Jak se osvobodit ze začarovaného kruhu nefungující kapitalistické ekonomiky?

19. 11. 2014

Blíží se další globální finanční krach. Víme to všichni, přiznává to i britský premiér David Cameron, píše v deníku Guardian George Monbiot. Jedinou otázkou zůstává, co se stane bezprostředním spouštěčem krize a kdy začne.

Můžete si vybrat. Financial Times informovaly včera, že Čína nyní vypadá jako Spojené státy r. 2007. Bankovní půjčky čínských domácností vzrostly od roku 2008 o 40 procent, zatímco "schopnost občanů dluhy splácet dramaticky poklesla". Ceny nemovitostí v Číně klesají a firmy, které provozují čínský stínový bankovní systém, nezveřejňují "v postatě žádné informace" o svých pasivech. Pouze před dvěma dny oznámili politikové na summitu G20, že hospodářský růst v Číně je "robustní a začíná být stále udržitelnější". Můžete posoudit přesvědčivost tohoto ujišťování sami.

Bubliny na trzích s nemovitostmi v celé řadě zemí, včetně Británie, mohou prasknout každým okamžikem. Ze zprávy, zveřejněné v září, vyplývá, že celková světová zadluženost (státní i soukromá) je 212 procent HDP. V roce 2008, kdy to přispělo k poslední finanční krizi, byla světová zadluženost 174 procent HDP. Deník The Telegraph zaznamenává, že to hrozí "novou finanční krizí... a nakonec obřím bankrotem". Stínové bankovnictví zešílelo, akcie jsou zuřivě nadceněné, eurozóna zase krachuje. Co exploduje jako první?

Anebo je možná nepřesné to označovat za další krach. Možná je to pokračování krize z roku 2008, nejnovější etapa trvalého cyklu krize, kterou zhoršují opatření (úvěrové bubliny, deregulace, snižování státních výdajů), která měla přinést trvalý růst. Systém, který se světové vlády snaží stabilizovat, je svou podstatou nestabilní, je vybudovaný na zadluženosti, jeho motorem jsou spekulace, v jeho čele stojí brutálně agresivní jedinci.

Pokud ten systém zkolabuje, jak se obává britský premiér Cameron, ve světě prázdných pokladnic a ochromených veřejných služeb to vyvolá krizi horší, než byla krize keynesianismu v sedmdesátých letech. Problémem, který pak vznikne - a který vysvětluje úpornou životnost zdiskreditované ideologie, která způsobila nedávný krach - je to, že neexistuje žádná alternativní politika, kterou by přijaly mainstreamové politické strany a která by ji nahradila. Budou dělat tytéž chyby znovu a znovu a přitom budou očekávat jiný výsledek.

Ve snaze stabilizovat tento systém se vlády chovají jako vojáci, rozmístění na starém zámku, pálí nábytek, obrazy a schodiště, aby se v noci zahřály. Rozbíjejí poválečné narovnání, likvidují naše veřejné zdravotnictví a sociální bezpečnostní infrastrukturu, ničí přírodu, jen aby vyvolaly krátkodobé zrychlení růstu. Neuvěřitelné krásná životní prostředí, vstřícné a křehké klima, v němž jsme prosperovali, přírodní druhy, které na této planetě žily po miliony let - všechno to jde na hranici, jejich ochrana je charakterizována jako překážka pokroku.

Cameron se v pondělí vychloubal, že oživí ekonomiku "zrušením byrokracie". Tato "byrokracie" se v mnoha případech skládá z bezpečnostních opatření, která chrání občany i zemi před predátorskými korporacemi. Británie má už snad nejmenší státní regulaci ze všech zemí skupiny G20, a stále to nevyvolává růst. Tak hoďme na hranici všechno, co zbývá.

V pondělí hovořil Cameron v Dolní sněmovně poprvé o smlouvě TTIP. Pokud se tato dohoda mezi EU a USA uskuteční, poskytne korporacím samostatný právní systém, k němuž nebude mít nikdo jiný přístup. Prostřednictvím tohoto systému budou korporace moci žalovat vlády, které by chtěly schválit zákony, záporně ovlivňující jejich zisky. Cameron tvrdil, že "to nemusí mít záporný dopad na naše zdravotnictví". (Všimněte si těch slov: "nemusí".)

Když požádala skotská vláda úředníky Cameronovy vlády, aby poskytli jednoznačné ujištění, že britské veřejné zdravotnictví nebude vystaveno na základě dohody TTIP takovým právním sporům, Cameronova vláda to ujištění odmítla poskytnout. Dohoda TTIP by mohla zlikvidovat veřejné služby v zájmu krátkého a jak vyplývá z hospodářských studií, naprosto nevýznamného hospodářského oživení.

Není načase si to rozmyslet znovu? Přestat obětovat své pracovní životy, své vyhlídky, své prostředí, tomuto neukojitelnému Bohu? Neměli bychom začít uvažovat o jiném hospodářském modely, takovém, který nevyžaduje nekonečnou bolest a nevytváři znovu a znovu další krize?

Je překvapující, že se o tom začne jednat ve čtvrtek. Poprvé za 170 let bude britská Dolní sněmovna debatovat o jednom aspektu tohoto problému: o vytváření peněz. Málokdo ví, že 97 procent peněz v oběhu nevytváří vláda, ani ústřední banka, ale vytvářejí je komerční banky formou půjček. Nikdy nebylo přijato žádné demokratické rozhodnutí, které by jim to umožnilo. Tak proč jsme dopustili, aby se to dělo? Právě tohle, jak vysvětlil Martin Wolf v deníku Financial Times, "je zdrojem většiny nestability našich ekonomik".

Neměla by ale vláda také začít vytvořit komisi pro ekonomiku v období po fázi růstu? Měla by začít používat myšlenky osobností, jako jsou Herman Daly, Tim Jackson, Peter Victor, Kate Raworth, Rob Dietz a Dan O’Neill a měla by začít zkoumat možnost přechodu k ekonomice stabilních poměrů - k ekonomice, která usiluje o rozdělování, nikoliv o slepou expanzi, která nevyžaduje nekonečný růst na konečné planetě.

Taková komise by se měla zeptat na něco, na co se nikdo nikdy neptá: Proč? Proč likvidujeme přirozený svět a veřejné služby ve snaze vytvářet růst, když ten růst nám nepřináší spokojenost, bezpečnosti a většině z nás ani prosperitu? Proč jsme povýšili růst bez ohledu na jeho neužitečnost nad všechny ostatní cíle? Proč jsme tento model nezměnili, navzdory tak katastrofálním a tak často se opakujícím selháním? Až přijde příští krach, těmto otázkám se už nebudeme moci vyhnout.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
16089

Diskuse

Obsah vydání | 20. 11. 2014