Spor o vlasovce aneb Novotného úlitba kremelskému režimu

1. 12. 2019 / Daniel Veselý

Česká komentátorská obec nadšeně aplauduje starostovi pražských Řeporyjí za ODS Pavlu Novotnému, který to prý nandal fanatickým putinovcům v ruské státní televizi. Ve hře je památník, jenž by pro změnu mohl být v Řeporyjích vztyčen vlasovcům, kteří se podíleli na osvobození Prahy. Novotný v ruské televizi Rossija-1. Jednak soudím, že budování a odhalování pomníků a soch kontroverzním osobnostem či bojovým formacím je anachronismem milosrdně zkreslujícím minulost, jednak si myslím, že rozhodnutí je na místní samosprávě. Je rovněž pozoruhodné a pro českou novinářskou obec příznačné, že mnohem závažnější kauzy takový rozruch jako Novotného cirkusový výstup v ruské státní televizi nevzbudí.

Moderátoři prokremelské televize sice předvádějí, jak rozhodně nemá vypadat seriózní novinařina; zvlášť kouzelné je dovolávání se Putina na závěr jako nejvyšší autority, jenže tohle není nic nového pod slunkem. Moderátoři se mohou klidně stavět na hlavu, ale my si o svých věcech, ať jsou sebevíce kontroverzní, stejně budeme rozhodovat sami. Na druhou stranu Novotný si nevedl o nic lépe. Diváci konzervativní televizní stanice sotva docení konfrontační způsoby bývalého bulvárního novináře včetně urážek a opiček, třebaže nadávky padaly z obou stran.

Pokud by byl Novotný k něčemu, argumentoval by věcně, bez insinuací, provokací a šklebů. Mohl klidně uznat výtky moderátorů týkající se temné stránky vlasovců, ale zároveň měl věcně vysvětlit, proč je nutné respektovat iniciativu místní samosprávy. Novotný však klesl na argumentační úroveň proputinovské televize, a nízko posazenou laťku patrně překonal. Zkrátka by bylo asi lepší, kdyby neřekl nic. Choval se jako užitečný idiot, jenž publikum utvrdil v oficiálních pravdách. Běžní Rusové si nyní mohou myslet, že Češi si do odpovědných funkcí volí blázny a pošuky. A nebudou daleko od pravdy.. Samotný Kreml pak díky Novotného performanci může plánovaný pomník považovat za bezúčelnou provokaci. A vůbec bych se nedivil, kdyby celá Novotného iniciativa byla pouhou provokací, jak na sebe upoutat pozornost.

Moskva vlasovce vnímá jako zrádce, kteří ještě v prvních měsících roku 1945 bojovali proti Rudé armádě. Ruská osvobozenecká armáda (ROA), známá také jako Vlasovova armáda či vlasovci, oficiálně neexistovala do podzimu 1944, kdy Himmler přesvědčil váhajícího Hitlera, aby se zformovaly první divize ROA. Jenže tito lidé se v boji osvědčili už dříve, a to i po té nejhorší stránce, jelikož se dopouštěli otřesných válečných zločinů. V srpnu 1944, kdy vrcholilo varšavské povstání, jednotky RONA, které byly posléze začleněny do Vlasovovy ROA, vraždily nemocné civilisty, přičemž některé z nich upalovaly zaživa a páchaly další zvěrstva. ROA navíc bojovala na straně nacistického Německa, tedy hlavního viníka nejtragičtějšího konfliktu všech dob, a její činnost nějaký čas zpomalovala jeho konečnou porážku a prodlužovala válečné utrpení a agónii. A Sovětský svaz, ať se nám to líbí, nebo nelíbí, byl tehdy spojencem československé vlády v exilu. Proč bychom neměli otevřeně hovořit i těchto skutečnostech, když už chceme budovat další památníky?

Vlasovci se na správnou „stranu historie“ přidali až na samém konci války, kdy přispěchali na pomoc pražským partyzánům. Avšak i na našem území se podle svědectví přeživších pravděpodobně dopouštěli zvěrstev na bezbranných civilistech. U nás jsou vlasovci vykreslováni v superlativech a nařčení z válečných zločinů jsou bagatelizována. Je to náš klasický problém, vždyť často různé dějinné události nebo fenomény vnímáme pouze českým pohledem, jako by neexistovaly složité souvislosti ani paradoxy dějin. Ani vlasovci nejsou přirozeně černobílí a do jisté míry byli tragickou dobou formováni. Jenže pouhé superlativy svádějí k povrchním soudům a krokům.

A když už jsme u té Novotného odvahy nazvat Rusko „symbolem okupační moci, lži a porušování lidských práv“, proč se nenajde jiný odvážlivec mezi českými politiky, kdo totéž vmete do tváře našim spojencům? Novotný takto jen sbírá laciné politické body, protože kritizovat nepřátelskou velmoc je bezbolestné a nic mu za to to nehrozí. Nu, když se mu to osvědčilo v bulváru, proč by se mu to nemohlo povést na řeporyjské radnici?

Pozn. JČ: V roce 1980 vydalo nakladatelství 68 Publishers Josefa a Zdeny Škvoreckých v Torontu knížku Stanislava Auského,  člena Ruské osvobozenecké armády Vojska generála Vlasova v Čechách, je to kniha, jejíž obálku zveřejňujeme v záhlaví tohoto článku. Po pádu komunismu vyšla tato kniha v pražském nakladatelství Vyšehrad ve čtyřech vydáních, nejnověji r. 2005. Auský ovšem dějiny a akce vlasovců popisuje jako člen této armády, nikoliv tedy jako nezávislý pozorovatel. Ve své monografii o české exilové literatuře Knihy za ohradou, zabývající se ovšem především prózou, jsem o této publikaci v roce 1990 napsal toto stručné shrnutí:

Tragickým osudem ruských vojáků, kteří v německém zajetí vytvořili pod vedením generála Vlasova »Ruskou osvobozeneckou armádu«, jež chtěla bojovat proti Stalinovi a které nedůvěřovali ani nacisté, ani Spojenci, se zabývá studie Stanislava A. Auského Vojska generála Vlasova v Čechách (68 Publishers, Toronto, 1980). Jedinou bojovou akcí, jíž se tato armáda zúčastnila, bylo osvobození Prahy v květnu r. 1945, kdy se postavila po bok Pražanů v pražském povstání. Část Ruské osvobozenecké armády byla zajata Rudou armádou v Čechách ještě v květnu 1945 a mnozí její příslušníci byli na místě zastřeleni nebo ubiti. Všichni zbylí vlasovci byli postupně násilně repatriováni do Sovětského svazu. Západní Spojenci nerozuměli pravé podstatě Stalinova režimu a nechápali, proč proti němu vlasovci chtějí bojovat a proč by se po válce měli obávat návratu do Ruska.
1
Vytisknout
6646

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2019