Co si od jedenadvacátého slibuje vláda?

16. 4. 2012 / Marek Řezanka

Sobota jedenadvacátého dubna se má stát symbolem odporu. Odporu proti asociální politice všech tří koaličních stran, odporu proti setrvávání ministrů podezřelých z korupce ve vládě, odporu proti vládě postavené na spolupráci se stranou, jež měla v době svého vstupu do vlády napojení na soukromou bezpečnostní agenturu a jejíž představitelé, V. Bárta a J. Škárka, byli nepravomocně odsouzeni k trestům za uplácení, respektive podvod.

Zdánlivě to vypadá na odpor masový, a co hlavně, jednotný. Protestovat budou bok po boku občané z celé republiky, odbory, ale i nejrůznější hnutí, jako například Ne základnám, Alternativa zdola, Nová antikapitalistická levice, Pro Alt či Hnutí za přímou demokracii. Je třeba si přiznat, že jediným pojítkem této široké základny je ostrý nesouhlas s vládní politikou. S politikou, která dluhy státu neredukuje, naopak svými tzv. reformními kroky zadělává na dluhy další. Problémem jsou díry ve výběru daní, které se neúměrně zvyšují hlavně nižším a středním vrstvám společnosti a privatizace služeb, které dosud zajišťoval stát a jež pod vedením stávající vlády kolabují. Jakákoli sociální solidarita je ničena, sociální rozpory jsou prohlubovány a vyhroceny. Natolik, že pro řadu lidí již v současné chvíli neexistuje dialog. Ti, kdo jsou zatlačeni do kouta, kdo jsou trvale bez práce, nemohou o žádnou jinou zavadit, kdo nemají na nájem, na léky, na studium svých dětí, komu se rozpadá důstojný život pod rukama, si již přijdou, že nemají co ztratit. A hlavně, že nemají na co čekat. Těmto lidem došla trpělivost, těm je jedno, co komu hrozí při neuváženém jednání. Oni vidí, co hrozí jim -- a bezprostředně. Než přijít o vše včetně své důstojnosti, jsou odhodláni za svá práva bojovat. Tyto lidi již nikdo nepřesvědčí, že musí vydržet, že nejde být hrr, že nahrají těm, kdo přesně takovou reakci chtějí. Jak psal kdysi jistý klasik, to jsou ti, kdo jediné, co mohou ztratit, jsou pouze jejich okovy.

V sobotu se v Praze shromáždí lidé s různými vizemi. Kromě výše zmíněných, kterým jde o holou existenci a kteří se upínají k odstranění současné vládní garnitury jako k nezbytnosti, zde budou protestovat lidé, jejichž sociální a ekonomická úroveň jsou zatím dostatečné, kterým však vadí "morální rozklad společnosti". Tito lidé jsou pobouřeni korupčními skandály vlády, vadí jim snaha již bývalého ministra školství J. Dobeše o potlačení svobod universit, vadí jim politika, kterou se presentovaly Věci veřejné -- ústup od původně deklarovaného programu za zachování vládních pozic.

Nekonsensuální vládní politika, zejména v oblasti tzv. důchodové a sociální reformy je trnem v oku odborových svazů, jež se pokusí utlumit věčné hašteření mezi sebou a vystoupit jednotně s tím, že hájí zájmy všech zaměstnanců, ne vybraných profesí.

Odbory stejně jako řada hnutí však na sobotní akci nejdou s kritikou kapitalismu jako takového a s požadavkem alternativního systému. Hlavním cílem těchto demonstrantů tak bude tlak na vládu, aby odstoupila a vypsala v co nejdříve možném termínu nové volby. Skutečně stačí, aby se k moci za stávajících politických a ekonomických mechanismů dostala opozice, a asociální politika spolu s korupcí vládnoucích skončí?

Hnutí za přímou demokracii si to nemyslí. Proto bude na demonstraci poukazovat na širší souvislosti problému, ne toliko na nelegitimitu Nečasovy vlády, jež se den ode dne diskredituje víc a více.

Problémem je také neustálá proměna tzv. Holešovské výzvy, jejímž prvotním hnacím motorem byly naštvanost, vztek a požadavek změny. Od prvotních koketérií až s fašistickými tendencemi se posunula k prosazování přímé demokracie. Chybí jí však lidé, kteří se v pojmovém aparátu přímé demokracie vyznají a kteří jsou schopni v médiích lidem tyto mechanismy přiblížit, aniž by ztrapnili sebe a potažmo celé hnutí. Achillovou patou Holešovské výzvy je zejména její požadavek dočasné vlády odborníků. Kdo by tyto odborníky jmenoval? Kdo by je kontroloval? Jak by byli odvolatelní? Nešlo by o uzurpaci moci úzkou elitou, která by se rázem proměnila v diktaturu?

Hnutí za přímou demokracii samozřejmě nechce svévolně zrušit politické strany. To by byl krok k fašizaci společnosti a hlavně -- krok k dosazení k moci stranu, jež by ty ostatní zrušila. Hnutí za přímou demokracii stranický systém kritizuje a usiluje o posílení práv občanů na úkor těchto stran -- pomocí funkčních referend a nové ústavy, jež by průběh těchto referend ošetřovala. Dále pak Hnutí za přímou demokracii klade důraz na alternativní ekonomický model, od nějž se mohou odvíjet funkční školství, zdravotnictví, sociální systém -- a samozřejmě i nový systém hodnotový. Toto hnutí se vymezuje vůči představě, že současná krize je prvotně krizí morální a že stačí, aby nemorální korupčníky vystřídali ušlechtilí filantropové. Nejde o jednotlivce, jde o nastavené principy fungování systému. Nejde o to, že jednotlivec selže a nechá se korumpovat, jedná se o to, že systém jako takový na korupci jako funkčním nástroji stojí. I toto by kromě nenávisti vůči Nečasově vládě mělo v Praze jedenadvacátého dubna zaznít.

Na jedenadvacítku nemá Česká republika zrovna ty nejlepší vzpomínky, ať jde o jedenadvacátý únor 1948 či jedenadvacátý srpen 1968. Jedenadvacátého srpna 1968 skončilo násilně tzv. Pražské jaro. Že by dubnem naopak nové jaro začínalo?

A jak se k této demonstraci staví vláda, popřípadě president republiky? Velmi podivně, mlčením. Naopak, zdá se, že vláda dělá vše proto, aby lidi proti sobě popudila co nejvíce. Nejprve jako jeden muž hlasovala v poslanecké sněmovně pro vyslovení důvěry sama sobě a vysmála se opozici, krátce nato čelila krizi nekrizi, kdy jeden partner označil druhého partnera za "slizkého a odporného", a tento druhý partner přišel následně s prosíkem o odpuštění. Nebyla to od vlády zrovna příkladná ukázka, jak postupovat v partnerské krizi, kdy jeden druhého ponižuje.

Jen co vláda přestála i tuto (kolikátou již?) vnitřní krizi, padl rozsudek nad Bártou, který se ovšem nehodlá vzdát aktivní role v politice. A také proč by se vzdával, když byl odsouzen pouze k podmínečnému trestu s tím, že po odvolání možná bude beztrestným úplně? Je vláda tedy na sobotní demonstraci nepřipravená? Může mít tato demonstrace pro její pád zásadnější význam?

Když ministr Kalousek prohlašoval do světa, jak se s Věcmi veřejnými nedá vládnout a jak by předčasné volby pomohly v očistě politické scény od této strany s tím, že si umí představit vládu s ČSSD, zdálo se, že jde o účelový tah, kdy je ve hře oslabení právě sobotní demonstrace. Jednak by mnoha lidem zmizel úhlavní nepřítel -- proč požadovat pád vlády, když ta by padla -- a jednak by jim zhořkla představa alternativní vlády, protože profiskální koalice ČSSD s TOP09 zřejmě není tím, o co většina protestujících usiluje.

Vše ale jde jinou cestou. Vládní krize střídá vládní krizi, demonstrantům není brán vítr z plachet, naopak, je jim nabíjeno. Záměrně?

Co by tuto vládu mohlo udržet u moci, co by ji mohlo posílit? Jednoznačně diskreditace opozice. Představa masové akce, při níž dojde k násilnostem, musí být pro vládu docela lákavou. Jak ráda by celou opozici prohlásila za násilnickou a nezákonnou, obvinila ji ze škod na majetku a soudila? Není to tak dávno, kdy unikl na veřejnost výcvik policejních složek v Brně, kdy se muži pořádku připravovali na "hajzly z filosofické fakulty".

Jak bylo zmíněno na začátku. Pro některé lidi již není jiné cesty než okamžitá potřeba radikálně věci řešit.

Přesto na všechny apeluji. Nenechme se strhnout k násilí. Tím se okovů nezbavíme, naopak nám je upevní. Účast ano, síla v jednotě ano, definovat požadavky ano, ale násilí jasné ne. Stejně jako jasné ne musí zaznít jakýmkoli xenofobním či rasistickým tendencím.

A jak se staví k demonstraci V. Klaus, který konsistentně kritizuje všechny obranné postupy občanské společnosti a stávky zvlášť, ať jde o stávky lékařů, učitelů, řidičů MHD či jakékoli jiné? President mlčí. Stávky škodí demokracii, šel by shrnout dlouholetý postoj V. Klause. Představitele státu, který svérázně komentuje korupční kauzy na české politické scéně. "Je to velmi podezřelé, že by se něco takového mohlo odehrát", nechal se Klaus slyšet v případu podezření z podplácení P. Ploce. Za větší ohrožení demokracie pak president Klaus považuje odposlechy politiků, než konkrétní obsah jednání, který odposlechy občanům zprostředkovaly. A do třetice, rozsudek nad V. Bártou okomentoval tak, že je "smutný".

Ano, politika by neměla být o uplácení a odposleších jeden druhého. Vždyť ale -- slovy presidenta -- korupci v ČR téměř nemáme a údajné kauzy jsou hlavně dílem médií a jejich zveličováním. Petr Nečas potom boj s korupcí vidí jako téměř vyhraný, měl-li by ho přirovnat k fázi bojů za druhé světové války, šlo by již o konec dubna 1945. Konec dubna sice máme, ale stav boje s korupcí se spíš podobá jedenadvacátému únoru 1916 u Verdunu, kdy ničivé boje teprve propukly.

Situace není dobrá. Čím dál víc lidí se dostává pod značný psychický tlak, pod tlak existenční. Tito lidé potřebují svou situaci řešit teď hned a nic jiného je nezajímá. Vládu pak zase nezajímají tito lidé. Napětí je ve vzduchu stejně jako první jarní bouře.

Zatím nepravomocný rozsudek soudu, kdy V. Bárta byl odsouzen za uplácení pouze k podmíněnému trestu a kdy je možné, že celý rozsudek soudu bude napaden a zpochybněn pro zákaz politické činnosti J. Škárkovi, náladu ve společnosti rozhodně nezklidnil. Je otázkou, čeho symbolem nakonec jedenadvacátý duben bude. Pokud by však vznikl jednotný proud, který by viděl dál, než výhradně k pádu jedné mimořádně asociální a nekompetentní vlády, který by dokázal formulovat požadavky, které by posílily práva všech občanů a tím snížily riziko nástupu diktatury k moci, díky za něj. Na zřetelu je ovšem nutné mít jedno. Vláda je možná nekompetentní, možná krátkozraká, ale ne slepá. Slepá je pouze k těm, kteří o ní nerozhodují. Bohužel, tato vláda nestojí a nepadá s vůlí občanů, stojí a padá s jinou vůlí. A v intenci této vůle její pád není na programu dne. Pokud by dubnová sobotní demonstrace přinesla novou debatu o referendu (ne ale v podobě z dílny K. Peské, kdy referendum právo občanů nijak neposiluje, spíše mu nasadí náhubek), měla by smysl. Možná se nad tímto zamyslí dosud nerozhodnutí lidé, kteří se demonstrace štítí jako něčeho trapného, vždyť přece mohou psát petice a podávat stížnosti. Je to na nich, neboť ti, kdo jdou do ulic s tím, že nic jiného už jim nezbývá, na vybranou skutečně nemají.

0
Vytisknout
8202

Diskuse

Obsah vydání | 18. 4. 2012