Profesionálové vymírají. Zbudou "odborníci"

29. 11. 2013 / Karel Dolejší

Zatímco si Elia Kazan v Tiché dohodě (1969) z profesionality dělá bžundu a zobrazuje ji jako patologickou, nesmyslně nablýskanou životní rutinu, která vede hlavního hrdinu živícího se reklamou na cigarety až k pokusu o sebevraždu, 70. léta, jak známo, přinesla na široké frontě ústup od sociálních experimentů předchozí dekády a restaurovala se právě na platformě rutinního, deziluzivního profesionalismu. Jistě, povrchně vzato, nalezli bychom už dříve Brooksovy Profesionály (1966), jenže to byl western... v jehož závěru se koneckonců najatá parta zabijáků zachová naprosto lidsky, tedy zcela neprofesionálně. A pak je tu ještě třeba Lautnerův Profesionál (1981) s Belmondem v titulní roli, kde hrdinova identita zůstává stále ještě odvozena od jeho profesionality - jenže současně s tím je hned od počátku na kolizním kursu se "systémem", který jej pověřil výkonem politické vraždy v africké zemi ovládané diktátorem - a na konci filmu tento profesionál příznačně umírá. Happy end nemáme, zeptejte se příští týden.

Tato konstelace je vlastně předznamenána i v jednom, tuším že posledním z dílů zmíněného britského seriálu Profesionálové. Problémem se stává vysoce postavený kariérní důstojník, který byl "systémem" z ničeho nic a bez varování zrazen - během cvičení NATO v Německu prohrál kvůli simulovanému nasazení nového nervově paralytického plynu - načež tento plukovník zešílí, geniální ozbrojenou akcí se zmocní granátu s osudnou otravnou látkou a pod hrozbou jeho použití uprostřed Londýna se snaží úřady vydírat. Nakonec je tu tedy otřesený profesionál držící uprostřed zatravněného stadionu v ruce granát a sledující dokonce i dění za sebou prostřednictvím bizarní soustavy zpětných zrcátek pověšené na prsou...

Po naprostou většinu času je ovšem profesionalita v Profesionálech zobrazována jako hodnota veskrze pozitivní, odchylky od ní pak jako osudové odpadnutí od milosti. Je to právě všudypřítomné zdůrazňování tohoto aspektu, proč kdysi jeden kamarád prohlásil: "Profesionálové jsou prostě moc namistrovaní." Ano, jsou: Jde o muže bez jakýchkoliv slabin, kromě snad několika málo "chlapáckých" neřestí vysloveně nutných k dokreslení charakteru.

***

Byla to právě společenská restaurace 70. let 20. století, co na přechodnou dobu obnovilo prestiž profesionality, nad níž už ve 20. letech vynesl ortel Walter Benjamin: "Všechny rozhodující údery budou nadále vedeny levou rukou." A ony opravdu levou rukou vedeny jsou; například v dnešním Česku toho o profesionalitě zpravidla nejvíce namluví osoby soustavně diletující mimo svůj obor.

I skutečná profesionalita byla přitom už jen jakýmsi zbytkem po osvícenském projektu univerzálního pozvednutí lidstva. Bývávaly doby, kdy i obyčejný důstojník musel mít rozsáhlé všeobecné vzdělání, široký kulturní přehled a pokud možno také hrát na nějaký hudební nástroj. Posléze se však už jen očekávalo, že důstojník bude "profesionál" - zvládne perfektně jen a jen vlastní práci a o vše překračující jeho kompetence se postarají zase jiní, zatímco v soukromém životě si zpravidla na různé věci, pokud je už potřebuje, někoho najme. Klasický profesionál byl již produktem rozsáhlé eroze klasického všeobecného vzdělání. Avšak ani to, že se budete od raného mládí soustavně připravovat na celoživotní práci ve zvoleném oboru, se již dnes od vás neočekává. Hudbou budoucnosti je člověk střídající bez zaváhání profesní identity dle potřeb trhu jako ponožky, opravdový flexi(de)bil. V takovém prostředí ovšem může profesionální rutina jen těžko do budoucna hrát podstatnější stabilizační funkci.

V Česku ale navzdory fatálnímu úpadku profesionála dochází (zejména v letošním roce) ke společenskému vzestupu "odborníka". "Odborník" zde není žádným vzdáleným příbuzným vysloužilého profesionála; je to produkt systémové krize politiky a fakticky také vzniká symbolickým vymezením proti politikovi. "Odborník" se vyznačuje tím, že nediskutuje, ale "dělá, co je (údajně) třeba". S "odborníkem" coby spasitelem přišla strana SPOZ a té ho pak elegantně přebrala ANO. "Odborník" nemusí ničemu pořádně rozumět - čemupak na světě pořádně rozumí takový Jiří Balvín? Za to ale na svém odboru bez námitek dělá přesně to, co od něj různí zadavatelé očekávají - a nekomplikuje to odkazy na nějaké obecnější stranické programy, idiotské sdílené hodnoty či snad nedejbože teorie.

Nahoře "odborník", dole ovčan flexi(de)bil - hle, světlé zítřky českého státu po smrti profesionála.