Jak rozvíjet média veřejné služby

14. 8. 2013 / Bohumil Kartous

Média, nejen ta se statusem veřejné služby, mají být pod permanentní kritikou. Stejně jako politická scéna. Je to jediný nástroj, který může korigovat tendence dané pouhou lidskou subjektivitou, omezeností, ale i ekonomickými nebo mocenskými zájmy. Kritika by ale měla být spravedlivá a neměla by připomínat účelovou snahu naklonit vychýlené mediální váhy na stranu jiné mocenské nebo zájmové skupiny. Tak ovšem, škoda tomu, působí text pana Hrehy, v němž se autor snaží vylíčit Českou televizi a Český rozhlas jako zcela zaujaté a i ty nejmarkantnější atributy objektivity pošlapávající mediální instituce.

Taková kritika je ovšem sama na první pohled zaujatá a jako takovou ji lze vcelku jednoduše odmítnout, a to i těmi, kdo by se měli hlouběji zamýšlet nad tím, jaké důsledky jejich práce má. Jinými slovy, podobná kritika vede pouze k upevňování stávající situace, a ta věru není ideální.

Polemiku s panem Hrehou je nutno uvést krátkým vstupem do mediální teorie. Pro poučeného čtenáře není žádným překvapením, že média realitu nutně zkreslují, nikoliv zrcadlí. Tak se tomu děje v totalitách i v demokratických režimech. Rozdíl je v tom, že zatímco totality uvalují na média úplnou nebo alespoň rozsáhlou ideologickou a mocenskou doktrínu, která je tím pádem do značné míry čitelná, demokratické režimy rozmnožují motivy i zájmy a je tedy překvapivě daleko složitější rozluštit konkrétní zájmy v pozadí jednotlivých mediálních "agenda settings". Představa, že demokracie zaručuje něco jako "objektivní" média, je od počátku postavena na omylu. Mnohokrát vzpomínaný Noam Chomsky, nebo třeba Robert McChesney, to jsou autoři, kteří na příkladech z USA ukazují, kterak jsou média kontrolována vlivovými skupinami a jaké následky na veřejné mínění to může mít.

V demokracii však existuje jedna důležitá výsada, kterou totality potírají: je možné vyjádřit svobodně kritický názor vůči tomu, co média produkují. A to je také jediná skutečně účinná obrana, která proti mediálnímu diktátu existuje.

I proto nelze souhlasit s "přeexponovaným" titulkem a tvrzením Hrehova článku o tom, že "rozpor mezi realitou a mediální fikcí připomíná stav z dob reálného socialismu".

Nepřipomíná. Český internet, primární mediální sféra současnosti, je plný kritiky na adresu médií a jak často připomíná Jan Čulík, i čtenáři mediálního mainstreamu dávají v diskusích najevo výrazný, někdy i masový nesouhlas s konkrétními články. Prezidentská kampaň, její průběh a také výsledek volby velmi přesvědčivě ukázaly, jak je moc médií omezená a že ani nevídaná unie a často komická snaha podpořit jednoho kandidáta na úkor druhého nedokáže společnost donutit k předpokládanému jednání. To principiálně není špatný stav, protože se ukazuje, že řada lidí si buduje svůj vlastní úsudek, nezávislý na mediálním diskursu.

Problém s kvalitou mediálního pokrytí ze strany médií veřejné služby tu je, ale nikoliv v takových intencích, v jakých jej líčí pan Hreha. Vytváří dojem, že média veřejné služby záměrně a plánovitě perzekvují levici na úkor pravice v totalitní polarizované podobě "přítel -- nepřítel".

Problém ale není tak jednoduchý, stejně jako není platné Hrehovo tvrzení, že lidé jako Keller, Hekrdla nebo Hoffman nedostávají v médiích veřejné služby prostor. Problém je hlubší a vyplývá z předešlého vývoje, který řadu témat tabuizoval a řadu lidí i myšlenkových proudů skutečně -- z hlediska převládajícího diskursu -- zdiskreditoval.

Dodnes je kupříkladu velmi, velmi vzácné, aby se někdo veřejně odvolával na Marxe a jeho myšlenky, protože velká část veřejného mínění vnímá Marxe jako vraha, který má na rukou krev obětí stalinismu a jeho různých odvozenin. Je potřeba si uvědomit, že drtivá většina novinářů, redaktory médií veřejné služby nevyjímaje, se na mediální diskurs prostě a jednoduše adaptuje, protože jejich ochota vzdorovat v newsroomu je pochopitelně blízká nule a vcelku přirozeně dochází k plynulé syntetizaci postojů a názorů s drobnými estetickými odchylkami. Mnozí z nich v tom prostředí dokonce vyrostli a byli jím přirozeně formováni.

Narovnání této nerovnováhy trvá relativně dlouho, což je ale jev nikoli záměrný, jako spíše přirozený. Společenský zlom, který přišel v roce 1989, předurčil logicky i směr, jakým se mediální diskurs bude vyvíjet. Lze ale konstatovat -- a samotná existence BL je toho vcelku dobrým důkazem -- že disent a potřeba alternativ pro výklad světa okolo postupně sílí a že množení informačních zdrojů a jejich vzájemné propojování prostřednictvím různých sociálních sítí oslabuje do té doby silně institucionalizované postavení tradičních informačních zdrojů, což má pochopitelně za následek větší názorovou diferenciaci a tudíž i větší odpor vůči mainstreamu.

Posun určitým směrem je patrný i u ČT. V jistých dobách byly napříč českými médii považovány deklarace státu Izrael za oficiální a odpovídající popis situace izraelsko -- palestinského konfliktu. Včera seděli v redakci proti sobě dva lidé poučení o situaci v oblasti a zastávající -- v přiměřené podobě -- názory protistran. V tomto smyslu by se daly uvést třeba takové příklady, že výrazně myšlenkově progresivní Martin Škabraha byl hostem pořadu Hyde Park, že ve stejném pořadu byla Ilona Švihlíková, že Václav Bělohradský, jeden z výrazných českých intelektuálů, který v současnosti akcentuje výrazně levicová témata, jako je solidarita, je relativně častým hostem diskusních pořadů a dokonce, tuším, si troufne i odkazovat na Marxe. Oproti tomu se do značné míry otupily adolescentní excesy pravicových svazáků, v jisté době výrazně ovlivňujících mediální obraz.

To není snaha nějak ČT omlouvat, jen je třeba vidět skutečnost z rozmanitějších perspektiv, nejen z té Hrehovy. I v mediálním světě dochází k zajímavým posunům, které jsou často nepovšimnuty. Kupříkladu šéfredaktor týdeníku Respekt, když Petr Nečas začal blábolit o politickém procesu v případu jeho milenky, zveřejnil velmi ostrou kritiku takového počínání, bez jakéhokoliv slitování.

Skutečnost totiž není tak jednotvárná, jak ji líčí pan Hreha, ani v tisku vlastněném moguly, ani v sektoru veřejné služby. Skutečnost je mnohem složitější a není, jak už bylo řečeno, ovlivňována jen médii.

Velká část vysvětlení také spočívá v tom, jakým způsobem se za posledních více než dvacet let zformovala česká levice a jak se adaptovala na současnost. KSČM i ČSSD, velmi zjednodušeně, jsou stranami levicového sentimentu spojeného s venkovem a vyloučenými lokalitami, nikoliv s prostředním pražské kavárny, které dostalo po roce 1989 výrazně pravicový charakter. I to se, zdá se, mění, jenže chybí jakákoliv politická alternativa, která by zastávala nějaký viditelný "point of interest" na mapě politického spektra.

Nelze si také nepovšimnout, jakou roli hraje v postoji médií mediální obratnost politiků. I kdybych byl tisíckrát přesvědčen o tom, že novináři jsou idioti a žumpa, nebudu to vnucovat novinářům. Zemanova někdejší mediální neohrabanost vyvolala pochopitelně reakci, která jednoduše nemůže být nezaujatá. Zeman tímto, do značné míry, stigmatizuje celou levicovou politiku. Je tedy otázka, jestli si levice v této zemi svou situaci do značné míry nekomplikuje sama ...

Je-li co kritizovat na médiích, zejména těch veřejných, pak je to skutečnost, že veřejnou kritiku vesměs považují za nějaké neoprávněné vměšování do jejich privilegií. To je asi ten největší omyl, v němž současná mediální sféra žije. Pan Hreha by rád, aby média veřejné služby přijala "systém konzultací, analýz a oponentur nezávislých externích mediálních analytiků".

Řekl bych, že daleko účinnější a daleko méně manipulovatelnou je kritika veřejná, nikým nesjednaná a nikým neovlivňovaná. Tento přirozený "watchdog" mediální scény by měl být prioritní zpětnou vazbou, jenže to by musel nejprve někdo do standardů práce novináře ve 21. století vetknout zpětnou vazbu jako princip. A to je jeden z těch důležitých kořenů problému, o němž pan Hreha vydává zjednodušené soudy. To je i cesta, jak rozvíjet média veřejné služby.

0
Vytisknout
4151

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2013