Do ruky vidle

2. 2. 2012 / Milan Daniel

Skoro milion případů výkonů rozhodnutí v exekučních případech jen za loňský rok připustila v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu prezidentka Exekutorské komory Jana Tvrdková. Má možná pravdu v tom, že ze 146 exekutorů působících v České republice se jen menšina -- podle ní ne více než deset procent - změnila v byznysmeny a že k tomu přispívá i to, že každý z nich může působit na území celého státu. Zmírnit negativní dopady tohoto stavu by podle ní mohlo zavedení principu teritoriality, tedy působnosti exekutora jen na přesně vymezeném území (stejně jako to platí v případě soudů). Tomu se ovšem brání obrovské exekutorské úřady (největší z nich, v Přerově, má 150 zaměstnanců), které mají enormní zisky a díky tomu i sílu k lobbyistickému působení, jež možná sahá až do nejvyšších pater politiky.

Mediálně vděčných případů typu "pro stokorunu přišel o dům" jsou dnes v médiích závěje, ale podstata uniká. Málokdo z rozhořčených řeší, proč k exekucím vůbec dochází a jak se jim regulérně vyhnout, jak tedy především nedělat dluhy, které k nim vedou.

Není ovšem možné, aby dluh 250 Kč byl uhrazen dražbou nemovitosti za 1,5 milionu, to je obscénní. Úroky nesplacených dluhů a správní poplatky exekucí musejí být přiměřené. Tak, jak to nyní v ČR funguje, to je lichva. V mnoha případech kromě toho dochází k vzniku pohledávky bez viny dlužníka, třeba jen proto, že mu nebyl doručen účet, pozn. red.

Právě tady je však pramen všech těch případů, které končí osobními tragédiemi.

Vypůjčím si citaci ze svého článku o exekucích, který dnes vychází v  Literárních novinách.

Legálních forem ožebračování důvěřivých a naivních lidí je nepřeberně. Blikající automaty v hernách, koupě nekvalitního zboží prostřednictvím tzv. teleshoppingu, nekvalitních preparátů na hubnutí či jiných šmejdů, "výlety s překvapením", předražené hrnce za desetitisíce, "služby" jež kalkulují s pověrčivostí či iracionální vírou, nevýhodné nákupy činěné s vidinou případné výhry "milionu korun", nebo už profláklé "erotické linky", které telefonního účastníka oholí mnohem spolehlivěji než obyčejná prostitutka. Proč legislativce, jejichž platy se pohybují v rovině, která nemůže v souvislosti s praktickými dopady jejich pochybné profesionality nevzbuzovat závist, nenapadne chránit lidi, jejichž finanční gramotnost je víc než pochybná, všemi myslitelnými způsoby?

Tito lidé nemají páky k tomu, aby mohli lobbovat v parlamentě, aby mohli zvát pány poslance na opulentní večeře či se s nimi ukazovat při "významných" společenských událostech. Mají jen svůj hlas, který jsou někteří při své bídě ochotni prodat za směšný úplatek ve volbách a znemožnit tak užití jediného prostředku, který jim ke změně zbývá.

Ministr Pospíšil pod tlakem podniká kroky, které mají dopady exekuční praxe zmírnit. Vymýtit kořeny systému ale nemůže. Ty kořeny totiž rostou ze špinavých peněz a neregulované ziskuchtivosti, které se říká "podnikání". A podnikání (bez ohledu na jeho charakter) se podle premiéra Nečase musí v této zemi vyplácet, k čemuž vláda programově vytváří podmínky.

Zcela jiné jsou podmínky pro ty ostatní, tedy především zaměstnance. Množí se třeba případy, kdy zaměstnanci v hypermarketech kradou jídlo, protože si na to co kolem sebe vidí, nevydělají. Množině lidí s exekučními výměry se pracovat nevyplatí, protože o všechno co vydělají, přijdou na úkor podnikatelů, kterým se to vyplácí.

K tomu, aby se poměry změnily, tedy nestačí kosmetické změny ve formě vyhlášky ministerstva spravedlnosti. Musí přijít spravedlnost sama. Tentokrát ne se symbolickými vahami, ale se symbolickými vidlemi. Symboliku těch vidlí podtrhuji -- jejich hroty musí tvořit jeden každý, kdo chce změnu směrem k občanskému sebevědomí, solidaritě a slušnosti. A jejich násadu musí držet naše rozhořčení.

0
Vytisknout
9155

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2012