O "široké ruské duši" komunistického funkcionáře

9. 2. 2013 / Karel Dolejší

Ukrajinský historik Michajlo Holovatyj před třemi lety popsal události, které vedly ke smrti velitele Rudé armády z doby občanské války Nikolaje Alexandroviče Ščorse (1895-1919). Tento vyhlášený velitel byl na základě rozhodnutí Vojenské rady 12. divize jednoho srpnového dne zastřelen politickým komisařem nedaleko Korosteně. Později bylo jeho tělo za podivných okolností pohřbeno až v Samaře.

V roce 1939 byla ale Ščorsova památka v souvislosti s "posilováním útočného ducha Rudé armády" oficiálně oprášena, podobně jako bylo ještě později Stalinem dočasně účelově rehabilitováno i pravoslaví. Díky Dovženkovu filmu se režimem zavražděný Ščors stal součástí oficiální režimní mytologie a Blanterova odrhovačka Píseň o Ščorsovi byla pak mezi lidem velmi populární.

Šlo zde o zajímavý fenomén komunistického politického náboženství, které ve zlomových okamžicích účelově včleňuje vlastní oběti do propagandistické mašinérie a zcela cynicky jich využívá k získávání slábnoucí popularity mezi veřejností. Komunistický režim se o to - podotýkám, že se stále menším úspěchem - pokoušel až do svého konce, např. prostřednictvím opožděné rehabilitace Zinověva a Kameněva, obětí stalinských politických procesů.

***

Komunistický režim v Československu se památku Jana Palacha, který se během nástupu normalizace upálil na protest proti kolaboraci spoluobčanů s okupanty, znovuzavedení cenzury a rozšiřování lživé propagandy, nejprve pokusil úplně eliminovat. Kolem Palacha brzy začal spontánně vznikat lidový mučednický kult, u nějž bylo zcela zřetelné, že značně překračuje hranice oficiálního krotkého "reformního komunismu" a hraje na struny zcela jiné a starší. Režim dodatečně manipuloval s Palachovými ostatky, označoval sebevraha za "mladého a svedeného", tvrdě pronásledoval ty, kdo si ho připomínali, ale hlavně se o něm snažil pokud možno vůbec nemluvit a jeho památku vymazat.

Není tedy vůbec divu, že se pro moji generaci Jan Palach stal zcela spontánně symbolem odporu proti tehdejšímu režimu, a to nezávisle na Palachových (ostatně značně zmatených) politických názorech. Vždyť informací o něm bylo tehdy k dispozici tak málo, právě proto, že je režim masivně potlačoval.

Osobně jsem se o Palachovi dozvěděl náhodou počátkem 80. let díky četbě starých, ještě necenzurovaných časopisů v podkrovním bytě starší příbuzné. To že mí rodiče krátce po svém seznámení byli Palachovi na pohřbu jsem zjistil v roce 1990. Do té doby to patřilo k těm mnoha věcem z rodinné historie, o nichž se před dětmi prostě nemluví, aby se politicky nedostaly do problémů.

Je dnes naprosto nesmyslné rozčilovat se nad tím, že se Palach stal pro "nepamětníky" symbolem boje proti minulému režimu jako takovému a pokoušet se z něj naopak udělat účelový symbol reformního komunismu, jehož zjevného krachu se už kvůli předčasné smrti nestihl dožít. Za prvé, komunisté si za to, jak je v současnosti Palach vnímán, především mohou sami, neboť svým potlačováním z něj právě takový protikomunistický symbol logicky "vyrobili". Nemá to s osobními Palachovými politickými názory nic společného, symboly přece nevznikají nějakou racionální abstrakcí - a symbol je symbolem právě proto, že symbolizuje něco jiného než sebe sama.

Za druhé, tento proces vzniku symbolu není sám o sobě výsledkem nějaké pravicové propagandy či současného zavádění dalšího z účelových politických svátků do českého kalendáře. Je pravda, že se teď pravice snaží Palacha použít k oživení chátrajícího antikomunismu. Ale když se právě tohle snaží opět účelově vyvracet neostalinista, jímž už před lety otevřeně pohrdala dokonce i má brněnská bytná z komunistické rodiny v třetí generaci, nemá takový pokus žádnou naději na úspěch.

Za třetí, "široká ruská duše" komunistického funkcionáře, jenž se po více než čtyřiceti letech naráz dojímá nad mladým životem ukončeným právě kvůli posrpnové politice strany, k jejíž tradici se sám dost nedvojsmyslně hlásí, nemá v českém prostoru šanci dojít úspěchu. Co se ve specifické ruské kultuře povedlo se Ščorsem, to se mnohem méně podařilo s oběťmi stalinských procesů - a s Palachem to jednoduše nepadá v úvahu. Ronit krokodýlí slzy nad oběťmi vlastního politického směru, takové postupy se v západní politické tradici prostě nenosí a tento druh vrcholného cynismu zde není příznivě přijímán. Mnohem lépe už by bylo přijato, kdyby mlčení pokračovalo, než pokusy dodatečně politicky školit mužstvo.

Důvodová zpráva ke zbytečnému zákonu o zavedení svátku Jana Palacha správně ex post konstatuje, že se Palach už dávno stal symbolem boje proti totalitě komunistické moci. Na tom nic nezmění ani pokusy funkcionářů s širokou ruskou duší opožděně postupovat podle ščorsovského mustru opřeného o starou církevnickou zásadu "Co nemohu potlačit, třeba posvětit a využít".

0
Vytisknout
4805

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2013