Kultura není "podnikání" a nelze ji měřit jako dojivost

8. 2. 2013 / Karel Dolejší

"Když je básníkům prabídně / utíkají do Vídně"
Egon Bondy

Logika článku pana Hrnčárka, který volá po zrušení státní podpory kultuře, neboť se to prý nevyplatí, působí prazvláštním dojmem. A to hned ze dvou důvodů: Jestliže český stát vydává na kulturu 0,032% státního rozpočtu a kultura zkomírá, je to prosím důkaz čeho? Výdaje na obranu dosahují 3,6% celkových výdajů rozpočtu a ozbrojené síly jsou spíše ve špatném stavu, nevšiml jsem si však, že by někdo navrhoval, aby stát přestal utrácet za armádu, protože nekvalitnějším zdrojem vojáků jsou přece beztak zahraniční žoldnéřská uskupení inzerující v časopise Soldier of Fortune.

Existuje snad nějaká jednoznačná formule, nějaká rovnice či recept ve stylu "Vraž do toho deset miliard a máš Nobelovu cenu za literaturu"? Asi sotva. Finanční vstupy jsou v kultuře ještě víc než kde jinde pouze jedním z faktorů úspěchu; to ale neznamená, že na nich nesejde. Argumentovat pouze financemi je něco podobného jako sypat na záhon brambor lopatkou umělé hnojivo, nevšímat si vláhového stresu a hudrovat, že se brambory pěstovat vůbec nevyplatí, protože je přece hnojím, ale výsledek za to nestojí... Přestanete-li i hnojit, nenaroste pochopitelně vůbec nic. A kromě toho by bylo vhodné občas i zálévat.

Rakouská kultura je jistě obdivuhodná, avšak nezobecňujme z jednoho případu příliš daleko. Pokud učiníme měřítkem umělecké kvality politické postoje (tentokrát ty "protistátní"), jsme zase jen ve fázi politického mustrování umění. Podle této logiky by pak byl Michelangelo pouhý břídil, kdežto Pussy Riot vrcholem umění. Zatratili bychom Wagnera a vyzvedli třeba autora zflikovaného protestsongu, který nedostatek nadání kompenzuje tím, že na sebe upozorňuje politicky provokativním postojem. To je přece úplně špatně. Umění "nedělají" dotace, ale zrovna tak je "nedělá" ani laciný protistátní postoj. Někteří umělci jsou (mnozi asi dodají "bohužel") zcela politicky konformní, jiní naopak, ale nic z toho nepředstavuje žádný zdroj či měřítko jejich uměleckých kvalit.

Kromě toho by bylo chybou říci, že se "protistátní" rakouská kultura vůbec netěší státní podpoře. Je to přece nakonec právě rakouský stát, kdo dnes v zahraničí propaguje třeba "protistátního" Thomase Bernharda. Pokud v České republice k něčemu podobnému nedochází, je to opět jiný problém než finanční. Nestbeschmutzer je v Rakousku postava kontroverzní, zdaleka ne tak oblíbená jako třeba v Británii bořitelé koloniálních mýtů, nicméně přece jen vcelku široce akceptovaná. Česká kultura se svým pocitem permanentního ohrožení kritiky vyvrhuje: "opustíš-li mne, zahyneš". Kolik bychom museli asi dávat na kulturu, aby tohle přestalo? Že je to nesmyslná otázka? Ano, jistě.

Kdyby se dnes hypoteticky i nějaký ten český Bernhard objevil, jak moc by mu vlastně ublížilo, že stát dotuje kulturní časopisy nebo malá divadla? A jak moc by mu naproti tomu ublížily hluboce zažraná netolerance, xenofobie, provincialismus?

V kultuře se nedá kvality dosáhnout pouhými financemi, ale to neznamená, že na nich vůbec nesejde. Za běžných okolností se z nich snad dá spolehlivě pořídit jakási "normální kultura", ale nějaké dílo s "paradigmatickým" významem samotné peníze nevygenerují.

Ale i ta "normální kultura" má nakonec stále jistý nenulový význam, větší než pouhý přežívající folklór poddanské zemědělské a plebejsky městské populace periferie impéria.

"Obyčejný člověk" totiž, nedělejme si iluze, nejezdí příliš často na špičkové divadelní představení k jižním sousedům.

0
Vytisknout
3390

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2013