K problému evoluce a lidské odpovědnosti

21. 3. 2012 / Josef Šmajs

Tento text je nepřímou odpovědí a současně rozšířenou argumentací na dvě reakce na mé dva články v BL: Jak je to s dluhy vůči Zemi a Evolučně ontologické pojetí člověka, přírody, kultury. Jedná se o reakci Borise Cveka Je lidská kultura nepřirozeným výsledkem evolučního procesu? a reakci Pavla Urbana Pozor na filosofické pojetí přírody.

Abych zkrátil komentář k jednotlivým výhradám obou autorů, volím nejprve formu obecné úvahy, která by mohla některé nejasnosti zmírnit, a teprve potom odpovídám na některé námitky. Současně oběma pánům děkuji za vlídný tón diskuse s mým radikálním evolučně ontologickým přístupem k dnešní civilizační krizi.

Příroda a kultura jsou dnes ustálenými názvy pro dvě zdánlivě pouze koexistující sféry pozemského bytí. Intuitivně dobře rozpoznáváme, co je přirozené a co je umělé, co vzniklo samovolně a co bylo vytvořeno lidmi. Část odborné veřejnosti, včetně některých biologů a ekologů se ale stále domnívá, že kultura je pouhým pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky a že její spolupráce s přírodou záleží na hodnotách, dobré vůli a změně lidského chování. Tento názor je chybný proto, že falešný dualismus člověka a přírody nemůže být příčinou nynější civilizační krize. Lidský vztah k přírodě je totiž zprostředkovaný kulturou (Golemem, Leviatanem), která hypertroficky roste na úkor konzumace přírody, a jíž proto hrozí, že svým metabolismem poškodí a zamoří nenahraditelné přírodní bytí.

Jinými slovy tvrdím, že se dnes vyhrocuje konflikt protipřírodní kultury (civilizace) se Zemí. Proto nejde ani jen o vnitřní krizi kulturního systému, ani jen o rozpor člověka a přírody. Systém zatím funguje a člověk, produkt přírody, dokud bude existovat, bude s přírodou sourodý. Krize je střetem dočasného a jinak uspořádaného lidského díla se starším a širším dílem přírody. A protože v kultuře bereme v úvahu jen lidské blaho a blízkou budoucnost, vyčerpáváme a pustošíme Zemi, ohrožujeme budoucnost našich potomků.

Při úzkém darwinovském chápání evoluce však odlišnost kultury od přírody neodhalíme. Je třeba vyjít z evoluční ontologie, která evoluci chápe v nejširším možném významu: nejen jako spontánní kosmickou aktivitu vytvářející vesmír, neživé i živé struktury Země, ale i jako formování kultury lidskou aktivitou. Přirozená evoluce po velkém třesku sice neprodukuje ani látku, ani energii (pro ně platí zákony zachování), ale jejím působením vzniká třetí a patrně nejdůležitější aspekt vesmíru: uspořádanost, paměť, onticky vestavěná (i zapsaná) informace. (O tom zajímavě např. Stonier, T. Information and the Internal Structure of the Universe... London: Springer-Verlag 1990.) Nemělo by proto znít překvapivě, že také kulturní evoluce, která byla našimi předky zažehnuta poměrně nedávno a která také vytváří relativně svébytné bytí, fakticky produkuje jen jiný typ uspořádanosti, na aktivitu našeho druhu vázanou kulturní informaci: zpředmětněnou v materiální kultuře, ale i disponibilní, volnou.

Také v této úvaze předpokládám, že vesmír je aktivita, zbytková aktivita velkého třesku. Vznikají-li ve vesmíru nové struktury, a přitom v něm platí zákony zachování, nemůže být podstatou bytí stálost, pouhý pomyslný substrát, tradičně filosoficky pojímaná substance. Nejhlubší podstatou bytí musí být to, co se v procesu jeho evoluční aktivity mění, co se nezachovává, co bytí formuje, diferencuje i sjednocuje, co může narůstat nebo se ztrácet: uspořádanost, informace. Přirozená evoluce, která produkuje uspořádanost (informaci) a která je tak stará jako vesmír sám, probíhá od prvotní singularity. Samovolně vytvořila všechny galaxie, všechny hvězdy i jejich planetární systémy. Jako onticky tvořivá aktivita velkého třesku dala vzniknout i Zemi a jejím přirozeným strukturám včetně všech živých systémů. (Tyto teze rozvíjím v anglicky tištěné knize Šmajs, J. Evolutionary Ontology. Reclaiming the Value of Nature by Transforming Culture. New York and Amsterdam: Rodopi 2008).

K problému přírody a kultury

I když se přírodovědci domnívají, že vědí, co je příroda, pojem přírody (srovnej moje autorské heslo Nature ve světové encyklopedii: Birx, H. J. ed. Encyclopedia of Anthropology. Thousand Oaks, London, New Delhi: Sage Publications 2006. p. 1700-1702) pro ně může být bez filosofického přístupu (jak ukazuje také obecná výhrada k filosofickému pojetí přírody od P. Urbana) právě tak nejasný, jako pro jinou část odborné veřejnosti. Je příroda tím, čemu nás stále ještě učí středoškolská výuka? Biologie, pokud důsledně neuplatňuje evoluční hledisko, a fyzika, pokud se stále ještě přidržuje newtonovské interpretace, v tomto ohledu žáky klamou. Díky novějším teoriím víme, že příroda je nejstarší a nejširší systém, který je přirozeně onticky tvořivý a který zahrnuje také odlišně onticky tvořivého člověka. Současně jde o systém, který je člověku i lidské kultuře absolutně nadřazený.

Znovu zde zopakuji, že je na čase, a to nejen ve škole, šířit evolučně ontologické zjištění, které je v souladu vědeckými poznatky: Přírodu netvoří ani jen tělesa, vlnění či částice, ale ani jen živé systémy, biosféra. Pozemská příroda je jednotou neživých i živých procesů, a podobně jako lidské dějiny je tvořivou aktivitou, která směřuje pouze kupředu. Z hlediska času je to slabě orientovaný, a proto nevratně tvořivý proces, který formoval všechny přírodní tvary, struktury, procesy i živé systémy včetně člověka. Ovšem vznikem člověka nastává na Zemi přeryv, výrazný, ale nejprve jen obtížně patrný zlom.

Lidskou nebiologickou aktivitou tu počne vznikat kultura, umělé nepřírodní jsoucno. Kulturu sice příroda nejprve přijímá a před jejím tlakem ustupuje, ale, jak se dnes ukazuje, tento ústup může probíhat jen po jistou mez. Touto komplexní fatální mezí (tvořenou např. vymíráním druhů, oteplováním, odpady a zamořováním planety) je ztráta obyvatelnosti Země, zánik příznivých podmínek pro biologickou reprodukci člověka jako druhu.

I když kultura na přírodě existenčně závisí, i když je některým jejím pravidlům podřízená (např. univerzálnímu procesu entropizace), jako dočasné umělé jsoucno je výhradně lidským výtvorem. Je analogickým výtvorem člověka, jako je život výtvorem přirozené evoluce. Život ani materiální kultura přece nevznikají z jiných abiotických prvků, než jaké obsahuje Země. Kvalitativní rozdíl, který mnozí přírodovědci (pro které existuje jen člověk, příroda a jediný typ informace) odmítají uznat, spočívá v odlišné uspořádanosti z téhož abiotického materiálu: přirozená uspořádanost (informace) přitom integruje neživou i živou přírodu; kulturní uspořádanost (lidská sociokulturní informace) integruje umělý kulturní systém.

Zdá se, že v pozadí dnešní nevšímavosti k vážným otázkám lidské budoucnosti stojí nejen chybné pojetí přírody a zmatené pojetí kultury, ale také lidská neochota přijmout odpovědnost za golema, za kulturu. Část vzdělaných lidí dnes neví ani to, že kultura nejsou jen divadla, koncerty a galerie, ale umělý fyzický systém s vnitřní informací (duchovní kulturou), který je -- na rozdíl od přírody -- nesvébytný, a dnes dokonce sám sebou existenčně ohrožený. Nebyli jsme totiž dostatečně poučeni, že odlišně uspořádané kulturní struktury vznikají na úkor zatlačení, poškození či zániku vysoce uspořádaných struktur přirozených.

Ze školy víme, že pro celý vesmír platí zákon zachování hmoty a energie. Co se ale na planetě děje, když tu prokazatelně roste naše hmotné bohatství a expanduje tu globální kultura? Co se tu odehrává, když se tu prosazuje růst ekonomiky a materiální kultury včetně globální technosféry? Co zachovává a co se nezachovává? Nezachovává se tu již zmíněná třetí složka vesmíru, o které se ve školách bohužel neučí: evolučně vznikající uspořádanost, informace. A schopnost tvořit uspořádanost, jak jsem již uvedl, je vlastní jak evoluci přirozené, tak evoluci kulturní. Poněkud matoucí je snad pouze to, že kulturní tvořivost na přirozeně uspořádané Zemi musí být současně destrukcí a že duchovní kultura jako produkt kulturní evoluce existuje také jako volná, tj. nezpředmětněná. Ale právě proto může kulturní evoluci kriticky reflektovat, předbíhat, anticipovat.

Pokud jde o kulturu, již jsem naznačil, že kultura není pokračováním evoluce přírody jinými prostředky. Kultura však není ani rozšířeným fenotypem člověka, jakým jsou v případě pavouků pavučiny a v případě bobrů jejich hráze. Stavba pavučin i stavba hrází, podobně jako budování doupat a hnízd, probíhá v souladu s informací získanou příslušným živočišným druhem ve fylogenezi. Tyto pozoruhodné stavby jsou proto součástí řádu přírody, podobně jako těla živočichů, kteří je vytvářejí. Vede k nim chování řízené jejich genomy, tj. vrozená informace, která je vysoce konzervativní. Také proto nemůžeme u těchto staveb prokázat "technologický" pokrok: po miliony let zůstávají stejné. Kulturní artefakty člověka jsou naproti tomu výsledkem chování naučeného, je pro ně charakteristický technologický pokrok od pazourku k atomové elektrárně. Patří do řádu kultury, protože informace, která k nim vede, pochází z lidské ontogeneze, z toho, co se lidé naučili v kulturním systému. (Také zde odkazuji na mé autorské heslo Culture v encyklopedii Birx, H. J. ed. Encyclopedia of Anthropology. Thousand Oaks, London, New Delhi: Sage Publications 2006, p. 636-640.)

Rozdíl mezi přírodou a kulturou vzdáleně připomíná rozdíl mezi vrozeným a naučeným chováním. Také tento v rodinách často diskutovaný problém je dobře pochopitelný z hlediska dvou typů informace. Chování vrozené, které je součástí přírody a které dominuje u většiny živočichů, je řízeno informací pocházející z fylogeneze (uložené v genomu). Chování naučené, jehož rozvojem se člověku podařilo vytvořit kulturu, řídí informace pocházející z naší ontogeneze v kultuře (ta je uložená v naší CNS a v dalších formách kulturní paměti). A biologové vědí, že ontogeneticky získaná informace (epigenetická, neuronální) se do genomu zapisovat nemůže. Jisté rozostření této opozice na počátku kultury by nás nemělo zmást.

Ještě jinak řečeno, tvrdím, že kultura je umělý systém s jinou vnitřní informací, než jakou má příroda. Je to systém mladý a nesvébytný, nutně rostoucí uvnitř a na úkor staršího a svébytného systému přírody. Tento systém má tedy odlišnou a jinak kódovanou vnitřní informací, jíž je pro přírodu neznámá a nečitelná kultura duchovní. Duchovní kultura, kódovaná etnickým jazykem vzniká sice rozvojem lidské smyslově neuronální (epigenetické) informace, ale je již výrazně sociokulturním produktem. Materiální a duchovní kultura patří tedy k sobě, jsou to dvě stránky téhož systému, jímž je systém regionální či globální kultury. Přednost pojetí kultury jako vůči přírodě opozičního systému s vlastní vnitřní informací spočívá především v tom, že umožňuje rozpoznat nejen příčiny nynější civilizační krize, ale hledat i cesty k jejímu méně konfliktnímu vřazení do starší a širší přírody.

Ještě tu raději více upřesním problém formování kulturního systému. Lidská aktivita, která formuje kulturní systém, může kulturní struktury produkovat v podstatě jen dvěma příbuznými způsoby: nepřímo a přímo. Nepřímý způsob jejich vzniku, který v utváření kultury dominoval před průmyslovou revolucí a který odpovídá "opatrnému" růstu kultury jako umělého systému uvnitř širšího systému přirozeného, vzdáleně připomíná vznik přirozených ekosystémů v pozemské abiotické přírodě kolonizací území, radiací a sukcesí (obsazováním, paprskovitým rozšiřováním, přirůstáním v časové následnosti). Je to způsob, jímž systémová podoba kultury vzniká jako předem informačně nepředepsaná, tj. bez jakéhokoli scénáře. Tak se utvářely organizované tlupy lovců a sběračů, etnický jazyk, mytické vědomí, morálka, neolitické hospodářství, mocenské struktury, trh a instituce liberální společnosti. Tento informačně nepředepsaný a kdysi relativně pomalý způsob růstu kulturní systémové uspořádanosti je charakteristický nejen postupnou integrací "prefabrikátů" přirozené evoluce do kulturního systému (např. kulturních rostlin, domestikovaných zvířat i nově narozených lidí), nýbrž i jejich "socializací" a testováním faktory kulturního i přírodního prostředí.

Přímý způsob naproti tomu produkuje abiotické kulturní struktury na základě racionálního předjímání, tj. podle intelektuálního záměru, plánu, projektu. Prvky materiální kultury (např. technika, užitečné předměty, stavby) tedy vznikají jako informačně předepsané. I když i tento způsob vzdáleně připomíná metody pomalé biotické konstruologie (spontánní realizaci genetické informace živým systémem), výrazně se od nich odlišuje. A nejde jen o to, že informačně předepsané prvky kulturního systému (věci, stavby, technika), které konstruuje i rekonstruuje lidská aktivita, zůstávají -- na rozdíl od organismů -- pro novou informaci (technologickou zkušenost) otevřené. Jde také o to, že v těchto strukturách se zpředmětňuje informace jen částečně adekvátní přírodě -- technicky aplikovatelné poznatky přírodních věd. Tím vzniká možnost, která se výrazněji prosadí až v liberálně tržní společnosti, aby dílčí vědění a dílčí ekonomický zájem (zisk) určovaly podobu protipřírodní kultury jako celku, aby legalizovaly vyčerpávání přírody, deformovaly lidskou ontogenezi i způsob života lidí.

Stručný komentář k výhradám B. Cveka a P. Urbana

Pokud jde o konkrétní výhrady k mým dvěma článkům, uvedu je bonmotem, že na první poslech je zpravidla pochopitelný jen ten, kdo neříká (nebo nepíše) nic nového. Základní námitkou B. Cveka je mínění, "že člověk a lidská kultura jsou zcela přirozenou součástí evoluce". Myslím, že tento názor, jakkoli zatím mezi odbornou veřejností převládá, je věcně nesprávný. Pokud jde o člověka, sám na mnoha místech opakuji, že je součástí biosféry, že do přírody patří a je s ní plně onticky sourodý. Pokud jde o kulturu, tj. jakoby velké vnější anorganické tělo člověka, pak do přirozené evoluce nepatří, vyrůstá jen z jedné aktuálně zelené větvičky na pomyslném evolučním stromě života, která po čase i s kulturou uschne. Vyrůstá v souladu s jinou informací, kterou produkuje teprve sama kulturní evoluce. Druhou Cvekovou námitkou je otázka, odkud své myšlenky čerpám. Na to se špatně odpovídá. Vystudoval jsem přírodní vědy i filosofii, čtu nejrůznější vědeckou literaturu, publikuji, přemýšlím, diskutuji, pochybuji. Lacině se nepřidávám ani k autoritám, ani k názorové většině. A protože se zabývám také filosofií techniky, nemyslím si, jak píše B. Cvek, "že lidé jsou mnohem kreativnější než miliony let trvající selekce vhodných mutací v DNA". Lidé jsou sice kreativnější, ale jen pro sebe. Ve sféře technického konstruování tvoří téměř ze všech prvků, z nichž je složena Země, ovšem způsobem, který se na jiné formy života neohlíží, který přirozená evoluce nezná, nepodporuje, a proto také po zániku člověka přirozená entropie kulturu i s technikou definitivně zničí.

Základní námitkou P. Urbana je obava, abychom přírodě "nepřisuzovali atributy lidských bohů", a také názor, že "vnímat kulturu jako něco protipřírodního je možná projevem stejné pýchy, jako starší antropocentrická filosofie". Často sice píši, že příroda je jedinečná, posvátná, božská, že je to evoluční zázrak, ale jen proto, abych ukázal, že naše přeceňování kultury má vratký základ, že každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem závisíme na zdravé nezamořené Zemi. Na námitku o pýše spojené s protipřírodním pojetím kultury neumím odpovědět. Já s lidskou pýchou spojuji spíše obvyklý důraz na lidskou řeč, rozum, vědu, techniku, morálku, víru a odpovědnost. Když zdůrazňuji, že podstatou člověka je opoziční ontická tvořivost, tj. schopnost tvořit i bořit, vytvářet kulturu na úkor přírody, současně připomínám lidskou vřazenost do přírody, podřízenost člověka přírodě, i dosud nepřijatou společenskou odpovědnost za kulturu. Nemohu se však ubránit dojmu, že P. Urban nekriticky hájí právo biologických věd definovat přírodu a že nemá rád teorie vyšší úrovně obecnosti (včetně evoluční ontologie), které jsou s to obsáhnout veškeré bytí.

K problému lidské odpovědnosti

Fritjof Capra, původem fyzik a dnes uznávaný environmentalista, nedávno napsal. "Vědci, stejně jako obec nevědecká, stále věří, že na skutečné vysvětlení reality je nutné se dotazovat fyzika, což je ryze karteziánský blud. Paradigma vědy se dnes posunulo... od fyziky k vědám o životě." Protože jsem vytvořil koncept evoluční ontologie, troufám si být radikálnější. S rizikem nepochopení tvrdím, že caprovské paradigma se dnes musí posunout ještě dál: k vědám společenským. Dnešní situaci totiž považuji za velkou příležitost pro rozvoj filosofie a věd společenských, tj. skutečných věd o kultuře, které by se poprvé mohly stát novými, a to ještě významnějšími vědami, než jakými byly na počátku novověku fyzika a matematika.

Co mám na mysli? Základní rozdíl mezi vědami přírodními a společenskými, pominu-li problémy s objektivitou a jejich nižší teoretickou úrovní ve srovnání s vědami přírodními, spočívá podle mého názoru v jejich odlišné sociokulturní funkci. Příroda, která je předmětem přírodních věd, na jejich poznání nezávisí, pro své fungování a evoluci žádné přírodovědecké poznatky nepotřebuje. Může se rozvíjet zcela spontánně. Mohu se mýlit, ale ten, kdo nechce uznat, že kultura je náš ambivalentní kolektivní výtvor, bezděčně preferuje člověka, živelnost i sám sebe, uhýbá před širší společenskou odpovědností. Planetární kultura totiž naopak s vysokou úrovní společenskovědního poznání stojí a padá. Samovolný růst ničivých účinků umělého kulturního systému na přírodu (i člověka), tj. síla protipřírodních technologií, které zpředmětňují dílčí přírodovědecké poznání, dalekosáhle předbíhá naše možnosti souhrnného poznání důsledků kulturní expanze. Bez filosofické ontologie a rozvinutých společenských věd se živelný rozmach kultury na konečné Zemi může stát -- v důsledku absence racionální negativní zpětné vazby kulturního systému s přírodou -- příčinou zbytečně rychlého zániku člověka jako biologického druhu.

Na závěr se ještě vyslovím k málo jasnému problému lidské odpovědnosti. Často slýchám tezi, že lidská svoboda je podmínkou odpovědnosti a že tato teze platí také opačně. Myslím, že rozumím, ale hájím názor, že odpovědnost, o které nyní uvažujeme, vzniká také bezděčně, z nedostatku pokory před silami, které jsme vědeckotechnicky ovládli a které tak lehkomyslně obracíme proti přirozeně uspořádanému světu.

Lapidárně řečeno, my lidé máme odpovědnost za kulturu a před přírodou. Neneseme tedy odpovědnost za přírodu, kterou jsme nevytvořili, do níž patříme, a která je plně svébytná. Nemůžeme převzít odpovědnost za systém, jehož jemnost a složitost nechápeme a jehož jsme jen nedávno vzniklou epizodickou částí. Lidstvo nese zatím nepřijatou odpovědnost za kulturu, za své dílo, kterému by rozumět mělo, protože za ně převzalo záruku již při zapálení kulturní evoluce.

Myslím, že bychom dnes všichni měli vědět, že kulturou zničené přírodní struktury, které vznikaly v průběhu milionů a miliard let, znovu nevytvoří ani příští generace lidí, a ve stejné podobě ani příroda sama. Proto máme vůči přírodě morální odpovědnost za to, že zbytečně nezničíme to, co jsme nevytvořili. Skutečnou a plnou "právní"odpovědnost však máme za kulturu, za své dílo, jímž Zemi, přirozený domov všech živých systémů, nevratným způsobem pustošíme. Platí-li morální hlediska také pro lidstvo jako celek, neumím si představit morálně pokleslejší chování, než když na kulturou obsazené Zemi pokračujeme v útočné adaptivní strategii, o které již delší dobu víme, že planetu, zázrak přirozené kosmické evoluce, našim potomkům i všem živým systémům nevratně poškozuje.

0
Vytisknout
5131

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2012