Na cestě za svobodou: Boj o smysl našeho světa

1. 2. 2012 / Jakub Stadler

O věci je nutné pečovat, jinak se zničí. To platí také o demokracii jako věci z nejdražších. Souhlasím, že máme velký problém, věřím ale, že není neřešitelný. Jen v sobě musíme najít odvahu k sebereflexi a pojmenování našich chyb. Jen pokud porozumíme sobě a našim problémům, jen pak je budeme schopní začít řešit. Toto je jediná cesta, která nevede do otroctví. Jsme na ni spolu, proto jsem rozhodl přispět svou teorií krásné Evropy, která snad bude postupně vysvítat za mými příspěvky. Těším se na kritický dialog, který nám snad pomůže ujasnit si velké úkoly, které se před námi otevřely.

Antikapitalismus jako projev nihilismu

Ze zkušenosti soudím, že se dnes mnozí lidé zamýšlejí nad alternativami naší společenské organizace. Začnu tedy otevřeným dopisem všem těm, kteří za příčinu dnešních problémů určili především současnou systémovou formu tržního hospodářství značenou kouzelným slůvkem kapitalismus. Tvrdím, že toto stanovisko je potřeba razantně odmítnout, protože jde o názor destruktivní, který plyne ze zásadního nepochopení.

Kapitalismus je naše jediná svobodná možnost. Není ničím, co bychom si vybrali a není ani ničím, co by historicky nahradilo jiný systém. Je to pouze rozvinutá forma téhož, co bylo vždy přítomno všude tam, kde lidé žili pospolu a kde tedy jejich přirozené vazby měly i ekonomickou rovinu. V žádném případě neříkám, že jde o formu fungující ideálně, přestaňme ale doufat v alternativy a soustřeďme své síly k řešení problémů. Přestaňme naivně věřit v neomezenou schopnost lidského rozumu alternativu vymyslet -- těžko někdo vymyslí něco jiného, něco mimo tento svět. Člověk je schopen maximálně dál rozvinout formu, jedině tak můžeme chápat pojem alternativa. Tato alternativa však není systémová, na to naše kapacita už zřejmě nestačí. Je jí především porozumění problematice našich institucí, pochopení toho, v čem jsou nedostatečné a nalezení postupu, jakým je zkusíme vyřešit. Nejdestruktivnější rys zmíněného postoje je ale především ten, že za viníka problémů označuje systém. Obviněnému málokdo věří, což je pro nás zcela zásadní, když s důvěrou onen systém doslova stojí a padá. Neodvádějme naši pozornost od jádra pudla a soustřeďme se sami na sebe s vírou v  schopnost naší obrody!

Vůdce, strůjce, strojvůdce

Není to tedy kapitalismus, který zotročuje člověka - je to člověk, který se často nechává zotročit. Otázkou mi zde ale je, jestli lidé náhodou nejsou určitým způsobem "otroky" ze své podstaty. Každému totiž v životě na něčem záleží a ve prospěch toho se vzdává části své svobody. Ať už to je druhý člověk, krásné auto, nebo třeba myšlenka. Jsem přesvědčen, že je to daný fakt, že lidé jsou jiní a mají jiné priority, navíc jsem přesvědčen, že je to tak dobře. Nikdo z nás si tedy nesmí přisvojovat roli soudce, aby určoval, co je žádoucí a jaké priority kdo má mít. Nikdo nejsme dokonalý, zachraňovat někoho z otroctví, pro které se dobrovolně rozhodl, považuji za cestu špatnou, protože vede k otroctví ještě horšímu.

Tolik tedy k oné neživé, abstraktní konstrukci, v které někteří vidí příčinu našich problémů. Posuňme se k hledání té skutečné, živé, z masa a kostí -- no samozřejmě, že je to člověk! A nejeden, tedy i lidé obecně -- společnost. Zejména pak její statická složka, která je příliš rigidní, tj. příliš zahleděná sama do sebe a neochotná vést dialog se složkou dynamickou. Tyto dvě složky si nerozumí, což je smrtící hrozba. Pokud krásná Európé nevychová v láskyplném dialogu své dědice s respektem a porozuměním jejich jinakosti, zhyne... Předzvěst vidíme v rovině ekonomické: V čem jiném než ve fatálním nepochopení tkví onen nezodpovědný životní styl věřitelů a dlužníků? Nevěřím, že by si všichni vědomě užívali na úkor svých dětí. Myslím, že prostě jen nechápali, co dělají.

Inspirace cizím

Trochu konkrétněji: Jak to tak bývá, každý žijeme v trochu jiném světě, přičemž zpravidla platí, že generace mají vcelku podobnou životní zkušenost. Abychom zachovali životný rod, nebojme se schematického zjednodušení starší-mladší. Starší jsou zvyklí na naší současnou organizaci a je pro ně samozřejmá a jediná možná. Mladí jsou však z generace, která je přesycená, která se dotýká limitů tohoto myšlení, proto potřebuje inovaci. Navíc jim ne všechno bylo vysvětleno tak, aby to pochopili. Ano, bohužel to člověka bolí, ztrácet něco, co znám a k čemuž mám důvěrný osobní vztah. To však nesmí znamenat, že se veškerou svou mocí bude snažit zastavit čas a vnutit ten svůj vztah ostatním. Znamená to pouze to, že si uvědomím omezenost svého světa, a přesto se z něj budu těšit s lidmi, s kterými jej sdílím. Toto je pro mě stařecká moudrost, nikoli to, že starší víc vědí. A mladí je v tomto musí stejně tak respektovat. Dějiny jsou dialogem těchto dvou sil, otevřeme se mu tedy respektujíce jeden druhého ve své jinakosti. Vždyť co bychom si povídali, kdybychom byli stejní?

V našem dělení stojím mezi staršími. Soudy o vytrácení skutečných hodnot považuji ale za velice omezené a stejně nihilistické jako antikapitalismus. Kniha se změnila v Kindle a orchestr nahradil počítač, láska k myšlenkám a láska k hudbě ale zůstala. To je myslím ta nejdůležitější hodnota, a ta je věčná! Opět tedy narážíme na důvěru. Vyvinuli jsme si určité procesy, jejichž pochopení je opravdu složité. Berme ale jako fakt, že i ty, kterým nerozumíme, se vyvinuly s nějakým smyslem a z nějakého důvodu přetrvávají. Základem snahy o jejich pochopení tedy nutně musí být víra v jejich smysl. Klasická hudba je jistě nádherná, ctěme ji tedy nadále jako pomník ducha Evropy na jeho cestě a neomezujme se pouze na ní.

Obroda zdola

Za příklad důležité společenské hodnoty si uveďme instituce. Ty současné mají pro starší samozřejmý smysl -- jsou na ně zvyklí, protože tu s nimi byly vždy -- a proto nikdo z nich necítí potřebu obhajovat jejich smysl. Jenže mladší se po něm ptají a nestačí jim říct "protože proto". A nestačí jim ani vyložit jejich historii -- musejí si k nim stejně jako dříve starší vytvořit ryze osobní vztah zakládající se na pochopení. Pokud jim v tom budeme dogmaticky bránit tak, jak to předvádíme, jistěže rezignují, čehož vyjádření můžeme částečně vidět u některých subkultur. Beze smyslu člověk moc dlouho žít nedokáže, strašně ho to totiž bolí. Uvědomme si tedy konečně naše post-totalitní myšlení a pokusme se podpořit život v pravdě, tedy svobodu. V první řadě tím, že přestaneme dělat kosmetické úpravy našich institucí a namísto toho se odvážíme poctivě uchopit naši situaci, určit naše skutečné dnešní problémy a výzvy zítřka a vyrovnat se s nimi skutečnými reformami. Reforma školství je reformou klíčovou, protože se dotýká toho období, kdy si vytváříme vztah k okolnímu světu a učíme se ho chápat.

Škola je institucí z nejrigidnějších, protože potřeba vědění je v technické společnosti dogmatem. Uvědomme si ale nejdřív, z čeho to naše vědění vůbec vzešlo. Člověk žije, vnímá a poznává. Je zvědavý, co je za jeho hranicemi a postupem času se mnohé učí, dozvídá a mnohé si uvědomuje. Právě tam pramení naše kolektivně nakumulované vědění. Nechme ho tedy nakumulované v sumě nás všech a nesnažme se si všichni osvojit všechno včetně těch věcí, ke kterým nemáme absolutně žádný vztah, a tím pádem nás vůbec nezajímají. Až se nás nějak dotknout, jistě si k nim svou cestu najdeme. Zbavme tedy náš systém této naivní neradostné ambice vědět vše. Mějme naopak ambici, aby nás zajímaly věci podstatné, a ty jsme pak dovedli dělat sami a s radostí. Každý si umí určit, co pro něj ještě má smysl vědět a přestože se najdou tací, pro které má smysl nevědět nic, nechme jim to a nenechme se jimi odradit, každý je prostě jiný a všichni mají své místo. Pak by možná neměl kdo burcovat naše génie.

Shrnutí

Tématu reformy vzdělávacího systému bych se ale rád věnoval v samostatném článku příště, toto myslím na úvod stačí. Vycházím z rozhodnutí pro svobodný život, kapitalismus tedy sice proti antikapitalistům hájím, zároveň ale uznávám, že je problematický stejně jako člověk a obsahuje v sobě velké hrozby, které je potřeba pochopit, pojmenovat a řešit. Mou stěžejní tezí je, že příčinou naší krize je nezdravá sebedůvěra -- na jedné straně nevěříme sami sobě, tedy rodiče dětem či lidé z včerejšího světa lidem ze světa dnešního; na straně druhé se bráníme uznat, že máme sami se sebou velký problém a lpíme na ustálených formách stěžujíce si na ty nové, ke kterým vůbec nemáme tolik potřebný láskyplný vztah se snahou o pochopení. U nás na tom má svůj podíl jistě zážitek totality, ale je v tom zároveň něco hlubšího, protože se to týká celého západního světa. Přes všechny negativní konotace to pojmenujme krizí víry. Když už ne výslovně v boha, tak v člověka a řád věcí jsoucích. Dále tvrdím, že na tom má svůj podíl to, že si nerozumíme, protože jednak nejsme zvyklý být za své vlastní vzdělání zodpovědní sami a jednak máme velice nevyhovující vzdělávací systém. A nejen ten, nýbrž instituce obecně, a to včetně krabice, ve které myslíme. Klíčová otázka tedy zní: Jak aktualizovat naši organizaci tak, aby neztratila smysl? To je pravá výzva naší krize, nedělejme ji ale příliš velkou tím, že se budeme snažit přemýšlet systémově. S pochopením pro včerejšek veďme dialog s dneškem o tom, jak by bylo záhodno reformovat jakoukoli sféru lidského života s ohledem na zítřek. Přestaňme se do života navzájem nutit, protože to tak akorát vyvolává alergickou reakci. Stačí, když budeme poctivě spolupracovat a po práci se spolu laskavě bavit. A budeme to dělat s láskou, radostí a v dobré víře! To jsou pravé plody svobody a za ně, prosím, veďme boj.

0
Vytisknout
4659

Diskuse

Obsah vydání | 2. 2. 2012