Jižní tradice - naděje pro postimperiální Spojené státy americké?

9. 9. 2013 / Karel Dolejší

Je ironií osudu, že sever Spojených států - zhruba řečeno převážně radikálními protestanty osidlovaná část, na rozdíl od především ekonomických migrantů na jihu hlásících se častěji k anglikánství a katolicismu - se dnes navenek prezentuje jako nábožensky vlažnější a sekulárnější. Avšak stále více komentátorů současného amerického veřejného života poznamenává, že navzdory "odnáboženštění" Severu tu stále existuje hlubší kontinuita s radikálním protestantismem, která se promítá do převládajícího mýtu "americké výjimečnosti" podbudovávajícího imperiální ideologii. Právě proto se lze domnívat, že v postimperiálním období to bude právě "jižanská" mentalita, která se dokáže mnohem lépe vyrovnat s upadajícím mezinárodním postavením bývalého světového hegemona. A nemyslí se tím, samozřejmě, barvotiskový obrázek jižanství z občanské války založený na rasismu a obhajobě otrokářství.

Radikální protestantské sekty na severu USA odjakživa fascinovalo proroctví z biblické knihy Ezechiel předpovídající "Nový Jeruzalém", propojení božského a světského, v sekularizované verzi později interpretované jako radikálně utopická náprava pozemských poměrů podle ideálního vzoru. Stopy této radikální křesťanské utopie můžeme sledovat až k projektu prezidenta Wilsona ("válka za ukončení všech válek"), jeho zavádějící recepci v Masarykově meziválečné filosofii "konce dějin" a k současným "neowilsoniánům" v Demokratické straně USA, kteří jsou vlastně pouhým "levicovým" klonem neokonzervativců. Naproti tomu Jih se v rámci svých náboženských snah zpravidla více staral o osobní nápravu než o nábožensky podbudované, utopické politické projekty. Sebepolepšení jako hlavní úkol jednotlivce zde zastiňovalo náboženský zápal pro nápravu veřejných mravů - zápal vždy minimálně nahrávající odvedení pozornosti od vlastních nedostatků, ale v praxi často spojený až s představou o samozřejmé vlastní morální nadřazenosti a "misi" k nápravě světa, kterou jsem ze strany absolutní autority pověřen.

Jižané ovšem tuto mytologii tak snadno nepřijímají. Jednak byla jižanské tradici odjakživa cizí, jednak má Jih za sebou traumatizující zkušenost "Ztracené věci" z doby občanské války a v mnohém snad ještě více traumatizující zkušenost tzv. "Rekonstrukce". Když bylo jižanství v polovině 70. let minulého století v osobě prezidenta Cartera konečně i politicky rehabilitováno, nikoliv nepřekvapivě se projevil daleko větší zájem o lidská práva ve spojeneckých zemích a mnohem menší důraz na imperiální tradici a "nápravu světa tam venku". Údajná americká výjimečnost i údajná neporazitelnost jsou na Jihu přijímány podstatně skeptičtěji, snad také díky propracovanému smyslu jižanské kultury pro odvrácené stránky lidské přirozenosti.

Antropology popisovaná jižanská "kultura cti" má ovšem také pořádnou odvrácenou stránku v podobě vyšší incidence násilí v každodenním životě. Na druhé straně existuje i pozitivní aspekt celé věci - trvající důraz na (percipovanou) osobní integritu sociálního aktéra, který stále povrchnější, uspěchanější a nesoustředěná americká kultura jinak v podstatě postupně vytěsňuje. Lze pozorovat, jak se Jižané komentující současnou krizi v Sýrii méně nechávají unášet údajným "morálním posláním" imperiálního dobrodružství a více se zaměřují na hodnocení osobní integrity proponentů intervence. Vychází přitom z tradiční představy, že dělat některé věci je s osobní ctí neslučitelné, je to jednoduše hanba a nelze to ospravedlnit žádným údajným vyšším účelem.

Bylo by zajisté nepřijatelným zjednodušením představovat jižanskou tradici jako něco benigního či dokonce spasitelného, co zachrání USA na konci jejich imperiální periody. Žádná záchrana před úpadkem a kocovinou z něj se konat nebude. Na druhé straně podle mého názoru nelze přehlížet, že tato pokořená tradice následně během období hledání otevřená cizím vlivům představuje daleko adaptabilnější část amerického dědictví než zpovrchňující seveřanství, jež se sice možná zbavilo vnějších sektářských náboženských atributů, zachovalo si však z radikálního protestantství to nejvýbušnější - nezvladatelnou vášeň "šturmovat nebesa", která byla dnes již zcela podřízena ideologii imperiální expanze.

Jižané zkrátka nejsou těmi, kdo budou šíleného kapitána Achaba z Melvillovy Bílé velryby poslušně a bez pochybností následovat po cestě dlážděné údajně dobrými úmysly až do pekel.

Jakože současná elita Spojených států zjevně počítá s tím, že nás všechny - stejně jako Achab - vezme sebou.

0
Vytisknout
4985

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2013