O tom strašném multikulturalismu

10. 1. 2012 / Jiří Jírovec

Martin Škabraha se v obsáhlém, teoretizujícím článku vrací k multikulturalismu s tím, že "klíčová otázka nezní, zda multikulturalismus ano, či ne, ale co vůbec multikulturalismem myslíme."

To mě přivedlo k dokončení daleko praktičtěji zaměřeného textu, který jsem před časem rozepsal jako reakci na článek Hrozí Kanadě islamizace díky multikulturalismu? Miloš Kaláb v něm reaguje na myšlenku dr. Roberta Sibleyho, podle níž multikulturalismus přinesl do Kanady vztah nepřátelský k západním hodnotám.

Připomeňme si základní výhradu k multikulturalismu, kterou dr. Sibleymu sdělila jakási muslimka jménem Razy:

"(Podle jejího názoru) to nejsou pouze muslimové, kdo by se měl postavit temným prvkům jejich víry. Nemuslimští Kanaďani si musí uvědomit, že jsou jejich liberální demokratické tradice ohroženy a vládou podporovaná politika multikulturalismu situaci navíc zhoršuje. "Když jsem přistála v Kanadě a slyšela výraz multikulturalismus, měla jsem za to, že mi tato země říká, že se mohu těšit ze své vlastní kultury a že budu mít současně příležitost přizpůsobit se nové kultuře a splynout s ní. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, že oficiální multikulturalismus, ten, který propaguje kanadská vláda, dovoluje lidem, aby si vytvářeli vlastni ghetta. Byla jsem tedy "multikulti" jen do té doby, než jsem pochopila, že je celá záležitost spíš škodlivá než užitečná".

Dřív než se k tomuto blábolu vrátím, musím zabrousit do nedávné historie. Myšlenka multikulturalismu je podobně jednoduchá, jako věta, kterou o nějakých 15 let později pronesl v Kosovu Slobodan Miloševič: "Nikdo vás tady bít nebude". Mínil tím srbskou menšinu v tehdejší autonomní oblasti Srbska. Pak se to tak nějak obrátilo proti němu, že jako rozdmýchal nepokoje a válku, diskriminaci a podobné propagandisticky použitelné položky. A tak jsme, my přecivilizovaní neměli jinou volbu než šířit naše hodnoty ohněm a mečem.

Kanadský multikulturalismus má svoje kořeny v sedmdesátých letech minulého století. Velmi dobrý přehled vývoje od té doby až do současnosti je ZDE

Cíle multikulturalismu lze shrnout do čtyř základních bodů:

  • Podporovat a rozvíjet identitu různých kulturních skupin;
  • Pomáhat členům těchto skupin, aby překonaly kulturní bariéry a mohli se plně zapojit do kanadské společnosti;
  • Podporovat styky mezi jednotlivými kulturními skupinami v zájmu národní jednoty; a
  • Pomáhat přistěhovalcům naučit se alespoň jeden z kanadských úředních jazyků.

Principy multikulturalismu byly uzákoněny jako Canadian Multiculturalism Act (1988) a včleněny do Kanadské charty lidských práv. To se stalo v době konzervativní vlády, kterou vedl Brian Mulroney. Zákon jako takový i Charta zakazují diskriminaci kvůli pohlaví, náboženství, rase a etnickému původu.

Multikulturalismus ale nelze brát jako protějšek tak zvaného "melting potu", tedy procesu, jakkoli hypotetického, v němž se přistěhovalci slijí s existující populací. Jenže tak to nefunguje dokonce ani v USA, matce všeho přetavování.

Rozdělení přistěhovalců

Přistěhovalce lze zhruba rozdělit na:

a) Politické uprchlíky, kteří takříkajíc začínají od nuly;

b) Ekonomické přistěhovalce, kterým byl povolen vstup do země, protože mají peníze a nebo dokonce nabídku práce; a

c) Rodinné příslušníky, kterým je povolen vstup v rámci spojování rodin. Jejich další jde podle okolností po linii (a) nebo (b).

Zůstaneme-li u tohoto dělení, můžeme vcelku spolehlivě odhadnout co se bude dít dál. Uvažování můžeme dále zjednodušit předpokladem, že uprchlíci zahrnutí ve skupině (a) jsou podporováni vládou.

Bydlení a gheta

Skupina a je nucena přijmout ubytování, které je cenově přijatelné z hlediska podpory, kterou je vláda ochotna poskytnout. Jde o čistě ekonomickou záležitost, která nemá nic společného s multikulturalismem, jak se snažila paní Razi vysvětlit. To, že vláda dovoluje, aby si přistěhovalci vytvářeli gheta, je samozřejmě naprostý nesmysl. Pravda je, že vláda dělá velmi málo, aby gheta nevznikala.

Odstěhovat se z takového bydlení do "lepšího" a nebo dokonce do "vlastního", není jednoduché. Pro přistěhovalce, který často pracuje za minimální mzdu, to je velmi obtížné.

V Kanadě se nedá mluvit o ghetech v tom smyslu, v jakém je chápeme v souvislosti s Romy v ČR. Existují zóny, ve kterých barevní přistěhovalci převládají, ale to je dáno složením přistěhovalců.

Zajímavě skupinu (a) popisuje podle vlastní zkušenosti Milan Kohout v knize Proveď vola světem, volem zůstane Obsah této knihy převyprávěl autor v pěti pokračováních na stanici Vltava: (1) (2) (3) (4) (5)

Skupina b, zejména ti její příslušníci, kteří mají od začátku práci, se při troše štěstí dostane k vyššímu standardu bydlení nebo, chcete-li, na "lepší" adresu. V této skupině jsou třeba Korejci, kteří přijíždějí s tím, že v Koreji výhodně prodají byty a doufají že v Kanadě najdou méně hektický způsob života.

Skupina c se uchytí podle toho, jak jsou na to ti, za nimiž přijíždějí.

Přistěhovalec a multikulturalismus

S velkou pravděpodobností lze tvrdit, že přistěhovalec nebude dost dlouho vědět, že multikulturalismus vůbec existuje. Skupina a většinou bude mít přístup k jazykovým kursům a organizacím soukmenovců. Rovněž zjistí, že existují programy, které jejich komunitu dávají dohromady s jinými. To, že se přistěhovalci sdružují v rámci různých (krajanských) spolků, je jistě pravda. Pokud v nich setrvávají, není to z důvodu neochoty přijmout "západní" hodnoty, ale proto, že časem zjistí, že ty nové hodnoty nejsou nezbytně tak skvělé, jak je propaganda líčí. Přistěhovalec často přijíždí do nové země s nerealistickými představami. A když začne narážet, hledá pomoc u krajanů.

Západní hodnoty a jejich údajné ohrožení

To, že se přistěhovalci neslijí se společností, není dáno jejich apriorní neochotou přijmout nový jazyk, kulturu a vůbec západní hodnoty.

Lidé, kteří protestují proti multikulturalismu, straší ohrožením západních hodnot. Jenže co to vlastně jsou ty západní hodnoty? Je to ohlupování lidí náboženstvím? No, to je jinde také. Je to systém zvaný demokracie? Patrně ne -- tedy alespoň v tom smyslu, že multikulturalismus současný politický systém neohrožuje. Jediná kanadská hodnota, která se zdá být odlišná je nadřazenost všemu, co přichází odjinud.

Zůstává tedy jazyk. Přistěhovalec ale nepřichází apriorně s tím, že se nenaučí nový jazyk a nesplyne se společností. Právě naopak, chce uspět, ale protože dost rychle zjistí, že to není jen tak, hledá a mnohdy nachází potřebnou podporu u svých soukmenovců. Čím těžší je pro přistěhovalce začleňování do nové společnosti, tím déle zůstává "mezi svými". Ostatně, melting pot sem, melting pot tam, každé větší severoamerické město má svůj China Town. Na tom oficiální multikulturalismus nic nemění.

Na jednom z českých blogů jsem našel tuto myšlenku:

"Ale řešení by se asi našlo a to řešení by bylo docela prosté: žádný příspěvek bez povinnosti veřejných prací a podpis podobného závazku, o jakém zde jinde psal Stanislav Komárek -- slibu dodržovat zvyky a zákony státu, do něhož se chci nastěhovat, s tím, že náboženství je moje soukromá věc, jejíž projevy si schovám do soukromí. Kdo nebude chtít podepsat, vrátí se domů nebo někam, kde takové věci po něm nebudou chtít."

Citovaný paragraf bohužel patří do kategorie stupidních. Bylo by jistě krásné, kdyby se podařilo odsunout do soukromna všechna náboženství. V době, kdy probíhá "dukizace" českých zemí a vracíme se do dob žehnání zbraním, lékařským přístrojům a jiným zviditelňujícím nesmyslům katolické církve, je citovaná myšlenka jistě odvážná.

Podpis slibu dodržovat zákony a zvyky určitého státu je další nesmysl. Zákony jsou dané, a podle stavu policejního a soudního aparátu plus minus vymahatelné. Měly by tedy platit pro všechny - stejně tak pro starousedlíky jako pro nově příchozí.

Kdo a jak bude proboha určovat, co je závazný zvyk? Být protestantem, katolíkem nebo židem -- ale ne již třeba muslimem? Zakázat v pátek prodej bifteků a hamburgerů po hospodách a jíst toliko ryby? A proč si nabubřele myslíme, že právě naše zvyky jsou lepší než ty druhé?

Před nedávnem proběhla medii rozhořčující zpráva, že v Belgii má vzniknout soud, který bude soudit podle šarii . Skryta uvnitř článku se tulí věta, že "Jurisdikce soudu se má vztahovat jen na sňatky, rozvody, opatrovnictví dětí, dědictví a podobná témata."

Forma, jakou byla informace o šarii v Belgii podána, je čistě provokativní: chtějí nám zvrátit naše zvyky a pořádek. Řešení problémů podle zvyků určité skupiny lidí není ovšem nic nového. Původní obyvatelstvo v USA, Kanadě i Australii může používat tak zvaný soudící kruh (sentencing circle), což je systém založený daleko víc na komplexním řešení přestupku či trestného činu, než je uvěznění v "bílé" věznici. Informace o tomto způsobu uplatňování spravedlnosti lze najít například ZDE a ZDE

Zmínil jse se o jazyku. To je oblíbené téma anglo-křesťanského xenofoba Lowella Greena, komentátora ottawské stanice CFRA 580. V pravidelných intervalech si stěžuje na diskriminaci, kterou způsobuje oficiální dvoujazyčnost Kanady. Když jsem mu napsal, že pláče na nesprávném hrobě, protože chyba není v zákonu starém 40 let, ale neschopnosti školského systému naučit děti druhý jazyk, podobně jako třeba ve Skandinávii, tak se nenamáhal odpovědět.

Multikulturalismus z mého pohledu bílého přistěhovalce

Poprvé jsem přijel do Kanady v roce 1969, když ještě nebyla multi-kulti, jak se říká. Přijel jsem do cizího prostředí jako student a i když jsem ledacos vykoumal sám, mnoho pro mě udělali kolegové mezi studenty, kteří mě uvedli do tamní reality. Kanaďané Janis Gulens a Clinton Smith a Češi Alexander Glivický s Alešem Zemanem mi pomohli začlenit se.

Aleš, Saša a já jsme byli kamarádi, ale nebyli jsme česká komunita ve smyslu politickém či ekonomickém.

Aleš byl v té době jediný, kdo mluvil o tom, že jako přistěhovalec musí přijmout hodnoty a kulturu, kterou mu nový domov nabízí. Mluvil již tehdy výborně anglicky a měl snahu dál se vylepšovat. Svým způsobem tehdy vstoupil do kanadského melting potu.

Podruhé jsem přijel s rodinou v roce 1987 jako kanadskou vládou sponzorovaný přistěhovalec. Během prvních několika měsíců jsme prošli stejným systémem jako všichni ostatní. Imigrační úřad nás rozhodně nesměroval pryč od kanadského živlu, aby se tak řeklo. Potřeboval jsem ovšem vědět daleko víc než před lety jako student, a tak jsem se poměrně rychle dostal do styku s českou komunitou v Hamiltonu. Všem těmto lidem jsem kladl stejnou otázku, totiž, co by dělali v daném okamžiku na mém místě.

Odpověď vždy byla tak podobná, že byla vlastně stejná. No, to vám nezávidíme, to víte nám to trvalo, než jsme se zmohli na tenhle dům a tohle auto. Z celé české kolonie se jen tři lidé chovali jinak: můj bývalý spolužák z Queen's University Aleš, majitel farmy na vánoční stromky pan Durčák a otec mého spolužáka z Prahy, čelista Zdeněk Koníček. Každý po svém vnášeli do našeho života kapku optimismu a jsem jim za jejich pomoc neskonale vděčen.

S Alešem jsem zůstal ve styku i nadále, tedy po odstěhování směrem k Ottawě, ale naše cesty se posléze poněkud rozešly. Vlastně díky internetu, který přiblížil Evropu i české země, a tak jsme se oba začali vracet ke svým kořenům a při tom návratu jsme si našli každý svůj okruh politicky a intelektuálně spřízněnějších lidí. Aleš je rodem filosof a vzdělanec, který neustále čte a studuje, kdežto já jsem praktik, který přikrmuje lenost výmluvou, že mnohé již nestihne.

Dá se říct, že jsme původně hledali ony "západní hodnoty", ale nakonec jsme oba svoje původní nadšení trochu přibrzdili. Za sebe mohu s klidem tvrdit, že jediná opravdu významná kanadská hodnota, kterou jsem tady objevil, byla již výše zmíněná nadřazenost všemu, co přichází odjinud. Jde svým způsobem o opak stavu, který známe z českých luhů a hájů při obdivu (dříve) ke všemu sovětskému a (nyní) americkému. Nadřazenost i podřízenost jsou v podstatě synonyma pro nevzdělanost.

Pak je ještě nutné zmínit pahodnotu, totiž násilí, které propagandou ohlupená společnost přijímá bez zjevných zábran a protestů. Herci neustále pobíhající s kvérem v ruce jsou stejně debilní jako bitky v hokeji při nichž si dospělí hráči rozbíjejí holou pěstí ciferníky za nadšeného souhlasu publika. Hokej je krásný sport, ale vlastníci klubů vidí v bitkách prodejní artikl a bezostyšně hokej ničí. Ostatně i válka je kšeft.

Snad jedním z nejlepších důkazů nadřazenosti jsou výlety (anglicky mluvících) filmových hrdinů do kosmu a jejich případné střety s mimozemšťany. Výprava nikdy nemá -- tedy alespoň se o tom nemluví -- zásobu preservativů, pro případ, že by jiná civilizace měla přitažlivější ženský. Má ale vždy hojně střelných zbraní a futuristických udělátek pro zabíjení. Zajatci se neberou -- snad jako prevence proti nebezpečí, že by mohli sdělit něco zajímavého nebo užitečného z těch vzdálenějších konců kosmu.

Závěr

Troufám si tvrdit, že hlavním důvodem pro boj proti multikulturalismu je obava, že pilní přistěhovalci postupně převálcují líné Kanaďany. Tím, že princip multikulturalismu, tedy zákaz diskriminace kvůli původu, rase a náboženství byl uzákoněn a je součásti Kanadské charty lidských práv, ztratila křesťansko-anglofonní bílá většina určitou míru své privilegovanosti.

Multikulturalismus nepřináší žádné převratné myšlenky nebo napadnutelná práva. Jeho nebezpečí je v tom, že zákaz diskriminace je vymahatelný, byť často jen na papíře. Multikulturalismus lze chápat i jako reakci na homofobnost a rasismus určité části bílé kanadské populace.

Odpůrci multikulturalismu si nemohou dovolit napadat chartu lidských práv, a tak se zaměřují na zveličování nepodstatných věcí.

0
Vytisknout
3184

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2012