V Akademii je nepravostí víc, víc než si myslíte

11. 2. 2013 / Zdeněk Slanina

Kauza vědeckých nepřístojností akademika Bezoušky (AB) je na naše poměry pojednávána pozitivně nadstandardním způsobem, jak patrno z prvé tiskové zprávy Přírodovědecké fakulty UK.

Nicméně již v této fázi vznikají mýty - např. AB je první případ svého druhu, AB žil ve vzduchoprázdnu bez jakýkoliv vazeb, tři studentky z MBÚ jako první u nás přinesly důkazy možných vědeckých nepřístojností. Vedoucím katedry, profesorem, držitelem obrovských grantů se u nás jen těžko stanete bez pečlivě budované sítě konexí, které se udržují v provozním stavu mazivem, jehož jméno radši ani nevyslovujte. Tedy pokud působíte v akademické obci - to nevyslovované mazivo má totiž název morální korupce.

Samozřejmě, že jsou výjimky, nejzářnější z nich byl profesor Antonín Holý, který se ovšem profesorem nestal na žádné pražské VŠ, nýbrž v Olomouci a to až kolem sedmdesátky. To o něčem vypovídá, neb patřil asi do podobné váhové kategorie jako Purkyně či Heyrovský. Ovšemže lidé typu AB budou těžko stát o člověka, který by s nimi určitě basu nedržel. Ty tři studentky jistě prokázaly odvahu i vynalézavost. Ve světě by se nazývaly whistleblowerky, u nás se razí rukolapný termín sojky, leč ještě nezdomácněl. Správná formulace by měla být, že ty tři studentky jsou prvé sojky v české vědě, které se nepodařilo znemožnit dřív, než stačily zazpívat na pravdivou notu. Ještě správnější formulace by ale byla, že nebýt oné důvěrné zprávy etické komise britské agentury pro medicínsky výzkum MRC (Medical Research Council), věc by i tentokrát v Praze tiše vyšuměla do prázdna. Ovšem tristní skutečnost, že zpráva MRC před více jak deseti lety v Praze zmizela do trezoru, bude mít za následek určitě oslabení důvěryhodnosti všech českých výzkumníků, včetně nakonec třeba i mne. Bude to vůči většině z nás sice zcela nespravedlivý fallout, ale věda a spolupráce ve věde staví na důvěře.

Ostatně, sám mám v tom ohledu dosti bohaté zkušenosti, a tak jsem se nyní rozhodl některé z nich v několika pokračováních popsat. Nakonec, bylo by pro historii české vědecké ne-etiky trochu škoda, kdyby je mělo nevyužité spláchnout příští tsunami do Pacifiku. Před pěti lety, v lednu 2008, mi vyšel v LN článek, jehož původní nezkrácenou verzi jsem teď vydoloval z nižších geologických vrstev a zjistil, že nijak zvlášť nezastaral. To spíš o něco předešel dobu. Výkon AB na poli vědeckých nepřístojností bych hodnotil tak medailí bronzovou, zatímco kauzu dál popsanou cením stříbrem, neb vedla ku změně amerických pravidel publikační etiky (na tuto kauzu jsem Etickou komisi Akademie upozornil vícekrát, leč odpověď jsem nikdy nedostal žádnou).

Dobrá zpráva o akademickém lhaní - alespoň ze Zplzně

Plagiátorská kauza prorektora Ivo Budila již jen doutná. Komise sice konstatovala pochybení, současně je ale nepovažovala za natolik závažná, aby doporučila nějaký postih. V českém kontextu lze komisi bohužel dát za pravdu - v naší vědě dochází k o dost závažnějším nepravostem, které vzhledem k celkové atmosféře nemají naději ani na nějaké projednání, natož postihy. Prorektor Budil se ve čtyřicítce stihl stát profesorem i doktorem věd a členem mnoha orgánů - třeba Akademického sněmu AVČR nebo vedení Společnosti pro vědy a umění. To samo je v našich poměrech neobvyklé. Navíc pracuje ve společensko-vědních oborech, kde se akademický postup opírá o rozsáhlé syntetické práce, ne o nový výsledek sdělitelný na pár stránkách, jak je tomu v přírodovědě. Nyní se tedy stal i naší první akademickou celebritou, jejíž pochybení byla pojednána způsobem blížícím se standardům vědecky vyspělých zemí. A to je svým způsobem přelomové, neb si to postupně vynutí posun i na našich dalších institucích.

Ve vztahu k udržování etiky vědecké práce je u nás oproti světu zpoždění asi čtvrt století. Již v osmdesátých letech se v USA, a pak v západní Evropě, začalo přistupovat k formulaci psaných pravidel a vytváření profesionálně pracujících etických panelů. Tím se nahrazovala dřívější praxe, kdy se vědecká etika šířila pouze neformálně ústním podáním z generace na generaci. Základní požadavky jsou, že každá významná instituce by měla mít nějaký svůj etický orgán dohlížející na dodržování etického kodexu. Takováto komise existuje trvale, aby mohla okamžitě projednávat podněty. Platí, že projednat musí všechny podněty, a to stejným standardním postupem. Postih v případě zjištěných nepravostí je též samozřejmým požadavkem.

Vývoj v našich zemích probíhal v několika etapách. Začátkem devadesátých let platil mýtus o světovosti naší vědy a myšlenka, že by snad i u nás mohlo docházet k nějakým pochybením, se považovala za kacířství. Postupně však nebylo možné přehlížet pozornost, která je etice vědecké práce věnována ve světě. Připustila se tedy existence etických panelů s tím, že jejich náplní ale nebude nějaké nedůstojné vyšetřování nýbrž ušlechtilé meditace o morální integritě vědy. To samozřejmě nezměnilo nic na výskytu těch různých nepravostí. A tak ve třetí etapě se připustila i možnost, že v některých případech dojde i na vyšetřování. Jaksi samozřejmě ale existoval předpoklad, že toto se prostě nemůže týkat nějakých celebrit, neb jak by pak věda vypadala před veřejností. A nadto, přece nikdo nemůže chtít, aby se ušlechtilé komise obíraly něčím tak přízemním, jako navrhováním postihů. Kauza prorektora Budila znamená osmělení se ku čtvrté fázi. Tedy k stavu, kdy neexistuje dvojí standard - stejným způsobem se vyšetřují všechna pochybení, bez ohledu na akademický rank. Tedy zatím jen v Plzni, ale jak známo, příklady táhnou. K dosažení úrovně vědecky vyspělých zemích pak už bude zbývat poslední etapa. Tou bude - snad už jen v horizontu pár let - přijetí koncepce, že bez postihování provinilců systém udržování etiky vědecké práce prostě fungovat nemůže.

Nepřístojnosti v různých vědních oborech mívají rozmanitou podobu. Pro přírodní vědy je příznačnější publikování neexistujících, smyšlených, nereprodukovatelných výsledků. K plagiátorství může ovšem docházet i zde, např. velmi záludnou formou vykrádání výsledků, třeba z prací postoupených k recenznímu řízení pro publikaci nebo z grantových přihlášek. Vědecké časopisy nechají zaslanou práci posoudit několika anonymním recenzentům. Ti by neměli nové informace použít ve své vlastní práci dříve, než dojde k vyjití tiskem, a samozřejmě by neměli umožnit přístup k recenzované práci někomu dalšímu. Anonymita recenzentů se ale považuje za neprolomitelnou, což jim dává výsadní postavení. V principu recenzent pracující na stejném problému může účelově recenzní řízení uměle protahovat či přímo otištění práce zablokovat, a v mezidobí sám ony recenzované výsledky zcizit a otisknout jinde. Podobně může dojít i k vykrádání myšlenek z grantové přihlášky, za což byl svého času postižen třeba jeden věhlasný americký chemik, Leo Paquette. Ten sloužil jako recenzent grantové přihlášky pro americký Národní ústav zdraví. Přihláška byla zamítnuta, ale myšlenky z ní Dr. Paquette tvořivě použil ve své vlastní grantové žádosti. Na věc by se nikdy nepřišlo, nebýt náhody - agentura poslala žádost od Dr. Paquette autorovi té původní, už zamítnuté přihlášky. Ten nemohl věřit svým očím, když v cizím textu viděl pasáže doslovně převzaté ze své vlastní přihlášky. Povstalo vyšetřování, Dr. Paquette se hájil, že došlo k omylu. Zneužitou přihlášku dal přečíst svému studentovi (kterého jako gentleman nemůže jmenovat), ten pasáž převzal do své seminární práce, a z té se pak nějak dostala do té nové grantové žádosti Dr. Paquette. Za tyto nepřístojnosti byl badatel postižen desetiletým zákazem podílet se na poradní činnosti pro americký Národní ústav zdraví. Nebylo to jediné selhání věhlasného učence. Ukázalo se též, že jinou pasáž z cizí grantové přihlášky, tentokrát pro americkou Národní vědeckou nadaci, použil ve své vlastní časopisecké práci. Zde se Dr. Paquette hájil, že věc způsobila chyba sekretářky. V důsledku toho incidentu mu byl navržen postih dvouročního zastavení federálních peněz na jeho vlastní výzkumy. Proti tomuto druhu zneužívání grantových přihlášek by v našich podmínkách zatím prakticky neexistovala ochrana. Žadatelé jsou v nerovnoprávném postavení, neb dosud fakticky není rozpracován nějaký systém odvolání se, kterými by se někdo opravdu nezávisle seriózně zabýval.

Ještě větším zlem v přírodních či lékařských vědách je publikování neexistujících, smyšlených, nereprodukovatelných výsledků. Zde dochází k obrovským časovým ztrátám na straně seriózních badatelů, kteří se důvěřivě snaží na neexistující výsledky navázat, a při své solidnosti si je chtějí nejprve také zreprodukovat. Navíc takovéto kauzy mají velmi dezgustující dopad na veřejnost. Shodou okolností v nedávné době jak ve fyzikálním tak lékařském výzkumu byly odhaleny takovéto případy u badatelů, kteří v zásadě již za své neexistující objevy mohli získat Nobelovu cenu. K tomu sice nedošlo, ale pokud by se tak stalo, byla by to pro důvěryhodnost vědy v očích veřejnosti vpravdě katastrofa. Už uzavřený je skandál německého badatele Jana Hendrika Schöna působícího v renomovaných Bellových laboratořích v New Jersey. Ten publikoval dlouhou sérii prací prezentovaných v hlavních prestižních časopisech Science a Nature, které ohlašovaly významné objevy, včetně třeba supravodivosti za vysokých teplot. Dostávalo se mu nejrůznějších poct a zdálo se, že Nobelova cena musí být jen otázkou času. Pak si ale jedna šťouravá badatelka všimla, že diagramy v jeho pracech vykazují stejný šum, ač ten by měl být nahodilý a různý. To by Dr. Schön ještě ustál, neb se vymlouval, že v tvůrčím chvatu se mu prostě nějak pomíchaly obrázky v počítači. Ale v té chvíli se osmělili další, a přišli s tím, že se jim ty zázračné výsledky přes veškeré úsilí nedaří zreprodukovat. Americká fyzikální obec vytvořila vyšetřovací panel, který došel k závěru, že Schön výsledky zveřejněné v nejméně šestnácti publikacích prostě zfalšoval. Z Bellovych laboratoří byl propuštěn v den zveřejnění zprávy. Na universitě v německé Kostnici se ještě vleče řízení o zrušení jeho doktorátu, neb Schön se proti odnětí titulu odvolal - tvrdí, že se dopustil pouze 'čestných omylů'. Podobně ještě probíhají dozvuky aféry jihokorejského badatele Woo-suk Hwanga související s výzkumem kmenových buněk slibujících v budoucnu radikální obrat v léčbě řady chorob. Poté, co vyšetřující komise označila dva přelomové články v časopise Science za podvrhy, byl Dr. Hwang propuštěn že Soulské národní university, byla mu odebrána licence k provádění výzkumu v této oblasti, byl zbaven hrdého titulu Vrcholový vědec, a postaven před soud pro zneužití finančních prostředků na výzkumy. Soud dosud probíhá a může skončit i víceletým žalářem. Stran finančních machinací přišel Dr. Hwang s kreativní obhajobou, že se stal obětí mafie, která mu za obrovské sumy, pochopitelně bez účetních dokladů, slíbila dodat ze Sibiře zamrzlého mamuta, aby jej mohl naklonovat. Dr. Hwang se nyní uchýlil do Thajska, kde chce pokračovat ve výzkumech za soukromé prostředky od spřátelených budhistických kruhů. Hwangův skandál odstartovalo jihokorejské investigativní novinářství. To později podpořil jeden americký profesor, do té doby Hwangův spolupracovník, a oznámil, že nebude ve spolupráci pokračovat vzhledem k některým etickým problémům. Je třeba poznamenat, že tomuto americkému profesoru Hwang nabídl spoluautorství proto, aby dosáhl hladkého přijetí prací do časopisu Science. Tehdy byl ovšem Hwang velmi lákavý partner vzhledem k finančním fondům, kterými disponoval. I Hwang byl v době největší slávy považován za velmi pravděpodobného laureáta Nobelovy ceny. A jako Schönova kauza, i jeho případ upozornil na snadnost, s jakou se podvrženým výsledkům dostává publikování ve vědeckých časopisech dosud považovaným za nejprestižnější.

Velmi disgustující dopad na veřejnost mají skandály v medicínském výzkumu. Loňský rok přinesl třeba kauzu, ve které figuroval norský onkolog Jón Sudbø. Ten v říjnu 2005 publikoval v předním lékařském časopise Lancet zjištění, že léky typu ibuprofenu snižují riziko rakoviny dutiny ústní u kuřáků. To mělo vyplývat ze sledování jeho 900-členného souboru pacientů. Záhy se však objevily pochybnosti a pod jejich tlakem již v lednu 2006 doznal, že celý soubor byl smyšlený. Později se dokonce ukázalo, že ani s vymýšlením si pacientů Dr. Sudbø neztrácel čas - 250 z nich mělo totožné datum narození. Práci nakonec odvolal a doznal též podobnou podvodnost u dalších dvou studií. Královská nemocnice a Univerzita v Oslu ustavily mezinárodní vyšetřující panel v čele kterého stál švédským profesor Anders Ekbom. V červnu 2006 panel vydal nález, že celkem 15 prací bylo podvodných, včetně doktorské disertace Dra. Sudbø. I když jeho spolupracovníci a nadřízení si počínali lehkomyslně, komise je z přímé účasti na podvedech nevinila. Prof. Ekbom vyjádřil názor, že Dr. Sudbø byl spíše typ osamělého vlka a asi nikdo z jeho spolupracovníků o podvodech nevěděl. Dr. Sudbø bezprostředně po zveřejnění zprávy rezignoval, později byl zbaven titulu a license k provozování lékařské praxe. Byl nezaměstnaný, nyní působí jako dentista, a probíhá šetření možných trestních aspektů zneužití veřejných prostředků určených na výzkum.

Leč zachovejme klid - toto je případ ze vzdálené Skandinávie. V české kotlině takovéto postihy ještě dlouho hrozit nebudou! Není nakonec ani hrdinů, kteří by na nepravosti upozornili, ani orgánů, které by se opravdu odvážily navrhnout razantní postihy. Zatím naopak pořád existuje skrytý systém na pohotové postihování nepohodlných kritiků. A nadto v české vědě místy i přežívá kultura strachu. Nepoužívají se sice už postupy známé z minulosti, jako třeba udání korespondence s emigrantem. Ale ono úplně postačí hbité vstřícné pomluvení rýsujícího se kritika. Kdo se pak odváží sebevražedně jít proti této neprůstřelné zdi systému osobních vazeb? U nás zatím ještě ani nebylo vzato na vědomí jedno za základních pravidel pro boj s nepravostmi ve vědě, totiž požadavek na vědecké instituce poskytovat účinnou ochranu a podporu těm, kteří se odváží s kritikou vystoupit.

Nicméně, se začínajícím zájmem o vědecké nepravosti i v české kotlině jsem před časem zveřejnil jednu svou zkušenost z domácího prostředí, a pojmenoval ji Hlava XXII. Šlo v ní o to, že jsem obdržel od autorů jejich rukopis ještě před jeho odesláním do redakce. Věc měla vztah k mým vlastním výzkumům, a tak jsem si jako obvykle přepočítal výsledky. Ukázalo se, že celkem třicet hodnot v klíčové tabulce bylo zcela chybných. Byla to prostě náhodná čísla. Okamžitě a opakovaně jsem informoval všechny autory o této skutečnosti. K mému šoku se nestalo vůbec nic, autoři chladnokrevně ta nepravdivá, nezískatelná data odeslali do mezinárodního časopisu a úspěšně opublikovali. Vzdor mým početným upozorněním by ty chyby v onom renomovaném časopise nejspíš tiše přežívaly podnes. Znal jsem praktiky jednoho z autorů a nechtěl jsem s ním jít do nějakého veřejného střetu. Navíc ale tehdejší publikační pravidla stejně neumožňovala, aby explicitní opravu (tedy Errata) otiskl někdo jiný než původní autoři. Později jsem v rámci své jedné vlastní práce radši odprezentoval i oněch třicet správných hodnot, aniž bych explicitně zdůrazňoval, že předtím byla publikována nereprodukovatelná data. Nakonec pak po nějaké době původci chyb zcela překvapivě publikovali skutečná Errata, byť se slovem nezmínili, že už došlo ke kryptickému opravení těch jejich chyb, a to dokonce ve stejném časopise. Tato epizoda ukazovala na nedostatečnost tehdejších etických pravidel pro publikování. Pokud se totiž týkalo oprav chybných výsledků, platila dříve formulace, že opravy chyb by měl publikovat jeden popř. několik z původních autorů. To ovšem umožňovalo vznik svým způsobem Hlavy XXII - pokud původci chyb tomu nechtěli, tak jejich evidentní chyby byly neopravitelné. Na tento zjevný nedostatek jsem poukazál - někteří autoři, i když jsou na nereprodukovatelná data upozorněni, a to dokonce ještě před odesláním práce, nehnou prstem a chyby bohorovně nechají tiskem vyjít. Skutečně později pak byla formulace pravidel změněna tak, že oprava chyb může být publikována i osobou, která je odhalila. Tento zajímavý Czech-made příspěvek vědecké etice v celosvětovém měřítku jsem prvně zveřejnil v dosti případném mezinárodním médiu - časopise pro nereprodukovatelné výsledky (Journal of Irreproducible Results):

ZDE

a kratší zprávu též v Nature:

ZDE

A jaké měl můj článek v J. Irrep. Res. důsledky? Jediný - ten nepoctivý autor se stal členem Vědecké rady AVČR! Ale nyní může Akademie ukázat, že se nenechá zahanbit Západočeskou univerzitou v Plzni, a že už také dospěla do čtvrté fáze přístupu k problémům vědecké etiky. Tedy, že nepraktikuje dvojí standard, a stejným způsobem vyšetřuje všechna pochybení, bez ohledu na akademický rank původce. Někdo se možná pozastaví, že zatím provinilec není uveden jmenovitě. Berme to jako příspěvek ku klidnému, standardně civilizovanému formálnímu došetření kauzy. Jako respektovaní svého druhu presumce neviny v etické sféře, byť v daném případě jsou nesprávnosti mimo vší diskuzi. K záležitosti bude určitě příležitost vrátit se později v širším kontextu - nakonec nejde v daném případě o pochybení osamocené. Pro pozitivní posun klimatu v české vědě mají totiž význam pouze kauzy solidně uzavřené - naopak šetření rozmlžená, účelové rozmělněná a pak zametená pod koberec, by jen přispívala ku konzervování oné kultury strachu.

(Autor strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří. Je též prvním ne-Asijcem, který se stal řádným univerzitním profesorem v obou nejvyspělejších zemích Dálného východu. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, ale v seznamu jeho kurzů na graduační škole figuruje i vědecká etika. )

0
Vytisknout
4986

Diskuse

Obsah vydání | 13. 2. 2013