Nechápavost stáří aneb od rudých bratrů k modrým ptákům

8. 2. 2013 / Věra Říhová

"Když jsou blbí a rači chcípli hlady, než by se někam přestěhovali a makali, tak si to zasloužili. Každý se musí umět o sebe postarat."

To jsou slova dvacetileté dívenky, kterými zhodnotila hladomor na Ukrajině v letech 1932-33. Dívenky, která od maturity nepracuje a nechává se živit rodiči, u kterých zdarma bydlí.

"Aspoň to má za sebou." "No bóže, to se jí rychle zahojí." "Se jí tak moc nestalo, dyť to není vidět." To je hodnocení některých mladých lidí na znásilnění dvouapůlleté holčičky.

Proti těmto lidem jsou mé současné články zaměřené a přijdou další. Svoje předchozí články jsem záměrně napsala tvrdě a emotivně, neboť přichází doba tvrdého a nesmlouvavého boje o peníze a o život. Jsem velmi ráda za slova pana Bíma, neboť, ač jsou namířena proti mně, jsou projevem přemýšlivosti a snahy o diskuzi.

Nejdříve pár slov ke mně. Jsem si vědoma naprosté neintelektuálnosti svých článků, konečně sama jsem se přiznala na stránkách BL před několika lety, že jsem člověk, kterému čouhá sláma z bot a jsem na to hrdá. Dopracovala jsem se ve svém životě na pozici učitelky základní školy, ale vysokoškolské studium jsem nedokončila, neboť jsem byla soudruhy odejitá za podporu farářovic dcery. Dopracovala jsem se na pozici kapitalistického manažera - ekonoma ve velké továrně a pracovala jsem tam několik let, nežli ji vrcholový management totálně rozkradl a zavřel. Nemám pocit promarněného života, místo svazáckého mládí jsem si užívala svobodného života mezi trampy a tehdejšími ochránci přírody, což nebyla procházka rajskou zahradou. Od svých 18 let (tedy 1 rok před svou maturitou) se živím úplně sama a uživila jsem i svoje 2 děti. Nemám být z čeho frustrovaná.

Svoboda je pro mě svátost nad svátosti, ale právě proto, že s ní žiji již od svých dětských let, vím, že osobní svoboda MUSÍ mít své hranice tam, kde začíná svoboda druhých, a že musí ustoupit tam, kde je nutnost společenského soužití.

Svoje články psané sedláckou formou "Kouknu a vidím" posílám tvrdohlavě do BL, protože si myslím, že politicko-filosofické listy mají být vyvážené a lidový hlas v nich citelně chybí. Bez zrna je marné mlátit prázdnou slámu. Občas si na BL přečtu takové blbosti, které sice mají vysokou slohovou a vědeckou úroveň, ale od praxe jsou na hony vzdálené. Vím, že mě za to mnozí nemají rádi, někteří mi nadávají do ultralevičáků, jiní do pravičáků, někteří mnou hluboce opovrhují, neboť nedosahuji jejich intelektu. Je mi to jedno. Nemám potřebu si na něco hrát.

Mladé lidi mám ráda a s mnohými si rozumím. S některými diskutuji o životě, a je pravda, že už jsem v letech babičky a mnohému ze světa mládí nerozumím. A proto tak moc vnímám rozdílnost mezigeneračního chápání a připadám si jako moje babička, které soudruzi ukradli pole a ona nechápala myšlení devítileté pionýrky. Tady má pan Bím naprostou pravdu.

Moje babička se mnou diskutovala, snažila se mě coby dítě socialistické školy pochopit. Vyprávěla mi o svém světě od první světové války až do združstevňování a likvidace živnostníků. Moje politická výchova začala v mých 10 letech, kdy jsem v srpnu 1968 vítala sovětská vojska coby čerstvá pionýrka, šťastná, že vidím opravdické tanky a naše rudé bratry. Otec - skaut a babička tehdy prožívali úplně stejné zděšení, které dnes prožívá moje generace při pohledu na výsledky pravičácké ideologie.

Patřilo jim to. Nezajímali se do té doby o moji školní výchovu, mysleli si, že z toho vyrostu. Zatímco babička se pak starala o mé morální vzdělání pomocí desatera a starých venkovských lidových přísloví, tatínek přeorientoval moji lásku k rudým sovětským bratrům vojenským k lásce k rudým americkým bratrům indiánským. Ze své vlastní zkušenosti tedy vím, že i pomýlenost mládí lze léčit a že se musí léčit včas.

Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když paní Jiřina Jirásková před svou smrtí otevřeně přiznala, že ve svém mládí podepsala petice za uvěznění svých uměleckých kolegyň, protože ve svých 20 letech uvěřila komunistické propagandě o budování nového světa. Já dnes coby babička učím svoji malou vnučku vedle měkkých a tvrdých souhlásek o pedofilii a zoofilii, v přestávkách výuky sčítání přes desítku cvičíme základní chvaty sebeobrany, aby ji kluci a holky nebili.

Svět, který popisuje pan Bím, je svým způsobem světem, o kterém jsme my svobodomyslní občané socialismu snili. Já osobně jsem ráda, že takový svět tady máme, ale mám obavy, že dlouho už ho tady mít nebudeme. Máme tady samozřejmě veškerá negativa společenského života, která nás provázejí od věků lidstva a která najdeme i ve zvířecí říši, kterých se nikdy nezbavíme, která jsou ale v malé míře neškodná, ba dokonce potřebná, protože kdyby nebylo zla, nebylo by ani dobra. Škodná začnou být v době, kdy nám začnou vládnout a začnou totalitárně určovat pravidla společnosti, v době, kdy ostatní složky společnosti ztratí schopnost či možnost obrany.

A to se předvolebním bojem provalilo na svět. Pojďme s tím něco dělat, dokud je čas, protože zítra už bude pozdě. Děkuji proto panu Markovi i panu Bímovi a vyzývám i ostatní čtenáře, aby se zapojili do diskuze. Vyjasněme si hranice morálky a svobody a staňme se statečnými obránci těchto hranic, protože dnes nepotřebujeme natažené elektrické dráty od Šumavy k Tatrám, dnes je potřebujeme ve svých mozcích, aby nám vždy včas zablikaly, když se někde děje něco nepatřičného.

Dnešní mládež je na tom přesně tak, jako jsme byli my ve svém dětství a mládí, nadšené schvalování normalizace sedmdesátých let a následný nadšený mejdan svazáků na úkor uvězněných a lidsky zničených spoluobčanů je toho důkazem. Copak opravdu nikdo nevidí, že v tom samém marasmu už zase žijeme? Zatím ještě tančíme na palubě proraženého Titaniku, protože hudba pořád hraje, ale jeho díru už nikdo nezalepí, a tahle hospodářská krize má stejný počet záchranných člunů jako on. To není pesimismus, to je životní realita a nevymyslela jsem ji já.

0
Vytisknout
17582

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2013