Británie: Není to země pro občany z EU

22. 8. 2019 / Tomasz Oryński


Pokud jste pravidelným čtenářem Britských listů, asi jste si povšimli, že za poslední rok vychází můj týdenní seriál o Polsku docela nepravidelně. Chci dnes svědčit o tom, co se stalo v mém životě a jak jsem se zamotal do absurdit britského zdravotnického a sociálního systému

Začátek


27. června 2019 na mě fyzicky zaútočil jeden můj spolupracovník v zaměstnání (kromě toho, že píšu a překládám, jezdím také na část úvazku jako řidič pro malou skotskou kamionovou firmu). Ten člověk se choval agresivně už předtím a několikrát jsem si na to stěžoval vedení podniku, ovšem oni to vždycky bagatelizovali s tím, že "je to jen velkohubý idiot", a doporučovali mi, abych ho ignoroval. Problém však byl, že zatímco se tento člověk choval agresivně ke všem, ke mně se choval mimořádně agresivně, protože jsem Polák. A když viděl, že moje stížnosti vedení podniku nevedly nikam, ještě více ho to povzbudilo a začal používat otevřeně rasistického jazyka a začal mi otevřeně vyhrožovat. Řekl jsem firmě, že jestliže nic proti tomu nepodniknou, vezmu ten případ dál.

Bohužel, než jsem to mohl udělat, ten člověk na mě zaútočil velkým polenem, kterým mě udeřil do hlavy. Zpočátku jsem nic necítil, tak se mi podařilo ho odzbrojit a podržet ho, než přišla pomoc.

Toho dne jsem byl zcela v pořádku a odešel jsem domů, aniž bych si byl vědom, jak tato událost během nadcházejícího roku změní celý můj život. Jak se ukázalo, dostal jsem se to konfliktu s britským zdravotnictvím, právním světem i s úřady sociálního zabezpečení.

Foto: Nástroj zločinu




Kapitola první: Skotské zdravotnictví

Bylo to až druhý den, kdy jsem pocítil důsledky té rány polenem do hlavy. Když jsem řídil dodávku a seděl jsem za volantem, ztratil jsem krátce vědomí a málem jsem sjel ze silnice. Zatelefonoval jsem šéfovi, který přijel a odvezl mě do nemocnice nedaleko místa, kde bydlím. Tam jsem podstoupil prohlídku a bylo zjištěno, že jsem utrpěl otřes mozku. Lékař doporučoval, abych odjel do větší nemocnice, protože by měl být udělán sken mozku MRI a měl  bych být řádně vyšetřen. Zeptali se mně, zda si mohu zařídit vlastní odvoz, anebo zda mi mají objednat taxíka. Bylo mi strašně špatně a nechtěl jsem řídit sám, tak jsem zatelefonoval kamarádce, která mě přijela vyzvednout a po celý den mě doprovázela.

Ve větší nemocnici po krátkém čekání jsem byl stručně vyšetřen (nic moc, jen mě požádali, abych sledoval očima lékařův prst a abych se postavil na jednu nohu) a bylo potvrzeno, že mám otřes mozku. Poslali mě pak domů a řekli, abych se dále obracel na svého obvodního lékaře. Samozřejmě mi doporučili, aby začal brát světoznámý britský všelék na všechno: paracetamol. Lékař mi řekl, že do čtrnácti dní bych měl být v pořádku.

Bohužel, během čtrnácti dní se můj zdravotní stav jen zhoršil. Navzdory tomu, že mi lékař předepsal silné prášky proti bolesti a proti nevolnosti, nebyl jsem schopen dělat skoro nic a když se snažím vzpomenout si na toto období během nadcházejících několika týdnů, je to jen jediná mlhavá vize toho, jak ležím na kanapi a skoro se nemohu hýbat. To mého obvodního lékaře znepokojovalo a bylo mi doporučeno, abych jel zase do nemocnice a požadoval sken MRI, protože zřejmě se mnou něco nebylo v pořádku. Avšak i tentokrát mě z nemocnice poslali domů jen po stručném vyšetření.

Naštěstí za dva měsíce později se můj zdravotní stav zlepšil natolik, že jsem se mohl vrátit za volant k řízení automobilu. Dokonce se mi podařilo uskutečnit v srpnu 2018 dlouho plánovanou cestu do Toskánska a pak jsem se vrátil do práce. Bohužel ale těsně poté jsem začal trpět strašlivou nespavostí. Začal jsem také ztrácet rovnováhu a měl jsem strašlivé migrény. Můj obvodní lékař mi okamžitě zakázal řídit motorová vozidla - bylo to zrovna včas, protože během následujících týdnů jsem zase nebyl schopen dělat skoro nic kromě toho, že jsem ležel na kanapi - představte si tu nejhorší kocovinu, jakou jste kdy v životě měli, která nepřetržitě trvá několik týdnů. Víceméně tím získáte mlhavou představu, jak tehdy vypadal můj život.
 
Britské předpisy nedovolují obvodnímu lékaři, aby někoho doporučil pro sken MRI, a tak ještě předtím mě obvodní lékař doporučil k neurologovi. Ale protože se odhadovalo, že čekací doba na přijetí neurologem bude 12-15 týdnů, můj lékař mi doporučil, abych nečekal a abych si zaplatil soukromého neurologa. Vzhledem k tomu, že už jsem neměl příliš mnoho peněz na to, abych si mohl financovat ve Skotsku soukromé léčení, rozhodl jsem se letět do Polska, kde mi udělali sken MRI a také mě tam vyšetřil odborník. Na mém skenu MRI něco bylo, ale nebylo to jasné, protože mi ve Skotsku neudělali sken MRI hned po mém úrazu, takže to nebylo s čím srovnat. Dali mi specializované léky a doporučili, aby mi lékaři udělali další sken MRI za čtvrt až půl roku.

V Británii se čekání na vyšetření u neurologa protáhlo, a přestože můj obvodní lékař požádal o mé neurologické vyšetření v listopadu, neurolog mě přijal až 12. července 2019 - celý rok a čtrnáct dní po mém úrazu. To "vyšetření" bylo naprostou ztrátou času. Lékařčinou první otázkou, poté, co zalistovala mou anamnézou, bylo "tak vy máte otřes mozku, co ode mne chcete?" Vytáhl jsem svůj sken MRI z Polska a zatímco se ta lékařka beznadějně snažila najít něco v souborech, které se na jejím počítači otevíraly ve velikosti podobné velikosti poštovní známky, snažil jsem se jí vysvětlit, jaké léky mi předepsali v Polsku a že můj lékař v Polsku doporučil, aby mi v nemocnici v brzké době udělali nový sken MRI.

Přerušila mě a řekla: "Ale ne, tak to v této zemi nefunguje." Už jsem toho měl dost, a tak jsem řekl: "Taky jsem si toho všiml."

Okamžitě se přestala dívat na obrazovku počítače a hněvivě se mě zeptala, co tím myslím. Řekl jsem jí, že "zjevně, když někdo potřebuje řádnou lékařskou pomoc, musí jet do zahraničí". To jí opravdu rozčílilo, ale pak si pravděpodobně uvědoila, že mám ve skutečnosti pravdu, a tak řekla, "Dobře, dobře. Dám vám ten váš sken MRI."

Proklikala pár věcí na svém počítači, zamlumlala si "a další návštěva za čtvrt roku", a pak prostě odešla z místnosti, aniž by mi řekla jediné slovo. Chvíli jsem tam seděl zmatený, nevěděl jsem, jestli se ke mně vrátí nebo ne, protože jsem měl spoustu otázek ohledně svých léků, ale pak mi došlo, že ona se nevrátí, tak jsem si vzal své věci a odešel. Uviděl jsem jí na chodbě, jak mluví s nějakou zdravotní sestrou, a tak jsem ji oslovil a doufal jsem, že mi poskytne nějaké odpovědi. Ona ale jen mávla rukou a řekla: "Přijďte za tři měsíce, teď jděte."

V současnosti jsem stále ve zdravotní neschopnosti. Mou terapii vypracoval přítel lékař v Polsku - je to psychiatr, který v součinnosti s neurologem, vytvořil pro ně nový lékový režim, který pak schválil můj skotský obvodní lékař. Beru tyto nové léky už několik týdnů a i když mi hodně pomáhají s nespavostí a s migrénami, mají velmi silné vedlejší účinky. Lékaři mi sdělují, že ty léky prostě musím brát asi měsíc - pak by ty vedlejší účinky měly pomalu začít mizet a možná se budu moci vrátit do práce.

Vzhledem k tomu, že jsem na vlastní kůži zažil kvalitu britského státního zdravotnictví, mohu se jen smát, když slyším, jak Britové říkají, že britské státní zdravotnictví je vynikající zdravotní systém a celá Evropa jej Británii závidí. Protože můj případ, jak se zdá, odpovídá tomu, co zažilo mnoho mých evropských přátel - Poláků, Čechů, Italů a tak dále. Musíte si najít zdravotnickou pomoc někde jinde, protože v Británii můžete doufat jen v to, že vám doporučí paracetamol.

Kapitola druhá: Právní a finanční otázky


Kdybych namísto toho, že jsem útočníka zkrotil, mu rozbil obličej - což mi doporučovali svědci naší potyčky, kteří mi všichni hlasitě vyjadřovali podporu, protože útočník nebyl mezi zaměstnanci zrovna oblíben - měl bych nyní luxus finanční pomoci v právním systému, tzv. Legal Aid, stejně jako ji dostává můj útočník, který zpočátku přiznal vinu, ale pak na radu svého právníka jakoukoliv vinu popřel, takže trestní případ zůstává stále ještě na stole.

Bohužel, takový luxus mají jen údajní pachatelé trestných činů. Oběti zločinu musejí čelit děsivým důsledkům bez státní pomoci. Všichni moji přátelé se mně snažili získat pomoc, zpočátku s určitým úspěchem: redaktoru Janu Čulíkovi se například  podařilo vyvolat pozornost jedné skotské právní celebrity, která se zabývá případy zločinů z nenávisti a diskriminace. Veřejně vyjádřila svou vůli mi pomoci - ale brzo se ukázalo, že si musím pomoci sám. Nikdy mi neodpověděla na mé emaily a bylo mi vysvětleno, že panu právníkovi nemám telefonovat do kanceláře, protože je velmi zaměstnaný - předpokládám, že asi usoudil, že můj případ nevyvolá tolik mediální pozornosti, aby to  jeho status celebrity ještě prohloubilo.

Mezitím můj zaměstnavatel začal oficiálně popírat, že by cokoliv věděl o tom, že se útočník choval nevhodně už před jeho útokem na mě a tvrdí, že jsem si nikdy na nic nestěžoval, což způsobuje, že je pro mě obtížné získat odškodné, protože nemám nic písemně (moje chyba, stěžoval jsem si pouze verbálně, protože v tak malé firmě se téměř všechno odehrává na neformálním základě a já jsem si naivně myslel, že jsme přátelé).

Svědci by mohli pomoci, ale kromě jednoho řidiče, který tam také pracuje na část úvazku a který mi v den útoku přispěchal na pomoc, všichni najednou tvrdí, že "vlastně nic neviděli", anebo že "nechtějí žádné potíže". 

A tak v současné situaci mám jen jediného svědka a musím spolupracovat s regulérním právníkem zabývajícím se případy odškodnění po zranění, který převzal můj případ na základě principu "když nevyhrajeme, nedostanu honorář".

Zatím to nevypadá, že bych mohl kdy dostat jakékoliv odškodnění - ani od svého zaměstnavatele, ani z vládního fondu pro odškodnění obětí zločinnosti. Naštěstí jsem měl určité úspory - před útokem jsem šetřil na karavan - jinak bych už byl ve vážných finančních potížích: V Británii má většina zaměstnanců, kteří kvůli zranění či nemoci nemohou pracovat, nárok jen na 94.25 liber (2639 Kč) týdně, a i kdybych nakonec něco dostal z vládního fondu pro odškodnění obětí zločinnosti, nedostanu nic za prvních 28 týdnů, když jsem přišel o pravidelný příjem.

Ale, jak si dovedete představit, mé úspory nebyly bezedné, takže má situace začala být dost tvrdá. Z mého daňového přiznání vyplývá můj průměrný týdenní příjem za řízení dodávky či kamionu v daňovém roce od dubna 2017 do března 2018 byl  430 liber. Vynásobte si to 30 týdny, co jsem v pracovní neschopnosti, a zjistíte, že jsem přišel o více než 10 000 liber příjmu, a to neberu v úvahu příjem z překládání či své psaní, což bych býval mohl dělat, kdybych nebyl nemocen. A nad to všechno, nemocenská (oněch 94 liber týdně) se vyplácí jen po dobu 28 týdnů, takže začátkem tohoto měsíce jsem dostal dopis z ústředí mé firmy, který mi oznámil, že už mi nemocenskou nebudou platit, a doporučuje se mi, abych zažádal o tzv. Universal Credit - sociální podporu - onen nechvalně známý systém, zkonstruovaný vládnoucími britskými konzervativci schválně tak, že pokud vyloženě nezabrání potřebným lidem, aby sociální podporu získali, alespoň je poníží a rozladí.

Kapitola třetí: Na pospas britskému sociálnímu systému




Poté, co jsem se zhlédl film Já, Daniel Blake, děsivý snímek o tom, jak nelidské je britské sociální zabezpečení, očekával jsem, že moje zkušenost s britským sociálním systémem bude tragédie. K mému překvapení se ukázalo, že je to spíš něco jako fraška.

Vyplňování nekonečných formulářů na internetu


Zaprvé čelíte onlinovému počítačovému systému, který je, jak se zdá, zkonstruován tak, aby vyplýtval co největší množství vašeho času. Strávíte mnoho hodin úpěnlivým vyplňováním internetových formulářů a procházíte svým archivem doma a doufáte, že jste nevymazali potvrzení, že jste si loni na dovolenou koupili letenku, anebo že jste nevyhodili nějaké podružné dokumenty z doby před deseti lety. Nechápete, proč vládní počítačové systémy nemohou být zkonstruovány tak, že by dokázaly importovat důležité informace z jiných vládních databází - například z daňového úřadu či z imigračního úřadu. Ale pak vás systém požádá, abyste se znovu zalogovali - a celé to úmorné představení začne znovu od začátku. A vidíte, že systém ani nedokáže importovat své vlastní informace. Protože jak jinak dokážete vysvětlit, že nahoře na stránce vám systém říká, "Vítejte, Tomaszi Orynski", a o několik řádek níže vás žádá, abyste znovu vyplnili své jméno a příjmení!!

Nakonec se mi podařilo zaškrtnout všechny požadované kolonky a jediné, co zbývalo doplnit na seznamu úkolu, bylo dodat potvrzení od mého lékaře. Jedinou možností bylo dodat originál - buď poštou, nebo osobně. Vzhledem k tomu, že originál budu zřejmě potřebovat pro řízení o odškodném, rozhodl jsem se navštívit Job Centre - Úřad práce - dá se tam z místa, kde bydlím, dojít pěšky. Když jsem tam došel, úředníci se na mě obrátili s překvapenou otázkou: "Jak to, že jste si předem nedomluvil schůzku"? Počítačový systém neobsahoval žádné informace o tom, že si pro návštěvu Úřadu práce musíte předem zamluvit schůzku, ale hodná místní paní mi rychle zařídila schůzku na dobu o několik dní později.

První pohovor

Přišel jsem včas a okamžitě jsem byl vyzván, abych se posadil ke stolu. Dáma z Úřadu práce byla velmi přátelská a rychle procházela všemi otázkami, které jí počítač žádal, aby mi položila. Většina problematiky byla už vyřešena v mých onlinových formulářích. Musel jsem předložit některé dokumenty, které si úřednice zkopírovala a později je hodlala naskenovat (systém neumožňuje, aby byly ty dokumenty přímo naskenovány do elektronického formuláře).

Byl jsem informován, že dostanu rozhodnutí kolem 9. září 2019 a že pravděpodobně dostanu platby 14. září 2019, pokud bude systém uspokojen, že jsem v Británii legálně. Aby se to zjistilo, musím se dostavit k dalšímu pohovoru a moje partnerka se bude také muset dostavit k svému pohovoru. Zeptal jsem se, proč musí jít moje partnerka na pohovor a dokazovat, zda má právo pobytu v Británii, vzhledem k tomu, že jsem to já a nikoliv ona, kdo se snaží získat pomoc, a k čemu to bude, že bude muset nejít do práce, aby mohla jít na pohovor?

Údajně jsem nebyl první, kdo se takto ptal, a není na to žádná uspokojivá odpověď, a tak se paní za psacím stolem jen smutně usmála a řekla, "Já vím. Ano."

Jediná doba, kdy mohla moje partnerka přijít na pohovor, aniž by si na to musela vzít dovolenou, byla v pátek odpoledne a první volný čas byl až o týden později. Byl jsem varován, že to zdrží zpracování mé žádosti a peníze dostanu až o další týden později.

Uvědomte si, že já nedostávám ŽÁDNÉ peníze od té doby, kdy má nemocenská skončila 2. srpna. Úřad práce odhaduje, že první platbu z Family Credit dostanu 21. září. Co kdybych neměl partnerku, která má zaměstnání, co kdybych nebyl  schopen prokousat se všemi těmi formalitami v důsledku špatného zdravotního stavu, co kdybych neuměl používat počítač - nechali by mě prostě umřít hladem?

Druhý pohovor


Druhý pohovor vyžadoval daleko podrobnější přípravu. Počítačový systém mi laskavě poskytl seznam všech dokumentů, které jsem byl povinen přinést:
 


A, ano, byl jsem povinen je přinést všechny. Zeptal jsem se té úřednice a vysvětlila, že budu muset dokázat svůj příjem tím, že přinesu všechny své výplatní pásky a bankovní výpisy. Zdůraznila, že to nesmí být jen jedno, nebo jen to druhé. Musí to být obojí. Trvalo mi skoro celý den, než jsem dal dohromady soubor těchto dokumentů - musel jsem vyhledat některé certifikáty staré 10 let a zajít do kanceláře své firmy vyzvednout nejnovější výplatní pásky, které tam na mě čekaly.

Složka dokumentů, které jsem musel připravit, byla pěkně tlustá - ze zvědavosti jsem ji zvážil - papír vážil 325 gramů a to se mi ani ještě nepodařilo získat všechny požadované dokumenty (jak proboha mám získat kopii volebního rejstříku obyvatelstva?)



Můj druhý pohovor trval déle než 80 minut. Bylo to trvalé bombardování otázkami. Některé se týkaly dokumentů, které jsem už poskytl, některé se týkaly dokumentů, které jsem přinesl na tento druhý pohovor, a některé neměly vazbu na žádné dokumenty. Například jsem dostal otázku, kolik peněz jsem si s sebou přivezl, když jsem před všemi těmi mnoha lety přicestoval do Británie. (Naštěstí si pamatuju, že to bylo 60 liber.) Dostal jsem otázku, který den to přesně bylo, když jsem přicestoval do Británie k trvalému pobytu (doufám, že jsem si správně pamatoval, že to bylo 1. července). Dostal jsem otázku, zda jsem si s sebou do Británie přivezl nějaká domácí zvířata (ano, před několika lety jsem přivezl kočku, která patřila mé tehdejší partnerce). Dostal jsem otázku, zda jsem nechal nějaká domácí zvířata v Polsku (ano, želvu, kterou jsem dostal, když mi bylo deset let - žije stále šťastně v laskavé péči mé maminky).

Já jsem se také na něco zeptal: Proč všechny tyto otázky? Jsem občan Evropské unie, tak mám právo tady pracovat a platím tady už  skoro 15 let daně, přece kdybych tady byl ilegálně, tak by si toho už touhle dobou někdo  všiml? Úřednice odpověděla, že i když v mém případě je to jasné, nemusí to být jasné v případě jiných lidí.

No, to jsem tedy opravdu rád, že mé daně byly inteligentně použity na to, že vládní úřednice mě vyslýchala déle než hodinu ohledně tak důležitých otázek, jako je osud mé želvy z dětství. A zjevně se tohle netýká pouze občanů Evropské unie: dovídám se, že někteří britští občané museli takovým výslechem projít také, prostě jen proto, že několik let žili v zahraničí...

Říká se, že osud občanů Evropské unie se po brexitu zhorší. Sotva si dovedu představit, jak by tento systém dokázal být vůči nám ještě nepřátelštější, pokud tedy vláda Borise Johnsona neschválí honbu na občany Evropské unie prostřednictvím dobermanů anebo veřejné kamenování lidí za to, že to jsou občané EU. Moje partnerka mě už přesvědčila, že v důsledku všech těch problémů způsobených brexitem je možná načase z Británie odejít, a teď se nemůžeme dočkat, než se budeme moci někam přestěhovat. Kdybychom měli stále ještě své úspory, asi bychom se už bývali přestěhovali do jiné země EU, ale vzhledem k tomu, a to absolutně není naše vina, že jediné, co teď máme, je velký dluh na úvěrové kartě a na bankovním účtu jsme v červených číslech, a tak si teď opravdu nemůžeme dovolit se přestěhovat do zahraničí a hledat tam nový život.

Ale ono se brzo ukáže, že asi budeme muset, protože ve Skotsku nebudeme mít kde bydlet...

Kapitola čtvrtá: Zvolte si, co potřebujete víc: peníze na jídlo, nebo střechu nad hlavou

Jak tohle píše, zatelefonovala mi moje bytná, která mě po poněkud zmateném vysvětlování, které nijak neosvětlilo její důvody, mě laskavě požádala, abych zrušil svou žádost o sociální podporu, protože jinak bude muset zrušit mou smlouvu o pronájmu bytu. Zjevně, navzdory tomu, že jsme pro ni velmi dobrými nájemníky, kteří se nikdy nezpozdili s placením nájmu a udržují byt uklizený a v pořádku, a dokonce občas v bytě provádějí drobné opravy, museli bychom odejít, protože by bytná "ztratila kontrolu nad svým bytem".

Snažil jsem se v této věci najít nějaké informace, ale žádné definitivní odpovědi, proč by tomu tak mělo být, jsem nenalezl. Bohužel mají právo se nás v rámci tříměsíční výpovědní lhůty zbavit, a tak, včera, jsem tu tříměsíční výpověď už dostal.

A tak zmizela poslední záruka bezpečnosti, kterou jsem v této zemi měl. Bylo by pravděpodobně logické, abych teď propadl depresi, až na to, že mi ji diagnostikovali už téměř před dvěma měsíci....

Po vydání tohoto článku dne 22. srpna 2019 v něm bylo provedeno na přání autora několik drobných změn.


 
0
Vytisknout
11384

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2019