Z jednoho studenta bych závěry nedělal

6. 2. 2013

Chtěl bych se vyjádřit k článku pana Milana Daniela Absentuje výchova ke kritickému myšlení. Můžu hovořit pouze za sebe, ale zaujímám dvě odlišné sociální pozice a to pedagoga a současně studenta vysoké školy, píše Jakub Kratochvíl.

Pokusím se reagovat na všechny položené otázky kromě první, ačkoli některé nelze objektivně zhodnotit, pokud v ruce nebudeme mít sociologický výzkum, který stejně nezaručuje stoprocentní "pravdivost".

První otázka, na kterou bych rád zareagoval, je "proč škola nespolupracuje ve výchově s rodinou?". V řadě současných odborných publikací se dočtete, že škola v současné době už nemá zajišťovat "výchovu" svých žáků, že tato funkce je již pasé a škola by se měla zaměřovat pouze na vzdělávání. Myslím, že se všichni shodneme na tom, že otázka "výchovy" je značně individuální, ať již v podání učitelů na základních a středních školách (rozumějte i učiliště,...) či vysokoškolských pedagogů vzdělávajících další generaci učitelů. Je pouze na vůli a ochotě jednotlivých učitelů spolupracovat s rodinou a podílet se na výchově dětí a myslím, že není třeba si nic nalhávat a otevřeně říct, že většina současných rodin (připomeňme si, že současní rodiče jsou narozeni většinou krátce po revoluci a postupně dostávali všechny takzvané výdobytky západní společnosti, což se dost pravděpodobně odrazilo v názorech, postojích i způsobu výchovy) nemá o pomoc při výchově (a pokud hovoříme o současném trendu "netrestání" dětí za žádné situace, tak přeci nemůžeme mluvit o vychovávání, nebo ano?) dětí zájem. A pokud už se najde takový "sebevrah", který by chtěl dobrovolně spolupracovat na výchově žáka se vzdělávacími, či kázeňskými problémy, málokdy se dočká pozitivní odezvy. Samozřejmě se to občas podaří, ale většinou se rodiče postaví za dítě a učitel, který tvrdí, že žák má jakékoli problémy, se setká s tvrdým odporem rodičů a podporou jejich dítěte, které za nic nemůže a vše mají za vinu hloupí učitelé a jejich necitelný postoj k problémům žáků či rodiny (část rodičů tento názor opravdu preferuje -- protože učitel přece nic moc neumí, jenom buzeruje děti a za to má 2 měsíce prázdnin a třinácté platy), špatný systém školního vzdělávání, či nebrání v potaz individuálních specifik jednotlivých žáků a z toho vyplývající špatné známky. Máte pravdu, že většina učitelů si toto dřív nebo později ve své kariéře rozmyslí a raději bude vykonávat své povolání jaksi stereotypně. To s sebou přinese samozřejmě ustrnutí učitelova vývoje, zabřednutí, omezení zajímavostí ve výkladu na minimum a konflikty. Bohužel je to odvislé právě od zmíněných nespolupracujících rodičů, nepochopení ze strany vedení či také z nedostatečného finančního ohodnocení učitelů. Protože přiznejme si teď každý sám, kdo v dnešní konzumní době dělá dobrovolně ve své práci něco navíc bez vidiny jakékoli finanční odměny? Bohužel asi budeme muset přiznat, že takových lidí je čím dál méně.

K druhé otázce "co vede většinu studentů k tomu, že zaujímají odlišné postoje, než velká část dospělé populace?" bych se rád vydal trochu za horizont evropského kontinentu a současně připomněl Bibli. Mojžíš, který vyvedl Izraelity z Egypta, také vedl celou svou skupinu 40 let přes poušť, aby vymřeli všichni, kteří si pamatovali "starý režim" a mohli začít od začátku. Nechci hledat přímo spojitosti mezi tímto biblickým příběhem a naší současnou situací, ale je pravda, že lidé zaživší opravdový komunismus se přece jen staví k dnešní politické situaci jinak, než se k ní staví studenti a lidé, kteří možná také zažili věkem komunismus, ale už ne psychicky. Možná se na svět budou dívat pozitivněji, budou hledat nové cesty, budou více důvěřovat. Těžko říct, jestli tento přístup je špatný či povede k lepšímu v poměrech v České republice, ale to uvidíme. Důvod to má prostý -- mladí se dělí z mého pohledu tak na čtyři tábory -- 1. tábor neví o komunismus zhola nic -- je to dáno tím, že osnovy v dějepisu na základních i středních školách jsou nabouchané různými "pravěky", "starověky" a podobnými učebními látkami a na moderní dějiny prostě nevyjde čas. A málokdo si zjistí něco mimo povinné informace ze školy, ještě méně rodičů či prarodičů svým dětem povídá o komunismu, a pokud ano, tak bohužel či bohudík funguje dost precizně tzv. selektivní paměť, což může dávat mladým lidem takový obraz, že ten komunismus vlastně nebyl až tak strašný, jak se ho snaží prezentovat média či škola. Hovořím zde pouze o komunismu, ale samozřejmě tato doba absolutně ovlivnila celkové myšlení lidí. 2. tábor má o komunismu informace pouze od svých prarodičů, kteří na komunismus vzpomínají v dobrém, protože přeci byla práce, nebyl státní dluh, Česká republika prosperovala a dneska jde všechno do pekla (takový je názor i mé babičky). Bohužel už nemají potřebu si zjišťovat, zdali jsou ty informace relevantní, a jak to vlastně bylo. Poté zakládají takové spolky jako Komunistický svaz mládeže a nekriticky vzývají Sovětský svaz socialistických republik jako vrchol veškerého blaha. 3. tábor jsou stoupenci zarytého kritizování komunismu. TI o tomto režimu také moc nevědí, ale většinou ho pouze kritizují, pokud na něj dojde řeč, protože spíš žijí v dnešním světě sociálních sítí, multimediální komunikace, volného obchodu a demokratických stran (pokud se o politiku zajímají). 4. skupina jsou dost možná pouze studenti zabývající se jakýmkoli oborem z oblasti humanitních disciplín, práva či se věnující samostudiu této tématiky. Ti dost možná mají větší přehled o daném období, umí reálně (ale stále subjektivně a skrze různé dokumenty, pořady, názory pamětníků apod.) zhodnotit pozitiva i negativa dané doby a na základě svých poznatků se rozhodnout a utvořit si názor. V každém případě budou názory všech těchto lidí v jednotlivých skupinách pravděpodobně dost odlišné od názorů generace, která vyrůstala v 80., 70. letech či starších. V souvislosti s názorovou situací dnešních "mladých" bych také rád upozornil na stav, který panuje v Japonsku. Japonci měli a stále také do jisté míry mají problém se směřováním mladé populace Japonců. Starší generace si stěžují, že mladí se vzdávají tradičních hodnot a nekriticky adorují americkou kulturu a její styl života. Z posledních pár let však vyplývá, že po určitém "rebelském" či "hloupém" období se Japonci vracejí do šlépějí svých předků a navrací se k tradiční japonské kultuře. Opět nechci říkat, že je to stejný případ s Českou republikou, protože izolovaná Japonská kultura, kterou dokonce Huntington chápe jako izolovaný civilizační okruh, není v žádném případě totožná s českým prostředím zdecimovaným komunismem. Ale můžeme opět poukázat na to, že globalizace naši republiku zasáhla v posledních letech víc než prudce a to samé platí o Japonsku, které je samozřejmě v procesu globalizace již delší dobu, avšak projevy jsou dost podobné. A pokud se dokáže Japonsko vzpamatovat, proč ne i Česká republika? Můžeme se dohadovat, do jaké míry budou další generace rezistentnější vůči západním tlakům, ale odpověď na otázku "proč má současná generace tak odlišný postoj" se více než jasně nabízí.

K celkovému vyznění té obsáhlejší části celého článku bych chtěl říci, že chápu Vaše rozhořčení nad současnou situací. Bohužel jste již zmínil, že v roce 96 to nebylo o moc jiné na setkání německých a českých studentů. Máme to ve vínku bohužel opět díky naší komunistické minulosti (podívejme se na stále patrný rozdíl mezi východním a západním Německem), která učitelské povolání podřídila komunistické ideologii a ponížila ho na nejnižší možnou míru (i když to možná přeháním, protože učitelé naštěstí stále "nerejou držkou v zemi", dle slov Karla Kryla). Němci mají v prioritách jasno -- vzdělání je důležité, tak je hloupost na něm šetřit. Učitelé jsou "tvůrci" dalších vzdělanců, tak je opět hloupost na nich šetřit. Naše priority se ve školství dost často mění, zrovna dnes je to matematika, a reforma vysokých škol (JAKÁ, to ovšem zůstává zahaleno rouškou ministerského tajemství -- a to je to vzdělanec a děkan z Masarykovy univerzity!), a bohužel jsou také produkovány úředníky, kteří o vlastním pedagogickém procesu moc povědomí nemají a nebo vysokoškolskými pedagogy, kteří jsou sice zajisté nadmíru vzdělaní a vědí, co jak dělat, ale na základní škole nikdy neučili a dost těžko si představí situace, které každodenně nastávají. Proto se bude upozaďovat do nekonečna Občanská výchova, Rodinná výchova, Základy společenských věd a podobné předměty, protože ty umí odučit každý blbec, je to jen takové okecávání a lepší je, když se tato hodina využije jako třídnická hodina a třídní si vyřeší formální věci. To je realita! Realita také je, že se ruší katedry občanské výchovy, právě z výše zmíněných důvodů a občanku učí lidé, kteří mají aprobaci na fyziku, matematiku či chemii (nic proti těmto předmětům -- jsou důležité, ale KRITICKY myslet se v nich opravdu nenaučíte, protože diskutovat s Euklidem už asi nezvládneme...).

Závěrem bych rád jen napsal, že z jednoho (Vašeho prasynovce Pavla) studenta bych si nedělal obrázek na veškeré české studentstvo. Současně však musím přiznat, že situace ve školství není ideální a naši zákonodárci by se měli poohlédnout v jiných zemích, jak to udělat jinak a lépe (viz finské či obecně severské školství, německé, atd.), dříve než začnou vymýšlet, jak zavést celorepublikové srovnání maturantů či mladých lidí s výučním listem. Současně chci podotknout, že zdaleka ne všichni učitelé jsou vyhořelí a pracují stereotypně! Mezi pedagogy je spousta nejen mladých lidí, kteří se snaží a opravdu pracují originálně, inovativně a snaží se se studenty diskutovat, vybízejí je k prezentování "svých" názorů (na základní škole mnohdy spíše názorů rodičů) a jejich obhajobě. Ne vždy se to setkává s kladným ohlasem ze strany studentů, ale musím se zeptat: Odkdy bylo učitelské povolání lehké a oblíbené?:)

0
Vytisknout
4120

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2013