SPOLUŽÁK JANA PALACHA

Honza Palach měl vyhraněné levicové názory

8. 2. 2013

SMETANA, Jiří (2010). «Vzpomínka na Jana Palacha (I)». Nový polygon : Český zahraniční časopis. 2010, č. 1, ss. 30-32.

Byl jsem v sobotu 16.1.2010 na Olšanech u hrobu Jana Palacha na vzpomínkové akci konané už k 41. výročí jeho sebeupálení. Byli zastoupeni Sokolové, zazpíval Pěvecký sbor pražských učitelů a sbor gymnázia Jaroslava Heyrovského z Nových Butovic.

Chci přispět dílčí osobní vzpomínkou na osobu Jana Palacha a jeho velký čin. Byl jsem jeho spolužákem. Můj soused při písemných přijímacích zkouškách na pražskou Vysokou školu ekonomickou na začátku července 1966 se mi představil jako Honza Palach. Udělal předtím zkoušky na filosofickou fakultu Karlovy univerzity, ale pro velký počet zájemců nebyl přijat. Na VŠE jsme pak studovali v jednom kruhu.

Všechno podstatné o něm je všeobecně známo. Kromě jiného z životopisů napsaných Jendovým profesorem z jedenáctiletky či novinářem Jiřím Ledererem.

Chci především zdůraznit změnu, kterou Jenda prošel mezi příchodem na VŠE a sebeobětováním.

Po prázdninách jsme se uprostřed září sešli na dva týdny v Horažďovicích, kde jsme brigádně sbírali brambory. Prázdninový stesk po bývalých spolužácích přispěl k urychlení seznamování s novými. Hned v prvních dnech jsme po večeři končili v místní hospodě. Někteří z nás pocházeli ze zemědělských rodin postižených režimem. Dva noví kamarádi byli o prázdninách v Anglii a sdělovali nám zážitky. Shodli jsme se v názorech na režim, ostře ho odsuzovali, vyprávěli si politické vtipy. Zpívali jsme protistátní písničky. Dohlížející profesor se nás snažil mírnit. Několikrát mu vyhrožoval přítomný místní "Bretschneider", že na patřičná místa učiní podání o našich protirežimních provokacích.

S touhle dost jednotnou opilecky bouřlivou atmosférou u stolu trochu kontrastovalo vystupování Honzy Palacha. Upíjel si pomalu své jedno pivo. Zůstala mi vzpomínka, jak sedí vedle mne bokem ke stolu poněkud za židlí mojí a mého souseda, tedy nikoli s rukama na stole jako všichni. Možná přišel, když už nebylo volné místo u stolu. Pravděpodobnější ale je, že si tak sedl spontánně, nechtěl být součástí té řvoucí masy, se svou decentností a slušností. Prostě si vybral přesně ten životní prostor, který mu pocitově vyhovoval. Z jeho pohledu mohlo být vnoření ke stolu do mezery mezi dva již sedící - pro většinu zcela přirozené - pociťováno jako vnucování. Na tyhle Honzovy vlastnosti nechci upozorňovat. On skutečně vystupoval jako mírný člověk, nevnucoval se, nedával najevo emoce. To jsou vlastnosti, které jsou přirozené a není třeba se nad nimi pozastavovat.

Na druhé straně dokázal být velmi pevný, tvrdý v prosazování názorů a práv. To se ukázalo v sovětském Rusku, kde byl na prázdninových brigádách v těch letech. Je například známo, že pro nepodstatný prohřešek chtěli soudruzi poslat z brigády jednoho sovětského studenta. Bezpochyby by to pro něj znamenalo vyloučení ze školy a životní tragédii. Honza se tomu postavil, řekl, že Češi odjedou hned domů, pokud vedení neustoupí od toho nevolnického rozkazu. A prosadil svou.

Chci hlavně zdůraznit jinou věc. Honza Palach v té době byl svými názory na zcela opačném pólu, než jaký projevovala naše tehdejší parta. Toník Ohnut, dnes už dvacet šest let v Sydney, při nedávné poslední návštěvě potvrdil, že Honza Palach měl tehdy velmi vyhraněně levicové názory. Totéž říká další spolužák a celoživotní dobrý přítel Ladislav Langr. Ověřoval jsem si u nich svou paměť. Honza se snažil mírnit naši kritiku režimu u nás a v SSSR, obhajoval pokrok v uvolňování, zcela zřetelně byl ovlivněn komunistickou ideologií. Nesouhlasíme s názorem pana Hamra, Jendova spolužáka z gymnázia, že Jendova levicovost končila u Boha a otce a syna Masarykových. Naše zkušenosti jsou jiné. Když jsme zpívali tehdy na brigádě režimem chápanou jako nepřátelskou píseň Masaryk nás svolává, nebyl to Jendův šálek čaje.

Honza byl obdařen krajní empatií a učení stranící slabým a utlačovaným mu učarovala. Na střední škole se zájmem studoval Marxe a Lenina. Bylo to v první polovině šedesátých let.

Vynechám dva roky, kdy jsme měli všichni plno starostí ve škole, která se však rychle měnila tak, jak se měnilo vnější prostředí. Urychlovalo se politické oteplování, na začátku roku 1968 odešlo mnoho dogmatiků z kateder. Politicky znásilněné vědy byly očišťovány od zrůdných nánosů stalinismu, všichni jsme byli fascinováni nečekaným prostorem pro dříve netušené naděje. Patřím k těm mnoha, kteří označují toto období za nejkrásnější ve svém životě.

Bylo přirozené, že velmi vnímavý Honza Palach byl těmito změnami zasažen. Pražské jaro na tohoto citlivého chlapce velmi zapůsobilo.

V roce 1968 na podzim přestoupil na Karlovu univerzitu, kam přešel studovat historii a politickou ekonomii. Tehdy, byl po prázdninách na naší koleji asi naposledy, jsme spolu mluvili. Odhaduji, že to bylo před jeho cestou do Francie, kde v druhé polovině září sklízel brigádně jahody. Odehrálo se to vstoje, snad někde na chodbě. Nebýval výřečný, tentokrát to bylo jinak. Mluvil hlavně on a s odstupem se rozhovořil o svých poznatcích z prázdninové brigády, kterou absolvoval v červnu na celinách pod ruským Uralem.

Jan Palach mi tehdy řekl, co v sovětském Rusku zažil. Začal neobvykle. Zeptal se mne, jestli vím, jak se u nás dělá beton, aby byl vodorovný. Chvíli jsem se snažil hledat odpověď a on mne z té rozpačité snahy vysvobodil, když řekl, že se položí souběžně dvě prkna pomocí vodováhy do projektované výšky, mezi ně nalije beton a přetahováním třetího prkna přes ta dvě vznikne vodorovná plocha. Na brigádě v Rusku na velkém staveništi vodováha nebyla. Na spodní část podlah velkých hal pro slepice byly nejprve navezeny velké kameny a na ně po celé ploše nalit beton. "Místní dělníci a my studentští brigádníci jsme v gumovkách po kamenech klopýtali, často jsme padali a snažili se hladítky za sebou urovnávat povrch," řekl. "Jirko, oni neměli vodováhu," dodal. Každá slepičárna stála jeden milion rublů (bylo to tehdejších deset milionů našich korun).

Stěny slepičáren pod Uralem v roce 1968 byly, stejně jako podlahy, betonové. Beton se lil do bednění ze dřeva. Míchal se v kalfasech lopatami a do šalunku přelíval fankami a také, a to hlavně, přímo z kalfasů. Protože byly nehorázně těžké, tak těm dvěma, kteří se s kalfasem snažili dostat po žebříku nahoru, občas kalfas spadl, někdy s ním a žebříkem i ti dva.

Uprostřed brigády přivezli z tisícikilometrové vzdálenosti hromadu oken k osazení do betonových otvorů ve stěnách. Okna byla asi o tři centimetry větší, než připravené otvory. Kladivy, někteří měli dokonce ke kladivům majzlíky, mnoho lidí mnoho hodin zvětšovalo otvory v betonu, aby okna mohla být osazena.

V jedné z hal neodtékal odpad. Někde v hlubině se do otvoru provalily kameny nebo beton při stavbě. Mnoho lidí mnoho hodin majzlíky zvětšovalo otvor do stran a do hloubky, než se ucpávku podařilo najít a odstranit. Tedy chaos a šlendrián místo kvalifikovaného stavebního vedení a dozoru.

Studenti s kalfasy stále padali se žebříků, všude byl naplácaný beton smísený s hlínou. Někdo řekl, že by bylo mnohem snazší udělat z fošen nájezd, beton vyvézt nahoru kolečkem a lít do šalunku shora. Kolečko ale na stavbě neměli. Honza hrozil stávkou, když hostitelé neseženou kolečko. Nakonec mu umožnili, aby spolu s řidičem nákladního auta jel kolečko shánět. Řekl mi, že jeli na sever i na jih tak jako z Prahy na obě hranice naší republiky, kolečko se jim za celý jeden den sehnat nepodařilo. "Jirko, oni neznají kolečko," řekl smutně.

Řekl jsem něco jako: "Nic lepšího se ti nemohlo stát, než na místě vidět ten středověk, tu bídu, tu drzost těch negramotných mužiků, kteří nám sem ze stepi a zemljanek přišli zvěstovat, jak to má chodit v civilizovaném světě." Byli jsme všichni (my naivní) ohromeni tím jejich nedávným zákeřným přepadením a nikdo nechodil pro silná slova daleko.

Honza mluvil o řadě detailů, které si pamatuji proto, že jsem je brzy poté a pak mnohokrát vyprávěl. Později mi docházel význam toho vyprávění ve spojení s 16.1.1969. Nejspíš by mi ty věci nikdy neřekl nebýt právě přátelské pomoci přivezené z Moskvy nedávno 21.8.1968 na tancích. Končil povzdechem "Měl jsi pravdu" či nějak v tom smyslu. Oba jsme věděli, že tou pravdou myslí názor na velkého východního bratra a jeho velmocenskou politiku, nyní opět z Ruska vyvážený Brežněvův neostalinismus.

Myslím, že ten u něj neobvyklý proud slov a obsah toho vyprávění zcela odlišný od dřívějších byl jistým přiznáním i omluvou za omyl. Veskrze velkorysé a čestné jednání. Tehdy jsem o tom nepřemýšlel, ale myslím, že Honza ke mně měl určitý odstup pro mé zřetelně projevované protikomunistické názory. Nebyli jsme důvěrní přátelé. I moje karetní parta byla (a dodnes je) mariášová, on hrál šachy. Byli jsme ale z jednoho kruhu, denně spolu ve škole, jezdili na stejnou kolej. Já přesto, že jsem ho považoval za nositele bludu, jsem k němu žádný odstup nepociťoval. Naopak, jeho nekonfliktní a mírná nezáludná povaha odzbrojovala a vyvolávala pozitivní emoce. Dokázal jsem levičáky nevybíravě urazit, pokud byli fanatici, tupci a vyhrožovali. Vůči Jendovi jsem necítil ani trochu nepřátelství.

Podali jsme si nakonec po rozhovoru ruce na rozloučenou a já tehdy nevěděl, že Honzíka vidím naposledy živého. Netušil jsem, že budu jeho činem zanedlouho hluboce zasažen, že prožiju nepopsatelně vypjaté chvíle stejně jako většina národa.

A pak se to stalo. Byl jsem u té akce, ale nevěděl o tom. Jel jsem 16. ledna 1969, byl čtvrtek po čtvrté hodině, tramvají na Václavském náměstí k Muzeu. Naše škola byla v mnoha pronajatých objektech v těch místech, třeba ve Štěpánské nebo na Karlově náměstí. Myslím, že tramvaj pokračovala pak přes Vinohrady a po přestupu jsem se dostal na žižkovskou Chmelnici k naší koleji. Stál jsem v tramvaji, jednou rukou se nahoře držel a v druhé měl Mladou frontu, do které jsem byl začten. Tramvaj opakovaně zastavovala a sunula se vlevo od sochy Svatého Václava. Registroval jsem rozruch, ale programově ho nevnímal. Když se lidé začali hrnout na levou stranu, já jim tam uvolnil místo a četl si své noviny na pravé straně. Vnímal jsem jen útržky hlasitých projevů hovořících o nějakém hořícím člověku, který přiběhl zprava na levou stranu tramvaje před tehdejší Dům potravin. Pak něco o kabátu, který na toho člověka někdo hodil. Šlo o informace o akci, která proběhla chvíli před naším příjezdem. To davové chování lidí jsem vnímal nanejvýš podvědomě a věnoval se čtení novin. Jindy jsem v podobné situaci odmítal běžet s davem k motocyklistovi, kterému na zemi tekla z hlavy krev či šmírovat u otevřeného okna, za kterým se ozývala domácí hádka.

Ta slova z tramvaje mi došla až ráno. Televizi jsme na pokojích neměli, rádio po drátě jsem nepouštěl, jeho normalizační prorežimní bláboly deprimovaly. Kolega z pokoje na koleji tu noc nebyl a já se dověděl, co se stalo, až ráno ve škole. Dorazil jsem v sedm hodin ve vojenské uniformě do budovy školy. Měli jsme tehdy v pátek vojnu, tedy její karikaturu v rámci školy. Měl jsem kabát až na zem a čepici velikosti 65, i když jsem měl obvod hlavy o 10 cm menší. V čepici ohýbající uši a v dlouhém kabátě na protáhlém hubeném těle jsem vypadal jako idiot. Chtěl jsem se tak vojně vysmívat a vyjádřit svůj odpor k tomu, že bych měl bránit zvrhlý režim proti režimům demokratickým. Po vzoru bratra, který už si tehdy vyvzdoroval modrou knížku, jsem se taky později ze základní vojenské služby vyvlekl.

Šel jsem tehdy ráno přízemím školy kolem jedné větší třídy a byl zcela zmaten. Venku na chodbě byly asi čtyři učitelky ruštiny, mezi nimi paní Zatovkaňuková a Hemmerová (její rodina nemohla být v Rusku déle než 300 let, před kterými carevna Kateřina Němce pozvala) a byly zoufalé a uplakané, měly v rukou kapesníky. Když mě jedna uviděla, lekla se a začala plakat ještě víc. Ať už jsem jí připomněl gestapáka, který jí jako dítěti před očima postřílel rodiče, nebo ve mně poznala spolužáka toho, pro kterého právě plakala, v každém případě pohledem na ni vrcholil můj pocit, že jsem zešílel. Přece by nebrečely pro Brežněva, co to zoufalství má znamenat?

Nahlédl jsem do třídy, před kterou stály, uviděl proti dveřím čelem k plénu sedět skupinu studentů, mezi nimi předsedu ARS (Akademické rady studentů, nástupnické organizace rozpuštěného Československého svazu mládeže) a rektora školy. Vzápětí se předseda ARS zhroutil, dostal epileptický záchvat a kolegové ho ze třídy odnášeli. Nemohli ho zmítajícího se udržet, padal jim. Nevěděl jsem hned, co se děje, neviděl jsem tu záležitost nikdy předtím ani potom. Byl jsem vyděšen, ohromen. O jeho epilepsii jsem se dověděl až později. Začal jsem se třást, bylo toho na mě moc. Nebylo mi souzeno být vojákem, i když jsem si na něj ještě asi rok hrál.

Když jsem byl schopen promluvit a začal si připouštět, že to fantastické divadlo je možná realita, začal jsem se ptát. Dověděl jsem se, že student Univerzity Karlovy se pokusil upálit a mají se upálit další. Že jejich snahou je vyburcovat národ, aby neustupoval před likvidací myšlenek Pražského jara. Později jsem se dozvěděl, že se to stalo včera, že ARS zasedal celou noc a záchvat předsedy ARS propukl z velkého vyčerpání. Ještě později, že ten popálený je jakýsi Jan Palach, že se to stalo kolem čtvrté hodiny odpoledne v horní části Václavského náměstí, odkud byl odvezen na kliniku popálenin do Legerovy ulice....

Nejprve se mi mozek zasekl po šoku ze jména toho studenta. Chvíli trvalo, než jsem tu prvotní informaci vstřebal. Pak následoval vztek, zloba na známé kolaboranty. Chvíle chladných kalkulací. A pak začal mozek pracovat a rychle za sebou se vybavovala jedna asociace za druhou - včerejší rozruch u muzea, všechny informace o Honzovi od posledního setkání zpátky do chvíle, kdy se mi představil při přijímacích zkouškách na VŠE. Hlava se mi rozehřívala horečným přemýšlením a silným rozrušením.

Starší i čerstvé informace se mi v hlavě rojily, myslel jsem najednou na mnoho věcí a jednou z nich byla potřeba nějak Honzovi pomoci. Rozhodl jsem se, že mu půjdu do nemocnice dát svoji kůži. Hned jsem vyrazil za strýcem a tetou Hokovými do Moravské ulice, abych se zeptal, kde je klinika v Legerově ulici. Byli první, kteří mi řekli, že tělo je rozsáhle zasaženo a přežití vyloučené. Sestra tety byla doktorka, měla přesné informace, telefonovaly si. Nenechal jsem se odradit, přes jejich námitky hned šel do Legerovy s vírou, že možná pomůžu.

Po cestě mi došla ta zdrcující informace a vzápětí jsem měl oči plné slz a třásla se mi brada. U pošty dole v Moravské ulici jsem přešel doleva na druhou stranu, abych skryl obličej před lidmi, kterých tam byl shluk. (Podobně jsem se zlomil po deseti letech, když měl bratr stejnou perspektivu po totálním selhání ledvin.) Šel jsem rychle dolů k náměstí Míru, snažil se emoce potlačit. Pak mě přepadly pochyby, jestli v dané situaci nebude moje nabídka považována za plané gesto, za jakousi snahu po zviditelnění. Začal jsem se toho vyznění bát.

V tomhle rozpoložení jsem dorazil do Legerovy. Zastavil jsem naproti klinice. Uviděl jsem napravo herce Milana Macha, který vzápětí odcházel směrem od kliniky ulicí zády ke mně. Prý tam někde bylo nějaké studio a on šel asi na zkoušku. Nalevo bylo nákladní auto s otevřenými zadními dvoukřídlými dveřmi. Nejspíš Robur, nákladní Avie ještě neexistovaly. Byli u něj dva muži snad kolem pětatřiceti let, něco vykládali, kulisy nebo nějaké desky. Chlapů jsem se zeptal, jestli naproti je klinika, co je Jan Palach. Šel jsem ulicí ke vchodu do kliniky. Chlapi mě pozorovali. Zapamatoval jsem si, že okna i tyto vchodové dveře nebyly odsazeny dovnitř objektu na šířku parapetu, jak je to běžné, ale byly navrch stěny a tvořily se stěnou domu jednu rovinu.

Když jsem se zastavil u dveří, pánové se ozvali směrem ke mně: "Ty dveře sou zamčený, tam se nedostanete. Oni neotvíraj." Zaváhal jsem, pak jsem vzal za kliku, bylo zamčeno. Váhal jsem u zvonku. Pocit nezvaného hosta převažoval. Otočil jsem se pak na ty chlapy a šel směrem k nim. Moje vojenská uniforma a moje směšné vzezření v ní je asi mátlo. Teď teprve jsem jim řekl, že jsem Honzův kamarád a že mu chci dát kůži. Na to řekli zcela rozhodně, že vědí o informaci nemocnice, že podobná pomoc je zcela vyloučená. Potom jsem odešel.

Soustředil jsem se na vnější okolnosti a zabýval se natolik intenzivně sám sebou, že mi vůbec nedošlo, jak strašně důležitá by pro Honzíka byla moje návštěva. Patřil k nám, kruhu z VŠE, rozloučil bych se s ním za všechny. Z věcí, které jsem v životě z nerozhodnosti nedotáhl, mě tahle mrzí nejvíc. Pocit studu z nepatřičného vnucování nebyl ničím ve srovnání s potřebou vyjádřit účast a podporu smrtelně zraněnému, který přinesl oběť nejvyšší. Trochu mě omlouvá, že jsem o smrtelném zranění v tu dobu nemohl mít jistotu. Tu měli jen lékaři, kteří na klinice o Jana pečovali.

Pana Milana Macha jsem viděl podruhé osobně snad na vánoce 1988, když dostával zboží v cukrárně Bílý Beránek (později Alfredo, dnes snad pizzerie bez názvu) na dnešním náměstí Franze Kafky kousek od kostela Svatého Mikuláše na vedlejším Staroměstském náměstí. Byl vzadu v kuchyni jako štamgast s dvěma taškami předvánočního nákupu.

O těch dvou pánech u auta pochopitelně nic nevím. Až po mnoha letech jsem si uvědomil, že to mohli být příslušníci StB, kteří měli vchod do kliniky sledovat.

Pak v neděli 19.1.1969 Jan zemřel. Za několik dní to bude čtyřicet let.

Zúčastnil jsem se demonstrace studentů na podporu Janových požadavků a na jeho počest. Bylo nás plné Václavské náměstí a pochodovali jsme na dnešní Palachovo náměstí před jeho filosofickou fakultu. Zůstal jsem v davu, byla už tma, na Josefově vedle Pinkasovy synagogy, díval jsem se na Rudolfinum a neviděl na ty, kteří přednášeli provolání. Vzpomínám na profesora Charváta, který hovořil o třech Janech z Univerzity Karlovy - Husovi, Opletalovi a Palachovi, kteří položili životy za pravdu.

Pak se připravoval pohřeb. My jsme stáli čestnou stráž u rakve v Karolinu, bylo to den před pohřbem, 24. ledna 1969, kdy měl národ možnost se s Janem rozloučit.

Stál jsem tam v tento pátek dopoledne s kamarády a univerzitními hodnostáři na určenou dobu u rakve. Někteří jsme u rakve stáli i vícekrát. Viděl jsem nekonečné množství věnců, bzučely (opravdu tehdy bzučely) kamery, mnohé z nich patřily Státní bezpečnosti. Poznal jsem ten zvuk na hřbitově v Lánech 7. března 1968 v den narození Prezidenta Osvoboditele. Prozradil jsem tehdy sousedovi svůj údiv nad množstvím cizích zpravodajů, protože jsem nikdy takové kamery (a magnetofony, měli je ležet na zemi, byly ještě v dřevěných bedýnkách) neviděl. Poučil mě, že cizí jsou pouze kamery a magnetofony, zpravodajové většinou domácí a ke všemu se speciálním posláním. Pochopil jsem, že myslí Státní bezpečnost.

V Karolinu kolem rakve pomalu procházel průvod těch, kteří chtěli vzdát Janu Palachovi hold a předtím museli stát čtyři až pět hodin v mrazu ve frontě. Díval jsem se jim do tváří. Někteří v nich měli zlost na ty, kteří Jana podle nich měli na svědomí, jiní se tiše poklonili, mnozí - i muži - plakali. Byl jsem napjat, plný emocí, hluboce dojat, uvědomoval jsem si tu majestátní velikost chvíle.

Zaujali mě dva staří lidé. Pomalu přicházel vysoký muž, bělovlasý s plnovousem, s ostrými rysy jako starý mohutný dub a za ním žena, v šátku, s brýlemi, drželi se za ruce. V lednu byli pochopitelně v kabátech.

Řekl bych, že přijeli z daleké moravské vesnice. Dle vzezření prostí lidé, rovní postavou a bezpochyby i svým charakterem. Žili už čtyřikrát déle než Jan. Muž se před rakví zastavil, pomalu poklekal. Sledoval jsem ho fascinovaně, jak si pomalu klekl až na zem a nakonec vyjádřil úctu mrtvému skloněním hlavy a dotkl se čelem země. Žena se pokusila pokleknout, ale byl to opravdu jen pokus, jen jednu nohu ohnula v koleni, klouby jí víc nedovolily. Měla je ztuhlé stářím a z toho mnohahodinového čekání. Muž pak vstal, žena se narovnala a pomalu odcházeli. Nezapomenutelný zážitek, i teď při vzpomínce mi běhá mráz po zádech.

V roce 2003 ukazovala televize v premiéře páně Milotův několikaminutový film z Palachova pohřbu. Milota ty dva lidi filmoval, musel stát kousek ode mne. První záběr je z jejich příchodu do pokleku muže, pak myslím prostřih na rakev a na dalším záběru již odcházejí. Chybí několik chvil, ve kterých muž položil čelo na zem. Pro mně nejvypjatější okamžik života. Přitom ten prostřední záběr musí svitek obsahovat a síla je v zobrazení celé scény, její roztržení a vynechání ústřední sekvence všechno rozmazává. Pánové v televizi by měli nechat sekvenci vcelku, ponechat tam chybějící část. Musí ji mít, vždyť tvrdili, že se nic nevynechalo. Mělo by se to doplnit přesto, že emocionální prožitek dnešního nezúčastněného diváka z těch dvou staříků nemůže být ani zlomkem toho, jak tehdy působili na mně.

Je dnes naprosto zbytečné zabývat se úvahami o tom, zda Jan měl raději bojovat živý, či snižovat jeho čin zdůrazněním toho, že měl levicové názory. Jistěže je měl. Takových včetně ohromného množství intelektuálů v minulém století bylo plno a ještě hodně bude. Nebudu ani spekulovat o detailech jeho poselství, které zanechal na místě činu, když nebylo zrovna precizně formulované.

Za zcela zásadní považuji, že před svým činem už dávno nebyl zasažen morem komunistického bludu. Dokázal z něj prozřít, rok 1968 měl ohromnou očišťující sílu a ta působila na všechny kromě ignorantů, kterým Honza určitě nebyl.

Sebeobětující se Jan Palach nebyl tím Janem Palachem, který přišel uprostřed roku 1966 na Vysokou školu ekonomickou z mělnického gymnázia obluzený levicovou ideologií jako víceméně naivní snílek puzený svou hyperempatií a přehnaným smyslem pro spravedlnost. Byl to úplně jiný Jan Palach, kterému daly fascinující události následujících let možnost korigovat představy o světě, dovědět se o strašlivých zločinech, gulazích a genocidě v sovětském Rusku, teroru padesátých let u nás a oprostit se od nekonečných komunistických lží.

Ty čtyři měsíce po našem rozloučení byly pro něho nesmírně trýznivé. Znásilnili pravdu, celý národ a on se s tím nemohl smířit. Doufal, že jako on všichni lidé nebudou nové moci podléhat a nebudou s ní spolupracovat. Každá podlá a lživá akce okupantů ho rozjitřovala, každý kolaborantský krok ho umenšoval a on proti jejich erozivním účinkům na pevnost pasivního odporu nemohl nijak bojovat. Nesnesl křivdu, ponížení druhých, všemožné nespravedlnosti. Jako nikdo jiný se uměl hluboce vcítit do duše druhých a sám byl emocionální, i když své city ovládal, uměl se za práva druhých rozhodně postavit. Nemohl s těmito vlastnostmi, které zaslouží úctu a pro jejich ojedinělou vyhraněnost u jeho osoby i obdiv, zůstat nečinný. Jeho čin byl proto hrdinným, protože byl zcela uvědomělým sebeobětováním za veskrze ušlechtilé cíle. Věřil, že svým činem vyburcuje ostatní k boji proti okupaci a porobě.

V roce 1968, po letech temna, se uvolnilo v národě mnoho potlačovaných emocí a převažovaly veskrze ty pozitivní. Po dlouhé zimě propuklo jaro plné svěžesti a lidé nad jeho příchodem jásali. Bezprostředně po šoku ze sovětské okupace pak společný nepřítel upevnil vztahy mezi lidmi, podpořil pocit sounáležitosti, potřebu si pomáhat.

V době Janova sebeobětování v počínající normalizaci jsem s opovržením přihlížel tomu, jak řada vrstevníků, některé z nich jsem znal, začala kolaborovat se zrádcovským režimem. Byl mi cizí vnitřní svět a motivace těchto zbabělců, kteří se snažili nedostatky sebevědomí kompenzovat posilováním formálních pozic, evidentním kariérismem. Projevy bezohledné mocichtivosti jako výsledek jejich sociálně patologických dispozic. Situace typická pro nemocnou společnost.

A naopak - existence těchto atributů je důkazem nemocné společnosti. Řadu let pozorujeme mnoho projevů bezohledného jednání sobeckých antihrdinů omámených mocí a nic netušících o svém skutečném poslání statečně, čestně a skromně sloužit. Jsme svědky všeprostupující korupce, lidských nul vyžívajících se z vyvyšování nad těmi, kteří neměli tu drzost jako ony nuly krást, podvádět obchodní partnery nebo je fyzicky likvidovat či lhát a podbízet se voličům. Sjednotitel takových, nemocný touhou po osobní moci, král destrukce a poškozování zájmů země, dotáhl svůj normalizační rozlet až k současnému triumfu.

Jeho slouhové před vánoci 2008 v jediný den odsouhlasili zrušení poplatků ve zdravotnictví a odmítli prodloužit působení vojenského kontingentu v Afghánistánu. Pro osobní mocenské cíle byli ochotni zavrhnout to, co tvoří jádro jejich programu -- solidaritu. Úspory z mimořádně úspěšných dopadů drobných poplatků na pokles neúčelných návštěv u lékaře spolu s poplatky samotnými vytvořilo mnohamiliardové zdroje umožňující výrazně rozšířit nákladnou léčbu například těžkých onkologických pacientů. Ubožáci to chtějí zmařit. Hlasování o vojenském kontingentu nás dostalo -- pokolikáté už - do pozice zbabělého národa a ohrožovatelů životů svých vojáků. Hlasování zákonodárného výkvětu společnosti.

Ostuda, ponížení země, větší než obě okupace z minulého století. Sedl jsem o vánocích 2008 do auta a jel se Janovi na Olšany omluvit. Položil jsem gerbery mezi květníky vřesu. Zašel jsem také na vedlejší Nový židovský hřbitov k hrobu Franze Kafky. Vedle radia spojeného s pojmem svobody, které přestalo česky vysílat o deset let dříve, než bylo potřebné. Procházel jsem pomalu po hřbitově a s úctou patřil na náhrobky a myslel na osudy jednotlivých rodin.

U auta, když jsem měl sáhnout pro klíče, jsem si uvědomil, že celou hodinu chodím v pozoru. Kromě několika přidržení před větrem půjčené jarmulky jsem měl ruce napjaté podél vzpřímeného těla. I bez vojenské přípravy jsem zaujal vážný slavnostní postoj. Bezděčně, v úctě před oběma jmenovanými, které bude znát svět ještě za tisíc let. Jména těch z předchozí stránky nezaregistruje nikdy, pouze ostudu z jejich skutků.

0
Vytisknout
11988

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2013