Čas šamanů

15. 8. 2013 / Lubomír Brožek

Obyvatelstvo je tradičně tak profízlované, že jeden udávaje druhého prostřednictvím třetího už udává sám sebe.

Egon Bondy, Šaman

Nedávný přímý přenos z jednání poslanecké sněmovny o důvěře Rusnokově vládě skončil (poté, co všichni tradičně udali všechny), jako každá správná telenovela, happyendem, který rozjařil televizemilovný lid. Jeden z posledních dílů parlamentních pohádkových příběhů by se mohl nazývat "Kapři se rozhodli vypustit si rybník". Většina z nich, pravda, v upřímné víře, že si záhy napustí nový, v němž se jim bude stejně dobře kalit voda, aby se v ní kapří duše nerušeně mohly vznášet, stoupajíce výš a výš od šerého dna. Prostě pohádka...

Aby se stala skutečností a kapříkův sen se naplnil, je třeba paradoxně přesvědčit voliče (televizní diváky), že vůbec nejsem kapr, ale pořádně zubatá štika, která dá kaprům zabrat. Je to těžké, ale nikoliv nemožné, neboť milovníci telenovel jsou důvěřiví a mají krátkou paměť. Většinou mnohem kratší nežli je čas mezi volbami. Zkrátka ideální publikum pouťových vyvolavačů, mediálních šamanů a jiných PR specialistů, vymýšlejících neuvěřitelné ptákoviny typu "Řešení místo strašení".

"Proč prostě nezkusíte říct lidem pravdu?" zeptal jsem se nedávno jednoho šamana. Vytřeštil na mne oči a zalapal po dechu. "Jakou pravdu? Že naše řešení je strašení? Že jsou to všechno kecy? Ale to přece všichni vědí! Nejsou pitomí. A proč jim to tedy říkáme, když to vědí?"

Šaman se zarazil: "To je právě ta záhada. Vědí, že jsou to kecy, ale chtějí je slyšet. Chtějí iluzi, které by mohli věřit. S pravdou bychom daleko nedošli." Šaman se zasmál a chvatně se rozloučil. Měl spoustu práce s přípravou předvolební kampaně a neměl čas na naivní tlachy. Měl plný úvazek k práci na pohádce, která vytěsnila skutečnost, neboť čas předvolební je čas šamanů, pohádek a mýtů.

Jedním s esenciálních mýtů je mýtus o nezastupitelnosti lidových zástupců a posvátné parlamentní půdě, která by, mimochodem, mohla být zajímavým prostředím pro bádání sociálních a kulturních antropologů zajímajících se o formy autentických vztahů (Claude Lévi- Strauss) "přežívajících nebo vznikajících v moderních společnostech".

Kapří rybník zvaný poslanecká sněmovna by totiž mohl být v těchto intencích vnímán jak sociální struktura srovnatelná například s melanéským (anebo jiným podobným) kmenem, ergo systémem mezikmenového a vnitrokmenového obchodu zvaného domorodci kula. Což nemá nic společného s kulaky, ale týká se obchodu, který má "téměř aristokratický charakter a pravidla". Kula je něco jako uzavřený kruh, ve kterém jmění cirkuluje ve stálém koloběhu uplácení a přijímání darů, přičemž (dle B. Malinowského) "veškeré dění jako kdyby tento kruh kopírovalo, slavnosti, obřady a v podstatě i veškeré běžné činnosti jsou jakoby tímto kruhem zachyceny".

Přitažlivost tohoto dění je obrovská a vtahuje do svého víru nejenom samotné aktéry, ale i hochštaplery a podržtašky všeho druhu, labilní intelektuály, narcistní kumštýře , amorfní celebrity, stejně jako druhdy adoranty knížete, který (zatímco Václavovo rytířstvo spí v Blaníku) vyjede z Orlíku s pankáčským čírem vlajícím ve větru přímo do předvolební vřavy.

Možná při tom, dříve než usne, řekne i něco působivého pro historii.

Například něco ve stylu poslední věty Jana Lucemburského "podejte mi meč a veďte mého koně tam, kde je bitva nejprudší". (Později to šamani zapsali jako: Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.)

V podstatě je jedno, co řekne. Důležité je, co šamani zaznamenají a zvýrazní na billboardech. Osobně si myslím, že barvy knížecího číra už značně vybledly a budou se je snažit trumfnout jiná číra zdobící nová simulakra.

Objeví se obrazy štik, které PR šamani vytvoří z kaprů a línů. Blázni budou jenom okouzleně zírat, zatímco kapři v štičích převlecích budou trpělivě vyhlížet, až se rybník znovu napustí a krátit si čas starou písničkou o vlastní nepostradatelnosti a tradičním strašením voličů, včetně harašení symbolickými daty, které by nemohlo být bráno vážně ani v pavilónu mentálně postižených.

Tedy, pro připomenutí, kdyby se rybník vypustil 21. srpna, bylo by to srovnatelné s vpádem cizích vojsk? A kdyby lid svou vůli projevil 17. listopadu, pak by se stalo co, paní předsedkyně Poslanecké sněmovny parlamentu ČR?!

Prostě nastal čas vypustit rybník. Toť vše. Brzy bude napuštěn nový. Šamani už pilně pracují na zázračné proměně kaprů v štičí simulakra. Desítky milionů spolykají slaboduchá hesla, prázdné slogany a pitomé fóry.

Jen opravdová štika by byla dost silná, aby tenhle stupidní rituál změnila. Například tím, že by vynesla nečekaný předvolební trumf a místo šamanským mediálním agenturám přispěla třeba nemocným dětem. Ale toho v Čechách bohdá nebude. Bohužel. Takže.. hurá do voleb, kapříci. Rybník čeká.

0
Vytisknout
11403

Diskuse

Obsah vydání | 19. 8. 2013