Jak dál?

12. 8. 2013 / Leopold Kyslinger

Následující článek pojednává o prvcích přímé demokracie. O tom, že nedostatky demokracie se neléčí jejím odstraněním, ale jejím naplněním. Neúnavným propagátorem prvků přímé demokracie byl Milan Valach (| 18. května 2013). Dovolte, abych mu svůj příspěvek, který čerpá z jeho myšlenek, věnoval.

Současné články napříč spektrem medií nás přesvědčují, že přišel čas standardní levice. A že ta levice není žádným samospasným činitelem, protože je provázaná s byznysem stejně, nebo jenom o poznání méně, než jsou provázány pravicové strany. Jako většina zpráv má i tato své racionální jádro.

V každé politické straně, bez ohledu na orientaci, probíhá železný zákon oligarchizace, kdy se vedení strany na základě ovládání zdrojů informací, peněz, administrativního aparátu, ale třeba i na základě styků s vrcholovými představiteli státu, odtrhne od svých členů. Uvnitř této kasty pak probíhá boj o přístup k moci a k veřejným financím. Každému politikovi jde o moc, ale příslušnost ke jmenované kastě převáží i osobní ambice a politik bojuje zuby nehty, aby ta těžko kontrolovaná moc zůstala zachována jako výhradní vlastnictví profesionálních politiků, kteří ji využívají ke svému prospěchu. Kdysi to výborně vystihl Václav Bělohradský slovy: "Funkcionáři všech stran si rozumějí."

Přístup k veřejným finančním zdrojům je nepsanou pozvánkou pro různé zájmové skupiny. Nejde jenom o přidělování obecních či státních zakázek, ale také o návrhy vhodných formulací zákonů, jak to často vidíme ve sněmovně, kde existuje paralelně několik různých návrhů, podle toho, komu která strana právě prokazuje "laskavost". V takovém systému se poctivost stává konkurenční nevýhodou a firmy bez styků a úplatků utřou. Jsou vytlačovány těmi, co takovými skrupulemi netrpí. To znamená, že zdrojem korupce se stává přímo náš systém zastupitelské demokracie a protože zákon oligarchizace platí bez výjimek - ať se strany zaklínají tradicí či morálními frázemi, voliči následně propadají politické nevíře a druhá část politické pověře. Jsou pak ochotni hledat řešení ve vládě silné ruky. A to je vážná hrozba znamenající konec demokracie.

V našem systému demokracie je to podle ústavy lid, který je zdrojem veškeré státní moci (hlava1. článek 2. odstavec 1) a tuto moc propůjčuje zastupitelům -- opakuji, lid si nevolí své pány, ale své zastupitele. Tedy svého druhu úředníky. Je na místě otázka, proč takto manifestovaný lid nemá právo tyto své zastupitele ustavit i sesadit, kdy se mu zlíbí? Odpověď je nasnadě. Protože by to znamenalo citelný zásah do politické moci. Do té moci, o kterou politici urputně bojují. Stačí zmínka, aby převážila politikova alergie, zaznívá zde uražené elitářství, tedy falešný pocit panské nadřazenosti -- "Přímá volba není nejchytřejší, osobně s přímou volbou nesouhlasím" (Marek Benda); "Pokud bude i nadále volit kdekdo, zvolíme jednou i Rákosníčka" (Jaroslav Škárka). Mají proč se bát. Existuje precedens. Když guvernér mnohomilionové Kalifornie Gray Davis přivedl zemi do vážných potíží, občané ho jednoduše odvolali, přestože nebyl zrovna volební termín.

Rozhodli se místní zastupitelé a na ně napojené firmy pro projekt, o jehož výhodnosti pro zapojené se nepochybuje, zatímco občané to za prioritu nepovažují? Nemáte-li možnost referendem zvrátit rozhodnutí o zneužití obecných prostředků, nemáte-li možnost odvolání příslušných zastupitelů, je to evidentní deficit demokracie. V České republice existuje jakási možnost místního a krajského referenda, ale nastavených tak, že je lze jen velmi obtížně splnit. Jinak řečeno, je nutné prosadit a uzákonit referendum vyhlašované na základě rozhodnutí občanů - a to na místní i celostátní úrovni za stejných podmínek, jaké platí i pro všechna ostatní hlasování občanů. Prahy povinné účasti, jako je to u nás u místního referenda, jsou výsměchem občanům ze strany vládnoucí oligarchie. Tento výsměch je preventivní obranou politiků vůči občanům. Jim jde o to nejcennější. O moc. Je to přirozené. Pokud budou politický systém ovládat sami politici, je jenom normální, že si jej přetvoří ve vládu volené aristokracie, že si rozhodují o svých platech, o své imunitě, o svém postavení ve společnosti, o obecních daních, ač občanům tuto možnost v zákonu odepřeli. Jak to, že volby politiků jsou platné, i kdyby přišel jenom jeden volič - a hlasování v krajském referendu je platné, jen přijde-li nejméně 35% všech občanů kraje?

To, co skutečně potřebujeme, je právo rozhodovat sami o všem, k čemu jsme dočasně svěřili právo rozhodovat svým tzv. Zástupců - a to včetně odvolání od úrovně obce až po úroveň EU. Potřebujeme tedy prakticky použitelné a účinné zákony nastolující vládu občanů. Bojím se, že volba současné levice tomu příliš nepomůže. Levice tyto problémy řešit nechce, alespoň je ve svých programech nereflektuje. Je důležité reagovat na každou zmínku, že je tu příliš demokracie, hlasitou reakcí, že je jí naopak málo.

Nevím jestli si čtenář všiml, že ve Švýcarsku probíhá debata o základním nepodmíněném příjmu. O dalším demokratizačním prvku. Podpisová akce již přinesla dostatek hlasů (130 000), takže teď probíhá debata nakonec završená referendem, které určí, zda základní nepodmíněný příjem ano nebo ne. Podle švýcarských zákonů je výsledek limitován rokem 2019. Jeho výše je navrhována na 2 500 švýcarských franků pro dospělého a 600 pro dítě měsíčně. To představuje roční výdaj asi 200 miliard a z nejrůznějších státních fondů (pomoc v mateřství, státní důchody atd.) se v současnosti vyplácí asi 170 miliard. Rozdíl 30 miliard je ufinancovatelný, zvláště když odpadne dost široká škála administrativy. Vykazování nezaměstnanosti například ztratí smysl. Zajímalo by mě, proč tuto kartu nezdvihne naše levice - už jenom pro ty dopady. Na trhu práce by se vyrovnaly síly a s poptávkou po pracovních silách by musely nezbytně jít nahoru také podmínky. Zvýší se cena opovrhované a nepříjemné práce a naopak se sníží cena práce žádané. Zvýší se konkurenceschopnost podniků a podpoří se drobné podnikání, protože se sníží riziko bytí bez příjmu. Zvýší se domácí spotřeba. Lze mluvit o osvobození lidí - o demokratizaci. Už dnes mají učitelé ve školách problém, protože dětem lžou, že jenom na nich záleží zda budou úspěšní ve svém zaměstnání. Sami však dobře vědí, že tolik pracovních míst není. A tady přichází základní nepodmíněný příjem, který značně zmírní feudum (feudální léno zaměstnavatele vyjádřené slovy: "nelíbí se ti? Můžeš jít!"), osvobodí lidí a dovolí jim pracovat tak, jak chtějí. Škoda, že se toho nedožil Milan Valach. On věřil spíše paticipatívní ekonomice, která se v jednotlivých případech objevuje tu v USA nebo v Argentině, ale je velmi křehká a závislá na dravosti nadnárodních oligopolů. Uvidíme jak to ve Švýcarsku dopadne. Držím palce. Pro zajímavost ještě uvedu, že podobnou koncepci, ale ve formě parodie, měl Vlastimil Tlustý jako ministr financí Topolánkovy vlády v roce 2003. Proč parodie? Protože navrhoval základní nepodmíněný příjem ve výši 4 000 Kč na osobu a měsíc. To je částka, která samozřejmě nedovolí opustit pracovní proces, která neuvolní trh práce, která neosvobodí člověka. I z dobré myšlenky jde vždy udělat špatnou frašku.

(Poznámka: V textu jsou použity celé pasáže z knihy Milana Valacha Svět na předělu.)

0
Vytisknout
7284

Diskuse

Obsah vydání | 14. 8. 2013