"Tudy nevede fronta třídního boje!", aneb o Boccacciovi, Benjaminovi a dalších marodérských lumpech

2. 9. 2011 / Karel Dolejší

II. Nyní si představme, že bychom Boccaccia podrobili nemilosrdné ideologické kritice: Jeho hrdinové přece namísto toho, aby bojovali s morem, namísto toho, aby v groteskních kuklách pálili zamořené domy a mrtvoly a očišťovali umírající svět, sedí na zadku kdesi na venkově a vedou jakési zbytečné řeči naprosto se nedotýkající velkých dějin. No není to snad bohorovnost, v takové tragické době si jen tak odjet pryč - a ještě ke všemu se věnovat vyprávěnkám kacířsky relativizujícím dobový katolický kánon?

III. Martin Škabraha v eseji Všichni dobří nevolníci s nadtitulem O symbolu země-matky ve filmu Vesničko má středisková (Salon Práva č. 735) volí poměrně snadnější terč kritiky, než by představoval ceněný Boccacciův román - totiž pozdně normalizační filmovou komedii, jíž vytýká, že "Je to model světa rezignujícího na spoluutváření velkých dějin - ty zůstávají důsledně 'za humny'". Útěšné působení matky země, jež údajně neproblematicky odpouští nedospělost a selhání, a která prý zde není Máchovou "budoucí vlastí" (o níž nám však autor sám na veliký rozdíl od Škabrahy výslovně říká, že jde pouze o ošemetný lunární, nikoliv tedy solární ("symbolizovaná obrazy světla, hvězdy a královny hvězd - slunce") symbol: "O páže můj, nechtěj tam zříti,/Darmo radostný budíš cit!/Co pravíš vlastí svojí býti,/Jest jenom luny chladný svit.../ - Čí jazyk uchu řečí zrádnou/Lže o vlasti, již hledá zrak?/Ty nemáš, chlapče, vlast nižádnou;/Co tam zveš vlastí, jest jen mrak!/A proto slyš - o slyš, pojď spáti,/Než líce tobě zbarví den;/Snad že se ve snách budeš smáti/Své vlasti vstříc - sen jako sen!" - K. H. Mácha: Budoucí vlasť), má být hlavním hříchem tvůrců filmu z roku 1985, který Škabraha (nemotivovaně, důvod čtenáři nesdělí) právě nyní podrobuje nemilosrdné ideologické kritice.

IV. Hlavním údajným filmovým prznitelem máchovské tradice (prezentované v eseji prostřednictvím autoritativního Patočkova výkladu, avšak bez přihlédnutí k originálu...) je podle Škabrahy doktor Skružný v podání Rudolfa Hrušínského, který se "kochá" při jízdě škodovkou a nadšeně recituje úryvky z Máje, aby prý z nich výroky typu "Dál to neumím" cenzuroval onen nebeský, prý jinošský pól. Co zbývá je pak útěšná lyrika, díky níž se "zapomíná na smrt".

V. Snový ovšem není jen Máchův lunární motiv "budoucí vlasti"; snový je vlastně celý filmový žánr, a to ze samotné své podstaty. Proto je tu možno konstruovat například také idylické obrazy střediskových vesniček, v nichž se nikomu nikdy nic zlého nestane, dokonce ani když je nešťastnou náhodou převálcován těžkým vozidlem. No a co?

VI. Naneštěstí pro Škabrahu nebyl doktor Skružný jedinou postavou vesnického lékaře, kterou si Rudolf Hrušínský zahrál. Ve Vláčilově - podle doby vzniku nepochybně normalizačním - filmu Dým bramborové natě (1976...) se objevil v roli doktora Meluzina, který po rozchodu se ženou odchází na venkov znovu najít duševní klid a rovnováhu. Také Meluzina ovšem lze bez potíží ideologicky mustrovat, chceme-li: Mohl přece, a možná měl, pokračovat v Praze v boji za ideály roku 1968 - ačkoliv je jejich hlavní představitelé realizovali polovičatě, usilovali hlavně o popularitu, a nakonec je velká většina z nich podle zradila, často především z obavy o kariéru a životní úroveň... - a ne se "schovávat" na venkově. Co se však na tomto Rhodu zcela jistě nezdaří je skok v podobě konstrukce "únikovosti" venkova, kam lidé prý prchají před odpovědností. Odpovědnost tu je zcela nepochybně a osudově přítomna bez ohledu na vyzávorkované "velké dějiny", a dokonce ještě mnohem tíživěji než ve městě, kde na místo toho, kdo selhal, může zpravidla nastoupit hned několik jiných; když ale Meluzin nedokáže zachránit prvorodičku, kterou se marně pokusil s rizikovým těhotenstvím umístit do nemocnice, vidíme, že tu už není naprosto nikdo, kdo by "zemi-matku" přesvědčil, aby odpustila, co bylo zanedbáno. Smrt je přítomna doslova v přímém přenosu. Film je odpolitizovaný, ale únikový rozhodně nikoliv - otázky života a smrti se v něm nezamlčují, stojí v centru zájmu. Tím ale mimo jiné padá hlavní implicitní dogma podsouvané čtenáři podprahově ve Škabrahově eseji, podle nějž "velké dějiny", tedy politično, rovná se to jedině podstatné v lidském životě.

VII. Když se pro německého filosofa a teoretika umění židovského původu Waltera Benjamina jednou ze zvažovaných možností, jak uniknout nacistům a moci bezpečně pokračovat v práci, stala alija, jeho tehdejší lotyšská přítelkyně, herečka a režisérka Asja Lacisová namítla, že Palestinou nyní nevede fronta třídního boje. Výsledek tohoto ideologického nátlaku je napůl známý a napůl neznámý: Řada lidí ví, že nemocný osmačtyřicetiletý Benjamin spáchal sebevraždu při pokusu přejít z okupované Francie do Španělska; méně jich už je seznámeno s faktem, že Lacisová provdaná od roku 1914 za typického sovětského partajnického buržousta, který v roce 1941 "zemřel ve vazbě", po návratu z vlastního desetiletého pobytu v pracovním táboře v Kazachstánu v roce 1956 vstoupila do KSSS a zemřela coby veřejně činná důchodkyně ve věku 88 let.

VIII. Pročpak asi tomu bývá zpravidla tak, že ti, kdo zapřísáhle odmítají rozpoznat okamžik, kdy byl nějaký politický boj definitivně prohrán, své vlastní osobní boje slavně a k tomu navíc s úsměvem idiota proserou?

IX. Dalo by se zajisté ještě dlouho pokračovat; hromadit historické příklady, anekdoty, předkládat argumenty a vymýšlet metafory pro jednoduché tvrzení, že existují situace, kdy by se člověk některé ztráty vyšší mocí neměl pokoušet za každou cenu odvrátit, protože přišel čas tohle všechno nechat konečně už za sebou. Dogmata jsou nezdravá, úplně všechna - včetně toho, jež tvrdí, že člověk má absolutní povinnost podílet se na utváření "velkých dějin", a to i tehdy, jestliže tyto dějiny neodvratně směřují k osudové havárii...

X. Na další sofistikované výklady lidského pobytu však, obávám se, nemám právě teď mnoho času. Jestliže nedostanu včas dřevo z lesa do dřevníku, nikdo to za mě neudělá - a pokud by tam v zimě chybělo, nedokázal bych se z mrazu filosoficky vykecat. Kromě toho ujišťuji, že přivinutí se k zemi-matce by rozhodně nemělo podobu všeodpouštějící ochrany, ale setkal bych se leda s jednookou Cailléach, keltským symbolem zimy a smrti...