Bůh zná jejich jména...

4. 1. 2022 / Jan Čulík

čas čtení 6 minut
Lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu, a proto mají nekonečnou hodnotu, hodnotu, která přesahuje jejich ekonomickou nebo utilitární funkci.  Na každém člověku absolutně záleží, nejen na těch, které považujeme za přijatelné.

Česká média svorně propadla otřesné xenofobii, když jednotně informovala o tom, že jakýsi pachatel trestného činu na Karlovarsku byl cizinec. To se prostě nedělá, etnicky či národnostně je nepřípustné bezdůvodně profilovat pachatele trestných činů, protože idioti ihned usoudí, že kriminálníky jsou všichni příslušníci této společenské skupiny.

Tahle neodpovědná novinářská práce má obrovské dopady ve společnosti. Podobně jako nesmyslně vyvolala česká média nenávist a strach z neexistujících uprchlíků od roku 2015, i tenhle typ zpravodajství prohlubuje rasismus a nenávist ve společnosti. Není to jen český jev, nedávný průzkum v Británii ukázal, že kdykoliv napíše pravicový tisk něco o vědeckých odbornících na pandemii, stávají se okamžitě terčem nenávistných kampaní antivaxerů, kteří na ně dokonce útočí i v místech jejich bydliště. Neodpovědné vyvolávání nenávisti může končit násilím.

Vraťme se ještě jednou k rekapitulačnímu pořadu britského rozhlasu z Nového roku Pick of the Year (Výběr roku). Zaujalo mě, jak diametrálně odlišný postoj mají novináři z BBC stále ještě k lidem kolem sebe - samozřejmě, i v Británii existuje množství nenávisti a xenofobie vůči "lidem, kteří nejsou stoprocentně jako my". (I když ultrapravicové útoky proti záchranným člunům vedly k rekordnímu nárůstu finančních darů pro organizaci záchranných člunů, v létě 2021, když Nigel Farage útočil na to, že záchranné čluny v kanálu La Manche zachraňují uprchlíky, finanční dary veřejnosti pro organizaci RNLI, která zachraňuje lidi na moři, stouply o 3000 procent.)

Jenže média aspoň proti tomu bojují,. možná nepříliš úspěšně, ale snaží se. Ne že by naopak šířila xenofobii, kterou samozřejmě už prohlubují sociální sítě.

Citujme (JČ):



Moderátoři: Komunity už nemohou žít tam, kde žily. Jsou vyháněny na nová místa. Nejsou schopny bezpečně obývat prostory, ve kterých by tak rády zůstaly.  Je to jeden z důvodů, proč jsou miliony lidí na celém světě v pohybu. Podle OSN. Způsobují to špatné vlády, ale také změna klimatu. Samozřejmě víte, že jsme měli po celý rok zvýšení počtu malých lodí, které se snaží dostat přes Francii do Velké Británie. Jsou to migranti, kteří opustili části subsaharské Afriky, migranti, kteří opustili válku v Sýrii a na Blízkém východě a prchají z diktatur,  jako je Etiopie a Eritrea, a snaží se najít slušný život. Letos jsme měli jeden případ, kdy se  27 lidí utopilo při pokusu o přeplavbu ze severní Francie do Británie. Pocity z těchto úmrtí shrnul pravidelný stručný náboženský komentář v ranním publicistickém pořadu rozhlasu BBC Today. Mluvil  Nick Baines, biskup z Leedsu:


Včera večer jsem se vracel vlakem z Londýna do Leedsu, když jsem zaznamenal zprávy, že se několik lidí utopilo v kanálu La Manche, když se snažili dostat z Francie do Anglie. Než jsem dorazil domů, jejich počet se zvýšil na více než dvacet a v hlavě mi zněla píseň, která vznikla před několika lety.

Kanadský písničkář Bruce Coburn byl v Afghánistánu. Shodou okolností byl na letišti v Kandaháru, když se tam do letadla nakládaly rakve s padlými vojáky k repatriaci. Byl to návrat mrtvol těm doma, kteří je milovali.

Coburn v písni zpíval o tom, že osobně přišel o všechny z nich. Že každý, kdo zemře,  je důležitou součástí tebe a mě.

Šlo mu o to,  že pokud nám nezůstane naše základní lidskost a pocit sounáležitosti, co nám pak zbývá? V tom se odráží slavné tvrzení anglického barokního básníka  Johna Donnea (1571-1631), že žádný člověk není ostrovem sám o sobě.


Žádný člověk není ostrov,
sám o sobě;
každý člověk je kusem kontinentu,
součástí celku.
Když moře odplaví hroudu,
Evropa se zmenší,
stejně tak, jako kdyby to byl celý nějaký mys.
Stejně jako kdyby to bylo  panství tvého přítele
nebo někoho mezi tvými.
Smrt kažého člověka mě umenší
protože jsem součástí lidstva;
a proto se nikdy neptej,  komu zvoní hrana
Tobě zvoní.

Zdá se, že Coburn i Donne dokázali proniknout skrze dominantní politiku a postoje své doby a najít v jádru všeho pravdu, že kdykoli lidé umírají, zůstává po nich díra, do níž se vlévají slzy pozůstalých. Rozdíl mezi mrtvými vojáky  v Afghánistánu a utopenými uprchlíky ze zemí mimo Evropu je ten, že ty druhé nálepkujeme, zpochybňujeme jejich rozhodnutí a zapomínáme na jejich identitu.

Dobře to vystihl francouzský prezident Emmanuel Macron, když uznal lidskou solidaritu. Vyjádřil soustrast rodinám utonulých.

Není  čas pro politiku, je  spíše čas pro hlubší emocionální proniknutí k věci a k dojetí nad tragédií. Neznám jména ani okolnosti úmrtí těchto lidí, ale jejich smrt mění svět.

Jde to k jádru křesťanské víry. Tváří v tvář tragédii a ztrátě vychází židovsko-křesťanská tradice z toho, že lidé jsou stvořeni k obrazu Božímu, a proto mají nekonečnou hodnotu, hodnotu, která přesahuje jejich ekonomickou nebo utilitární funkci.

Na každém člověku absolutně záleží, nejen na těch, které považujeme za přijatelné. Možná je to naivní cit, ale také  jde k jádru toho, o čem křesťanská víra odmítá vyjednávat. Každý z těch utopených uprchlíků měl své jméno, svou historii a své příbuzné, kteří je milovali.  

Bůh zná jejich jména, i když já ne.

0
Vytisknout
3841

Diskuse

Obsah vydání | 6. 1. 2022