Rusko se možná nevrátí do Evropy po celou generaci

18. 11. 2014

V těchto dnech zřejmě skončí poslední nezávislá rozhlasová stanice Echo Moskvy. Od té doby, co v ní získal většinový podíl státní konglomerát Gazprom, bojuje stanice s cenzurou. Nyní stanice dostala poslední varování, za to, že odvysílala diskusi o Ukrajině, která podle mediálního regulačního orgánu "ospravedlňovala válečné zločiny".

Osud stanice Echo Moskvy je symptomatický pro Rusko, zemi, kde mafie politických, finančních a bezpečnostních zájmů likviduje všechno ostatní, píše v deníku Guardian John Kampfner. Autorem neštěstí Ruska je jediný muž, Vladimír Putin.

Motorem západní politiky je kombinace ekonomického sebezájmu a rostoucího zbabělství. Evropská unie zvorala svou strategii vůči Ukrajině a vyslala do Kyjeva i do Moskvy už hned na začátku zmatené signály. Putin si nyní myslí, že Západ, a zejména Německo a Francie (které silně závisejí na obchodě s Ruskem) ustoupí a sankce zruší.

Pro každého, kdo oceňuje krásu Ruska, sílu jeho tvůrčích schopností a jeho obrovský potenciál jsou události posledních několika let hluboce deprimující. V devadesátých letech mělo Rusko možnost se otevřít světu a včlenit se do mezinárodního společenství. Dobrá vůle na obou stranách byla opojná.

Ovšem, dělaly se chyby. Vzpomínám na aroganci západních poradců, kteří se utábořili na ruském ministerstvu ekonomiky a financí a jednali jako neoliberální loutkaři, nevědomi si škod, které tím páchají.

Během prezidentských voleb v roce 1996 západní média ignorovala mediální manipulaci, která umožnila opileckému Borisi Jelcinovi, aby byl podruhé zvolen. A když první vlna oligarchů začala rozkrádat ruský stát, evropské banky jim otevřely dveře a propraly jejich špinavé peníze, které tito oligarchové v Rusku nakradli.

V roce 1999 začali tito oligarchové hledat nového prezidenta, který by je poslouchal. Jenže Putin změnil pravidla. Povolal si miliardáře do Kremlu a sdělil jim, že mohou dál vydělávat, pokud se nebudou plést do politiky a pokud budou pracovat ve prospěch finančních zájmů politické elity.

Ti, kdo neposlechli, byli potrestáni: Vladimír Gusinskij, který vlastnil robustně nezávislou televizní stanici NTV, byl vyhnán ze země, Boris Berezovskij uprchl do Británie, Michail Chodorkovskij skončil v pracovním táboře, protože měl prezidentské ambice.

Putin se obklopil muži, jejichž majetek a přežití závisí na jeho trvající moci. Postavil se do čela kurzu, který je založen na nedůvěře vůči Západu. Jeho verze kapitalistického autoritářství je založena na singapurském a na čínském modelu, s přidanou příměsí nesnášenlivosti pravoslavné církve vůči "liberálnímu" životnímu stylu, včetně homosexuality. Avšak čínské vedení dosahuje svých geostrategických cílů s větší mírou diplomatické obratnosti než Putin.

Putin býval důstojníkem KGB ve východním Německu a zachoval si myšlení ze sovětské éry. V roce 2004 si povolal skupinu mezinárodních novinářů a expertů do své oficiální rezidence za Moskvou. Tam, po dobu čtyř hodin, dlouho po půlnoci, zuřil nad pokrytectvím západní zahraniční politiky.

Poukázal na to, že stál v nečinnosti, když Američané používali základny ve střední Asii pro svou válku v Afghánistánu. Nedělal problémy, i když nesouhlasil s invazí do Iráku. A co dostal na oplátku? Oranžovou a růžovou revoluci na Ukrajině a v Gruzii a rozšiřování NATO a EU směrem na východ. Mohl k tomu jistě ještě dodat i spoušť, kterou Západ udělal ze Sýrie. Jeho lamentace jsou plně ospravedlnitelné.

Jenže namísto toho, aby se Putin začal angažovat jako rovnocenný partner na mezinárodních fórech, souhlasil tam, kde je to pro něj přijatelné, a nesouhlasil tam, kde to přijatelné není, se Putin rozhodl definovat své vztahy nepřátelstvím.

Pravděpodobně je se svým přístupem spokojený. Napomáhá mu státní mediální mašinérie, která obnovila propagandu sovětského stylu a dodala elegantní západní produkční charakteristiky. Těší se vysoké popularitě. Nic nestmelí zemi dohromady lépe než jasně identifikovatelný nepřítel.

Bohatí Rusové mezitím pojídají suši v módních moskevských restauracích a lyžují ve francouzském Courchevelu. Vědí, že pokud budou zticha, nic se jim nestane. Většina si už z Ruska dávno odvezla svůj majetek i své rodiny.

Na Putinově Rusku není nic romantického. Jeho politika je neobhajitelná. Je možné, že Putin přežije všechny své západní protějšky, že si nechá přepsat ruskou ústavu. Je problémem, který vyžaduje opatrnou správu. Západ by měl jednat neústupně a pokud Rusko zvýší své vojenské angažmá na Ukrajině, měl by zesílit sankce, ale vyhýbat se protiruské rétorice. Musíme ale akceptovat, že problém nebude mít rychlé řešení - možná až příští generace ruských politiků začne spolupracovat s vnějším světem a získá pro Rusko mezinárodní respekt, jaký si ta země zasluhuje.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4892

Diskuse

Obsah vydání | 20. 11. 2014