Kritický bloc-notes: II. 1. 2013

7. 2. 2013 / Josef Brož

Otec. Jací byli a jsou naši otcové, kteří se vynořují z šedě té zvláštní mediální mlhy, co připomíná kouřovou clonu? Byli krutí, laskaví, noblesní? Děti chtěly Karla, ale mají Miloše. Táta Klaus už konečně po deseti dlouhých letech odchází. Kde jste tehdy všichni byli?

Ach ano, to jste ještě tahaly kačera, milé děti, když byla jeho inaugurace. Bylo to velmi slavnostní: napadl sníh v březnu 15. a všude tehdy zněly zvony...

Ano, stále se to vrací: místo laskavého objetí, krutý výprask na holou. A několik nezbytných, povětšině prázdných a děsivých masek. A klečení v koutě?

Stále to kolem sebe slyším: štkaní, ten usedavý pláč, až je to neskonale, až je to k nevolnosti únavné... Proč ale tolik lítosti? Proč tolik bolesti? Ptáčata se přece jednou musí rozhodnout uletět z té tyranie otců...

Jistě, je to těžké, vím.


These wounds won't seem to heal
This pain is just too real
There's just too much that time cannot erase

Děti potřebují otce, snad že ho nikdy neměly (a český národ měl kdysi to štěstí, že měl svého "tatíčka"). Proč to ale dnes vypadá, že jsou ti mladí tak nedospělí, že vypadají jako ztracení sirotkové, ty ubohé ušmudlané děti z dětských domovů, co se už šikuji k prvním demonstracím proti páteční inauguraci?

Musí se ten karneval bolesti stále opakovat? Ale nakonec tu je snad nějaká cesta...


I'm so tired of being here
Suppressed by all my childish fears
And if you have to leave
I wish that you would just leave
Your presence still lingers here
And it won't leave me alone

(My Immortal, Evanescence)

Slečna. Ještě je tu "první slečna". Ta kdysi tak dojemná Kačenka, která si už pobyt svého otce v Kramářově vile nepamatuje, protože tam vlastně moc nebydleli a ona měla jiné starosti. "Mamí, já mám hlad," říkala kdysi, což se asi nedá považovat za její první mediální názor, nicht war?

Bylo to ale už dávno, a toto její vystoupení stejně nikdo nezaznamenal, a kdo by tu její exkluzivní výpověď dnes hledal v antikvariátech, že? Možná si ji budou ale rezervovat fajnšmekři. Pro informaci: bylo to skoro v pravěku, děti, bylo to v roce 1998. A nakladatel na tom prodělal...

Zato nyní se s mediální vichřicí kolem Zemana protrhl i pytel s Kateřinou. Odmala chtěla být v diplomacii, můžeme slyšet, od politiky se chce distancovat, ale "tátovi jsem pomáhala v kampani". Některé noviny ji přirovnávají k nejmladšímu synovi Lukašenka, co se nechává fotit s pistolkami. To Kateřina se mi zdá mnohem chytřejší, je také trochu starší, ale stejně jen obtížně unikne mediální karikatuře "Jsem takový malý Zeman," říká zřetelně a v jejím pohledu lze zahlédnout odhodlání, ale i maminčinu jemnost.

Showbusiness má rád hvězdy, ale ještě více hvězdičky. Ani slečna Hana Lasicová, co tento týden představila v Praze svoji svou novou knihu, neunikne podezřelému zkoumání, co že má ze svého otce (Lasici) nebo matky (Vašáryové). Zvládá to s větším vtipem -- úměrně s inteligencí svého věku - jak si může všimnout i divák i v televizních vystoupeních. Také když mluví, vypadá to, že toho má už hodně za sebou. Ale nemá... Kolik to vlastně už napsala těch knih?

Být dcerou slavného otce, ať už se jmenuje Zeman nebo Lasica, může být někdy nesnesitelné, ale surfovat se na tom také dá. A to úměrně s tím, máte-li schopnosti se dobře prodat.Za pár grošů lze prodat i duši.

"Kúpite si moju knihu?" otázala se bystře Lasicová na závěr moderátora Jana Krause. "Já bych to radši dostal zadarmo," odvětil.

A všichni se smějí.

Básník. Potkati básnika. Jaké to je? Ne, že bych ta setkání chtěl nějak vyvolávat, ale minulého týdne, právě bylo po prezidentských volbách, se to prostě stalo. I kolorit byl dobrý: bulharská restaurace, kde se člověk cítí aspoň někdy jako v jiném světě. Ale tomu "českému kobylinci" -- abych básníka ocitoval - se uniknout opravdu nedá.

I zde byla řeč o první přímé volbě, jakkoliv jsem se snažil to neposlouchat, jakkoliv jsem se tomu snažil vzdorovat ostentativní četbou francouzských novin. A neseděl jsem u stejného stolu. "Hele, támhle někdo čte Le Monde," zvolala dáma po básníkově pravici.

Měl jsem na to reagovat? "Bonsoir," řekl jsem. Básník se elegantně otočil, zvedl levou ruku a významně (a s velmi vybranou výslovností) dodal: "... et bonne lecture!" Ano, snažil jsem se číst dál, ale to překvapení, že potkávám "pařížského chodce" Petra Krále (*1941) právě toho večera, nebylo malé. A nakonec i ta poznámka mi přišla dobrá, protože nad českým tiskem by to patrně "dobrá četba" nebyla. I když, číst si o intervenci v Mali nejde pořád.

Zdá se, že básník má nejen své dny, ale i své večery, ba i noci. Nechtěl jsem být indiskrétní, básník pil červené víno, a brzy se jejich hlasitá konverzace přenesla do korektur a sebraných spisů, aby byla občas proložena úvahami nad přechylováním francouzských jmen (potažmo i jiných). Předkrmy i hlavní jídlo byla dobrá.

"Všechno většinou skončí, sotva se to rozjelo, místo pokračování se situace opakují v nových verzích, zdvojují se jako obrázky ve stereoskopu a dostávají namísto smyslu jen výraznější reliéf. V náhodně otevřené knize nebo novinách se naštěstí vždycky lze přesvědčit, že všechno pokračuje mezi řádky..."

(Petr Král: Medové kuželky, Pulchra 2011)

Ano, vypadá to tak. Kdo chce číst, ten stále musí hledat mezi řádky. Není ten jinotaj ale pro básníka nezbytný? Je to přece stejně tak krásné, jako posílat pohlednice známým a zanechat na nich otisk deště, nebo třeba žít v chudobě na Belleville a vyprávět, že poezie přichází s padáním omítky do kafe? Jsem věděčný za taková setkání, stejně jako za výklady o jazyku.

Stále totiž věřím tomu, že si můžeme (navzdory různým formám předurčení) v životě cosi vybrat, třeba -- inspiraci. Být Petrem Králem, nečetl bych tolik korektury, ale více chodil do bulharských restaurací, byť znám v Praze jenom jednu.

Kdysi jsem tam se svým otcem v neděli chodil, to ale ještě bývala na Václavském náměstí. Dosud zde mají nejen výtečný (a nikoliv tzv.) šopský salát, ale i jiná skvělá jídla. Na Václaváku jsou na tom místě dnes Číňani (respektive restaurace).

Otce, ani matku si člověk sám nevybírá, otce duchovní ale můžeme potkat i metafyzicky, a nemusí to vyznít snad ani krutě. Mám to štěstí, že jsem se kdysi podal v Paříži ruku jak s Petrem Králem, načež on si jistě nepamatuje... //... ale také s Prokopem Voskovcem (1942-2011) a viděl ho, kterak si sundavá u neúnavné organizátorky krajanského života Marie Dubinové (nebo kde to vlastně bylo) svou helmu kurýra-motorkáře. Zatímco Král po Paříži chodil a zná dosud každý kout, můžete ho potkat v Praze. Voskovec se v Paříží proháněl na pekelném oři, prskoletu, jak mu říkal, a kdyby se vrátil... RIP, budou tomu už dva roky, co svůj prskolet nahazuje za branami svatého Petra.

Kniha. Proměnami těl, ale i duší. i když to jsou jenom ovidiovské obrazy, mne v těchto dnech zásobuje vrstevník Petra Krále a Prokopa Voskovce, anglický spisovatel Martin Amis (*1949). Kaskádovitá smršť situací a obrazů, jak ji lze číst v posledním přeloženém románu do češtiny -- Těhotná vdova (Pregnant widow), vydalo nakladatelství Plus v překladu Věry Kláskové, s loňským vročením,

Následky sexuální revoluce, jimiž se ve svém předposledním románu zabývá, mají převážně groteskní, ale i místy ironicko-metafyzickou dimenzi. To je ta koketérie autora s klasiky: Ovidius, ale i ten nekonečný seznam anglických klasiků, kde samozřejmě nemůže chybět velký Alžbětinec (Shakespeare), protkává chrlením literární krve, veskrze básnicky, někdy až nesnesitelně.

Stín jeho otce, mnohem slavnějšího a mnohem elegantnějšího Kingsleye Amise (1922-1995), tu vyráží zuby každé silnější metafoře. Ještě jsem se nedopracoval na konec, neznám proto všechny pointy, ale tu jednu už mi Amis nabídl.

Je to Arielův zpěv. A Amis ho raději dvakrát v knize zopakuje. Učiňme totéž, anglicky i česky.


 Full fathom five thy father lies; 
              Of his bones are coral made; 
    Those are pearls that were his eyes: 
              Nothing of him that doth fade, 
    But doth suffer a sea-change 
    Into something rich and strange. 
    Sea-nymphs hourly ring his knell: 
                              Ding-dong. 
    Hark! now I hear them---Ding-dong, bell.

(Act I, Scene II of The Tempest)

***

Otec ti uleh do hlubin,
Z kostí má korály rudé
A z očí perly a já vím,
Že vše, co měl, mít zase bude.
Jen mořskou změnu podstoupil
A krásnější je, nežli byl.
Mořské víly místo pláče
Zvoní mu teď umíráček.

(překlad: Martin Hilský, ak I., scéna II. Bouře, druhá strofa)

0
Vytisknout
3948

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2013