Maturita z cizího jazyka, ano, ale...

3. 9. 2011 / Miloslav Štěrba

Ministr školství Josef Dobeš (podle Václava Klause nejlepší ministr školství za posledních dvacet let) odmítl povinnou maturitu z cizího jazyka. Asi ví, o čem mluví. Jenže, i za minulého režimu jsme měli povinnou maturitní zkoušku z ruštiny. ( Informace pro mladé, a pro zapomětlivé.) Žáci se začali učit slovanský jazyk ve 4.třídě základní devítileté školy, čili 6 let jazykové průpravy, a pak 4 roky na střední škole, celkem 10 let. Protože se v oněch dobách vůbec nejednalo o výuku pro praktické používání, ve škole se žáci naučili číst a psát azbukou, a postupně zvládali jazykové dovednosti dle kvalit svých učitelů, svého zájmu o ruský jazyk.

SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství) napomáhal s výukou ruštiny dle direktiv politických géniů této země, takže maturovali z ruského jazyka nejen žáci všech středních škol, ale i frekventanti nejrůznějších večerních a dálkových středních škol, často dospělí odborníci, pro které bylo zapotřebí upravit osnovy a maturitní otázky tak, aby zkoušku ve zdraví přežili a zkušební komise pokud možno nezkolabovala.

Jako učitel francouzštiny a ruštiny jsem samozřejmě v těch letech vnímal jisté rozdíly ve výuce obou jazyků, a zejména litoval maturanty z francouzštiny, neboť čtyři roky studia bylo dost málo pro slušné zvládnutí tohoto románského jazyka. Zejména jsem uvítal změny v roce 89, a možnosti studentů jezdit na studijní pobyty do Francie. Během let jsem si vypracoval jistý itinerář k využití dobových výhod, zvláště když naše město nalezlo vhodného partnera ve Francii, a od roku 1990 už naši studenti trávili dva týdny v rodinách svých fr. kolegů. Po příjezdu si je tamní studenti rozebrali, chodili s nimi do vyučování, prožívali 24 hodin v autentickém prostředí cizího jazyka.

Výměny se týkaly zpočátku studentů 3. ročníků, ale později jsem změnil názor a do Francie mířili žáci z 1. ročníku. Po 3-4 měsících studia jsem jim rozdal adresy jejich budoucích přátel ve Francii, aby si začali dopisovat...v cizím jazyce. Věc sice na první pohled neskutečná, ale vždy šlo jen o první seznámení s rodinou, i díky foto, atd., takže celý první ročník jsme se studenty pracovali na tom, aby po příjezdu do Francie byli schopni se domluvit.

Samozřejmě, že jen to základní, ale k tomu bylo třeba upravit osnovy, a např. je-li ve francouzštině velmi běžné používání subjonctivu présent, a to v nejfrekventovanějších obratech, např. Chci, aby šel.(Je veux que tu ailles..)...Je třeba, abys byl..(Il faut que tu sois..)., abys věděl (..que tu saches) etc., a tak se moji prváci učili subjonctif, třebaže je v osnovách až ve 3. ročníku.

Proč jsem začal s žáky prvního ročníku? Aby se hned od prvního seznámení s jazykem mohli zaposlouchat do správné výslovnosti, uvědomovali si základní potřeby pro studium jazyka, a to vše nikoli jako nezáživnou školní látku, ale užitečnou věc pro jejich život. I proto mě potěšilo, že někteří z mých studentů se později sami stali učiteli francouzského jazyka.

Totéž jsem ovšem začal i s ruštinou. Také jsme dokonce v létě roku 89 odjeli se studenty do družebního města v SSSR, do Bělorečenska, na severním úpatí Kavkazu. Jenže.....v Bělorečensku nás kolegové ubytovali v luxusním hotelu, který tam kdysi postavili pro ...Francouze, neboť ti tam stavěli chemickou fabriku. No, určitě by to bylo dlouhé vyprávění, ale ještě se vrátím k našim studentům-večerňákům, kteří, chudáci, třikrát týdně jezdili na naši střední školu pro pracující a pak skládali po dvou-třech letech maturitní zkoušku.

Zvykem bylo, že před zkouškovým obdobím se uskutečnil přátelský den v přírodě, včetně fotbalového zápasu žáci-kantoři a celý maturitní týden zarámovala zabíjačka. Jako studenty jsme měli různé odborníky, různého věku, ostatně, znáte Marečku, podejte mi pero!, kterých jsme si vážili pro jejich profesní znalosti a uměli odpustit neznalosti, které nemohli mít žádný vliv na jejich další život. Ještě dodnes si pamatuji, že jsem nechal propadnout -- já idiot -- jednoho opravdu tupého "znalce" ruštiny, a pak jsem se s ním musel potkávat v běžném životě.

Odpustil mi. Pro tyto dospělé byl doklad o maturitě jakýmsi stupínkem k dalšímu profesnímu postupu, obvykle pak mohli vykonávat funkce mistrů, vedoucích, určitě dodnes umí recitoval básně našich klasiků a první verše z Puškinova Evžena Oněgina. To vám ovšem sděluje učitel jazyků, zatímco kolegové matikáři, fyzikáři aj., často obdivovali schopnosti svých starších žáků k praktickému použití teorie.

A tak jen mohu doporučit maturity z cizích jazyků, pokud k tomu škola připraví vhodné podmínky po všech stránkách, a ještě dokáže spolupracovat s městskou radou, nasměruje studenty k cestám do ciziny, zajistí kvalitní lektory, atd. Ale to ostatně sami dobře znáte z vlastní zkušenosti.

0
Vytisknout
5972

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2011