Paměť a kultura jsou součástí imunitního systému Evropy. Musí rozpoznat a zneškodnit viry kolektivní slepoty, ztráty rozumu, nacionalistického šílenství a zrodu nových diktátorů. Válka na Ukrajině však vypukla, protože ti, kdo nesou živou paměť druhé světové války, už nejsou mezi námi. Nacházíme se v oné generační propasti, kdy odcházejí poslední účastníci, kteří tuto paměť udržovali při životě, poslední vězni koncentračních táborů, poslední vojáci. Doufám, že nesměřujeme k nějaké podivné kolektivní Alzheimerově chorobě.

Jednou z nejznepokojivějších věcí je nyní stírání hranice mezi pravdou a falší. Tato faleš nejen přepisuje minulost, ale předurčuje i budoucnost. Zakládá se na revidované minulosti právě proto, aby ospravedlnila současné agrese a hanebnosti.

Středovýchodní Evropa se od roku 1989 nenachází na hřebeni dějin. Nikdy však nepřestala prostřednictvím své literatury a příběhů varovat před tím, co se již stalo a co by se mohlo stát znovu. Zdá se mi, že tyto příběhy nebyly dostatečně vyslyšeny. Zde můžeme jasně cítit, že dějiny ještě neskončily. Teď už to víme a můžeme to formulovat: dokud je na kontinentu jediná krvácející rána dějin, krvácí celý kontinent. Nikdo, bez ohledu na to, kolik kilometrů na západ se nachází, nemůže být klidný. Střed Evropy není něco statického, co by uvízlo v Berlíně nebo v Paříži. Střed Evropy je oním mobilním bodem bolesti. Tam, kde to bolí a krvácí. Dnes je to na východě, na hrdé Ukrajině.

V jedné z nejkrásnějších esejí o Evropě, Unesený Západ, napsané v době studené války (1983), začíná Milan Kundera svůj text poslední zoufalou telexovou zprávou, kterou v roce 1956 poslal ředitel maďarské tiskové agentury, zatímco samotná budova byla pod dělostřeleckou palbou. Jeho zpráva zněla: "Zemřeme za Maďarsko a za Evropu." V těch kritických minutách chtěl něco sdělit. Invaze ruské armády do Maďarska byla invazí do Evropy; nečekejte, reagujte. Přijala a dešifrovala Evropa (respektive tehdejší Západ) toto poselství?

Tentokrát víme, komu zvoní hrana. Lidé v Evropě pochopili okamžitě. Kunderův esej končí hořkým závěrem, že po druhé světové válce se Západ od střední Evropy odvrátil a považoval ji prostě za satelit sovětského impéria, bez vlastní identity. Tato setrvačnost, troufám si tvrdit, pokračovala i po roce 1989.
Válka na Ukrajině nám připomíná, k čemu je EU.

Válka na Ukrajině vlastně vrátila střední a východní Evropu do Evropy. Z periferie je cítit přecitlivělost na to, co se blíží, schopnost zachytit ve vzduchu pach poplachu. Východní Evropa se naučila vycítit nebezpečí svou kůží. Proto si dovolím říci toto: nepodceňujte knihy, eseje a básně z tohoto koutu Evropy. Rozšifrujte v nich symboly. Slova nezastaví tanky a nepoloží drony. Mohou však (nebo ne?) zastavit, zdržet nebo alespoň přimět ty v tancích, kteří vedou válku proti nevinným lidem, aby alespoň na chvíli zaváhali. Slova mohou pomoci těm, kteří jsou klamáni falešnými zprávami a propagandou.

Tato válka neskončí posledním vypáleným nábojem. Začala léta před prvním výstřelem a pravděpodobně skončí léta po posledním výstřelu. Ale literatura má svou roli: může nás přinejmenším naučit odporu a empatii; může nám nabídnout nástroje, s jejichž pomocí rozpoznáme propagandistické lži; může uchovat osobní příběhy z epicentra bolesti, vytvořit paměť, která nebude porušena, a pokud možno utěšit. Žádná propaganda by neměla být silnější než vzpomínka malého chlapce prchajícího před válkou s telefonním číslem načmáraným na ruce.

Kompletní text v angličtině ZDE

Vytisknout