"Kulturní fronta" nebo živá kultura?

8. 2. 2013 / Roman Kanda

Máme po prezidentských volbách, kal by se mohl pozvolna usadit znovu na dně, kam patří. Ale zdá se, že boj a zjitřené názorové konfrontace pokračují dál. Už jsme si jaksi zvykli na to, že když se ozve nějaká profesní (či jinak vymezená) skupina s tím, že je její sféra žalostně podfinancována, vzedme se protivlna: "Co nás to zajímá? To je váš problém! Proč s tím přicházíte právě teď? Jsou jiné, důležitější věci k řešení."

Úskalí takovýchto reakcí je dvojí. Zaprvé, jsou smrtícím koktejlem společenské lhostejnosti a čiré demagogie. Na požadavek jedné skupiny se odpovídá vyjmenováváním požadavků, potřeb či problémů celé společnosti (popřípadě jiných, nejlépe mnohem početnějších sociálních skupin). Legitimita ojedinělého apelu je srážena poukazem na jeho "menšinovost", tudíž asi i menší "závažnost". Není to však tak, že stav demokratické společnosti se ukazuje právě podle stavu a zastoupení menšin (názorových, etnických apod.).? Určitá profesní skupina (učitelé, lékaři, umělci anebo třeba piloti dopravních letadel) je vždy menšinou ve vztahu ke společnosti jakožto celku a její požadavky lze proto vždy tímto demagogickým způsobem spolehlivě odvrhnout. Ovšem dost pochybuji, že je to správný přístup.

Zadruhé. Právě popsaný způsob reakcí vypovídá o fatálním rozdělení české společnosti, která nedokáže najít konsensus ani v těch nejzákladnějších hodnotách či otázkách -- která proti jednomu ožehavému tématu vždy postaví téma druhé, zaručeně ožehavější, proti jedné zkušenosti zkušenost přesně opačnou, proti jedné nepříznivé statistice statistiku spíše příznivou apod. Výsledkem je, kromě náležitého zmatení veřejnosti, že se reálné problémy neřeší; jen jakoby vyhřeznou a pak se jako střeva cpou rychle zpět do dutiny břišní s duchaplnou poznámkou, že důležitější než střeva jsou srdce, mozek, játra atd.

Kam můžeme s takovouto filozofií dojít? Jak může taková společnost fungovat? Nijak. Však také nefunkční česká společnost přešlapuje na místě.

Proto mě silně mrzí reakce Kateřiny Ryšavé a Lubomíra Brožka. Mrzí mě už tónem, jaký oba autoři zvolili. Bulvární začátek článku paní Ryšavé je trapný a má vlastně jediný cíl: diskreditovat umělce jakožto stav. A to prosím en bloc. Ani jeden z článků totiž nerozlišuje, patrně by to byla pro oba autory ztráta času. Jsou prostě umělci, a hotovo. Kateřina Ryšavá žádá věcný argument. Jaké věcné argumenty však předložila ona, kromě nechutných difamací? Pan Brožek nepostupuje o nic lépe, i on vnímá umělce jako nerozbornou "kulturní frontu", podporující "Karla na Hrad", a naříkající přitom na vládní politiku škrtů. Podívejte se, jak jsou ti kulturmani hloupí, podporují něco, co pak vzápětí kritizují! Nevidí si na špičku nosu! Jistě, je to pohodlné, hodit všechny tvůrce do jednoho pytle a zatřepat s nimi. Pravdě se to ovšem nepodobá ani trochu.

Nuže, přátelé, karty na stůl! Plně uznávám, že si řada umělců uřízla pěknou ostudu svou patolízalskou podporou K. Schwarzenberga, která mi lezla na nervy. Styděl jsem se za ně. Bylo to sice jejich rozhodnutí, jenže problém vidím v tom, že svým zaslepeným angažmá vyvolali u veřejnosti dojem (nic víc), že se utvořila jednotná "kulturní fronta", která vyznává jedinou ideologii a jedinou personální politiku. Není tomu tak!

Řada umělců a těch, co v kultuře pracují nebo se v ní jakkoli pohybují, se naopak proti stalinistickému budování "knížecího kultu" vymezila. Jen bohužel nebyla tak hystericky hlasitá, puberťácky nesoudná a otravně vlezlá. Doporučuji četbu rozhovoru s výtvarníkem Jiřím Davidem; o následné kontroverzi mezi Revolver Revue a J. Davidem Britské listy informovaly. Kdyby si Kateřina Ryšavá a Lubomír Brožek dali tu práci a přečetli si například tyto dva články, zjistili by, že žádná jednotná "kulturní fronta" neexistuje, tak jako neexistuje punkový kníže. Kdyby se pokusili vystoupit ze svého (klamného) dojmu, určitě by to narušilo jejich vulgární demagogii a zjednodušující pohled na svět jako na ostrý střet "válečných front". Vlastně se oba pisatelé dostali do stejné pasti, kterou vyznavačům "knížecího kultu" vyčítají, jen si prohodili znaménka.

Abych mluvil za sebe: před prvním kolem prezidentských voleb jsem veřejným podpisem podpořil kandidaturu Jiří Dienstbiera. (Jen pro úplnost dodávám, že v druhém kolem jsem Karla Schwarzenberga nevolil.) Přiznám se, že svého podpisu dodatečně lituji. Ne kvůli osobě pana Dienstbiera, nýbrž proto, že se domnívám, že kultura (a věda) by měla (měly) do politiky vstupovat spíš podvratně a kriticky, ne kampaňovitě za podporu toho či onoho konkrétního jména. Protože právě taková kampaňovitost kulturu potažmo vědu degradují, když se navíc jejich protagonisté dobrovolně zesměšňují idiotskými popěvky (ZDE a ZDE).

Tedy opakuji: žádná kulturní fronta. Současná petice za podporu kultury nebojuje za uniformní názorový tábor. Bojuje za kulturu otevřenou, rozmanitou, mnohonázorovou, kritickou, polemickou.

Nebo je snad taková kultura zbytečným přepychem a měla by se nechat vyhladovět? Takové názory občas slýcháváme. A kdo přijde na řadu jako další? Důchodci? Lékaři? Studenti? Pak se třeba dočkáme petice na záchranu posledních zbytků české společnosti. Ale možná už ji nebude mít kdo podepsat, když se ukáže, že celá česká společnost byla jen zbytečným přepychem či již uzavřenou dějinnou epizodou.

0
Vytisknout
4741

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2013