Soukromí občanské výchovy

11. 2. 2013

Předem tohoto příspěvku snad jen, že jsem si vědoma, že vyřešením mnou nastíněného problému se nestane zázrak a neskočíme rovnýma nohama do světa idejí pravdy a krásy, i že ho nelze vyřešit mávnutím kouzelného proutku. Ale na druhou stranu jeho stálým zanedbáváním si nepomáháme. Zároveň bych se sice chtěla vymezit proti rezignaci Jakuba Kratochvíla na výchovnou funkci školství, ale navazuji na jeho konstatování reality společenskovědních předmětů. Můj text si nedělá ambice jakékoliv odborné studie, zůstává subjektivní úvahou o povaze a stavu jednoho polozapomenutého školního předmětu, píše Markéta Hossingerová.

Občanskou výchovu považuji za jeden z institucionalizovaných nástrojů, kterým lze sloužit k formování lidských postojů v oblasti zejména nemateriálních hodnot (morálka, svoboda, vztahy, kultura, pravidla slušného chování, trvale udržitelný rozvoj atd.) Právě hodiny občanské výchovy mohou poskytovat prostor pro přímou reflexi zkušeností, ještě dětí, se sebou samými, s odlišnostmi, s právy a povinnostmi, s odpovědností, s okolím apod. Cíle občanské výchovy vidím ve zlepšování komunikace a ve schopnosti nalézání kvalitních řešení v soužití s ostatními (na úrovni společnosti, kolektivu i rodiny).

Považuji za důležité připomenout, že občanská výchova se zařazením do povinné školní docházky dotýká nás všech. Navíc pracuje s dětmi, s osobnostmi teprve se formujícími.

Možnosti použití občanské výchovy bych si zde velice amatérsky dovolila přirovnat k užívání libovolného řemeslnického náčiní -- kladiva, pily, sekery...Můžeme s jejich pomocí budovat užitečné útočiště -- odpovědný přístup ke svobodě pro sebe i pro ostatní. Můžeme s ním ale také mnohem účinněji cokoliv ničit a zničit -- protěžování jednoho názoru, soutěž místo kooperace. Anebo do třetice ho můžeme nechat povalovat v kůlně na zahrádce a nestarat se o něj. Nechat ho pustnout a korodovat.

Nyní si krátce dovolím dovozovat, protože školstvím před rokem 1989 jsem neprošla. O způsobu tehdejší občanské výchovy mám takovou představu: byla využívána tendenčně, tj. jako nástroj byla použita k budování onoho jediného (!) "správného" pohledu. Tomuto cíli odpovídala i její náplň. A protože to bylo zřejmé, válela se její hodnota v očích veřejnosti někde u dna.

Změna režimu byla ale pro občanskou výchovu velice zásadní. Znamenala přeci výraznou proměnu jejího obsahu....

Moje školní občanská výchova začala na osmiletém gymnáziu v primě (od 1996). Vzpomínám si velice barvitě na našeho učitele OV, což byl zároveň náš tělocvikář (shodou okolností mi včera kamarádka stejného ročníku potvrdila, že i oni na gymnáziu v jiném městě měli na tento předmět učitele tělocviku). V mém případě to, zdůrazňuji, byl především tělocvikář, čímž bych nechtěla hodnotit nic jiného, než jeho odborné zaměření. Výuka pak probíhala způsobem, kdy netypicky usazený na katedře začal slovy ve smyslu "Tak o čem si budeme dnes povídat...". Asi není divu, že jsme všichni měli z občanské výchovy jedničky. Co jiného? A za co taky? Navzdory faktu zaručeného výborného hodnocení na vysvědčení jsem takto pojatý předmět neměla příliš v lásce -- byla to ztráta času pro nás i pro onoho učitele. Což se na přístupu obou stran podepisovalo...

Základy společenských věd, neboli vyšší level OV, na velkém gymnáziu/střední škole, nám už shrnovaly základy a pojmosloví psychologie a sociologie (prvák/druhák) práva a financí (třeťák) a filosofe (čtvrťák). Dostali jsme jinou paní učitelku, a ta aplikovala systém především monologických výukových metod. Principy demokracie jsme se tak akorát naučili vyjmenovat na písemku, každý z nás si zapamatoval, na co všechno má právo a hurá jsou z nás plnohodnotní občané, kteří se rozlétli na vysoké a vyšší školy.

Po patnácti letech (2011) jsem musela zjistit, že postavení občanské výchovy na základních školách se zas tak moc nezměnilo. Vystudovaná s praxí (učila jsem na částečný úvazek při studiu), jsem se setkala s mnohým odmítnutím ředitelů a ředitelek základních škol. Po zjištění aprobace (děj -- ov) mi většinou přímo řekli, že jsem bez šance. Za všechny bych uvedla jednu paní ředitelku a její slova "nojo, to je taková nešťastná kombinace s tou občankou, tu dokáže zastat kterýkoliv jiný učitel." A tak se i dnes hodinami občanské výchovy doplňují úvazky tělocvikářů, učitelů pracovní nebo výtvarné výchovy, případně, když je potřeba třeba i angličtinářů nebo učitelů IT. (abych předešla možným reakcím, samozřejmě ne každá škola se k občanské výchově takto staví, ale mé skromné zkušenosti jsou zatím takové). A rozumějme, že metodika, cíle i způsoby práce učitele fyziky, výtvarné výchovy, angličtiny, tělocviku nebo občanské výchovy jsou značně rozdílné.

Samozřejmě, musím také uvést, že oproti mému dětství s vyprázdněnou výukou výchovy k občanství, nyní existují tematické plány, je stanovená látka, která se má probírat a jsou k dispozici učebnice. Stejně tak je ale k dispozici jedna (!) vyučovací hodina týdně. A převládá trend, že z občanky se nepropadá (ne nepodobný názoru, že "občanku může učit každý"). Tato zvyková zdánlivá drobnost má destruktivní účinky.

Protože předznamenává, že i ti, kteří už jednou propadli a propadají dál, by měli mít na vysvědčení "alespoň z té občanky přece nejhůř za tři". Nutno ovšem si představit ty, kteří propadají také jako ty, kteří se do školy nechodí vzdělávat, ale chodí se tam bavit (zpravidla jsou to ti samí, kteří mají kázeňské potíže a rodiče neochotné spolupracovat se školou) Občanská výchova jako vyučovací předmět, při němž by se mělo ideálně diskutovat a mluvit, je pro ně snadná kořist. Učitelé vědí, že stačí jeden takový, aby se mu podařilo rozbořit celý program, který vyzní do ztracena...marná snaha. O demotivaci ostatních ve třídě nemluvě.

Postavení tohoto vyučovacího předmětu je stále stejně znehodnocené a teď tak trochu začínáme sklízet plody porevoluční -- nijaké - občanské výchovy. Tak koukám kolem sebe, že se lidé často sice (a v lepším případě) navzájem poslouchají, ale nenaslouchají si. Že si svobodu jednoduše vykládají jako možnost dělat si co chci a ti moudřejší jako něco, co "končí tam, kde začíná" to něco někoho jiného. Že jim empatie a představivost dá hrozně práce a je pro ně vlastně zbytečná. Že je důležitější prosadit si svůj názor, než nalézt společně nejlepší možné řešení. Že mnohdy postrádají schopnost sebereflexe. Že znají jenom práva a žádné povinnosti.

Nově finanční výchova, etická výchova? Ano, klidně. Ale proč nevyužíváme potenciál a nezlepšujeme postavení předmětu, který tu je a má klasické místo ve spektru školního vzdělávání? Obsahuje problematiku rodinného rozpočtu a trhu, stejně jako nastoluje otázky tolerance a plurality.

Domnívám se, že tuto situaci mají faktickou moc změnit pouze rodiče -- mají na školy největší vliv -- tak, že budou požadovat kvalifikované a kvalitní učitele občanské výchovy a zvýšený zájem školy o tento předmět.

Je to přece v jejich zájmu. Aby se jednou po letech nedočkali toho, že sousedův introvertní puberťák bude sympatizantem stránky.

Myslím to (zatím?) v nadsázce. Zakladatelé budou dost možná tzv. "trollující" provokatéři. Spíš si kladu otázku: proč? Chtějí pouze vyvolat hněv ostatních a jejich rozčilením se před monitorem bavit, nebo se vsadili, kolik příznivců získají? Nebo se chtěli dostat do krvelačných televizních zpráv? Nebo si snad opravdu představují systematickou či náhodnou likvidaci padesátníků? V tom případě jakým způsobem asi? Jako v koncentračních táborech Operace Reinhardt nebo jako v britské nemocnici? Jak moc se zamysleli nad tím, co dělají? To by mě vážně hrozně zajímalo a všechny možnosti by zasluhovaly důmyslně kontrovat.

0
Vytisknout
3852

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2013