Skutečné vzdělání začíná u poznání sebe sama

17. 1. 2019

Bohumil Kartous je vedoucím komunikace a analýzy společnosti EDUin. Je autorem každoročního Auditu vzdělávacího systému ČR, jehož čerstvá aktualizace bude během několika dní zveřejněna. Zároveň je autorem analýzy stavu vzdělávání pro Aspen Institute Central Europe, na obsahu vzdělávacích workshopů spolupracuje dlouhodobě s centrem současného umění DOX. Je editorem kritického internetového deníku Britské listy. Na téma vzdělávání publikuje v řadě českých médií.

Bohumil Kartous vystupuje také jako řečník či moderátor na fórech tipu Meltingpot (Colours of Ostrava), TEDx či Festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Na soukromé Vysoké škole ekonomiky a managementu se podílí na vytváření koncepce prakticky, profesně zaměřené vysoké školy. Nedávno se stal mluvčím Českých elfů, skupiny, která se snaží bojovat s dezinformacemi v digitálním prostoru. Zároveň je rodičem na plný úvazek, dva dny v týdnu pracuje s mladším synem z domova. „Považuju to za jednoznačně nejdůležitější věc v mém životě," říká o výchově dětí. Volný čas, jak říká, se mu organicky promílá s prací. Každý den se snaží najít minimálně půl hodiny na intenzivní pohyb. Jako „švihadlo" (absolvent učitelství tělesné výchovy) se domnívá, že jedna z nejdůležitějších dovedností budoucnosti bude spočívat ve znalosti a správném přístupu k vlastnímu já, po duševní i tělesné stránce.

Pane Kartousi, můžete popsat Vaši profesní cestu od dob studií až do současnosti, kdy jste známou osobností na poli vzdělávání, školství, společenské odpovědnosti?

Neřekl bych, že jsem kdoví jak známý a nad termínem osobnost se trochu ošívám (smích). Osobností je dnes každý, kdo si vytvořil dostatečně silný mediální či jen digitální profil. To máte trochu jako se smokingem, který dokonale skryje odlišnost mezi hrdinou a lumpem. Proto nemám příliš rád uniformy ani uniformní pojmenování.

Pocházím z Kroměříže, většinu základní školy jsem absolvoval za socialismu a jsem tomu rád. Ne kvůli tomu režimu samotnému, ale kvůli srovnání epoch, které je jedinečné a obohacující. Starší než já už často byli intoxikováni naturelem, který postupně kolabující socialismus vytvářel. Také mě to zformovalo a docela jsem s tím v životě zápolil. Zejména taková ta letargie a pocit, že věci mají svého vnějšího hybatele, jehož pokyn je rozhodující. Až v průběhu života jsem se setkal s konceptem tzv. growth/fised mindset (myšlení růstového a fixovaného) psycholožky Carol Dweckové, který to hezky vystihuje. Socialismus vedl jednoznačně k tomu, aby lidé byli fixovaní určitou ideologií. K tomu směřují totalita a autoritářské režimy obecně. Krásné na tom je, jak ukazuje Dwecková, že se toho dá zbavit.

Ovlivnili mě rodiče. Otec je od přírody podnikavý člověk a cestu si našel už za socialismu, když vozil starým náklaďákem známým materiál na stavby domů a chat. O víkendu. Máme to v rodě, dědeček z Brna byl poměrně úspěšný brněnský podnikatel, než mu komunisté zkonfiskovali majetek. To, že se plní slovo, že člověk se má snažit, chce-li se mít dobře, že překážky mají vždy své řešení, to mám zvnitřněné od rodičů. A taky že se nemám bát stát za svým názorem, i kdyby to bylo proti většině. Opět jsem až v dospělosti zjistil, že jiný psycholog, Phil Zimbardo, studuje fenomén sociálního vlivu na jednání jedince a že je velice jednoduché podlehnout většině, i když jde o prokazatelné zlo. Ostatně, jsme zase zpět u totalitních režimů.

Pro mě byl jednoznačně nejsilnějším impulsem v životě okamžik, kdy jsem jako student třetího ročníku VŠ zjistil, že budu otcem. Nastoupilo typické evoluční dilema: útěk, nebo boj. Naštěstí ve mně nezvítězil srab. To mě nasměrovalo na tuhle dráhu. Studium učitelství a posléze doktorské studium v oblasti médií už vlastně jen dodalo určitý akademický rámec a potřebné certifikáty (smích).

Co v současné době nejvíc hýbe naším školstvím? Co berete jako největší výzvu?

Já spíš vnímám, co s českým školstvím  nehýbe. Jako tělocvikář bych byl rád, aby se hýbalo mnohem více. České školství je v mnohém pevně usazené v křesle a sleduje na obrazovce před sebou spektákl světa uhánějícího na nových technologiích do neznáma. Nějak moc ho to nevzrušuje, jakoby si říkalo „no to je ale povyku pro nic". Proč? Protože česká společnost jako celek je spokojena s touto polohou českého školství a nechce víc. Z pravidelného průzkumu CVVM, který probíhá vždy v září, vyplývá, že rozhodující majorita dospělé populace je spokojena s kvalitou vzdělávání na českých školách. I u učilišť je to vlastně půl na půl, gymnázia či základky vnímá se spokojeností více než 70 % dospělých. To jinými slovy znamená, že chybí politická poptávka po změně, což se následně odráží ve faktu, že politická reprezentace čím dál větší naléhavost potřeby „pohnout se" vpřed ignoruje. ČR je zemí s jedním z nejnižších podílů HDP investovaných do veřejného vzdělávání a s jedněmi z nejnižších platů učitelů (v porovnání s jinými VŠ vzdělanými) v OECD. Tristní. Lidé si neuvědomují, že země, které investují o cca 2 % HDP více do vzdělávání, si vytvářejí obrovský náskok do budoucnosti. Světová banka na svých analýzách ukazuje, že prostředky investované do vzdělávání mají společensky i individuálně nejvyšší návratnost. Zároveň musí i řekněme ne úplně orientovaný člověk vnímat, že svět se rychle mění, což má epochální dopady na náš život. Když se omezím pouze na jeho ekonomickou stránku, mnoho se změnilo a v následujících 20 letech se toho změní ještě mnohem více. Za posledních 30 let se proměnila struktura ekonomiky s mohutným přesunem práce do oblasti služeb. Nyní nastupuje éra 4.0, s automatizací a algoritmizací všeho rutinního. Podle analýzy Employment outlook 2017 (OECD) se to během následujících 10 až 20 let dotkne 45 % pracovních míst v ČR. A my jsme furt spokojení s tím, že školy z velké části reprodukují očekávání 20. století. Česká společnost nutně potřebuje „vytěžit" každý mozek, protože lepší surovinu nemáme. Jsme na tom podobně jako Dánové či Finové, nebo Izraelci. Musíme být ti, kdo vymýšlejí a vytvářejí doma přidanou hodnotu. Místo toho pořád posloucháme nezodpovědné tlachání těch, kdo hájí zájmy „zlaté české montovny". Nojo, milánkové, jenže montovny přidanou hodnotu nedělají. Montovny levně montují a přidanou hodnotu kapitalizují jinde. I tohle se ale chýlí ke konci, jak říká ekonom Pavel Kysilka. Buď otevřeme oči, nebo půjdeme cestou, která nebude kdekomu po chuti. To už ale budeme jen honit bycha…

V nejbližší době Vás můžeme vidět v pozici moderátora diskusního fóra zaměřeného na rovné příležitosti ve vzdělávání, které se uskuteční 23.1.2019 v Kongresovém centru ve Zlíně. Realizačním týmem diskusního fóra jste byl osloven i kvůli Vaší nebojácnosti a přímosti i v tématech kontroverzního charakteru. Co se vám vybaví pod slovem inkluze?

Fakt, že málokdo ve veřejné diskusi chápe, že inkluze stojí na individualizaci výuky pro každého. Ne na unifikaci, ale individualizaci. Skutečná inkluze je založena na tom, že každé dítě má stanoveny své vzdělávací cíle, které odpovídají jeho potenciálu. To je inkluze. V této podobě je vhodná jak pro dítě se speciálními vzdělávacími potřebami vyplývajícími z handicapu či nadání, tak pro dítě v široké oblasti „průměru". A to zcela zaniká pod nánosem diskuse o problémech, které jsou někdy oprávněné, jako třeba příprava učitelů a podmínky na školách. A někdy jsou to úplné bludy, jako třeba strašení tím, že české školy zahltí mentálně postižené děti, nebo že inkluze je, když někde ve třídě za paravánem úpí nějaké těžce postižené dítě. Z toho na mě jde smutek a pocit znechucení z protagonistů tohoto mediálního lynče. Nejvíce se na tom podílel tabloid Blesk, z něhož se v jednom okamžiku stalo „odborné periodikum" v oblasti vzdělávací politiky. S přispěním ochotných „odborníků", kteří neváhají sami sebe diskreditovat takovou ubohostí. Mně to napřed bylo k smíchu, nicméně jak je vidět, skutečně systematická masáž udělala své a vox populi následně začal rezonovat. Notabene pokud se tito lidé zaklínají snahou zachovat kvalitu českého školství.

Současná vláda, zejména premiér, chce šetřit stovky milionů tam, kde je nutné přidat desítky miliard. A ještě to prodává jako „zodpovědnou" politiku. Politováníhodné. Jestli kritikům inkluze skutečně jde o blaho českého školství, proč nevolají premiérovi (když zrovna bdí pochopitelně) a nechtějí, aby se i ČR zařadila mezi země s rozumnou investiční a vzdělávací politikou? To spolu významně souvisí, jak jsem poukazoval výše. Předpokládám, že telefon na něj mají…

Vy vnímáte společné vzdělávání jako investici do budoucnosti naší země. Máte odhad, kdy by se nám tato investice mohla začít vracet? Na čem to poznáme?

Poznáme to na zmenšujícím se společenskoekonomickém rozdílu mezi vrstvami společnosti. Poznáme to na nižší míře zadluženosti. Poznáme to na menší nesnášenlivosti. Poznáme to na vyšší míře tzv. well-being, tedy spokojenosti s životem v dané společnosti. A ta stojí na větší důvěře uvnitř společnosti, která ovšem vzniká pouze tehdy, pokud mezi lidi nestavíme od jejich útlého věku zbytečné sociální bariéry. Naše vzájemná důvěra následně ovlivňuje také odpovědnost lidí ve veřejných funkcích, protože nejsou tak jednoduše ochotni vzájemnou důvěru zklamat. A od toho se odvíjí důvěra v instituce, politiku, média…To souvisí jak s historicky zavedenou selekcí části dětí mimo hlavní proud, do zvláštních nebo později praktických škol, tak s problémem víceletých gymnázií.

Každá taková změna vyžaduje dekády, ale začít se někdy musí. Už jsme začali, tak proboha nebuďme tak hloupí a nedělejme krok zpět. To je projev fixního myšlení. Problémy inkluze přináší a přinášet bude, nicméně je to příležitost, jak učinit českou společnost více „otužilejší" vůči proměnlivému globálnímu „podnebí". Myslím to samozřejmě metaforicky a omlouvám se za slovník, jsem přeci jen jednoduše uvažující „švihadlo" (smích). Finové, Estonci či Izraelci jsou takto otužilejší proto, že jsou vnitřně soudržnější. Podívejte se na českou společnost, jak je naopak vysoce vnitřně rozpolcená. Vztáhněte to na situaci v rodině či ve firmě. Copak vnitřně rozpolcená rodina či firma může prospívat, prosperovat? Samozřejmě, že ne. Střezte se těch, kdo takový rozkol vyvolávají a podporují. Ne náhodou jsou to lidé, kteří brojí proti inkluzi…

Jak moc je reálné, že se velkolepé plány na zavádění inkluze postupně zametou pod koberec? Je to vůbec možné? O co by česká společnost přišla?

Reálné to stále je. Představte si tento scénář: Vláda rozhodne o ořezání investic do společného vzdělávání. To posílí přesvědčení škol, že inkluze je neproveditelná a přesvědčení veřejnosti, že je to vlastně jakýsi „sluníčkářský" business, na němž vydělává Kartous a další neziskoví predátoři, loutky ďábelského žido-muslimo-bolševika Sorose (smích). Zároveň skončí financování z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, tedy hojného penězovodu z EU. A vezměme v potaz, že ty školy, které dříve měly status škol praktických a dnes jsou to tzv. běžné základky, stále koncentrují většinu svých původních žáků. Jinde jsou udržovány školy, které koncentrují žáky z vyloučených lokalit, aby měl „většinový rodič" klid v duši a úsměv na rtech. Za takové situace si dokážu představit, že přijde nějaký populista, bude křičet „dost bylo experimentů na dětech" a na fasádách se budou zase měnit cedule. Prodávat se to bude jako krok zpět ke starému dobrému c. k. školství. Tedy co to říkám, ke starému dobrému socialistickému školství. Prostě svůj k svému. Dokážu si to představit velmi živě. O co bychom přišli? O perspektivu popsanou v odpovědi výše. Zvýšili bychom zranitelnost České republiky vůči vnitřním konfliktům i tlaku zevně.

Jaké jsou základní předpoklady pro rozvoj inkluzivního vzdělávání v České republice?

Že budeme popisovat reálné problémy a budeme se je snažit řešit. Česká školní inspekce, Národní institut dalšího vzdělávání, stejně jako Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, ale i další profesní organizace a samozřejmě i jednotlivé školy mají řadu objektivních zjištění o skutečných problémech, které při společném vzdělávání musí učitelé a školy řešit. Víme, že největším problémem jsou děti s poruchami chování. Ty ovšem v drtivé většině už v běžných školách byly před novelou z roku 2016. Víme, že školy hledají občas obtížně způsob jak vzdělávat děti spadající do autistického spektra, děti s kombinovanými handicapy. Víme o tom, že poradenská zařízení jsou přetížená, že administrativa spojená s inkluzí je přebujelá. To všechno jsou problémy, které je možné řešit – v zájmu budoucnosti české společnosti – v prvé řadě tím, že se začneme chovat jako civilizovaná země a začneme do vzdělávání investovat odpovídající prostředky. Že z těchto prostředků budeme poskytovat dostatečnou podporu učitelům v oblasti podpůrných profesí (asistenti, psychologové, speciální pedagogové, sociální pedagogové), v oblasti dalšího vzdělávání, že je využijeme na reformu přípravy učitelů na fakultách, aby důležité prvky speciální pedagogiky byly pevnou součástí studia učitelství. A že nebudeme podléhat demagogům, kteří spoléhají na neinformovanost a vytvářejí z inkluze kořen zla českého školství.

Jde inkluzi zavádět jiným způsobem tak, aby nevzbuzovala tolik nelibosti ze strany učitelů i rodičovské veřejnosti?

Samozřejmě. Na jedné straně tím, že řídící složky vzdělávacího systému budou vnímat objektivně pospané problémy. Ale také tím, že ti, kdo mají pouvoir k inkluzi mluvit, nebudou šířit hoaxy, hezky česky řečeno, drby typu „jedna známá mojí sestřenice pracuje ve škole a ta inkluze, to je hrůza". Respektive že takové bludy budou veřejnosti dostatečně a opakovaně vysvětlovány a uváděny na pravou míru. Dokážu si samozřejmě představit, že premiérem či prezidentem je úplně jiný člověk, který vysvětluje lidem, proč je důležité držet pohromadě. Ale to už je spíše taková fantazie (smích). Potřebovali bychom více společenských autorit, které povedou společnost k vnitřní soudržnosti. Společné vzdělávání je důležitý prvek takové snahy.

V roce 2017 jste prezentoval výsledky rozsáhlého průzkumu o vnímání inkluze veřejností. Co mají společného lidé, kteří jsou zastánci inkluze a prosazování rovných příležitostí ve vzdělávání?

Tam bude nepochybně velká korelace. Rozdíly mezi nimi budou spíše v hodnocení toho, jak a za jakých podmínek je společné vzdělávání (ne)podporováno v ČR. Společné vzdělávání a podpora rovného přístupu ke vzdělávání sledují stejný cíl, snížit míru selektivity.

Z dřívějších publikovaných textů se můžeme dočíst, že cílem vzdělávání je kriticky uvažující, občansky aktivní a ekonomicky soběstačný člověk, který chápe, že není izolovanou jednotkou, ale součástí společnosti. Jak souvisí inkluzivní vzdělávání s občanským vzděláváním a vzděláváním k demokracii?

Výborná otázka. Vysoce souvisí! Pokud se bavíme o občanském vzdělávání a podpoře demokracie ve školách, nebavíme se o nějakém předmětu, v němž se děcka učí, kolik poslanců je v parlamentu. Jde o způsob, jakým škola přímo vede dítě či mladého člověka k uvažování o jeho osobnosti a roli ve společnosti. Demokracii – jak je definovaná Ústavou ČR, tedy včetně Listiny lidských práv a svobod - by školy měly nikoliv přednášet, ale aplikovat. Takovou aplikaci společné vzdělávání přirozeně podporuje. A vice versa, selektivita typu „školy pro lepšolidi", což jsou v současnosti víceletá gymnázia, a „školy pro nevzdělavatelné", což mohou být základky koncentrující děti se sociální zátěží nebo učňáky, je v naprostém rozporu s rovností práv. Jak vidíte, i slovník Miloše Zemana může být někdy velmi podnětný, zejména pokud ho smysluplně interpretujete.

Jsou školy, které se snaží o to, aby děti zažívaly, co to znamená demokracie, tedy participace na společném dění a zároveň odpovědnost za dodržování pravidel. Tyto školy, a nemyslím pouze tzv. svobodné školy, které s tím mají dekády trvající zkušenost, ale i české školy, které se snaží takových prvků skutečné participace využívat (namátkou Přírodní škola Františka Tichého, Smíchovská průmyslovka vedená Radko Sáblíkem), mají vysoce pozitivní zkušenosti s tím, když považují žáci školu za „naši věc". Je velká pravděpodobnost, že takoví žáci budou v dospělosti považovat za „naši věc" (nikoliv „jejich věc") politiku. Mladí Švýcaři jsou k takovému uvažování od mala vedeni, jinak by jejich pokročilá forma demokracie nemohla fungovat. I tohle bude muset česká společnost nejprve přijmout jako fakt. Anebo taky ne, že…

Co jste se naučil za dobu, kdy aktivně působíte v oblasti vzdělávání?

Že vzdělávání znamená mnohem více, než si běžně uvědomujeme. Že vzdělávání je, stejně jako politika, otiskem společnosti. Že důležitější, než to transparentní kurikulum reprezentované rámcovými vzdělávacími programy, je skryté kurikulum, které je odrazem akceptovaných společenských hodnot. Anebo naopak společenské anomie, stavu eroze základních principů soužití. Že výchova není součástí vzdělávání, ale vzdělávání je nástrojem výchovy. Že populista nikdy nebude chtít lepší vzdělávání pro společnost, na které parazituje. Že bez učitelů se neobejdeme ani v době 4.0, ba naopak. Pokud ovšem výrazně proměníme zaměření a způsob jejich přípravy. Že nejdůležitější v otázce výchovy a vzdělávání není škola, ale rodina. Že žádná škola, ani kroužek nedokáží nahradit deficit rodiny. Že vše podstatné ve formování lidské osobnosti proběhne ještě před tím, než děti nastoupí do školy.

Co vás těší na vaší práci?

Že se zabývám tématem, které se bytostně dotýká toho nejdůležitějšího v mém životě, mých dětí. A že jsem obklopen lidmi, kteří to vidí stejně a nechtějí to dobré sobecky pouze pro své potomstvo.

Co děláte ve volném čase?

Můj volný čas organicky prolíná s prací a s rodinou. Není mezi tím jednoznačná hranice. Některé události se dají zahrnout pod obojí, někdy dokonce do všech tří kategorií. Třeba vystoupení na Meltingpotu, diskusní platformě Colours of Ostrava, je zároveň naplněním volného času, zároveň to, co dělá radost mě i mé rodině, neboť máme rádi hudbu. A zároveň je to výsostně pracovní záležitost. Jinak se snažím vmezeřit do každého dne pohyb. Je to skvělá prevence nejen kardiovaskulárních potíží a obezity, ale také vynikající prostředek k eliminaci stresu a zároveň trénink vůle. A vůle je nejsilnějším faktorem životního úspěchu. Má to i svou výchovně-vzdělávací stránku: pro děti jsme jako rodiče nejsilnějším sociálním vzorem. Tento vzor se v nich otiskuje a bude je ovlivňovat po zbytek života. Pozitivně či negativně. Fascinují mě rodiče, kteří se domnívají, že vštípí žádoucí životní návyky tím, když vozí děti po kroužcích a sami nedělají nic. Jsem přesvědčen, že skutečné vzdělání začíná u poznání sebe sama. Bez takového poznání jsme jen oběťmi neznalosti.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj ZDE

 

0
Vytisknout
4507

Diskuse

Obsah vydání | 22. 1. 2019