Vládní mateníky kolem údajné důchodové reformy V., aneb Nutnost demokratizace zastupitelské demokracie

2. 9. 2011 / Stanislav A. Hošek

V sérii textů o tak zvané důchodové reformě jsem logicky dospěl k širším politickým souvislostem, ať už k některým aspektům pojímání demokracie v našem státě, či k širším historickým souvislostem sociální politiky, až konečně ke globálnímu hledisku zajišťování stáří. Všechny tyto kontexty se nyní pokusím v krátkosti shrnout.

Začlenění sociálních "reforem" do historického kontextu

Politickou mocí prosazované reformy penzí, zdravotnictví, školství a všech dalších sociálních institutů byly nastartovány vítězstvím západních demokracií ve "studené válce". Studená válka je rádoby poetické označení pro poválečnou etapu až příliš horkého celá dvě století trvajícího odporu nejmocnějších vrstev vůči jakýmkoliv formám vládních kolektivismů od komunismu, přes různé druhy socialismů, až po realizované sociáldemokratismy. Budu o odporu vůči kolektivismům nadále psát jako o antikomunismu. Ten byl od samého počátku a vždy potom odpovědí mocenských skupin na konkrétní socializační tendence ve společnosti. Antikomunismus byl a je tedy neustále rodným bratrem samotného komunismu a má proto i některé jeho negativní znaky.

Tradiční společnost, pro kterou se vžilo označení feudální, byla rozvrácena průmyslovou revolucí, aby se později v rozhodujících zemích, prostřednictvím politických revolucí, zkonsolidovala do zastupitelských demokracií. Jedním z jejích rysů bylo i vybudování široké palety systémů sociálního jištění, později označovaného za sociální stát. Pravda ale je, že všechna sociální pojištění vznikala v době výhradní existence soukromého sektoru a proto mají zákonitě na něm závislou formu. Hovoří se sice o sociálním státu, ale ten byl zajišťován soukromými penzijními fondy, soukromými zdravotními pojišťovnami a dalšími privátními institucemi až po charity a nadace. Šlo tedy o sociální stát pouze formálně. Státní moc byla ze zákona jen garantem určitého sociálního jištění, které realizovaly pouze soukromé firmy. Sociální stát byl tedy většinově zprostředkováván soukromým sektorem. (Toto lze cum grano salis tvrdit např. o původním západoněmeckém systému sociálního zabezpečení realizovaném převážně konzervativními vládami. Pro skandinávský model to ovšem tak docela neplatí - pozn. KD.)

Nástup režimů, které samy sebe pojmenovaly komunistickými, přinesl do sociálních systémů zásadní změnu. Převedl jeho přímou realizaci na stát, bez soukromých zprostředkovatelů. Historie tento proces pojmenovala socialistickou revolucí. Po skončení studené války se novodobé mocenské struktury snaží o obnovu nadvlády soukromého sektoru nad veškerými sociálními systémy. Byla--li kolektivizace sociálního zajišťování jakousi základní změnou v dějinách civilizace, čili doslova revolucí, pak je současný proces odstátňování sociálních systémů kontrarevolucí, minimálně sociální kontrarevolucí.

Současná totální destrukce sociálního státu, probíhající nejen v postsocialistických zemích, ale po celém světě, potvrzuje pak jednu z tezí bývalých komunistických vlád. Ty totiž vždy tvrdily, že všechny typy sociálního zajišťování vznikaly v zemích protikladného pólu studené války proto a jenom proto, aby jejich občané neměli snahu provést zmíněnou sociální revoltu, spočívající především v kolektivizaci kapitálu.

Likvidace sociálního státu rovněž nabourává jednu z nosných hypotéz liberálů o tak zvaném prokapávání bohatství. Ta tvrdí, že neomezované hromadění majetku do rukou "přičinlivých" jedinců zajistí přirozenou cestou zvyšování bohatství všech ostatních občanů. Realita je ale jiná. Pravdivější je, že bohatí bohatnou a chudí chudnou.

Česká zastupitelská demokracie jako revoluční diktatura

Všeobecný penzijní systém, všeobecná a rovná zdravotní péče a konečně všeobecné, rovné a přímé vzdělávání, jsou tři základní prvky široké palety sociálních práv našich občanů. Jejich konkrétní realizace je nejen vizitkou sociálnosti každého státu, ale v mém pohledu i dokladem reálného naplňování lidských práv. Už v dobách studené války se o realizaci lidských práv vedl zásadní spor. Země Západu z celé palety práv preferovaly občanské svobody a některá politická práva a tyto povyšovaly nad ostatní lidská, především pak sociální práva. Komunistické vlády se chovaly přesně naopak. Tento spor nebyl nikdy ani kompromisně řešen a fakticky není vyřešen dosud.

Po rozpadu socialistického tábora pak nové mocenské struktury už neměly ani potřebu o tomto problému uvažovat, nadtož ho řešit. Dlouhodobě existující zastupitelské demokracie a především všechny ty nově vzniklé v postkomunistických zemích se začaly chovat stejně. Sociální práva byla a jsou pro ně vesměs "plevelem" ústav, jako například v ČR. Sociální stát je zase projídáním zdrojů a v poslední době dokonce hýřivým mejdanem.

Základní otázkou současnosti je, zda polistopadová moc, a tím více současná vládní moc, měla kdy a má dnes legitimní právo, či z voleb platný mandát, nebo jakékoliv morální oprávnění, či alespoň nějaký mravní nárok z jakési "sametové" revoluce, na provádění všech změn, které v průběhu dvaceti let provedla.

Listopadové vzepětí davů v roce 1989 dalo novým mocným mandát tak nanejvýš k likvidaci článku 4 Ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ, k rozpuštění milicí a k prosazování odchodu sovětské armády z našeho území. Nic víc. Volby v roce 1990 našim mocným v žádném případě nedaly mandát k uloupení veškerého majetku lidu a jeho pseudoprodeji do soukromých rukou. Volby v roce 1992 pak mimo jiné v žádném případě nedaly mocným mandát na rozbití státu, natož k nadiktování narychlo sešpendlené ústavy. Jen vyjmenované činy jsou v mých očích dostatečnou sumou argumentů k tvrzení, že polistopadová zastupitelská demokracie v ČSFR a později v ČR byla především, ne-li jedině, revoluční diktaturou, minimálně pak radikálním autoritářstvím. Pokud se vydává za zastupitelskou demokracií, musí teprve prokázat, koho vlastně zastupuje, čili koho zájmy realizuje. Na první pohled je dneska už jasné, že v žádném případě ne zájmy většiny obyvatel, ba dokonce ani většiny reálných volitelů.

Obsahem mé série textů o penzijní reformě byl popis kroků, kterými mocní mátli veřejnost, aby ji přesvědčili, že je nutné stávající systém zajišťování ve stáří zásadně změnit. Proto nese v titulku slovo mateníky. Nynější, závěrečné pokračování celého seriálu, už ale není popisem nějakého pouhého matení veřejnosti. V tomto textu obžalovávám polistopadovou politickou moc ze zásadního politického podvodu. Dovoluji si tvrdit, že za demokratický režim vydává jeho silně zvulgarizovanou formu. Místo zastupitelské demokracie po celou polistopadovou dobu realizovala její zdegenerovanou podobu. Předváděla diktaturu poslaneckých většin, někdy až podvodně vytvořených, dále pak reálné pohrdání opozicí, bezohlednost k mínění veřejnosti a především zavádění změn, k nimž nikdy neměla faktický mandát. Počínaje restitucemi, přes bezhlavou privatizaci, devastaci prvovýrob až po totální destrukci sociálního státu, politická moc ČR vždycky realizovala pouze své představy a ne zájmy většiny obyvatel. Ač každá z vlád měla mandát jen a pouze na čtyři roky, prováděla změny, které ovlivní budoucí generace na celá desetiletí. Jestli toto není diktatura, pak se obracím na všechny politology, ať mi vysvětlí, co tedy je skutečnou diktaturou.

Legitimní práva české veřejnosti

Česká veřejnost má nezpochybnitelný ústavní nárok na to, aby se dověděla, kde se ztratily peníze, které si po celá desetiletí odkládali příslušníci nejméně tří generací na svou starobní penzi. Proč byl státní majetek prodáván soukromníkům bez závazků věcného břemene spočívajícího v zajištění penzí a bezplatného zdravotnictví i školství. Budoucí penzisté pak mají nárok vědět, o jak velkou část svých dlouhodobých úspor byli už připraveni, ne-li doslova okradeni.

Všichni obyvatelé naší země mají oprávnění vědět, o kolik polistopadové vlády snížily příspěvky do penzijních a ostatních sociálních účtů. Penzisté samotní pak mají stejné právo vědět, o kolik jim vládci snížili reálné penze. A to nejen snižováním pravidel výpočtu, ale opožděnými valorizacemi a především zavedením závislosti valorizací pouze na inflaci a ne na průměrné mzdě.

Veřejnost mé oprávněný nárok znát dopodrobna všechny manipulace prováděné za posledních dvacet let s finančními prostředky určenými výhradně na penze.

Veřejnost má nezcizitelné právo dovědět se, kam se poděly produkční hodnoty vytvořené z "investic" její odložené spotřeby, odevzdávané - dokonce nedobrovolně - po čtyři desetiletí státu.

Veřejnost má nárok vědět, proč si stát při privatizaci národního bohatství nezajistil daňový systém, jehož výnosy by zaručily všem lidem sociální jistoty v míře adekvátní alespoň době nadvlády KSČ.

Teprve, až vládnoucí moc podá odpovědi nejméně na přednesené otázky, teprve pak získá alespoň morální oprávnění k projektování změn penzijního systému. V žádném případě ale ne k jejich realizaci. Aby vláda mohla začít provádět změny v penzijním systému a samozřejmě i v dalších, je ve skutečné a ne formalistické demokracii povinna požádat o to svrchovaného nositele moci -- tedy lid. Vláda, která má příliš krátký a navíc pouze dočasný mandát, nemá vůbec žádné oprávnění k realizaci změn se zásadním dopadem na budoucnost celých generací. Jediný nárok na rozhodování o své dlouhodobé budoucnosti má pouze a jenom veřejnost, čti lid, coby jediný svrchovaný nositel moci.

V této souvislosti, jen jako "třešničku na dortu", připomínám, že vláda před tím vším musí navíc ještě prokázat celé společnosti, že odstranila naprostou většinu plýtvání veřejnými penězi, kterého je prokazatelně daleko víc, než je v slušných zemích únosné, takže jenom zamezení vládního rozhazování by vystačilo k tomu, aby se žádné "reformy" provádět nemusely.

K provádění zásadních změn v sociálních systémech nemá vláda absolutně žádný mandát. Pouze se matoucími manipulacemi snaží dokazovat, že jsou z jakéhosi, především přirozeného demografického vývoje, nezbytné. Všechna tato a podobná tvrzení jsou však lživá, jak jsem se v předešlých textech snažil dokázat. Největším matením veřejnosti, které já považuji dokonce za politický podvod, je pak přesvědčení vládců, že mají oprávnění nadiktovat celým generacím dopředu nový, podstatně nevýhodnější sociální systém jak penzijní, tak zdravotní a školský. Vládnoucí moc je přesvědčena, že v demokratickém státě má k takovému chování legální, čili zákonné právo. Tvrdím, že nemá a že je to naopak jen a jenom "lid", kdo má suverénně rozhodovat o své budoucnosti.

Plebiscit, základní forma demokratizace zastupitelské demokracie

Všeobsáhlý pojem demokratický stát je v ČR konkrétně realizován zastupitelskou demokracií parlamentní formy, vzešlou především z voleb do sněmovny. Realizace této formální demokracie naší veřejnosti již dostatečně ukázala, že není ve skutečnosti vládou lidu, jak proklamuje Ústava, ale nadvládou vlivných skupin, jejichž zastupitelé se dostali do parlamentu. Vládní moc nezastupuje zájmy většinové veřejnosti, ale menšinových vlivů. Po posledních volbách je dokonce všem jasné, že vláda je z vůle svrchovaného nositele moci dokonce naprosto neodvolatelná. Za dvacet let existence zastupitelské demokracie v ČR se občané dále přesvědčili, že po volbách se vytváří vládní koalice, které si voliči nepřáli, že vládu nesestavuje vítěz voleb a že vládní koalice nebere vážně opozici.

Už jen tyto slabiny musí vést -- a taky vedou -- přemýšlivé občany k úvahám o zlepšení demokratičnosti v naší zemi, čili minimálně o demokratizaci zastupitelské demokracie. Již celá desetiletí zainteresovaná veřejnost zná kupříkladu občanské iniciativy prosazující některé formy přímé demokracie. Jedna z parlamentních stran má ve svém programu dokonce samosprávnou demokracii. Opozice ve sněmovně se kupříkladu již nesčetněkrát snažila prosadit zákon o referendu a vznikly další iniciativy snažící se zkvalitnit náš demokratický systém.

Zastupitelská demokracie v celém světě začíná být v krizi, tvrdí někteří odborníci. Podle mne je to pouze povrchní pohled. Celou pravdou je, že zastupitelská demokracie pro svou formálnost už dožívá. Zásluhu na tom má především obrovský pokrok v komunikačních technologiích, vysoký stupeň všeobecné vzdělanosti a rostoucí zájem lidí o věci veřejné, způsobený mimo jiné i zvětšením fondu volného času. "Světoví dozorci" nad demokratičností jednotlivých států navíc celou demokracii zprofanovali tím, že za demokratický stát považují stupidně každý, v němž probíhají tak zvané svobodné volby. Osobně vidím mnohem více rysů, které už dneska musí naplňovat stát, aby mohl být považován za demokracii. V mých očích například v žádném případě není demokratickým stát, který nemá prováděcí zákon o obecném referendu, čili institut, jímž má lid umožněn minimálně zásadní vstup do politických rozhodování v zemi. Demokratickým se rovněž nemůže nazývat stát, jehož politická elita není alespoň pod přímou kontrolou lidu. Dle mého přesvědčení skutečnou, neformalistickou demokracií vlastně bude teprve stát, jehož politická moc bude pod prokazatelnou nadvládou veřejnosti.

Ale zpět k penzím v ČR a současné vládní moci. Realita po posledních volbách dává naprostou jistotu, že mocenská elita země nemusí reagovat ani na jedno z práv veřejnosti, která jsem vyjmenoval v předešlé kapitole. Nemusí sdělovat veřejnosti žádné rozbory, jimiž by dokladovala finanční dopady na zdroje sociálních účtů za polistopadové období. Nemusí podávat svrchovanému nositeli moci "vyúčtování" likvidace sociálního státu. Nemusí fakticky nic a nikdo ji k tomu nemůže ani donutit. Vládne totiž v politickém režimu doslova zasmrádlé zastupitelské demokracie, čili se může chovat bez jakéhokoliv ohledu nejen na mínění opozice, ale absolutně bez respektu k názorům veřejnosti odbornou počínaje a většinovou konče. Z toho pro mne plyne jednoznačný názor, že realizace zastupitelské demokracie v současné ČR už není pouze krizí demokracie, ale doslova jejím reálným zanikáním.

Reálná zastupitelská demokracie u nás byla od naprostého počátku revoluční diktaturou. Vždyť i polistopadové Federální shromáždění bylo "rekonstruováno" bez voleb, jenom proto, aby zvolilo za prezidenta Havla. První volby v roce 1990 byly pouze jakýmsi referendem odmítajícím nadvládu KSČ. Všechny další volby již byly silně ovlivňovány klany nových zbohatlíků, které měly a dosud mají rozhodující vliv v předvolebních machinacích, ať již v jednotlivých stranách při výběru kandidátek, nebo ve financování předvolebních shromáždění a reklam.

Tyto skupiny rozhodujícího vlivu v našem státě proto naprosto zásadně nedovolily po celých dvacet let realizovat ani tu nejmenší možnost uzákonění jakéhokoliv projevu vůle veřejnosti na rozhodování o vývoji v zemi. Občanům v demokracii podle nich má stačit "právo" jednou za čtyři roky jít k údajně svobodným volbám.

Na základě všeho toho, co jsem o reálné demokracii v ČR napsal, troufám si tvrdit, že zastupitelská demokracie v provedení naší politické moci vůbec demokracií není. A platí to o každé zemi, která nemá Ústavou přesně definovanou a prováděcími zákony pak realizovatelnou kontrolu vládní moci veškerým lidem, čili občanskou veřejností. Jsem přesvědčen, že zásadním rysem demokratičnosti státu a jeho politického režimu nejsou svobodné volby, ale reálná nadvláda veřejnosti nad vládnoucí elitou. Aby byl tento princip splněn v naší zemi, stačilo by k tomu v první fázi jediné. Ústavou vyjmenovat sféry, ve kterých by si vláda před realizací zásadních změn musela vyžádat odsouhlasení jejích základních parametrů plebiscitem.

Ptám se, z jakého pojetí demokracie si odvozuje minimálně 142 náhodně zvolených "nadobčanů" nárok na ovlivňování životů všech občanů země?! Jelikož vlády mají mandát pouze na jedno volební období, pak by si změny projektované na mnohem delší časy měly nechat odsouhlasit plebiscitem. Alespoň v hlavních parametrech.

Konkrétně by to v případě tak zvané "důchodové reformy" mělo kupříkladu vypadat následovně. Předcházet by jí měla dlouhodobá a především veřejná debata odborníků, dokladovaná především nezpochybnitelnými čísly. Odborníci by nesměli být pouze z jednoho "tábora" natož zástupci jedné zájmové sféry. Následovat by měly návrhy vyargumentované a zase dokazované čísly. Nakonec by navrhovaná změna měla být koncentrována do několika rozhodujících parametrů, o nichž by proběhl plebiscit.

Nikdo jiný, než veřejnost sama, nemá právo rozhodovat o životním standardu každého z nás, o kvalitě našich životů a tím o životní spokojenosti. Žádná moc, dokonce jenom jednorázová politická, nemá právo všem lidem určovat, kdy chtějí jít do penze, jak vysoké chtějí platit příspěvky na penzijní účet a jaký poměr má být mezi penzí a příjmy aktivních osob. Alespoň tyto tři parametry, zásadně determinující životní standard, by ve skutečné demokracii měl odsouhlasit plebiscit. Ústava naší země by jeho vyhlášení měla mít zakotveno jako neodstranitelnou povinnost vládců. Taková země by pak mohla o sobě tvrdit, že je víc, než tou zahnívající zastupitelskou demokracií.

Uvedl jsem již mnohokrát, že naše současná Ústava není příliš povedeným základním zákonem demokratického státu. Tentokrát si troufám tvrdit, že prakticky není vůbec demokratická, protože nezakotvuje "nadvládu" veřejnosti nad politickou elitou. Tvrdím, že tuto ústavu je přinejmenším v tomto směru třeba zásadně změnit. Občanské iniciativy by se měly minimálně shodnout na tom, aby u politické moci prosadily vytvoření přípravné ústavní rady, která by vypracovala návrh nové ústavy, veskrze občanské, jež by byla rovněž všeobčanským plebiscitem schválena a nebyla nám naoktrojována -- jako to bylo provedeno s Ústavou platnou od 1.1.1993.

Poznámka o globalizačním faktoru

Pro úplnost si nakonec dovoluji posledních několik myšlenek. Udivuje mne od samého počátku, že státeček, který je prakticky jakousi jednou z větších vesnic Číny, si pracně vymýšlí samostatné systémy sociálního zajištění. Při tom se jen globalizací pracovního trhu na druhé straně všeobecně zvyšuje pracovní mobilita. Díky ní budou již současné generace pracovat v několika zemích Evropy a možná i světa.

Vždycky jsem tvrdil, že stát, který vstupoval do EU, měl povinně zrušit minimálně své ministerstvo zahraničí a obrany, jinak bych jeho vůdcům nevěřil, že se chtějí skutečně podílet na vytvoření budoucího státu - Evropy. Dneska jsem již přesvědčen, že EU by měla mít společnou nejen zahraniční a obrannou politiku, ale i sociální. Což je podle mne především důležitější pro řadové občany. Zatímco mezinárodní vztahy jistě zajímají více samotné politiky.

Při přemýšlení nad zajišťováním ve stáří, ale i zdravotní péče, jsem stále více přesvědčen, že systémy veškerého sociálního zajištění by měly být "evropské" a ne ubožácky diferencované podle jednotlivých pidistátečků. Copak člověk v budoucí Evropě bude pobírat penzi třeba z pěti různých zemských systémů? Absurdní.

0
Vytisknout
7895

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2011