Naši tři mušketýři

2. 2. 2012 / Egon T. Lánský

Ani ne po dvou letech existence naši vlády, stojí Česko zas před vládní krizí. Nedokáži spočítat kolikátá to už je, tentokrát ale nejde o pseudopolitické tance veverek ale (snad) o první vážný politický rozkol mezi oběmi velkými pravicovými stranami české vládní koalice. Na první pohled to snad vypadá docela nadějně, jakoby pád vlády již byl za dveřma, tím spíš, že se nejedná o nesmyslné veverčí prkotiny, ale o prkotiny nanejvýš smyslné. Skutečnost ovšem tolik nevzrušuje.

Do sporu o to, kdo nám nejvíc škodí, se dostali pan prezident Klaus, pan premiér Nečas a s prominutím knížepán Schwarzenberg, takto současný český ministr zahraničí. Předmětem jejich boje o titul hlavního škůdce je český postoj k Evropě a eurozóně. Jeden český deník k nelehkým otázkám, které se projednávaly koncem ledna v Bruselu, na mimořádném sumitu Evropské unie (EU) získal rozhovor samotného prezidenta a to mu stačilo, aby se pak s otázkami obrátil na předsedu vlády a na ministra zahraničí. Ti si vesele protiřečili,především v otázce kdo nás to zase poškodil?

Jenže nejedná se o minulost. Já si dovolím opravit škodil, poškodil, na poškozoval, poškozuje.

Mušketýry mají lidé většinou ve vědomí jako kladné hrdiny, kteří sobě i "dobrým lidem" pomáhají a drží spolu. To proto, že o jejich sporech se z literatury dovídáme málo. Těm, kdo snad, názory našich současných tří mušketýrů z jejich sporu na dálku nečetli a ani jinak neznají, zkusím pár jejich stanovisek zopakovat.

Poté se pokusím najít nějaké nestrané, nezaujaté názory a argumenty a zbytek, tedy vlastní názor, ponechám každému čtenáři.

Prezident Klaus se především zastal premiéra Nečase, který to, podle něj, v Bruselu vůbec neměl snadné, pozastavil se ale nad tím, že Nečas jako první argument vytáhl list, jejž mu prezident napsal a z něj stanovisko, že posun EZ od měnové k fiskální unii nikdy nepodepíše - je to podle něj absolutní pošlapání suverenity jednotlivých členských států. K ostatním Nečasovým argumentům se ani nevyjádřil, zdůraznil však, že neúčast nečlenů EZ na jejích jednáních je irelevantní, nejsme-li členy klubu. Jinak ale pochválil Nečase za statečnost v nesnadném ovzduší bruselských jednání.

Nejostřeji se ovšem spor na dálku vyvinul mezi předsedou české vlády a jejím ministrem zahraničí.

Nečas Schwarzenbergovi vytknul, že nezvládá svůj úřad, je pořád na cestách, což prý je sice jeho problém ale "... Bruselem se promlčel". Oznámil, že vláda se bude navrhovanou smlouvou EZ zabývat ve středu, tedy v nepřítomnosti ministra zahraničí. K tomu argumentu si dovolím poznámku hned. Co dělá jeho ministr je odpovědností premiéra a věcí celé vlády. Samozřejmě také věcí občanů - všech! Vláda každopádně o svých rozhodnutích hlasuje.

Pokud ovšem hlasuje o otázkách mezinárodní politiky v nepřítomnosti ministra zahraničí a snad i bez jeho stanoviska, je to věcí neuvěřitelně mizerného řízení vlády a vinou především jejího předsedy. Podle premiéra Nečase se ministr Schwarzenberg vyjádřuje mimořádně nepovedeně, mimořáně nepromyšleně a mimořádně neprofesionálně. To lze těžko posoudit zvenčí, ale proč, proboha ho pak ve vládě trpí ? A má ČR vůbec nějkou zhrniční politiku? Já už ji dlouho hledám - marně.

Zůstává ministr Schwarzenberg, jenž na otázku, zda byl překvapen, že se premiér v Bruselu k dohodě o fiskální unii nepřipojil odpověděl, "...on už mě ničím nepřekvapí. Pan premiér mi samozřejmě nevolal a na nic se neptal." Na Nečasův argument o nerovnoprávném postavení se ptá, jakou rovnoprávnost žádáme ve spolku jménem eurozóna, když nechceme euro.

O Nečasově argumentu, že nemá cenu k smlouvě přistupovat, když víme, že ji nebude ratifikovat prezident, Schwarzenberg poukazuje na kalendář a ten ukazuje, že pokud to v březnu podepíšeme, čím ukážeme každopádně dobrou vůli, může to pak nějaký čas schvalovat parlament no a příští rok to třeba podepíše nový prezident. Musíme ale vědět, co chceme a musíme to říct i občanům.

U nás se často žárlivě poukazuje na severské státy, jež prý snad mají nezkorumpovaný blahobyt. Není to zcela pravda. Nicméně strávil jsem tam dost času, byl jsem švédským novinářem, jsem švédským občanem a protože naše vztahy k Bruselu nejsou otázkou ideológie, hledal jsem tam i odpověď na naše problémy s našim panstvem. Už také proto, že až do minulého týdne byli mezi odmítači fiskální smlouvy i Švédové mající pravicovou koalici jako my. Nakonec se v Bruselu podepsali. Švédský pravicový premiér Reinfeldt to komentoval slovy:

"Blahobyt, ani růst nevznikají když se doma uzamkneme před světem."

Dlouholetý šéf Evropské komise ještě v dobách Evropského společenství , Jacques Delors byl, a snad ještě je, naopak socialista. V rozhovoru pro švédský deník Dagens Nyheter rozhodně zdůrazňoval potřebu za každou cenu zachránit Řecko. Říkal, že se dosud udělalo málo a pozdě a kritizoval mimo jiné Německo a Finsko, že se brání dalšímu "přehazování" peněz daňových poplatníků do Atén. Osobně jsem přesvědčen, že na bankrot Řecka by celá EU, včetně nepodepaných Spojeného království a Česka doplatila daleko více, než dnes.

Něco podobného si zřejmě myslí i bývalý ministr financí ČR a jeden z dřívějších vicešéfu jedné z Evropských bank Ivan Pilip (dříve ODS) a někteří další bývalí vysocí šéfové například České národní banky.

Pánové si navzájem vyčítají, jak ( Česku) škodí. Spor bude dost lehké vyřešit: Asi nejsem sám, kdo se domnívá, že škodí všichni tři, ač podle svých, dost neomezených, možností každý jinak. Osobně bych si asi dovolil poukázat, že ve světě pánové škodí dost málo - škodí ovšem českým občanům doma, ti si ale nemohou příliš stěžovat - všechny tři (a mnoho dalších) si sami zvolili.

No a tak lehce je nesvrhneme.

Bohužel.

0
Vytisknout
5891

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2012