Nacionalismus jako řešení

11. 2. 2013 / Přemysl Janýr

Všechny historické zvraty s výjimkou Pražského jara probíhají podle ustáleného scénáře: malá samozvaná elita se upíše zahraniční mocnosti, s její pomocí a v jejích intencích provede puč, rozvrátí stávající uspořádání, nahradí dosavadní elitu a instaluje nový řád v intencích spojence. Takhle v roce 1918 vzniklo a v roce 1945 bylo obnoveno Československo, takhle v roce 1948 převzali a po roce 1968 svou moc obnovili komunisté, takhle se po roce 1989 probojovala k moci i současná elita. Národ přijímá zvraty s tu větším, tu menším nadšením, ale že by se alespoň nakrátko pokusil vzepřít se dosud stalo jen jedinkrát, po srpnu 1968. Podle ustáleného scénáře pak probíhá i následná dvacetiletka. Nový řád nevzešel z organického domácího vývoje, nýbrž mu byl uměle naimplementován vnějšími zájmy. Pučisté proto musejí deficit své legitimity kompenzovat démonizací předchozího řádu, hysterickou štvanicí na jeho poražené proponenty a ideologickou přehorlivostí, překračující i intence spojenců. Změny či revize podmínek, za kterých se k moci dostali, pro ně představují existenční hrozbu a jsou proto popírány a ignorovány. Naše nové řády tak po celou svou dvacetiletou životnost zůstávají obdivuhodně rigidní ideologickou konstrukcí z dob svých počátků, zcela odtrženou od reality následného vývoje. Pak přijde otřes, moci se chopí nová elita a začínáme tlustou červenou čarou znovu od nuly.

Možná to někomu vzhledem k mým častým komentářům na adresu národa bude znít jako ironie. Není. Stále více se utvrzuji, že naším akutním i chronickým problémem není přebytek, ale naopak absence národního. Nepotěším ovšem ani Klause a Zemana, ani české národovce, ani Dělnickou stranu, protože nacionalismus, který postrádáme je vzdálený tomu, co pod ním chápou oni. Nacionalismus jako řešení začíná otázkami kdo vlastně je to my, čím se vyznačujeme a jaké je naše místo mezi druhými? A především tou nejnaléhavější: proč jako národ zjevně nefungujeme?

Používám-li (často) my, čtenáře, ale ani mne zpravidla nenapadne pozastavit se nad tím, koho tím vlastně myslím. My -- Češi je pro většinu z nás samozřejmá množina, nevyžadující další pozornosti. Pozastaví se leda ti, kdo se přednostně cítí jako Moravané, Slezané, Romové, Němci, Poláci, Maďaři, Židé, Vietnamci, Rusové, Ukrajinci, Rusíni... a kdo tu -- někteří od nedávna, jiní desítky generací - žijí s námi. A já se ptám: jsou to také naši? Jsou to také Češi? A pokud ano, kdo jsou pak oni Češi - obyvatelé Čech? A pokud ne, kdo tedy jsou, když se narodili a žijí v Česku a jiný domov nemají?

An English version of this article is in CLICK HERE

19668

Benda kontra Liehm: 1968

11. 2. 2013 / Štěpán Benda

Chtěl jsem v rozhovoru mimo jiné připomenout, že "Pražské jaro" nebylo "nějakou událostí" týkající se pouze tehdejších komunistů, jak se o tom dnes často v Čechách mluví. Bylo to hnutí za svobodu, kterého se zúčastnil celý národ. Svezli se s ním "reformní" komunisté a ne lid. Jeho motorem byla především mládež a nekomunisticky myslící část společnosti. Reformní komunisté věděli, že nejenom "dubové palice" nedávné doby, ale i oni, se svou společenskou koncepcí jakéhosi "socialismu s lidskou tváří" bojují o přežití. "Socialismus s lidskou tváří" byl jejich posledním pokusem. - "Nejdůležitější zkušeností je, a já tvrdím, že tenkrát o ní společnost ještě nic přesného nevěděla, poznatek, že komunismus se nedá reformovat. To je samozřejmě nejdůležitější dědictví Pražského jara. To je to, co nepochopil Gorbačov."

Setkali jsme se ve Vídni. Já jsem tam přijel autem z Berlína, on, někdejší redaktor týdeníku Literární noviny, přiletěl v březnu 2008 letadlem z Paříže, aby se zúčastnil konference Diplomatické akademie ve Vídni na téma Pražské jaro, konec jedné iluze. Vídáme se pravidelně, jednou dvakrát do roka, většinou v Berlíně anebo v Praze. Jemu je 84, mně 61; oba dva jsme zestárli, psal Štěpán Benda v roce 2008.

Málokdo ví, že Antonín Liehm se oženil s mojí matkou, když mi byly dva roky, a že jsem tudíž až do svých osmnácti let vyrůstal s ním, svým nevlastním otcem, v jedné rodině.

Liehmův politický vývoj v letech 1948 až 1968 je součástí mé vlastní rodinné historie. Jeho zpočátku váhavou emancipaci od stalinismu jsem mohl sledovat již jako dítě. Když byl v létě 1967 vyloučen z komunistické strany, což se dalo v důsledku jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů v Praze čekat, naplnilo mě to dokonce jistou hrdostí. Byl jsem již přesvědčeným, dvacetiletým antikomunistou.

Rozhovor původně vyšel v publikaci "Crossing 68/89: Grenzüberschreitungen und Schnittpunkte zwischen den Umbrüchen", autoři Jürgen Danyel, Jennifer Schevardo a Stephan Kruhl (květen 2008)

Způsobili normalizaci v Československu antikomunisté?

11. 2. 2013 / Jan Čulík

Každoročně se mě ptají pragmatičtí britští studenti, jak je možné, že českoslovenští reformátoři ze šedesátých let a z doby Pražského jara 1968 mohli být tak neodpovědní, že nebrali v úvahu mocenské rozdělení sil a vyvolali tak sovětskou invazi. Co jim mám na to říkat? V roce 2005 jsem při jedné diskusi na Letní filmové škole v Uherském Hradišti obvinil A.J.Liehma, že neměli během Pražského jara 1968 žádný strategicky proveditelný, realistický projekt liberalizace a že svými neodpovědnými a nepromyšlenými akcemi způsobili invazi a následnou dvacetiletou normalizaci. Liehm se tehdy v té diskusi ani moc nebránil, prostě pokrčil rameny. Václav Žák mi pak vynadal, že nemohu kritizovat lidi, kteří mají legitimní touhu po svobodě.

Katolická církev bude muset projít demokratizačním procesem

11. 2. 2013 / Boris Cvek

Papež Benedikt XVI. oznámil rezignaci. Důvody jsou prý zdravotní, nicméně jeho pontifikát jako takový je zjevně jedno velké selhání. Selhání sahající až do hloubky 20. století, ze které vyplouvají nové a nové skandály o fungování římskokatolické církve. Za všechny zmíním skandál Macielův, do něhož je Benedikt XVI. jako bývalý šéf bývalé inkvizice i jako papež také zapleten. Za pontifikátu Benedikta XVI. jeden z katolických států EU, Irsko, obvinil Vatikán dokonce ze systematického krytí zločinů minulosti.

Zažil jsem to jinak

11. 2. 2013 / Josef Mrázek

Debata o činu Jana Palacha, která v Britských listech i jinde doznívá, je jakoby o něčem jiném, než co jsem jako pamětník zažil. V osmašedesátém jsem byl dost aktivní, ale jako nestraník, a odmítám ty "znalce", kteří si všímají jen toho, co se dělo v KSČ. Mně podobní se domnívali, že řada věcí se dělá zbytečně špatně a že bychom se, třeba na půdě odborů, mohli na nějaké optimalizaci domluvit. Tehdejší uvolnění výměny názorů slibovalo, že potenciál národa (tehdy ještě národů) by se dal lépe využít. Podstatou nemělo být zdokonalování strany a jejích struktur, do toho jsme ani nemohli mluvit, ale volnější zapojení občanské společnosti. Naděje, že se budou problémy řešit správně a spravedlivě bez zákazů shora a bez příkazů z Moskvy, byla hlavním stimulem, kterým si garnitura Pražského jara získala všeobecné sympatie občanů, bez ohledu na jejich stranickou organizovanost.

Jan Palach: "Přičiňte se živí v boji!"

11. 2. 2013 / Jan Kavan

Nedávno jsme si připomínali 40. výročí sebeobětování Jana Palacha a za tři týdny tu bude 40. výročí činu Jana Zajíce, který se upálil přesně měsíc po pohřbu Jana Palacha 25.února 1969. Na události z té doby si pamatuji, jako kdyby se staly včera. Bylo mi 22 let, byl jsem radikálním studentem a členem vedení Svazu vysokoškolských studentů (SVS) Čech a Moravy. Byl jsem jedním z organizátorů velké pražské demonstrace 20. ledna 1969 za Jana Palacha (200 000 lidí) a za jeho požadavky, tak i jeho pohřbu 25. ledna. Poslední Zajícův dopis mi donesl tehdejší student teologie Olda Vít i s jeho fotkou jen pár hodin po jeho protestu.

Autor je bývalý ministr zahraničí ČR.

Svědectví o jednom zoufalém pokusu resuscitovat svědomí

11. 2. 2013 / Lubomír Brožek

Motto:

Řečníkům je vskutku dovoleno lhát o historických záležitostech, aby mohli něco říci vybraněji.

Marcus Tullius Cicero

Upřímně řečeno, nejsem si tak docela jist, zda jsem výše uvedený citát zvolil správně, neboť po parlamentní debatě o smyslu a motivech Palachova činu lze jen těžko považovat za "vybrané" argumenty létající zprava doleva a zpět, balancující mezi teatrální ideologičností, historickou ignorancí a utilitární tlachavostí. Chudinka Pravda! Myslím, že když se sklopenou hlavou odcházela zadním vchodem, byla dost smutná. Nejspíš nejsem sám, koho napadlo, co by tomu asi řekl sám Jan Palach, případně ten, kdo se rozhodl ho následovat.

Největšími antikomunisty jsou právě čeští komunisté

11. 2. 2013 / Filip Mahďák

Pokud by skutečně Jan Palach vkládal důvěru do schopnosti tehdejších komunistů u moci pokračovat i navzdory okupaci v započatých reformách, či alespoň vůli nezavádět diskriminaci názorů a cenzuru, jistě by neměl potřebu sahat si na život a prostě se do reformního hnutí zařadil. Potíž je ovšem v tom, že právě přesně v době jeho tragické smrti začíná umírat i celé reformní hnutí ve vládnoucích strukturách Komunistické strany Československa a duchem mladí českoslovenští občané s nadšeně radikálními levicovými názory, jakým byl i Jan Palach, plující v té době zrovna na čele poslední reformní vlny, narážejí mezi prvními, jako kanárci umírající na plyn v dole, na zdvíhající se stěnu nové reality rostoucí z cihel pragmatického uvědomění svých méně duchovně, ale zato mnohem více materiálně orientovaných spoluobčanů, již tehdy velmi pilně a uvědoměle budujících své lepší zítřky pod tradičním heslem krysím: "Zachraň se za každou cenu, kdo můžeš".

Největšími antikomunisty jsou dnešní čeští postotalitní komunisté, jenž se nikdy výrazně a systémově nepřihlásili k inspirativnímu a silně levicovému odkazu reformního komunismu Pražského jara a dodnes také nepřevzali zodpovědnost za jeho potlačení a za následnou dvacetiletou systematickou likvidaci veškeré skutečné levicové inspirace, již svého času do československé společnosti přinesl.

Zbrojovka Raytheon vyvinula software pro špehování diskutérů na facebooku

10. 2. 2013

Nadnárodní zbrojovka Raytheon tajně vyvinula software, které umí sledovat pohyb lidí a předpovídat jejich budoucí chování získáváním informací o nich ze sociálních sítí.

Deník Guardian získal video, které ukazuje, jak systém "analytiky extrémního rozsahu", který vyvinula zbrojovka Raytheon, dokáže shromáždit o jednotlivých osobách obrovské množství informací, zneužíváním serverů, jako je Facebook, Twitter a Foursquare.

Software se jmenuje Riot - Rapid Information Overlay Technology. Raytheon ho prý zatím nikomu neprodal, avšak přiznal, že ho do určité míry sdílí s americkou vládou a dalšími průmyslovými firmami jako součást výzkumného úsilí od roku 2010 vyvinout celostátní bezpečnostní systém schopný analyzovat "biliony informací" z kybernetického prostoru.

Software Riot je schopno získat kompletní informace o životě každého jednotlivce, jejich přátel a míst, která navštěvují jen prostřednictvím stisknutí několika knoflíků. Digitální fotografie, zveřejňované uživateli na facebooku, někdy obsahují údaje o zeměpisné šířce a délce míst, kde byly pořízeny. Riot tyto informace získává a zjišťuje také místo, odkud ty fotografie pocházejí. Informační video o softwaru Riot uvádí příklad jednoho sledovaného zaměstnance, o němž bylo okamžitě zjištěno, kam v které dny a v kolik hodin chodí a s kým se stýká.

Riot vytváří pavouky, na nichž jsou zaznamenány všechny vaše osobní kontakty a informace o vašich známých.

Získávání informací ze sociálních sítí pro boj proti zločinnosti se ve většině zemí považuje za legální.

Software Riot vyvolává velké znepokojení u lidskoprávních organizací.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Protesty proti KSČM na jihu Čech. Studentský odpor, nebo stranická akce?

11. 2. 2013 / Dominik Forman

Takzvané studentské protesty v jižních Čechách se za posledních několik měsíců staly výrazným společenským tématem. "Oficiální" média si zvykla pravidelně informovat o všech akcích, které tamní iniciativa s názvem "Komunisté nepatří ke kormidlu" uspořádá. Tyto akce nejen že dostávají neadekvátně velký prostor ve sdělovacích prostředcích, ale zároveň jsou médii všelijak zveličovány a nafukovány.

Protestujeme proti snahám zrušit Střední průmyslovou školu V Úžlabině

11. 2. 2013

Tisková zpráva

Dne 8. 2. 2013 se v médiích objevila zpráva o návrhu zřizovatele na zrušení Střední průmyslové školy V Úžlabině 320, Praha 10 a její sloučení se Střední školou elektrotechniky a strojírenství, Jesenická 1, Praha 10.

V médiích zveřejněné informace o našem rezignovaném přijetí návrhu jsou nepravdivé. Budeme se bránit všemi zákonnými prostředky.

Petice proti zrušenÍ Úžlabiny ZDE

Přepisování historie mě uráží

11. 2. 2013

Jako pamětníka, studenta VŠ ročník 1947, mě hluboce uráží přepisování historie dnešním režimem a medii, dnes to, jak si z Palacha udělali symbol bojovníka proti komunismu. Pochopitelně. Oni potřebují legitimizovat dnešní asociální režim a dokazovat, že není horší než zlikvidovaný socialismus. A proto vytahují tato negativa a lakují a lakují. Mají na to i ústav. U nás pamětníků se jim to moc nedaří, bohužel u mladých ano. Váš pan Dolejší to tu také lakuje, píše Jaroslav Ouzký.

Český "odezdikezdizmus", "pseudodemokracie", ... aneb "7 kulí v Sarajevu":

3. "kule": Hloupost křičí daleko více, než moudrost

11. 2. 2013

V sérii mých sedmi navazujících článků vám předkládám další "kuli". Mnou uváděné příklady v předešlých článcích mně jen a jen ubezpečili o faktu, který vyjádřím pořekadlem: "Když na to nemám, tak musím všude křičet, že na to mám". Prostě a jasně řečeno, chytrým lidem stačí, aby se v klidu, bez křiku a emocí posadili, popovídali si a v diskusi si srovnali myšlenky a ukončili jí. Nemusí všem okolo dávat hlasitě najevo, jak jsou inteligentní ... Někdy je ale, podle mého názoru, třeba, aby se i moudří hlasitěji vyjádřili, ale ne tak stupidní agresivně manipulující formou. Proto jsem velmi rád, že se během a hlavně po volbách zvedla velmi viditelná vlna názorů z řad opravdových "homo sapiens" představující protipól velmi křiklavé a mnohdy "ramenaté" vlny "homo erectus", reprezentované různými typy "homo erectus", např. na krátko ostříhanou hlavou se zlatými řetězy okolo krku jedoucí v autě s viditelně nalepenými samolepkami křičícími do světa, že ON přece volí TOHOTO kandidáta a "Kdo nevolí s námi, volí proti nám". To je smutné, ale je to realita, píše Pavel Taušl.

Naši slovenští sousedé označují osoby, které jsou přirozenými autoritami a tím pádem mohou svým názorem a míněním ovlivnit ostatní osoby za "mienkotvorné". Je však na pováženou, když se za "mienkotvorné" osoby v ČR (tzn. za přirozené a ne uměle vytvořené autority) považují v převládající většině pouze "celebrity", které při prezentaci svých názorů a hloubkou svých argumentů dopluly v bazénu o hloubce 2,5 m do cca 10 cm.

Moje motto na závěr: "Zvyšování na hlasitosti a neustálé upozorňování na sebe za každou cenu může někdy svědčit o snížené inteligenci."

V Akademii je nepravostí víc, víc než si myslíte

11. 2. 2013 / Zdeněk Slanina

Kauza vědeckých nepřístojností akademika Bezoušky (AB) je na naše poměry pojednávána pozitivně nadstandardním způsobem, jak patrno z prvé tiskové zprávy Přírodovědecké fakulty UK.

Nicméně již v této fázi vznikají mýty - např. AB je první případ svého druhu, AB žil ve vzduchoprázdnu bez jakýkoliv vazeb, tři studentky z MBÚ jako první u nás přinesly důkazy možných vědeckých nepřístojností. Vedoucím katedry, profesorem, držitelem obrovských grantů se u nás jen těžko stanete bez pečlivě budované sítě konexí, které se udržují v provozním stavu mazivem, jehož jméno radši ani nevyslovujte. Tedy pokud působíte v akademické obci - to nevyslovované mazivo má totiž název morální korupce.

China Blues

11. 2. 2013 / Petr Fiala

Když jsem loni v listopadu obdržel pozvánku od pražského (sic) filozofa Zbyňka Fišera, která mě zvala na brněnské (sic) kolokvium, jehož tématem byla reprezentace traumatu v literatuře a umění, omluvil jsem se. Jedním z důvodů, proč jsem do Brna nejel bylo, že jsem nevěděl, o čem bych tam mluvil. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem před časem četl text, který by se na to kolokvium hodil.

Šlo o recenzi knihy, která v češtině nevyšla. Autorem recenze je můj dlouholetý dobrý známý Darryl Sterk, Kanaďan, žijící na Tchaj-wanu, který následně souhlasil s tím, abych jeho text přeložil a publikoval. Originál jeho recenze je dostupný na internetu (v angličtině). Byl tam publikován v srpnu 2011.

Atmosféra doby

11. 2. 2013 / Pavel Táborský

Jsou skutečnosti, včetně historických událostí, jejichž existence, případně průběh a s nimi související osobní pocitová rovina bývá obtížně sdělitelná nezúčastněným lidem. Oni měli to štěstí, nebo i neštěstí, že začali vnímat svět natolik později, než aby se mohli zařadit do nevděčně pojímané skupiny pamětníků. Těm je zase vyčítána zaujatost, neschopnost vidět věci v souvislostech a zejména ztráta paměti, částečná, či úplná.

Je potřebné omezovat vliv médií ve volbách

11. 2. 2013 / Stanislav A. Hošek

Průběh posledních voleb u nás naznačil, jak současná, tak zvaně informační doba, vytváří vysoký stupeň rizika stát se médiokracií. A pokud ne přímo vládou sdělovacích prostředků, pak určitě jevem, v němž média až rozhodujícím způsobem zasahují do jednoho z prvků přímé demokracie, který je navíc výsostným konstitutivním principem každé demokracie.

Soukromí občanské výchovy

11. 2. 2013

Předem tohoto příspěvku snad jen, že jsem si vědoma, že vyřešením mnou nastíněného problému se nestane zázrak a neskočíme rovnýma nohama do světa idejí pravdy a krásy, i že ho nelze vyřešit mávnutím kouzelného proutku. Ale na druhou stranu jeho stálým zanedbáváním si nepomáháme. Zároveň bych se sice chtěla vymezit proti rezignaci Jakuba Kratochvíla na výchovnou funkci školství, ale navazuji na jeho konstatování reality společenskovědních předmětů. Můj text si nedělá ambice jakékoliv odborné studie, zůstává subjektivní úvahou o povaze a stavu jednoho polozapomenutého školního předmětu, píše Markéta Hossingerová.

Přežili jsme komunismus, přežijeme i mafiánský kapitalismus

11. 2. 2013

Reaguji na výzvu paní Říhové a chtěl bych se zapojit do diskuse o směřování naší společnosti. Můj příspěvek spočívá v analýze z jiného úhlu pohledu, proč jsme se dostali, tam kde jsme, v subjektivním vyjádření k napsaným příspěvkům do 9.2.2013 a v návrhu na reálné řešení.

Doufám, že jsem to pochopil správně, že paní Říhové nejde o rozdílné myšlení mladých, vychovávaných v mafiánském kapitalismu a starších, kteří už mají školu života za sebou, ale o to, zda je správné po nabytí částečné svobody pokračovat v totalitním myšlení. Pokud se mýlím a přiznání omylu ukazuje na statečnost na rozdíl od zbabělců, kteří se nikdy nemýlí, tak mi to jistě vážení čtenáři dají vědět, píše Václav Marek.

Moje celoživotní téma - Jan Palach

10. 2. 2013 / Lenka Procházková

Když se můj táta, spisovatel Jan Procházka, dověděl o činu Jana Palacha, rozplakal se. Média byla na informace skoupá, nicméně už z prvních zpráv bylo zřejmé, že jde o politický čin. Autor Politiky pro každého, jeden z protagonistů Pražského jara tehdy u rádia prožíval jeden z nejtěžších okamžiků života, když pochopil, že pro ideje, které sám pomáhal prosazovat, teď, pět měsíců po invazi, šel na smrt mladý student.

V jednom z těch zoufalých dní, kdy Jan umíral, natočil táta v improvizovaném studiu rozhovor pro televizi, který cenzura zakázala odvysílat. Před kamerami však naštěstí mohli vystoupit jiní, nejen politici a umělci, ale i známí sportovci. Pamatuji se na emotivní projev Jaroslava Seiferta, který prosil neznámé členy "Janovy" skupiny, aby od dalších podobných protestů upustili.

Později jsem zjistila, že citlivý básník Seifert, kterého televize o vystoupení požádala, nemohl přes veškeré své úsilí nalézt dost výstižné věty, a tak mu projev na jeho prosbu zformuloval Ludvík Vaculík, autor "Dva tisíce slov". Mně bylo osmnáct a teprve po letech jsem dohlédla hloubku zoufalství a bezmoci těchto mužů. Při oplakávání Palacha se můj smutek, tak jako smutek miliónů občanů, prolínal s představou Janova hrozného utrpení, se vztekem vůči okupantům a soucitem s Janovou maminkou a bratrem.

Možná nepřesnost v článku Lenky Procházkové?

10. 2. 2013 / Jan Čulík

Lenka Procházková píše, že dopis Jana Palacha nebyl v lednu 1969 v době jeho upálení znám, protože ho nezveřejnily sdělovací prostředky. Tuto informaci nemám v této chvíli možnost ověřit, avšak z osobní zkušenosti vím, že Palachův dopis na rozloučenou byl v Praze v lednu 1969 běžně znám. Nevím v této chvíli, jak se mezi lidi rozšířil. Petr Uhl poukazuje na to, že cenzura byla v československých sdělovacích prostředcích zavedena až v dubnu 1969. Už po srpnové invazi se ovšem nesměl v médiích kritizovat Sovětský svaz ani vpád vojsk.

V lednu 1969 bylo stále ještě volně a pohodlně slyšitelné zcela nerušené československé vysílání Svobodné Evropy, do něhož přešly některé mediální celebrity z pražského rozhlasu, které vytvořilo Pražské jaro 1968, jako byl například Sláva Volný. Svobodnou Evropu bylo lze poslouchat na střední vlně 417 metrů, nedaleko od frekvence tehdejší hlavní stanice Československého rozhlasu stanice Praha.

Podobnost dnešních médií s tiskem z roku 1948 je čistě náhodná?

10. 2. 2013

Tento citát zveřejnil na Facebooku Martin Hekrdla. Podobnost s dneškem je čistě náhodná?

"Je dnes opravdu zcela jedno, kupujeme-li Rudé právo nebo Svobodné slovo, Lidovou demokracii nebo Lidové noviny. (...) Všude se opakují stejné otřepané fráze, všechny události se komentují stejně zaujatě, pokud se ovšem nezamlčují úplně. (...)"

"Není třeba zvláště upozorniti na skutečnost, že dnes již neexistují objektivní zprávy, neboť vše, co je nepříjemné, zamlčuje se buď úplně, nebo se podává opožděně a zkresleně, všechny zprávy jsou tendenčně zabarveny a často úplně zkreslují skutečnost. (...) Články a komentáře pochopitelně nemají jiného zaměření. Věci podřadné je dovoleno kritizovat do určité míry (...). O věcech choulostivějších se mlčí anebo se otrocky přijímá jejich oficiální výklad."

"Je také velkou chybou většiny lidí, že zavrhujíce určitý řád, směr nebo skupinu, zavrhují i jejich dobré stránky, které každý směr bezpochyby má, a jdou tak obyčejně z jednoho extrému do druhého. Komunisté tak činí s kapitalistickým řádem, jehož vymoženosti (...) pokládají za zastaralé zbytečnosti. A budou tak pravděpodobně též činit lidé, kteří jednou svrhnou komunisty. Kdy konečně přijdou lidé k rozumu? Kdy konečně přestanou jedni utlačovat druhé?"

Bedřich Loewenstein, září 1948

(cit. ze Soudobé dějiny č. 4/1999, str. 595-596, 616)

Víra v možnost pokračování demokratických reforem byla naivní

10. 2. 2013 / František Řezáč

V úvodu si dovolím připojit se k názoru pana Cveka. Autor, ač ročník 1976, popsal věrohodně pocity nás mladých v oné době počínajícího roku 1969 a normalizace. Mě bylo zrovna 17. ledna 25 let. Byly to pocity zklamání a skepse, které mohly leckoho dovést až k zoufalému činu. Protože jsem byl od podzimu 1967 do vyloučení v roce 1971 v KSČ, chtěl bych se podělit o některé své zkušenosti a náhledy na tuto stranu a její členy.

 2149

Nelze směšovat všechna období - pamětníkovo svědectví o roce 1968

10. 2. 2013 / Jan Čulík

Myslím si, že velmi přesný obraz, jak to vypadalo během Pražského jara mimo Prahu dává tato vynikající reportáž Ludvíka Vaculíka "Obrodný proces v Semilech". Bylo to, jako téměř vždy v českých poměrech, relativně tragikomické.

Karel Dolejší ve své poznámce směšuje všechna období. To je možná z hlediska mladšího člověka pochopitelné, ale z hlediska faktografie nepřípustné.

Pražské jaro 1968 bylo především mediální událostí, dramatickou veřejnou diskusí, při níž se - jakmile v březnu 1968 padla cenzura - hovořilo především o komunistických zločinech padesátých let. Nesmírně dramatické, sledované celým národem, byly televizní pořady, v nichž oběti estébáckého mučení před kamerou obviňovaly ze zločinů své mučitele, a ti byli nuceni se před kamerou bránit. Někteří komunističtí vyšetřovatelé spáchali na jaře 1968 sebevraždu. První měsíce Pražského jara byly právě ve znamení odkrývání těchto stalinských zločinů a podrobností mučení v komunistických věznicích. Celkovou náladu ve společnosti shrnuje přiložená titulní stránka komunistického (!) satirického týdeníku Dikobraz. Právě proto bylo znovunastolení neostalinismu v roce 1970 na sovětských bodácích tak ponižující, protože kvůli svým zločinům byl totalitní komunismus zcela zdiskreditován a nikdo v "socialismus sovětského typu" už nemohl věřit.

V rámci historické férovosti...

10. 2. 2013 / Karel Dolejší

V rámci historické férovosti je dobré připomenout, že i během tzv. obrodného procesu konce 60. let stále existovaly tisíce rodin, kterým komunisté, včetně těch najednou "reformních", zničili život, často naprosto doslovně. Například otec budoucí první dámy Ivany Zemanové Pavel Bednarčík právě v onom roce 1968 předčasně zemřel na následky pobytu v uranových dolech, kde si coby bývalý student gymnázia v Popradu odpykával trest za "velezradu". A takové případy měl v příbuzenstvu kdekdo, což se jen tak nezapomínalo. Mezi oběťmi politických perzekucí komunisté nikdy nebyli zvlášť "populární" a netěšili se naprosto žádné důvěře, ani během "Pražského jara".

Nejzajímavější ale je, že média nepíší o těch lidech, kteří se upalují dnes

9. 2. 2013 / Jan Čulík

Palach protestoval proti sovětské okupaci. V době jeho života měla KSČ vysoký kredit. V lednu 1969 ještě nebylo jasné, že špičky KSČ se pokusí kolaborovat s okupanty, pak budou vyhnány a zvítězí Kolder, Indra a Husák. Tzv. "konzervativci" (Kolder, Indra, Švestka, Hoffman, atd.) byli považováni veřejností v té době stále ještě za extremisticky pravicové křídlo bez moci.

Význam toho, co řekl Grebeníček v parlamentě, je: Je hloupost oslavovat Palacha jako symbol boje proti komunistické totalitě, protože se neupálil na protest proti komunistické totalitě. A to je pravda. Ostatní je hraní si se slovíčky a neférové útoky na Grebeníčka, protože je to komunista. Kdyby to řekl kdokoliv jiný, nevyvolalo by to tu hysterii. Má ale pravdu. V tom projevu on zcela zjevně hovoří o tom, čím se stalo Palachovo gesto v roce 1969. Myslím, že podstatou sporu je různé generační vnímání, protože pro starší lidi je interpretace Palachova činu jako "antikomunistického gesta" směšná. Je to jako nepřekročitelný rozdíl mezi "budu se soustředit" a "soustředím se".

Všimněte si zásadního generačního rozdílu v hodnocení této věci. Lidé, kteří to zažili, jsou skandalizováni útoky na Grebeníčka, přestože ho jinak nemají nijak v oblibě, protože "řekl pravdu". Mladší lidé, kteří to "nezažili", jsou skandalizováni tím, že jim Grebeníček fakty zbořil modlu.

Palach se stal lacinou přikrývkou toho, proti čemu bojoval: cynické lhostejnosti a prolhanosti "elit"

9. 2. 2013 / Boris Cvek

Moc se mi nechtělo zasahovat do debaty o výroku Grebeníčka o Palachovi, protože mám k činu Jana Palacha smíšený postoj a nejvíce na mne působí nikoli jako čin smysluplné vzpoury, ale jako děsivý kontrast vůči společnosti, která okupaci nakonec přijala velmi pružně a spokojila se s chatařením. Symbolem takové společnosti a normalizační kontinuity je pro mne Václav Klaus s celou jeho politikou "volné ruky trhu bez pravidel", ten Klaus, který se v minulosti několikrát distancoval od disidentů a postavil se za normalizační většinu. Palach-hrdina byl po listopadu 1989 různě zneužíván českou pravicí, jež Klausův postoj a hlavně dědictví jeho kuponové privatizace nikdy pořádně nenapadla. A tak se Palach stal lacinou přikrývkou toho, proti čemu bojoval: cynické lhostejnosti a prolhanosti "elit" tohoto národa. Bohužel na tomhle klausovském systému zlodějiny kryté "odkazem Palacha" parazitoval i nejeden z bývalých disidentů, peníze mají prostě velkou moc. Přidávali se i lidé, jako je Daniel Landa, tedy vlastně fašisté. Kdysi jsem o tom psal tahle slova (vyšlo v literárním časopise Téma, který jsem mezi lety 2003-2008 vydával):

V rámci férovosti je nutno poukazovat na to, že existovala v Československu doba, kdy si občané komunistů vážili

9. 2. 2013 / Jan Čulík

Motto:

"Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. "

Ludvík Vaculík, "Dva tisíce slov". 27.6. 1968

Podělím se s vámi o tento osobní příběh. Nedlouho poté, co jsem se v roce 1978 vystěhoval z Československa do Glasgow, kde jsem tedy začal vyučovat česká studia, jsem se potkal s Igorem Hájkem, známým překladatelem z angličtiny, osobností české literární a kulturní scény šedesátých let, blízkým přítelem a spolupracovníkem spisovatele Josefa Škvoreckého a redaktora někdejších Literárních novin, Literárních listů a Listů, tedy kulturněpolitických týdeníků, které sehrály v šedesátých letech až do roku 1969 obrovsky významnou roli.

K tomu Jan Čulík, Proč to dopadlo po invazi r. 1968 špatně

Proč současníkům komunismus nevadí?

9. 2. 2013 / Milan Daniel

Nepřímá polemika mezi Janem Čulíkem ZDE a Karlem Dolejším ZDE byla vyprovokována výrokem komunistického funkcionáře Grebeníčka na adresu důvodové zprávy předkládaného zákona.

Zatímco Čulík tvrdí, že Grebeníček má bez ohledu na svou politickou příslušnost pravdu v tom, že Palachův čin nebyl krajním vyjádřením odporu vůči komunismu, Dolejší říká, že je tak dnes po právu interpretován.

24301

Proti zapomnění a manipulaci: O co šlo v roce 1968

20. 8. 2019

Foto:   Editor svazku "Jaro 1968: Čítanka pro děti a mládež" (1988) Antonín Liehm (tehdy 84) ve Skotsku v dubnu 2008. (Když jsem mu v červnu 2012 v Paříži telefonoval, Liehm, tehdy osmaosmdesátiletý, reagoval: "Pane Čulík, vy ještě žijete?"  (JČ) )


"Na co se tu stojí?" - "Na svobodu, paní."
Pavel Kohout
Jak se posílalo Poselství ZDE



Všeobecné znalosti toho, co se v Československu dělo v šedesátých letech a zejména v období tzv. Pražského jara 1968, jsou značně omezené. Mladá fronta Dnes a Lidové noviny publikují o tomto období naprosté nesmysly, Jan Hřebejk a Filip Renč točí o něm filmy, které jsou o Československu na jakési jiné planetě. Málokdo se začte do toho, o co v té době v Československu skutečně šlo. Přitom je to zajímavé a dodnes aktuální.

V době posledního velkého kulatého výročí Pražského jara, v roce 1988, sestavil novinář, kritik a autor A.J. Liehm reprezentativní antologii nejzávažnějších více než 130 textů, publikovaných během jara 1968 v rámci tehdejší celospolečenské diskuse. Dal ji ironický podtitul "Čítanka pro děti a mládež". Této Čítanky je dnes zapotřebí možná ještě o mnoho více, než tomu bylo před dvaceti lety. Člověk by měl znát své kořeny.

Ve spolupráci s A.J. Liehmem a za pomoci historika Viléma Prečana jsme tuto antologii významných textů zprostředkovali i mladším generacím a předkládáme ji tímto pro studijní účely kompletní v digitální formě. ČTĚTE! │Jan Čulík

Publikace má tento úvod:

Milé děti, jinoši a dívky

před dvaceti lety bylo v Čechách i na Slovensku jaro. Mnozí z vás nebyli ještě na světě, jiní se sotva batolili, ostatní teprve rozum brali. Dnes se ptáte, jak to vlastně bylo, co bylo a proč. Tak jsme pro vás sestavili čítanku, abyste si mohli přečíst aspoň něco z toho, co se tenkrát myslelo, psalo a dokonce říkalo nahlas, ba i v rozhlase, v televizi a do telefonu. Najdete tu tříšť textů, která není, ani nechtěla být úplná, ani nemá být historickou dokumentací či úplným přehledem. Prostě průřez, čítanka, jak se ji podařilo dát dohromady v nesnadných podmínkách. Ať je vám k užitku i radosti, k poučení i pobavení. A možná, že po ni sáhnou se vzpomínkou na vlastní školní léta i tatínek s maminkou.

Kdyby se vám zdálo, že to či ono připomíná něco z vaší vlastní zkušenosti, vězte, že jde o podobnost čistě náhodnou.

S přáním pěkného jara 1988.

Redakce.

P.S. Texty jsme řadili chronologicky, abyste nezapomněli, že historie probíhá v čase. Proto také vlastní čítanku uvádějí texty projevů na Sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967, které mohly být uveřejněny teprve na jaře 1968. Poslední texty jsou z 15. 8. 1968. O pár dnů později, 21. srpna, začalo nové dějinné období, jehož čítanku už budete muset pro svoje děti a vnuky sestavit vy.

O "široké ruské duši" komunistického funkcionáře

9. 2. 2013 / Karel Dolejší

Ukrajinský historik Michajlo Holovatyj před třemi lety popsal události, které vedly ke smrti velitele Rudé armády z doby občanské války Nikolaje Alexandroviče Ščorse (1895-1919). Tento vyhlášený velitel byl na základě rozhodnutí Vojenské rady 12. divize jednoho srpnového dne zastřelen politickým komisařem nedaleko Korosteně. Později bylo jeho tělo za podivných okolností pohřbeno až v Samaře.

V roce 1939 byla ale Ščorsova památka v souvislosti s "posilováním útočného ducha Rudé armády" oficiálně oprášena, podobně jako bylo ještě později Stalinem dočasně účelově rehabilitováno i pravoslaví. Díky Dovženkovu filmu se režimem zavražděný Ščors stal součástí oficiální režimní mytologie a Blanterova odrhovačka Píseň o Ščorsovi byla pak mezi lidem velmi populární.

Jan Palach skutečně nebyl "symbolem boje proti totalitní komunistické moci"

8. 2. 2013

Vždyť ČT naprosto jasně sympatizuje s odesáky a jinými a jsou to přitom oni, ne Grebeníček, kdo to všechno převrací!!!! A ČT si samozřejmě jako důkaz přizve pána z Ústavu pro studium totalitních režimů...co bychom od něj asi tak mohli čekat za odpověď..., píše Daniel Řezníček.

Jan Čulík, jako pamětník, dodává: Tvrdit, že Jan Palach "byl symbolem boje proti totalitní komunistické moci" by byla zcela ahistorická interpretace Palachova činu. Grebeníček ve svém projevu zcela jasně hovoří o roku 1968-1969. V letech 1968-1969 se neuvažovalo v Československu o likvidaci komunistického režimu. Jan Palach protestoval proti znovuzavádění cenzury a proti Sověty rozšiřovanému propagandistickému listu Zprávy. Povšimněte si, že v dopise označuje Československo jako "ČSSR", tedy "Československá socialistická republika".

Podle České televize Grebeníček řekl toto:

"Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící," prohlásil Grebeníček, který je označován za představitele stalinistického křídla v KSČM. "Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa. Jeho sympatie patřily reformním komunistům, kteří měli podporu i ve svazech vysokoškolského studentstva."

Palach nebyl v roce 1969-1970 "symbolem boje proti totalitní komunistické moci". V druhé polovině roku 1968 a ještě v prvních měsících roku 1969 totiž měla KSČ mezi občany vysokou prestiž, právě proto, že se postavila proti sovětské invazi a okupaci. Vnímání KSČ před začátkem normalizačních čistek a po nich bylo v československé společnosti naprosto odlišné. Teprve po čistkách roku 1970 se KSČ stala terčem hlubokého pohrdání obyvatelstva.

Považuji za obscénní kádrovat osobu, která učinila nějaký výrok, podle toho, jaké politické názory zastává. To už pražská média mohla rovnou třeba napsat, že "kontroverzní" výrok učinil "žid". Hodnoťme výroky, nikoliv to, kdo je pronesl. To je základní zásadou demokracie, kterou česká média a čeští politikové jaksi neznají. Zde je Palachův dopis na rozloučenou:

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem.

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou:

Okamžité zrušení cenzury

Zákaz rozšiřování "Zpráv"

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevstoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

Pochodeň č. 1

PS. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

 5752

SPOLUŽÁK JANA PALACHA

Honza Palach měl vyhraněné levicové názory

8. 2. 2013

SMETANA, Jiří (2010). «Vzpomínka na Jana Palacha (I)». Nový polygon : Český zahraniční časopis. 2010, č. 1, ss. 30-32.

Byl jsem v sobotu 16.1.2010 na Olšanech u hrobu Jana Palacha na vzpomínkové akci konané už k 41. výročí jeho sebeupálení. Byli zastoupeni Sokolové, zazpíval Pěvecký sbor pražských učitelů a sbor gymnázia Jaroslava Heyrovského z Nových Butovic.

Chci přispět dílčí osobní vzpomínkou na osobu Jana Palacha a jeho velký čin. Byl jsem jeho spolužákem. Můj soused při písemných přijímacích zkouškách na pražskou Vysokou školu ekonomickou na začátku července 1966 se mi představil jako Honza Palach. Udělal předtím zkoušky na filosofickou fakultu Karlovy univerzity, ale pro velký počet zájemců nebyl přijat. Na VŠE jsme pak studovali v jednom kruhu.

Všechno podstatné o něm je všeobecně známo. Kromě jiného z životopisů napsaných Jendovým profesorem z jedenáctiletky či novinářem Jiřím Ledererem.

Grebeníček nic nezkreslil

8. 2. 2013 / Jan Čulík

Je mi líto, Karel Dolejší se mýlí. Grebeníček ve svém projevu v parlamentě hovoří o postojích a významu gesta Jana Palacha v roce 1969. Nebylo to antikomunistické gesto, bez ohledu na to, jak to chtějí dnes politikové a komentátoři zkreslovat.

Je to zřejmě dáno mým věkem, ale svědčím o tom, že Grebeníčkova interpretace je přesná. Palachova oběť neměla antikomunistický význam ani v době tzv. Palachova týdnu v lednu 1989, jak tvrdí chybně Karel Dolejší. Tou dobou jsem pracoval pro Svobodnou Evropu, české vysílání BBC, překládal jsem chartistické Informace o Chartě do angličtině a připravoval jsem pravidelné zprávy o situaci v české kultuře pro ofxordský East European Publication Project. Byl jsem podrobně informován o postojích občanů v tehdejším Československu, jak to například shrnuje tento článek.

Jak si přečtete v citovaném článku, v lednu 1989 se protestovalo proti normalizační zvůli, protesty však nebyly systémově antikomunistické. Lidé vůbec netušili, že by mohl v Československu vzniknout volnotržní kapitalistický systém. Protesty proti policejní zvůli nebyly systémovými protesty pro komunistickému zřízení jako takovému. Většina lidí si vůbec nedokázala představit, jak by takový režim vypadal. Jak známo, ještě dlouho po listopadu 1989 se většina československých občanů domnívala, že bude jaksi navázáno na Pražské jaro 1968, lidé netušili, že vznikne tvrdě kapitalistický systém.

Je jistě údělem gest a událostí, že je následné generace zkreslují, aby se jim to hodilo do krámu. Upálení Jana Palacha nebylo antikomunistickým gestem ani v roce 1969, ani nenabylo tohoto významu v lednu 1989. Možná ho zkreslili ve své mysli později někteří politikové a novináři, ale, přiznám se, že by mě - jako pamětníka - NIKDY nenapadlo spojovat Jana Palacha s antikomunismem. Byl to protest proti okupaci, to ano.

Nemám žádné sympatie vůči komunistické ideologii, ani nehodnotím charakter pana Grebeníčka, ani, nepředpokládám, že je-li někdo komunista, je automaticky zloduch. Obviňovat Grebeníčka ze zkreslování historie, když naopak přesně ve svém projevu pojmenoval, o co šlo, je neférové. Hlavně je to nebezpečné, protože bychom si měli být vědomi vlastní historie a nenechávat se ohlupovat ideology v politice a v médiích.

V probíhající diskusi o výroku expředsedy KSČM nemá žádný smysl vést spor o osobní názory Jana Palacha

Grebeníčkova argumentace záměrně odbočila od podstaty sporu

8. 2. 2013 / Karel Dolejší

Dejme tomu, že bych modifikoval sporný výrok Miroslava Grebeníčka o Palachovi následujícím způsobem:

"Například tvrzení, že kříž se stal symbolem křesťanství, je naprosto zavádějící."

A posléze bych začal vršit před posluchače věty o tom, že kříž byl ve skutečnosti ve starém Římě nástrojem k trestání a mučení provinilců.

Co bych tím proti původnímu tvrzení dokázal? Samozřejmě, že nic. Ať už byl kříž ve starém Římě čímkoliv, každopádně se stal symbolem křesťanství.

Stejně tak se Jan Palach stal symbolem boje proti komunistické totalitě - a ani kdyby Grebeníček proti tomu přednesl osmihodinový projev ve stylu Fidela Castra, nic na tomto faktu nezmění. V té části důvodové zprávy, kterou napadl, se nehovoří o osobních politických názorech Jana Palacha, které, jak nás poučují historici, se v krizové situaci velice rychle měnily a vyvíjely. Hovoří se o tom, čeho se stal symbolem.

A je ostudou každého vzdělaného člověka na takový laciný rétorický trik skočit.

Chvála VIP - podporovatelů prezidentských kandidátů

8. 2. 2013

Ptáte se, zač je chci chválit? Za iniciativu "Miloši Zemane, nejste a nikdy nebudete můj prezident" určitě ne. Za další podobné aktivity a projevy v průběhu prezidentské kampaně taky ne. Takové projevy považujeme za nežádoucí i u dítěte, kterému vzali jeho hračku, natož u dospělých, píše Jaroslav Plucar.

Průlomový nález Ústavního soudu

Právo upozorňovat na nesprávnosti a nespravedlnosti nelze omezovat soukromoprávními dohodami

8. 2. 2013 / Aleš Uhlíř

Bez zájmu médií zůstal nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 298/12 z 13. 12. 2012, přestože se bezprostředně týká (nejen) práv zaměstnanců (Loajalita k zaměstnavateli vs. ochrana veřejného zájmu). Na vyhlášení tohoto důležitého a průlomového nálezu novináři nepřišli. Text je dostupný na stránkách Ústavního soudu ČR. Nález je významný nejen z hlediska ekologických iniciativ, nýbrž zejména tím, že boří "zlatá telata" naší postkomunistické právní ideologie, kupř. ad absurdum dováděné principy jako je zásada "pacta sunt servanda" nebo ničím neomezené pojetí principu "smluvní svobody". Svůj význam má nález i v oblasti pracovněprávních vztahů, kde se rozrůstá zneužívání institutu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavateli, včetně vyloženě kriminálního jednání některých zaměstnavatelů.

STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES

Magdalena Kožená, Semafor atd. a 2x Čeněk Šlégl

13. 1. 2010 / Josef Brož

Znovu. Blíží se opět nov. Sníh pohlcuje světlo a zvuky, a Praha se podobá nedobytné pevnosti. Trochu mi to připomnělo Montréal, kde se ale vůbec nevyplatilo chodit jinak než zateplenými tunely. Venku byl takový mráz, že nejen praštělo, ale vypadával i elektrický proud nad městem. V Praze se naštěstí dá zatím chodit i venku, i když se sídliště, jak pravila hlasatelka v rádiu: "proměnila v běžkařské dráhy". Je to pěkné, zvláště tehdy, když vůbec nikdo neodklízí sníh, a místo ranního hrabla pod okny slyšíte jen křik opilých blouznivců. V mé ulici jsou navíc nonstopy rovnou dva...

KAUZA JAN PALACH

Pamětníci jsou uraženi chováním pravice ve sněmovně

8. 2. 2013

Milý kolego,

děkuji, že jste se tak záhy ozval proti té pitvorné frašce ve sněmovně stran Jana Palacha. Já, protože už přessedmdesátník, jsem se i organizačně zúčastnil tehdy akcí kolem pohřbu, demonstrací studentů, rozhlasového seriálu "Řádky k úvaze" podporujícího studentské a další snahy, requiem u svatého Tomáše atd ; Jaroslava Moserová, tehdy Palachova ošetřující lékařka, byla naše spolupracovnice (Odeon, Mladá fronta) a přítelkyně.

Takže: pravdu má tentokrát paradoxně Grebeníček, nikoliv ty vyprázdněné mozky typu Němcové a Černochové - a dalších takézastupitelů.

Zdraví Hanuš Karlach

(Hanuš Karlach je známý překladatel)

Jsem naprosto znechucen ČT o Palachovi, Je mi 74 let. Přesně vím co šlo, stávkovali jsme. podpořili jsme Vysočanský sjezd KSČ. Dubček byl pro nás autorita. Co se ještě dovím. Jak je možné, že se falšují dějiny, kdo to podporuje a kdo to všechno řídí.Je vůbec pane Čulík proti tomu nějak protestovat? Aspoň že na BL je možno se dozvědět pravdu, píše Herman Schottek.

Co přesně Grebeníček řekl?

8. 2. 2013 / Karel Dolejší

V řadě médií se objevuje citát výroku Miroslava Grebeníčka, který dnes vyvolal ve sněmovně pozdvižení. Pokud je tento výrok autentický, zněl:

"Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící."

Není nutno být přímým pamětníkem Palachova činu, aby bylo možno posoudit pravdivostní hodnotu výroku, který se nevztahuje ke "komunismu", ale k totalitnímu zřízení, proti jehož obnovení sám Palach po okupaci svým tragickým činem protestoval. Stačí k tomu úplně, aby byl člověk pamětníkem např. pověstného Palachova týdne v roce 1989.

Nic víc není nutno brát v úvahu, aby člověk uzavřel, že zmíněný výrok bývalého předsedy KSČM je nesmyslný a lživý.

PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

Hospodaření OSBL za prosinec 2012

7. 1. 2013

V prosinci 2012 přispělo finančně na Britské listy 210 osob bankovním příkazem celkovou částkou 64 984,45 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v září 2012 částkou 2801,71 Kč.

93 čtenářů Britských listů přispělo v prosinci 2012 na projekt ke zcivilizování exekutorské praxe částkou 60 421,37 Kč. Konečná částka k dispozici Britským listům k 31. 12. 2012: byla 258 165.75 Kč, z toho na exekutorský projekt 161 475.59 Kč a na na provoz Britských listů 96 690.16 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

42110