Maminka a Štěpán Kotrba mají vždycky pravdu

21. 3. 2012 / Radek Mikula

"No vidíš, určitě ti to je příjemnější!", zaradovala se maminka, když včera po delší době uviděla syna Radka coby holobrádka.

"No, ale vypadal jsem líp," hájil jsem dodatečně svou donedávna neoholenou tvář.

"To teda ne - vypadal jsi jako strašák!!!" odmítla můj vkus rozhodně.

Nijak jsem se touto rozmluvou nezabýval, dokud jsem si neotevřel Britské listy. Nalezl jsem nečekané společenskopolitické souvislosti holení, resp. neupraveného vousu.

Vše se seběhlo tak, že když mi došla bolestivá trpělivost s laciným holítkem, které jsem loni zdarma obdržel v jednom státním zařízení, rozhodl jsem se zakoupit si výkonnější přístroj. Protože jsem měl vyhraněnou představu o ceně kousku plastu, na který se nasazuje hlavice s břity, neuspěl jsem ve dvou drogériích v místě bydliště, které za něj žádaly několik set korun. Vypravil jsem se tedy v sobotu odpoledne do drogerie ve stanici metra Muzeum. Tam se mi podařilo sehnat tuto pánskou potřebu za pouhou stokorunu.

Ještě než jsem vstoupil do provozovny drogistické firmy, zaslechl jsem z několika schodišť hluk typický pro politická shromáždění. Vzpomněl jsem si, že na Václavském náměstí den i dva dny předtím proběhly poměrně početné i nezvykle bouřlivé demonstrace a ozbrojen holícím náčiním jsem se vydal obhlédnout situaci. Pozorný čtenář se nejspíš dovtípí, že jsem ho v mezičase neměl čas použít a koneckonců holicí pěnu také nenosím po kapsách každý den.

V prostoru pod sochou knížete Václava jsem se pak potkal s bývalým spolužákem Jášou a spolu jsme vyslechli několik zábavných, neřkuli komických vystoupení. Atmosféru dokreslovali Boží bojovníci, kteří se na nás Hrrr na ně! vrhali z mohutných reproduktorů. Dojímavě se náměstím nesly tóny po dlouhých letech opět společně reprodukované československé státní hymny i hlas barda českého, slovenského, ale také polského vzdoru, Karla Kryla. Působivá i (občas nechtěně) zábavná protestní estráda s přibývajícím večerem skončila a já odcházel v pocitu vcelku bezvýznamného politického účinku své přítomnosti.

V tomto omylu jsem setrval až do chvíle, kdy jsem si otevřel článek Štěpána Kotrby, a přišel vskutku ŠOK. Najednou mi došlo, že sem vlastně podpořil zjevně protofašistickou akci. Každý - a jestli ne každý, tak wikipedie určitě - ví, že rysem fašismu je vypjatý nacionalismus, a jeho symbolikou v podobě vlajek, trikolor, ba i chorálů se to v sobotu pod koněm jen hemžilo.

To je samo o sobě dost strašné. Sebestředná stránka mé osobnosti se však ještě víc zděsila, když jsem v jedné z fotogalerií, které si na nic nehrají, našel snímek profilu svého obličeje. Vzpomněl jsem si na kamarádku se zálibou ve výstředním oblékání, kterou jsem kdysi na Ladronce - kde je jí konec (Ladronce i té kamarádce)? - požádal, aby se zpříma postavila a roztáhla obě ruce. Když s nechápavým výrazem vyhověla, radostně jsem zvolal: "Strašák do zelí!" a líčil jí neuvěřitelnou efektivitu s jakou by dokázala odhánět ptačí škůdce. Nyní mi bylo souzeno dočkat se podobného ponížení. Ačkoli jsem znám a neoblíben jako fanatický abstinent a nekuřák, přesto musím uznat, že má tvář se po právu ocitla ve fotogalerii nazvané Městský kmen - lid IV. cenové kategorie. Zanedbaný zevnějšek, který jsem vystavil pohledu nestranného a nehodnotícího hledáčku fotoaparátu Štěpána Kotrby, byl nepochybně jedním ze společných formálních i obsahových znaků sociokulturní sebeidentifikace ve veřejném prostoru, o kterých píše ve svém osvětovém článku.

Navíc přece:

  • Vstoupení do veřejného prostoru a pokus o jeho ovlivňování je dobrovolný akt jedince, který podléhá kritickému společenskému posouzení. Kdo ho učiní, musí počítat s nemilosrdným hodnocením - obsahovým i formálním.

Protože v mém případě šlo o sociokulturní sebeidentifikaci s koktejlem primitivity, nevzdělanosti, populismu, frustrace a agrese, byla moje vizáž vlastně přirozeným výrazem odpovídajícím charakteru shromáždění, na kterém jsem se tak neprozřetelně ocitl.

Nic naplat:

  • Estetika je přirozenou součástí politické komunikace.

V řádu Prozřetelnosti pak bylo, že jsem se předevčírem dostavil na kultivovanou a intelektuálně vyspělou (byť poněkud nudnou) demonstraci ProAltu již hladce oholen. Obsahově i formálně byv tentokrát již představitelem nespokojeného lidu, protestující veřejnosti a nikoli zarostlého, obtloustlého a plešatějícího davu, přesněji lůzy.

Mohu jen litovat ostudy, kterou jsme s Jášou způsobili někdejšímu Střednímu odbornému učilišti polygrafickému. Štěpánův článek mu musím co nejrychleji zprostředkovat. Na pondělní ProAlt se totiž dostavil bez úpravy svého vzhledu. Jestli chce i dál chodit na jeho protesty, musí s tím něco udělat. Potíž je jen v tom, že jako sympatizant Zdeňka Ponerta asi bude chodit i na akce Skutečné demokracie. Tam by pak měl uplatnit paruku a falešný plnovous, aby zapadl do prostředí příslušného městského kmenu.

Sám chci napříště pečlivěji zvažovat, jakých shromáždění a s jakým zjevem se účastním. Zdravím maminku Vlastimilu, Štěpána Kotrbu, Jáchyma Křelinu a Ivetu Pospíšilovou (znal jsem dvě - holky si to přeberou).

Poznámka ŠOK: "Náhody" na pražských demonstracích provázejí Radka Mikulu už více než deset let,co ho znám... Fotografií v mých fotogaleriích z demonstrací má nepočítaně, někdy ve vášnivém rozhovoru s neonacisty (Hradčanské náměstí, demonstrace Ne základnám), někdy ve stejně vášnivém rozhovoru s policisty (naposledy demonstrace proti zásahu police proti squatterům, Kateřinská ul.). Bez něj si nedovedu srocení lidu v pražských ulicích už představit. Nicméně je nutno říct, že v pondělí na demonstraci ProAlt, kde se objevil též a v hloučku s několika aktivisty Holešovské výzvy, už byl oholen. A choval se po celou dobu způsobně a krotce (jak jsme u něj všichni zvyklí, pokud ho zrovna policisté nezatýkají)... Takže něco na té historce s holítkem možná bude... Nicméně, na demonstraci Holešovské výzvy se objevil i pracovník Lidového domu či šéf Jazzové sekce, disident Karel Srp a také se ocitliv hledáčku mého fotoaparátu. V davu by je od ostatních málokdo rozeznal. V podstatě antropologická kategorie "městský kmen" hledá společné jmenovatele skupin, nikoliv individuální sebedefinice a motivace dvouhodinového "náhodné" setrvání na místě nějakého srocení. Městský kmen "podivné postavy", který se svým teplákovým zevnějškem i "tajně" organizovaným chováním vyčleňoval z davu a jehož focením jsem si zpestřoval deset let reportáží o demonstrujících subkulturách, se tentokrát POPRVÉ na demonstracích Ponertova "kmene" neobjevil.

0
Vytisknout
6736

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2012