Kůrovec na Šumavě

Životní prostředí? Ne pro kůrovce a ministrovy partajní kamarády, ale pro občany, zvířata i rostliny

21. 3. 2012 / Kateřina Konečná

Zdravé životní prostředí patří k základním lidským právům. Alespoň podle české ústavy. Zcela oprávněně byla nedostatečná pozornost k životnímu prostředí, která byla jedním z atributů předlistopadové politiky v bývalém Československu, kritizována občany. Omluvou není ani potřeba rozvoje průmyslu, naopak. Od roku 1990 došlo zcela nepochybně k výraznému zlepšení stavu většiny jeho složek. To by samozřejmě nemělo být důvodem jej nezlepšovat i nadále.

Poslední desetiletí a zejména pak období vlád v čele s ODS se státní politika v oblasti životního prostředí vyznačuje řadou znepokojivých rysů. Koncepční zmateností a chaosem, válkou s lidmi, nekompetentntostí a vyčůraností ministrů, kteří nejsou ministry životního prostředí, ale ministry ekokšeftování.

Mám na mysli především:

  • zneužívání veřejných prostředků na MŽP ve prospěch osob, obchodních společností a politických stran, které mají vazbu na vedení MŽP,
  • neschopnost systematického metodického vedení orgánů státní správy v oblasti ŽP,
  • prosazování projektů a programů, které ekonomicky poškozují českou společnost a které přinášejí zisk pouze malé skupině tzv. "ekopodnikatelů",
  • neschopnost a nedostatek odvahy zvolit a obhájit si vlastní cestu a vlastní názory v oblasti životního prostředí, a to jak ve vztahu k Evropské komisi, tak i ve vztahu k české veřejnosti.

V prvním případě by bylo velice užitečné znát například konkrétní jména právníků a názvy jejich advokátních kanceláří, které v posledních letech poskytly svoje "služby" Ministerstvu životního prostředí, pochopitelně i s informací o předmětu těchto externích služeb a jejich ceně. Deklarovaná protikorupční transparentnost veřejné správy, která je programem minimálně jedné strany vládní koalice, si vyžaduje zveřjení všech smluv. Jsem si jista, že by se občané České republiky nestačili divit, kolik peněz dokáže státní úřad poskytnout spřáteleným právníkům a advokátním kancelářím v době, kdy tvrdí, že nemá peníze na zdravotní a sociální služby pro tisíce lidí s podprůměrnými příjmy.

Stejně tak je potřeba dostat odpověď na otázku, jaké analýzy a studie zadává MŽP a organizace tímto ministerstvem zřizované, jaká je užitečnost těchto dokumentů a zda je společnost vůbec potřebuje, a kolik stovek miliónů je ročně resortem MŽP vyplaceno na tyto, v mnoha případech zbytečné nebo dokonce pouze fiktivní práce.

Ve třetím případě bychom se negativní zkušenosti s neschopností MŽP řídit orgány státní správy neměli příliš divit. Zájmy vedené MŽP přece není fungující státní administrativou, sloužící lidem, ale stará se v prvé řadě o zabezpečení finančního profitu spolustraníků a spřátelených osob a organizací. Hrabání do vlastní kapsy je jistě časově natolik náročná činnost, že na metodickou a organizační práci už mnoho času nezbývá. I páni ministři musejí přece odpočívat...

Obnovitelné zdroje energie, projekty s mezinárodně populární značkou "clima change", univerzální zaklínadlo "biodiverzita", to je jenom zlomek hesel, za která v posledním desetiletí schováváme miliardové výdaje ze státního rozpočtu. Neefektivní. Mnohdy nesmyslné. O užitečnosti některých těchto projektů dnes snad nepochybují pouze ti, kterým tyto miliardy přitékají do kapes. S každým příchodem nového ministra životního prostředí občané doufají, že bude tomuto veřejnému plýtvání učiněna přítrž. Prozatím bohužel doufají marně.

Často si kladu otázku, zda má ještě Česka republika svoji vlastní politiku životního prostředí. Zda v posledních deseti letech pouze slepě nepřebíráme a slepě neuplatňujeme postupy, které na nás valí Evropská komise a které si vynucují některé nepočetné (ale o to hlasitější) nevládní skupiny působící v naší zemi, úkolované zájmy zahraničních vlád i mezinárodních nátlakových skupin, toužících pod falešnými záminkami zatěžovat krizí zmítanou ekonomiku Česka nesmyslnými výdaji. Mnoho zemí EU si doposud dokázalo udržet vlastní a o zdravý rozum opřené postupy v oblasti životního prostředí. Mnoho zemí EU se v zájmu jejich občanů dokázalo postavit ideologickým výmyslům z dílny Evropské unie. Díky tomu, jaké ministry životního prostředí měla v posledních deseti letech ČR, neumíme v zájmu občanů Česka ani navrhnout vlastní cestu v oblasti životního prostředí, ani se postavit alespoň těm největším nesmyslům. Naši ministři dávali a dávají vždy přednost takovému řešení, které přináší občanům ČR problémy, před řešením, které by je nutilo tvrdě vyjednávat a hájit.

Ministr životního prostředí je jistě velmi šikovný, pokud jde o práci s médii všeho druhu. Ministr by si měl ale uvědomit, že vzduch, voda nebo půda nebudou v lepším stavu, pokud to napíše Mladá fronta Dnes nebo pokud to řekne aktivista v televizi.

Všechny složky životního prostředí se mohou kvalitativně zlepšovat pouze tehdy, bude-li se o to snažit celá společnost. Má-li, musí vědět celá společnost, proč. A MŽP by mělo být hlavním koordinátorem těchto společensky žádoucích aktivit. Pokud se ale z MŽP stává pouze trafikou pro spolustraníky a ze Státního fondu životního prostředí pokladnička pro spřízněné osoby a obchodní společnosti, nepomůže životnímu prostředí v ČR ani sebelepší mediální kampaň a PR pana ministra.

Čtrnáct měsíců, které dostal současný ministr životního prostředí k dispozici, mne přesvědčuje, že není schopen udělat víc, než se za peníze občanů co nejlépe mediálně prezentovat a uzavírat kompromisy, které jsou buď naprosto zbytečné nebo v konečném důsledku pro životní prostředí v ČR škodlivé.

Přitom

  • je třeba snižovat produkci odpadu, existující odpad třídit a v maximální míře recyklovat. To je třeba ovšem i vynucovat a uplatňovat princip „znečišťovatel platí“ - bezohledné bezohledně a citelně sankcionovat. V žádném případě nedovolit dovážet odpad ze zahraničí – shengenský prostor nesmí udělat z této země smetiště a spalovnu odpadu jejích sousedů. Zpracování odpadů nesmí být neregulované podnikání, musí být státem promyšleným a státem koordinovaným hospodařením. Opravdovým partnerstvím veřejného a soukromého sektoru - se souhlasem, se spoluúčastí a pro prospch nás všech.
  • je třeba chránit vodní zdroje – nejen vybudovat protipovodňová a protierozní opatření tak, aby nebylo možné opakování tragických následků povodní, jako se tomu stalo v nejedné oblasti, kde se díky "šetření" veřejných výdajů nevybudovaly hráze. Je třeba si uvědomit, že obec nemá ani finance, ani kapacity na tyto stavby – odpovědnost státu je neoddiskutovatelná, protože státu platíme většinu daní.
  • je třeba šetrněji hospodařit s dešťovou vodou – umět ji účelně využívat pro zavlažování nebo zasakování namísto odvádění do kanalizace;
  • je třeba plánovat a budovat preventivní záchytné nádrže, plnící nejen funkci rekreační, ale připravit se i na krizovou nutnost jejich vodohospodářského a protipožárního využití. Po extrémních povodních mohou přijít stejně extrémní sucha. Stejně neočekávaně a s podobně tragickými důsledky.
  • je třeba financovat výstavbu nebo modernizaci páteřních kanalizačních řadů a čistíren odpadních vod, které mít prostě musíme a na které také díky politice této vlády "nejsou peníze". Zastaralé, kapacitně nedostatečné nebo dokonce chybějící technologie stojí na počátku mnoha havárií, jejichž odstraňování stojí násobně víc. Bez dostatečné kapacity čistíren a kanalizace není možný rozvoj obcí. Vodovod a kanalizace musí být přivedeny ke každému domu v České republice stejně, jako kdysi k němu byl přiveden elektrický proud a telefon.
  • je třeba veřejnosti komunikovat komplexní a srozumitelný přístup k ochraně životního prostředí – ministerstvo by mělo oddělit propagandu mnohdy radikálních a nerealistických nátlakových skupin od vlastní státní politiky a vstoupit do veřejného prostoru s maximem informací a snahy po porozumění s občany.
  • je třeba rozvíjet k životnímu prostředí ohleduplný cestovní ruch. Stavba dalších a dalších sjezdovek není ani ohleduplná, ani logická. Ukazuje se, že sněhu v českých horách bude stále méně a méně. Umělé zasněžování a intenzivní turistický provoz v lyžařských areálech životnímu prostředí hor výrazně škodí. Pro ekologicky šetrnou turistiku a rekreaci je třeba vytvořit rozptýlenou ubytovací, stravovací a rekreační infrastrukturu i záruku kvality služeb a propojit ji s informačními a vzdělávacími aktivitami o ochraně životního prostředí.
  • je třeba striktně zakázat stavby v záplavových územích, které by nebyly speciálně navrženy a provedeny tak, aby počítaly a odolaly tisícileté vodě a svou existencí nezhoršovaly průběh odtoku vody. Hranice záplav by měly být zřetelně označeny v místech tak, aby si je každý obyvatel zde žijící uvědomoval a měly by být jasné i na všech plánech rozvoje obcí a všech mapách. Dodnes lidé v obcích neznají povodňové plány. Tyto mapy by měly být součástí informací, poskytovaných státem a stavebním úřadem povinně při povolování každého stavebním řízení a při každé směně nebo prodeji nemovitosti. Každý nový majitel by měl podepsat informovaný souhlas s tím, že ví a je připraven nést případné následky. Stát ovšem musí také umět říct lidem pravdu – že v záplavovém území žít lze pouze na vlastní nebezpečí. A když už řekne A, musí říct i B: vykoupit od stavebníků, kteří v nově vytýčeném záplavovém území v minulosti v dobré víře postavili nemovitosti nebo od stavebníků, kteří zde žili před rokem 1996, jejich domy a pozemky – ne za cenu tržní, v těchto oblastech výrazně nižší, než cena stavby, ale za cenu postavení domů o stejné obytné ploše jinde – namísto povolování oprav po dalších a dalších povodních a vyčerpávání pojišťoven. Stejně tak musí umět nahradit vlastníkům pozemky v jiné, neohrožené lokalitě. Na to vše stát musí mít fondy i nasmlouvované kapacity, které takovou výstavbu zefektivní. Musíme se nejen maximálně snažit záplavám předcházet, ale musíme se umět chytře adaptovat na důsledky těch klimatických změn a anomálií, které neumíme a nikdy nebudeme umět změnit. Tomu všemu se musí přizpůsobit i stavební zákon, jeho prováděcí předpisy a všechny technické normy stavebnictví. To co stačí dnes, zítra stačit nebude. A připravit na zítřek se musíme už dnes. Propadlé střechy pod váhou sněhu, popadané stromy na železniční tratě či podmáčené silnice hovoří o neinteligentních projektantech a nedostatečných limitech zátěže.
  • je třeba velmi vážně uvažovat o využívání jaderné energie jako prostředku k dosažení perspektivní energetické soběstačnosti a využívání obnovitelných zdrojů energie v ekonomicky odůvodněných případech bez diskriminační zátěže státních dotací. Musíme ovšem v maximální míře usilovat o snižování energetické náročnosti; energetické a materiálové soběstačnosti a bezpečnosti. Musíme ovšem dbát, aby energetický trh nebyl džunglí, kde vládne bezohledný monopol či oligopol a kde zisk vlastníků je jediným kritériem podnikání.
  • je třeba preferovat kolejovou a vodní dopravu nákladů i hromadnou dopravu osob jako výrazně ekonomičtější i ekologičtější; modernizovat zastaralou železniční infrastrukturu.
  • je třeba opravit silniční infrastrukturu na celém obydleném území státu a výkonově zpoplatnit její užívání plošně uplatněným GSM/GPS mýtným na všech typech silnic – to vyřeší jak omezování vjezdu do měst a zejména jejich center; tak i zpoplatnění parkování nerezidentů a používání neekologických vozidel (SUV, staré vozy).
  • je třeba rozvíjet integrované dopravní systémy i cyklistické a pěší dopravy.
  • je třeba chránit půdní fond, zemědělsky obhospodařovanou půdu a zeleň; udržitelné hospodaření; využívání brownfields pro průmysl;
  • je třeba zajistit rekultivaci ploch těžby a komplexní péči o krajinu v průmyslem zatížených oblastech;
  • je třeba šetrně hospodařit v lesích včetně mimoprodukčních funkcí lesa, zajistit výsadbu druhově pestrých lesů vlastníky a nekompromisně kontrolovat lesní hospodaření soukromých vlastníků. Pokuty za nelegální těžbu musí vlastníky drasticky postihnout. Majetek zavazuje. Les neroste jen jako množství plnometrů dřeva pro export do sousedních zemí a nástroj ke spekulativnímu zisku. Les tvoří plíce ekosystému, tvoří první bariéru před povodněmi, tvoří životní prostor zvěře i rostlin. Určuje ráz krajiny. Holiny a polomy zanedbaného a kůrovcem napadeného lesa na vrcholcích hor jsou vizitkou péče o to prostředí, které tolik chceme chránit. Chceme a měli bychom ho chránit ne jako laboratoř pro divoké experimenty samozvaných ochránců kůrovce, ale jako prostředí pro život - nás všech.

Nevěřím na neviditelnou ruku trhu a zisk jako jediné kritérium. Věřím na kvalifikované a vůči občanům odpovědné centrální řízení státu a odpovědnost jeho institucí za ochranu přírody a životního prostředí, ale zároveň i za technologický pokrok a cílený výzkum a vývoj, který podobný pokrok umožní. To je dle mého názoru politika. Politika pro lidi, kteří mají tuto zemi rádi, žijí v ní a chtějí v ní žít ještě za dvacet nebo i třicet let, kdy už si málokdo vzpomene na jméno dnešního ministra životného prostředí.

Autorka je poslankyní KSČM a stínovou ministryní životního prostředí.

0
Vytisknout
1645

Diskuse

Obsah vydání | 22. 3. 2012