Mezinárodní doba temna aneb pochybná platnost rezoluce č. 1973

2. 9. 2011 / Petr Schnur

Libye leží v troskách. Ze země, která se v Africe vyšplhala z posledního na první místo a která byla motorem postupné, nové emancipace tohoto kontinentu, bude zřejmě díky "humanitární akci" NATO druhé Somálsko. Africký kontext libyjské tragedie unikl -- jako mnoho jiných zásadních momentů evropského a světového vývoje od počátku 1990. let -- kosmopolitní "levici", o to lépe jej chápali architekti nového globálního ekonomického a politického pořádku. To, že nakonec nějaký "obchodník" z Bengází vypsal na hlavu Gaddafiho odměnu jeden milion eur, je jen logický doplněk v předem připraveném scénáři státního převratu, který počítal se všemi možnostmi, jen ne s mírovým řešením. Tak jako toto "wanted" v závěrečném finiši buffalobillské "Wild West Show" karikuje vítězství práva a demokracie na libyjské půdě, tak celá libyjská kauza potvrdila tím nejbrutálnějším způsobem to, co v roce 1999 odhalila její kosovská varianta: mezinárodní právo je mrtvé, OSN zbytečné.

Nejde přitom pouze o formální jednotliviny, které jsou již samy o sobě alarmující. Kupříkladu skutečnost, že vláda Spojených států, na jejímž území se sídlo OSN nachází, de facto rozhoduje o tom, kdo může a kdo nemůže být u Spojených národů akreditován. Tak tomu bylo v případě libyjského velvyslance u OSN. Ten první "přeběhl" k "rebelům", jeho náhradníkovi nedovolily americké úřady vstup do země v době, kdy bombardování ještě ani pořádně nezačalo. A NATO nemůže vést 'válku proti Gaddáfímu', který nezastává žádný oficiální úřad, ale pouze proti suverénnímu státu, subjektu mezinárodního práva, a jeho vládě, nikoliv proti jednotlivým osobám. Právě tyto "nepatrné detaily" demonstrují reálný poměr mezi OSN a hostitelskou zemí.

Zaměřme ale pozornost na samotnou rezoluci BR OSN 1973. Autorova teze zní následně: tato rezoluce, na kterou se odvolávají severoatlantičtí aktivisté, je nejen špatná, jak mimo jiné prohlásil 19. května rakouský prezident Fischer během rozhovoru s jeho ruským protějškem, ona není platná. A nejde jen o zcela evidentní fakt, že letecké útoky NATO nemají naprosto nic společného s proklamovanou ochranou civilistů. Jde o zásadní otázku, zda tato rezoluce jako taková má vůbec právní podstatu. V čem je problém? Především v tom, že právní stát a právní vědomí, bez kterých je demokracie pouhou ideologickou nálepkou, byly doslova a do písmene eliminovány prosazováním "západní" interpretace lidských práv - v narativní, zploštělé, obsahově "osekané" podobě, navíc dvojnásobně redukovaných: lidská práva bez sociálních na politická a politická do její neoliberální podoby.

Jinak vyjádřeno: politicky instrumentalizovaná kvazi "mravní otázka", navíc selektivně uplatňovaná, prorazila dveře práva a otevřela bránu politické libovůli. Spektakulární výsledek se nyní dostavil v podobě rezoluce 1973. Podívejme se na stanovy Spojených národů.

Hlasování o ní se vztahovalo na čl. 27 odst. 3 Charty OSN, který v podobném případě vyžaduje výslovně souhlas přinejmenším všech států s právem veta (pododstavec 1). V anglickém textu je tento 'výslovný souhlas' formulován slovy 'affirmative vote', nikoliv pouze 'vote', což lze přeložit jako 'souhlasně' (v německém překladu se tento výraz chápe -- a překládá -- rovněž v aktivním, pozitivním smyslu: bejahend, bestätigend).

Zdržení se hlasu ze strany Ruska a Číny nebyl tedy akt souhlasu, jak ho v takovém případě vyžaduje charta OSN, a nemůže být tedy interpretováno jako 'vyslovený souhlas'. Zdržení se hlasování nemůže být rovněž automaticky interpretováno jako souhlas s odvoláním na zvyklostní právo / právo zvyku (common law / established right), které má zapotřebí naplnění několika předpokladů. Pravděpodobně tím nejzávažnějším je zásada 'souhlasného, společného právního vědomí / přesvědčení' a nikoliv jen 'většinově etablovaného prohlášení / většinového souhlasu'.

Jednou větou: aby rezoluce nabyla platnosti je požadován výslovný souhlas, který chybí. Z toho dále vyplývá, že zdržený hlas nemůže být automaticky interpretován jako souhlas. Navíc OSN není v žádném případě odborně definovaný zvláštní prostor, ve kterém by platilo něco jako "explicitní právo zvyku Spojených národů". Pokud tedy je tento úhel pohledu na rezoluci 1973 správný, potom existuje pouze její návrh. Ale i kdyby Rusko a Čína souhlasily, i potom by se jednalo o -- mírně řečeno -- nadmíru problematickou záležitost. Podmínkou takové rezoluce jsou totiž 'ohrožení světového míru' a 'mezinárodní bezpečnosti'. Obojí v žádném případě nehrozilo.

Zůstávají zodpovědět tyto otázky. Za prvé: proč se ještě NATO namáhá legitimovat své privatizační války ochranou lidských práv? Za druhé: co vedlo Čínu a Rusko k tomu, aby -- s výjímkou verbálních protestů -- tuto deklasaci sebe sama připustily? Na první nechť si čtenář odpoví sám, na druhou se o to pokusíme my -- ovšem opět pouhou otázkou. Nemají tyto země zatím prostředky, jak efektivně zabránit vojenské agresi, která navíc evidentně poškozuje jejich ekonomické a politické zájmy? Nebo stejně jako USA a EU nemají zájem na suverénních státech a světadílech, které by ekonomicky a tedy i politicky stály na vlastních nohou?

Pravděpodobné je obojí. Obě země se sice politicky zatím nacházejí na periferii nového světového pořádku, ale do jeho projektu globálního "trhu" se již plně ekonomicky integrovaly. V budoucnosti tedy nepůjde o boj proti němu, ale o pozice v něm.

Je tedy více než pravděpodobné, že veškeré budoucí "interpretace" meznárodního práva bude vycházet z této logiky. Tento vývoj by samozřejmě měl dopad na budoucnost Libye samotné. Snad jediné, co si v rámci současného vývoje a dohledné budoucnosti představit nelze je nějaká nová varianta prosperující, jednotné a přitom ekonomicky i politicky nezávislé Libye, ať již demokraticky nebo autoritativně spravované.

"Gaddafiho režim" měl v libyjské populaci evidentně hlubší kořeny než jak to evropské veřejnosti sugerovala opozice v Bengází a vlády ochotných koaličníků. S postupujícími "reformami", pauperizací obyvatel a výprodeji země jistě nebude jeho popularita klesat, ba naopak. Je tedy otázkou, zda se z Libye stane druhé Somálsko, ve kterém každá z velmocí sází na vlastního koně, a nebo brutální diktatura se souhlasem a aktivní pomocí Západu, nesrovnatelně horší než byl Gaddafiho režim.

Z toho všeho vyplývá otázka závěrečná, zatím jen v žánru "political fiction". Co se stane, až bude Čína vlastnit nejen jednu letadlovou loď a začne budovat vlastní koalice ochotných? Jak funguje "mezinárodní společenství" již nyní asi definitivně pochopila.