Img

Polski film Marka Najbrta: nekonečné hraní na českém písečku

5. 7. 2012 / Jan Čulík

< Delegace k snímku Polski film na pódiu před promítáním v Karlových Varech. Není to trochu přehnané? Signalizuje to sebevědomí tvůrců, nebo co? (JČ)

V ohnisku velkého zájmu českých médií se octl Polski film režiséra Marka Najbrta, jediný český film v letošní hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu. Název je zřejmě ironický: ve filmu je zmínka o tom, že český výraz "to je pro mě španělská vesnice" (tedy: tomu vůbec nerozumím) se polsky řekne "to je český film". Takže se tvůrci tohoto filmu Polákům a Polsku za tuto urážku jaksi pomstili a nazvali na oplátku své na první pohled chaoticky vypadající dílo "Polski film". (Jinak: polsky by se to řeklo "Film polski", nikoliv "Polski film", takže i tato jazyková nesprávnost, úmyslná? cosi signalizuje: "na jiných kulturách nám naprosto nezáleží, všechno sledujeme ze svého českého rybníčku a zkreslujeme to českým pohledem".)

Není lehké na tento film psát kritiku. Najbrtův film zjevně není pitomý. Je to film pro filmaře a o filmu, je to výrok o hranicích mezi realitou a fikcí. Čtyři herečtí přátelé ještě ze studií Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Marek Daniel a Josef Polášek realizují tímto svůj studentský projekt - nebo aspoň to o sobě tvrdí. Natáčejí film o tom, jak natáčejí film. Při tom ve filmu zobrazují sebe a různé své údajné konflikty a lásky, jenže zároveň poukazují na to - a je to také na první pohled jasné - že vytvářejí fikční světy ohledně toho, jací jsou vlastně tito čtyři herci a další postavy.

Film je založen systematicky na principu zcizování: skoro všechno, co se v něm děje, je nějakým způsobem zpochybněno jako fikce, že se to natáčí a že to je "ve scénáři". Lze v něm najít určité prvky filmaře a teoretika Petra Marka, jehož postavy (Láska nahoře) se vlastně obdobně jako Najbrtovy postavy diví, že se octly ve filmu, v místě, kde nejde zvuk, a jinde zase na místě, kde nejde obraz...

Režisér Marek Najbrt se štábem na pódiu karlovarského festivalu, foto Ema Čulík >

Nikdo nemůže popřít, že struktura tohoto filmu je velmi zajímavá a složitě promyšlená, i když se v něm po celé dvě hodiny vlastně nic neděje. Přesto nelze říct, že by ten film byl nudný. Nijak hlouběji k ničemu podstatnějšímu se však vlastně svým záběrem nedostane. Diváka to irituje: je herecká existence skutečně takto plochá? A proč vůbec natáčet film o hercích?

Film naráží na dva docela zásadní problémy. Ironizuje celebritální status všech osob, které se na něm podílejí, včetně jejich účasti na karlovarském filmovém festivalu.

Potíž ale je, že má-li si film být schopen dělat legraci ze statusu celebrity všech (fikčních) postav, které v něm vystupují, musí nejprve uznat, že to celebrity jsou. Jinými slovy, film nefunguje, pokud nevíte, že Pavel Liška a jeho kamarádi jsou celebrity. Teprve pak můžete začít jejich celebritální status rozmontovávat. Myslím, že mimo české prostředí Polski film paradoxně asi nemůže skoro ničemu říct nic. Není to samozřejmě vědecký potvrzený vzorek, ale zahraniční účastníci karlovarského festivalu po promítání při odchodu se sálu vyjadřovali značnou zmatenost. Jakási americká novinářka mi sdělila, že se vůbec nechytala.

Jinou kritikou může být, že ten film je do určité míry epigonský. Marek Najbrt natočil film podle vzoru Petra Zelenky. Vzpomínáte na jeho Rok ďábla, v němž si Zelenka úplně stejným, možná nikoliv tak rozvinutým způsobem dělal legraci z celebritálního statusu Jaromíra Nohavici a vedl ve filmu fiktivní paralelu k jeho skutečné existenci, v níž však bylo jen pro znalé strategicky umístěno pár faktů ze skutečného Nohavicova života.

Zelenkovský je i studentský humor Najbrtova filmu. Signalizuje: My Češi nechceme vyrůst. Chceme trvale žít ve stavu domácí, uzavřené infantility.

Film polski na krátkou dobu flirtuje s jinou kulturou. Aby získal financování i z jiné země Evropské unie, konkrétně z Polského ústavu filmového umění, odehrává se jeho část v polském Krakowě, částečně i v krásném tamějším kině filmového umění na tamějším Starém městě.

Naivně jsem se před zhlédnutím filmu domníval, že Najbrtův snímek bude schopen - třeba ironicky - traktovat polskou a českou kulturní zkušenost. Vůbec ne: film je v podstatě šovinisticky český. Jedině české hodnoty platí a Poláci jsou ve filmu prezentováni jako naprosté karikatury, nerozumějící "našemu", jedině platnému diskursu.

Nejvíce znepokojující na tomto zelenkovském filmu je právě jeho demonstrativní infantilita a kulturní uzavřenost. Film deklaruje: My CHCEME být uzavřeni do vlastní české kultury se svými malými domácími celebritami, vnější svět a porozumění jemu nás nezajímá a každá jinakost je námi odmítnuta jako irelevantní podivnost.

Je to zvláštní přístup v dnešním globalizovaném světě. Svým způsobem signalizuje, navzdory sofistikované struktuře, všechno co je na současné českém filmu sporného.

Se svým předchozím filmem Protektor se Marek Najbrt dostal na desítky mezinárodních festivalů - protože téma holocaustu a nacistického útlaku je pro každého mezinárodně srozumitelné.

Polski film je natolik uzavřen do sebereferenčního českého prostředí, že je v tom smyslu obrovským zklamáním a varováním. Varováním, že v dnešním destabilizujícím se světě by Češi měli přestat onanovat na domácím písečku a začít řešit, že MUSEJÍ vstupovat v kontakt s mimočeskými skutečnostmi.

Polski film je ovšem snímek o tom, jak se vytváří (filmové) umělecké, fikční dílo. Možná nevadí, že je vlastně infantilně skoro o ničem. Možná je oním mezinárodním přesahem tohoto snímku právě zkoumání hranic mezi realitou a fikcí. Dokáže to přijmout mezinárodní publikum?

0
Vytisknout
4332

Diskuse

Obsah vydání | 12. 7. 2012