel klient rozohněný, Romky nás i proklejou --kvůli tomu, že když všechny své peníze a cigarety vyberou, samo od sebe se v jejich plastikové kapse nic neurodí. Do tří měsíců však zatím všechny Romky systém přijaly a dokonce spokojeně chodily posedět k přepočítávání, kolik se jim zase nahromadilo a kolik že mají ještě den před další "výplatou".

Lidé, kteří přestali používat jakékoliv plánování a museli žít s tím, co měli, nedokážou "oddálit slast", žádají a znovu opět ruší spolupráci i několik let. Jenže i u dosavadního "rekordmana" došlo ke stavu, kdy si dotyčný plánoval naspořit. Na boty, na nějakou opravu a potom na luxusní doplněk, věděl o ušetřené hotovosti.

A co víc, zlepšily se jeho vztahy s rodinou, tedy přímo jeho zájem o jejich život (příbuzní nebyli jen prostředkem k dovozu peněz nebo cigaret), začal se zajímat o noviny, vyhledával tisk, který ještě nečetl a překvapoval mne konverzací o tom, co se dozvěděl. Člověk velmi nemocný, s poškozenou pamětí -- a co s ním vědomí, že již není úplný outsider, udělalo!

Jenže tohle je díky spolupráci celého týmu, stále prokazovanému zájmu, povzbuzování, vysvětlování, partnerství s jakýmkoliv klientem, odstupování od úmluvy bez výčitek, natož třeba posměchu.

Cosi podobného by se mohlo dostat i do terénu, ale upřímně řečeno, byl by na takovou spolupráci ochoten někdo přistoupit? Jak si vlastně představit práci třeba s rodinou? Pobytová služba umožňuje kontakty, kdykoliv to potřebuje kterákoliv strana. Rychlé předávání informací, porady, změny. Jenže v terénu? Kde začít? U rodiny, rozvádějících se, ohrožených seniorů, lidí na ubytovnách, skrytě bezdomoveckých?

U koho a kde začíná ta potřeba, kdo se cítí být kdy chudý, potřebný, kdo dokáže přiznat, že se propadá? Kdo přizná včas, že je obětí, třeba vlastního potomstva? Ví to vůbec? Dnes stačí pouze nezvedat neznámé hovory -- a nedávno konkrétní člověk přišel o byt kvůli exekuci na několik tisíc. Prostě kašlal na neznámé číslo a nebral si poštu, neboť byl na cestách.

Další otázky: jak si kdo službu představuje? Poradenství již přece existuje, dokonce i bezplatné. Vždy může jít hlavně o doporučení, jenže plošný a stálý kontakt -- kdo a kdy a jak to zaplatí?

Můžeme více rozvinout osvětu, když problémy nyní opravdu začínají bobtnat a růst -- ale co dál? Budiž, můžeme zkusit nějaký program, dohled nad domácností, která se do toho statečně pustí -- už byl na toto téma i program v televizi. Práce s několika rodinami? Když nejsou peníze na stávající programy? Tohle nejde nějak symbolicky odfláknout, stejně jako je příšerné, že se do roviny symboliky dostávají současné dobré programy, které už v terénu dokázaly fungovat -- a lidi kloužou zpátky.

Jde přece o potřebu práce odborníka - sociálního pracovníka, který se pořád točí ve vzdělávacím procesu, potřebuje pořád víc a víc vědět o legislativě, psychologii, sledovat novinky v oboru i ceny základních potřeb, doporučovat, radit, zprostředkovávat...

Takoví odborníci tu jsou a další rostou. Přímo v praxi, snaží se. Mají ale čas koukat třeba do Britských listů a diskutovat samostatnými články tam, kde diskuze jiná není? Znám hodně kolegyň, které posouvají svou práci dopředu, v každé skupině klientů. Odborně, se zaujetím, nadšením, s vyhlídkou na -- nic.

Vysoké morální a pracovní nasazení, empatie, komunikační schopnosti -- ne, to nejsou znaky mimozemšťanů, ale celkem normální, základní požadavky na osobnost sociálního pracovníka. Ano, rostou tady a pracují. Znám jich desítky a obdivuji, co dokážou. Vím, o čem leccos z té práce je a vím, že mám proti mnoha z nich skoro luxusní zázemí.

Nechodí však na netová fóra, kde by se pořád museli bránit nespokojencům, kteří vidí jen maléry, které si pamatují z doby před x lety, nebo ty z médií. Každodenní vyčerpávající práce se shodí tím, že to jsou úředníci, a tím pádem příživníci. Nebo přijde suita vykuků, a jak se zadrápne na postech, zničí práci několika let. Jak se do konce r. 2011 zvedla práce sociálních odborů -- i kvůli požadavkům na odbornost a poznávání nových stylů práce s lidmi a pro lidi, najednou byly místo posílení rozmetány včetně pravomocí a zase se začínalo znovu. Po čtyřech náročných letech.

Volalo se tu po mnoha věcech. Po uznání, financování, po tom, aby se sociální pracovníci sami ozývali. Dobrá, zařiďte dny delší, než čtyřicet hodin, stálou supervizní podporu každého z nich -- a zajisté zbude i čas a myšlenka na to, aby se i ve veřejném prostoru široce diskutovalo o dluzích, exekucích a možnostech podpory. Nebo o stovkách dalších problémů, které pořád jenom zoufale hasíme.

Jen tak namátkou, nač si vzpomenu: co takhle terénní služby, stacionáře a denní centra pro lidi s duševním onemocněním? Pro jakékoliv nemocné a staré? Linky důvěry po celé republice? Akutní psychiatrická pomoc nejen v Riapsu? Podpora rodin, pečujících o postiženého nebo starého (nemohoucího) člověka? Odlehčovací pobyty na pomoc pro všechny pečovatele? Psychologická podpora těchto statečných? Veřejné uznání a podpora obcí? Likvidace bariér ve veřejném prostoru?

Kdo se například stará o to, zda se z laviček senior snadno a sám zvedne? Aby ty lavičky vůbec ve veřejném prostoru byly? Aby se jakýkoliv nemocný dovolal v nouzi pomoci? Znáte auto, kam se snadno a bezbolestně dostane dlouhý člověk s nemocnými klouby? Kde je rozvinutá podpora a "léčení" rodin s problémy? Určitě by laskavé čtenáře napadlo mnohem víc.

A teď mne omluvte, strávila jsem příliš mnoho času u této reakce (na článek mne upozornil kamarád) a musím zbytek večera věnovat přípravě na zítřek. Potřebuji spát aspoň pět hodin...

0
Vytisknout
4444

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2013