Česká levice mezi liberalismem a fašismem

4. 3. 2017 / Roman Kanda

Rád bych – souhlasně – reagoval na poznámku Jana Čulíka, v níž autor kritizuje Josefa Středulu, předsedu Českomoravské konfederace odborových svazů, že poskytl rozhovor Parlamentním listům. Podle mého názoru jde o kritiku zcela oprávněnou a je dobře, že zazněla. Zmíněný server poskytl Středulovi prostor, který odborářský předák hodlal využít.

Jenže ve skutečnosti to byly Parlamentní listy, které využily Josefa Středulu. Středula tím totiž objektivně legitimizoval server nevalné profesionální (či spíš „profesionální“) úrovně i pověsti, jehož financování je spojeno s kontroverzní postavou českého podnikání Ivem Valentou, finančním podporovatelem nacionálně konzervativní ODS. Středula legitimizoval mimořádně odpudivou praxi Parlamentních listů, jíž je vypouštění neověřených informací a hoaxů, vytváření ovzduší nenávisti a agrese, tedy všeho toho, co spadá do agendy fašismu. Nazývejme konečně věci pravými jmény.

Kdysi se snad Parlamentní listy daly považovat za politický bulvár, ovšem jejich ideologický posun za hranice toho, co se v liberální demokracie považuje za legitimní (ba legální), je tak zjevný, že jakákoli případná snaha brát je seriózně jako alternativní médium (nikoli v duchu trumpovského významového posunu), vede pouze k tomu, že se sami stáváme tolerantními vůči netoleranci, již systematicky reprodukují.

Zdá se, že část politické a intelektuální levice to nepochopila. Z oprávněné a teoreticky nosné kritiky kapitalismu vytvořila cosi jako dogmatický fetiš, který zapomíná na to hlavní: jaká je reálná alternativa? Jsem přesvědčen, že kapitalistický systém, pokud nebude regulován zákony a účinnou sociální politikou, o jejichž platformě a obrysech by se měly vést diskuse (a tady vidím naprosté selhání liberálních elit, politiků i ekonomů, které snad ještě věří v samopohyb systému a přehlížejí jeho sebedestruktivní tendence, kdykoli je systém ponechán sám sobě), nás vede k barbarství. V tomto smyslu jsem přesvědčen o historické platnosti dilematu Rosy Luxemburgové (jehož autorem je ovšem Engels): „Socialismus, nebo barbarství.“

Problém je v tom, že část levice racionální kritičnost zaměnila za iracionální nenávist ke kapitalismu a k té třídě, jež se v marxistické či marxismem inspirované teorii označuje jako buržoazie. A ani si nevšimla, že tím nadbíhá fašizaci, která svou nenávist k liberalismu nejenže neskrývá, ale ještě ji spektakulárně stupňuje. Avšak zatímco fašizující kontraelity (Donald Trump a spol.) s kapitalismem vždy nakonec vyjdou zadobře, neboť z něj koneckonců vzešly, část levice bude zesměšněna rolí politického idiota a poté smetena. Podle mého názoru jde o projev zoufalství části levice, která žádnou radikální alternativu prostě nemá a opájí se groteskními fantasmagoriemi o novém leninismu 21. století.

Levice, zvláště ta radikální, k níž jsem měl do včerejška velmi blízko, se zkrátka bude muset rozhodnout: zda půjde s liberály, nebo s fašisty. Sám se k liberalismu nehlásím, považuji jeho rezignaci na sociální rovnost za závažný problém, který podmínky pro fašizaci zakládá. Respektuji však, že liberalismus má svůj emancipační potenciál a jedním z úkolů levice je tento potenciál liberalismu připomínat (zhusta i samotným liberálům), a ne se ohlížet po hnědých košilích. Protože fašismus je od počátku totálním popřením emancipace; není jen hrozbou barbarství, ale přímým skokem do jeho bažin.

Asi nelze skončit jinak než u historických paralel, jež mají výhodu takřka didaktické názornosti: třicátá léta minulého století jsou exemplárním varováním, že autentická levice to tváří v tvář brutalitě fašismu historicky projela a ve střední Evropě zvítězila její stalinistická deviace, jíž může emancipační potenciál přisuzovat pouze zdiskreditovaný „Starphilosoph“ Slavoj Žižek, potenciální volič Donalda Trumpa.

0
Vytisknout
9311

Diskuse

Obsah vydání | 7. 3. 2017