O "Putinově mozku" a selhání expertů na Východní Evropu

17. 2. 2015 / Karel Dolejší

Autor knihy o studiu krajní pravice a (Explorations of the Far Right) a výzkumník vídeňského IWM Nikolaj Šechovcov končí svůj článek o vztahu Kremlu ke krajně pravicové ideologii Alexandra Dugina ZDE následujícím shrnutím:

"Na závěr je důležité zdůraznit tři body. Za prvé, Duginovy organizační a intelektuální iniciativy jsou integrálními prvky Putinova autoritativního systému. V této roli se Dugin připojuje k desítkám jiných agentů ultrapravicové kulturní produkce, kteří tím či oním způsobem přispívají k veřejné legitimizaci Putinova režimu. Za druhé, Dugin se vypracoval z výstředního okraje do ruského sociokulturního mainstreamu, ale jeho ideologie se od 90. let nezměnila. Co se radikálně změnilo je ruský mainstreamový politický diskurs. Nakonec, rostoucí antiwesternismus a antiliberalismus Putinova systému, jeho úsilí konsolidovat vliv v Eurasii a rostoucí sociální konzervatismus v zemi indikují fakt, že Dugin a další ultrapravicoví intelektuálové v Rusku vítězí v boji o kulturní hegemonii."

Šechovcov přehledně a stručně podává intelektuální biografii Alexandra Dugina, od členství v první sovětské ultrapravicové organizaci Pamjať přes vstřebání guénonovské esoteriky i její politizované evolovské verze, přes kontakt s metapolitickou ideologií západní nové pravice až po vznik Duginova vlastního eurasianismu napajcovaného geopolitikou. Příliš se nevěnuje četným institucionálním vazbám, skrze které Dugin působil na ruskou elitu i širší veřejnost, ale spíše vysvětluje, nakolik se hlavní ideolog ruské ultrapravice po jistém zaváhání nechal ovlivnit neonacistickou interpretací hlavních pojmů z dílny komunistického intelektuála Antonia Gramsciho. Přitom leccos zůstává nedořečeno: Autor například zmíní dotaci Kremlu pro Duginovy eurasianistické mládežníky z počátku století, ale už nedopoví, že okamžitě po svém vzniku začala organizace vyvíjet paramilitární a propagandistické aktivity na Ukrajině, na něž později naváže při vzniku "separatistických" republik. Nicméně v obecné rovině Šechovcov to hlavní řekne, a řekne to naprosto jasně.

Jistěže existují rozdíly mezi Duginovým a Putinovým eurasianismem - jsou to však rozdíly spíše kvantitativní než kvalitativní, spíše akcidentálního než esenciálního charakteru. Z hlediska politické taktiky je Duginovi povoleno mediálně prorážet cestu tématům, k nimž se hodlá postupně dostat Kreml, avšak udělá to kultivovaněji a umírněněji, takže se i přes neustálý posun doprava stále jeví coby zastánce postojů politického středu. Matematik by ale mohl říci, že funkce popisující vývoj Putinových postojů se za funkcí popisující "vývoj" Duginův (což je jen iluze vznikající cíleným mediálním nasvěcováním dosud méně známých, ale dávno konstantních názorů) zpožďuje o π/2 - má stejný průběh, jen s jistým fázovým posunem. Podobně to platí i ve strategické rovině. Putin hodlá především obnovit SSSR na novém půdorysu, zatímco Duginovy ambice jsou podstatně širší. Avšak aby Dugin směl doufat v uskutečnění svých imperiálních fantasmagorií o říši táhnoucí se od Dublinu po Vladivostok, musí být nejprve naplněno to, oč se snaží Putin.

Ředitelka Herderova institutu pro historický výzkum Středovýchodní Evropy Anna Veronika Wendlandová ZDE upozorňuje na "zradu vzdělanců" a také levicových politiků v ukrajinské krizi, zejména na více než obvyklou plochou redukci problému v primitivní geopolitické teze a předsudečný výčet lokálních zvláštností při současném úplném ignorování legitimních zájmů Ukrajiny a ukrajinského národa. Tato výtka ovšem platí tím více, že západní simplicistní geopolitická argumentace se v rámci "chápavého" přístupu k Rusku setkává s masivním vlivem (respektive kulturní hegemonií) politicky extrémní duginovské "geopolitiky" proměněné v "posvátnou geografii" na ruské prostředí. Navrch přitom naráží také na fakt, že ruská "eurasianistická" identita je tu principiálně vymezena coby úplné a důsledné popření veškerého západního "atlanticismu". "Chápat Rusko" tak jak je vykládá Dugin znamená uznat, že v principu se s ním Západ údajně nemůže nikde potkat, protože je údajně od něj "absolutně" odlišné a s touto údajnou absolutizovanou odlišností stojí a padá.

Paretovsky řečeno, dialog usilující o oslabení protikladů ztrácí smysl tam, kde je u partnera v rámci identifikace rozdílem v chodu "kombinační reziduum" - a každý pokus o otupení dělících hran tak doprovází nové vymezení "nepřekonatelných" rozdílů. Tato identita primárně říká: "Nejsem jako vy" a teprve sekundárně vyjmenovává pozitivní znaky, jimž se má Rusko de facto "vrátit k pravé nezkažené minulosti", včetně kolektivismu či samoděržaví. Kdo by chtěl hrany opravdu otupit, může tak učinit leda na základě sebepodrobení.

Vývoj, jímž Putinův režim prošel, je patrně nevratný. Avšak nemá smysl pěstovat si naivní sny liberálů tom, že "režim se zhroutí" a nastoupí pak další zapadnická perioda. Putin jistě dříve či později odejde, po dobrém či po zlém. To však nutně nic neříká o konci ultrapravicové kulturní hegemonie, která Putina může snadno přežít a s největší pravděpodobností také přežije. Bezpečnostní, vojenské i politické elity, stejně jako běžní konzumenti ruských masmédií, se proto nestanou ze dne na den ani mírnými příznivci Západu. Spíše ještě naopak.

A nějakých 15% liberálně naladěného velkoměstského obyvatelstva na tom nic nezmění.

0
Vytisknout
6595

Diskuse

Obsah vydání | 18. 2. 2015