Co nám vlastně říká americko-ruská roztržka kvůli Ukrajině?

3. 1. 2022 / Daniel Veselý

čas čtení 6 minut

Karel Dolejší ve svých textech o rusko-ukrajinském konfliktu v průběhu uplynulých let čtenářům Britských listů opakovaně sugeroval, že válka s „ruským agresorem“ je na spadnutí – a v ohrožení neměla být pouze východní Ukrajina. Podle mého mínění Putinův režim na proruskými proxies ovládané regiony nakonec nezaútočí – pokud nebude k útoku vyprovokován úderem ukrajinské armády nebo pokud se situace nějakým způsobem nevymkne kontrole. Mohu se samozřejmě mýlit, a v tom případě si klidně veřejně posypu hlavu popelem. Mám ale za to, že ani jedna strana nechce jít do otevřeného konfliktu, neboť v sázce je opravdu hodně.

Během vánočních svátků zveřejnil list Guardian pozoruhodný text mapující rozpoložení běžných Ukrajinců ve stínu hrozící ruské invaze. Ukázalo se, že nejen lidé ve velkých městech, ale i v Mariupoli – městečku vzdáleném 20 kilometrů od frontové linie – lidé zprávám o hrozící invazi příliš nevěří: „V posledních letech jsme to slyšeli až příliš často. A většinou to byl jen humbuk.“ Spousta Ukrajinců je v důsledku nezvládnuté pandemie a ekonomických strázní nedůvěřivá vůči politikům a médiím, kteří neustále bijí na poplach, dočítáme se v Guardianu. A tato bohorovnost vřele kontrastuje s faktem, že nynější eskalace v americko-ruských vztazích kvůli Ukrajině je o poznání vážnější než na jaře.

Já se skutečně podivuji nad tím, kterak krátkozrace západní komentátoři a analytikové hodnotí polickou strategii současného Ruska. Přestože se na Západě dušují, že Ukrajina do NATO nevstoupí, Kreml už očividně danému slovu nevěří. Ostatně byli to západní političtí lídři, kdo Gorbačovovi slíbili, že se NATO nepohne ani o píď na východ. Expanze NATO na východ vězela v žaludku už Jelcinově vládě, která byla spíše vazalem Spojených států nežli rovnocenným partnerem. Takže nevole vůči rozšiřování Severoatlantské aliance byla v Rusku patrná už v 90. letech, a nikoli až v Putinově éře.

Koketérie Kyjeva s členstvím s Severoatlantické alianci začala už před 13 lety; od té doby klesla vzájemná důvěra mezi znesvářenými ideologickými bloky na bod mrazu. A netvařme se, jako by Západ neměl na zhoršení vztahů s Moskvou svůj podíl viny.

Nestál náhodou Vladimir Putin na začátku své prezidentské kariéry o vstup Ruska do NATO – i když si kladl své vlastní podmínky – jak dokládá bývalý šéf NATO George Robertson? Gorbačovova vize z července 1989 spočívající ve vytvoření bezpečnostního bloku v podobě tzv. Společného evropského domu coby protiváhy dvou antagonistických bloků byla tehdy považována za utopii.

Takže dva alternativní návrhy (1. existence bezpečnostního paktu Společného evropského domu zahrnujícího jak Západ, tak Rusko, 2. přijetí Ruska do NATO) na vybudování bezpečnostních struktur po konci studené války v Evropě nebyly realizovány, a nyní se nacházíme se v bodu, kdy ruskou invazi na východ Ukrajiny nelze vyloučit. Jak jsme do této situace vlastně dospěli?

Cožpak našim vzájemným vztahům prospěly takové incidenty jako přítomnost amerických bitevních lodí v Černém moři, manévry vojenských plavidel NATO tamtéž, jakož i v Baltském moři, jež považoval za riskantní třeba ministr obrany ve vládě Bushe jr. a Baracka Obamy Robert Gates? Docházelo také k potenciálně nebezpečným situacím, kdy mohlo dojít ke střetu mezi americkými bitevníky a ruskými silami.

Suma sumárum: ani jedna ze stran nemá té druhé co vyčítat, neboť obě mají máslo na hlavě. Nicméně tyto incidenty se neodehrávají v Mexickém či Kalifornském zálivu, ale v bezprostředním zahraničí Ruska. Takže proč se mnozí z nás diví, že se Rusko může cítit být ohroženo?

Putin nyní zjevně drsně naléhá na Spojené státy a další členské státy NATO, aby Rusko získalo písemné bezpečnostní záruky o nerozšiřování Severoatlantické aliance na východ a aby byl vyřešen politický status Donbasu. Putinova ofenziva má zřejmě i vnitropolitické důvody; jeho dřívější popularita je tatam. Jakkoli mohou být některé kremelské požadavky přestřelené, bylo by přece jen záhodno, aby se velmoci vrátily k Minským dohodám a pokusily se překonat vzájemné rozpory; aby se Ukrajina stala neutrálním státem mezi Západem a Ruskem, jak navrhoval kupříkladu Henry Kissinger. Kreml skutečně nemůže Kyjevu diktovat, pro jakou bezpečnostní či ekonomickou orientaci se má rozhodnout. Nicméně Ukrajinci by si měli položit otázku, zda by případné přijetí jejich země do NATO zvýšilo či snížilo bezpečnostní ohrožení jejich svébytnosti.  

Bylo by tudíž velkou chybou vykreslovat Putinův režim jako bezdůvodně agresivní a kladoucí si nehorázné požadavky, zatímco západní demokracie jeho vyčínání nečinně přihlížejí. Je oživován duch „mnichovského appeasementu“, jako by snad ani Hitler nebyl posílen lukrativními zakázkami západních korporací; tato analogie jednoduše kulhá na obě nohy. I když nakonec: Vladimir Putin se na domácí půdě poměrně dlouho těšil velké oblibě právě proto, že se mu podařilo stabilizovat zemi otřesenou šokovou doktrínou v režii Clintonových ekonomických poradců.  

Prostě si nelze nic vyčítat: je životně důležité, aby na obou stranách nakonec převládly chladné hlavy. Jestliže si západní země a Ukrajina automaticky vyhrazují právo na bezpečnostní garance, nemůžeme totéž upírat ani Rusku. Je proto nutné, aby obě strany dospěly ke kompromisu; jiná cesta vede do pekel.

-1
Vytisknout
4269

Diskuse

Obsah vydání | 6. 1. 2022