Reflexe mediální reflexe a maskovaný soukromý zájem

26. 9. 2014 / Štěpán Kotrba

Mediální ochrana dětí

David Šmahel (FSS MU, Brno), Ivanka Havlíková (Městský soud Praha), Kateřina Hrubešová (Sdružení pro internetovou reklamu SPIR), David Chudoba (analytik RRTV), Milan Fridrich (programový ředitel ČT), moderátorka Helena Šulcová (ČRo)

Odborníci vědí, že to není jen bezradnost, ale i lhostejnost či pedagogická neschopnost či přepracovanost rodičů, která vhání děti před svítící obrazovky televizí či počítačů. Rodiče jsou dnes děti devadesátých let, jejichž rodiče budovali počátky rozvinutého kapitalismu a neměli čas si se svými dětmi hrát. Dnes sklízíme plody tehdejší naivity. Konzum komerčních audiovizuálních obsahů s pochybným informačním a etickým poselstvím tvoří nemalou část volného času nezletilých a tento čas se zvětšuje, jak zjišťuje už více než 30 let sociolog Petr Sak. To je dlouhodobý trend, o němž můžeme sice hovořit, ale jen těžko jej dokážeme během krátkého času změnit. Musel by se změnit přístup státu k výchově mládeže. Musela by se objevit rozsáhlá investice vlády a od ní odvozená povinnost škol zajišťovat volnočasové aktivity mládeže, musel by se změnit přístup státu k investicím do školství i do vzdělávání pedagogů, ne nepodobným způsobem tomu, jak ho starší generace znají (domy pionýrů a další centra mimoškolního vzdělávání, lidové školy umění, sportoviště pro děti, podpora kulturních aktivit dětí, tvorba metodik i obsahu pro tyto aktivity, výchova specializovaných pedagogů pro tyto činnosti). To vše je ekonomický i politický sen. Realita je jiná.

O to větší je dnešní zodpovědnost jediného mediálního segmentu, který se neřídí logikou podprahové manipulace a ziskem, médií veřejné služby. Česká televize spolu s Českým rozhlasem jsou dnes jediné instituce, které mají dostatečné kapacity na koordinaci výchovy mládeže a budou jediné instituce, které budou schopny centrálně dodávat školám atraktivní multimediální vzdělávací i zábavný obsah vysoké kvality.

Zodpovědnosti vůči mládeži se Česká televize nezříká, což dokázala startem úspěšného specializovaného kanálu ČT:D s obsahem pro děti. Bez vlivu komerce, bez reklam, bez touhy na dětech vydělat. I proto přistoupila k autoregulaci, spočívající v označování všech pořadů symboly vhodnosti pro nezletilé (labellingu). Prozatím v zjednodušené podobě dle věku, později snad i s informací o charakteru nevhodného obsahu.

Ale ani Česká televize svou profesionální tvorbou nenahradí přežívající konzumní vztah ke kultuře u rodičů a vychovatelů, absenci mediální gramotnosti, dílčí nefunkčnost rodiny či graduovaných, kvalitních a motivovaných pedagogů.

Technické aspekty labellingu s sebou nesou otázku "průměrnosti" této auto- regulace či ko-regulace. Jak se dospěje k hodnotě vhodnosti pro 12+ či 15+, je otázka hodnotové neutrality hodnocení. Jiný vztah ke konzumaci drog (byť lehkých), k nahotě či sexuální explicivitě, případně k náboženské indoktrinaci bude mít prudérní katolická či muslimská rodina z venkova, jiný vztah multikulturní, liberální a sekulární rodič z města. Označení může být pouze celospolečenským průměrem, na kterém se shodne většina, nikoliv individuálním doporučením. Rodiče nikdo nenahradí. Způsob, jakým se dospěje k celospolečensky akceptovanému označování, je věcí odborných konceptů a dlouhé celospolečenské diskuze, vzdělávající veřejnost.

Mediální negramotnost dospělých (učitelů či rodičů) a rychle se proměňující technologické prostředí ovšem zásadním způsobem ztěžuje jejich roli při regulaci obsahů, sledovaných jejich potomky. Děti jsou kvalitními hackery a své rodiče mohou učit. Proto stát (dle Úmluvy o právech dítěte a na doporučení Výboru pro práva dítěte OSN, dle doporučení Rady Evropy a později i směrnic Evropské unie) přistoupil k zákonné úpravě zohledňující minima ochrany (kulturně / teritoriálně podmíněného) mravního ohrožení dětí a k zákonem vnucené regulaci.

Médium veřejné služby, jehož vysílání se řídí deklarovaným a všeobecně akceptovaným etickým kódem, ovšem nemá monopol, ale jen třetinový zásah populace. Zbývající dvě třetiny médií jsou komerční. A tak proti sobě stojí etické imperativy na jedné straně a většinová komerční snaha po maximální atraktivitě. A z toho vyplývající většinové komerční zájmy na co nejliberálnějí, nejlépe žádné regulaci. Výsledek netěší rodiče ani pedagogy, těší obchodní řetězce a reklamní agentury.

Od kolika let má být přístupný historický fantasy televizní seriál "Xena, princezna bojovnice" (1995 – 2001)? A od kolika let film "300: Bitva u Thermopyl" (2006, Zack Snyder)? Ohrožuje ještě dnes britský seriál "Randall a Hopkirk" (1969---1970 ) mravní vývoj mládeže do 15 let a nebo už ne a je úsměvnou detektivkou i pro dvanáctileté? Do kolika let svým etickým poselstvím ohrožuje děti populární cyklus sovětských pohádek "Jen počkej, zajíci!" (1969-1986, režie Vjačeslav Kotěnočkin) ? Kreslený vlk je kuřák a chuligán, chce chytit a sníst Zajíce ... Má být tento obsah přístupný i šestiletým dětem? Je stejně nebo víc nebezpečný pro mravní vývoj dětí americký seriál Tom a Jerry.(1940 – 1967, Hanna a Barbera, MGM) ? Seriál je plný násilí. Tom chce zabít Jerryho kladivem, střelnými zbraněmi, petardami, výbušninami, pastmi a jedem, elektrickým proudem... Některé díly obsahují rasové stereotypy, kanibalismus a idealizování kouření. I v době vzniku byl seriál kritizován jako příliš násilný a rasistický či později "politicky nekorektní", byl cenzurován v USA, v Británii i v Brazílii. V obou případech jde o násilí, v obou případech jde o možné sympatie dětských diváků k záporné postavě a zápornému modelu chování. Oba dva seriály patří k vrcholům animované tvorby své doby a svých kultury. A přiznejte si, oba seriály slavily úspěch i u vás, když jste byli dětmi. Jaké hodnocení "mravokárců" mají ale získat dnes?

Lze v tržně orientovaném liberálním a sekulárním prostředí uplatnit cenzuru ve jménu "ohrožení" mravů, pakliže cenzor nekontroluje veškerou produkci na všech nosičích? Omezená je kontrola tištěných komixů, omezená kontrola je u DVD, omezená kontrola je u internetu a na sociálních sítích. A nebo je snaha po "dobrých mravech" dětí jen alibistická póza státu? To vše jsou otázky, které si musíme klást, pokud má být labellingový systém uplatňovaný na audiovizuální produkci všeobecně akceptovaný a normotvorný. Prozatím jsou existující systémy (PEGI, Kijkwijzer) spíše orientační spotřebitelskou informací, rozhodnutí je stejně vždy na rodičích a prodejcích. Děti se k "zakázanému" obsahu stejně dostanou, a ne že ne. Zakázané ovoce totiž chutná nejvíce.

Je sympatické, že Česká televize se rozhodla po létech váhání vzhledem k startu dětského kanálu přistoupit k autoregulaci a vydávat vlastní doporučení. Byť prozatím "ve zkušebním provozu". Divák – spotřebitel – koncesionář má právo na informaci o charakteru obsahu, na který se mají dívat jeho děti, u kterých je on zodpovědný za jejich výchovu. Jedinou výtkou může být, že v tuto chvíli nepřijala ČT do klasifikovaných kritérií i náboženskou / ideovou indoktrinaci, ponižování a vulgaritu – kategorie neméně nebezpečné, než fyzické násilí, strach, sexuální explicivita, alkohol či drogy. Ostatní české televize mají jen dvě možnosti. Ignorovat tento systém a důvody vysvětlit svým divákům (s pochopitelným negativním ohlasem v prostředí pedagogů i rodičů), nebo se přizpůsobit.

Je ovšem třeba, aby i RRTV jako regulátor se přestala schovávat do houštiny paragrafů, rozmělňujících judikátů a přistoupila (třeba ve spolupráci s ČT) k vydání obecných (prozatím třebas nezávazných) doporučení o sjednocení kritérií i symbolů, včetně jejich ergonomie - čitelnosti na obrazovce. Jinak se ze systému informujícího stane systém dezinformující a zbytečný. Při nejbližší novelizaci vysílacího zákona by pak měla být doporučení převedena na závazná kritéria, jejichž provádění určí vyhláška. Stát má stále odpovědnost, a ne že ne.

Volejte věštce - pořady založené na telefonátech za zvýšenou sazbu

Vilma Hušková (RRTV), Lubor Kukliš (Rada pres vysielanie a retransmisiu), Ivan Štampach (FF UP), Jiří Vedral (Ministerstvo financí)

Toto téma je též ukázkou selhání hodnotově impotentního státu, který se rozhodl, že "šmejdi" mají právo na existenci ve jménu kapitalismu a ochrana před nimi je "individuální odpovědnostní jedince". Vydělávat na nevzdělanosti a respektu k autoritě lékařů, na úzkosti z chorob, na psychosociálním diskomfortu či psychické labilitě, nabízet horoskopy či výklad karet jako návod na řešení problémů je manipulace a podvod. Doporučovat léčbu rakoviny zaříkáváním či pitím moče hraničí pak s trestným činem. Brát za takové "rady" peníze je nejen nemravné, ale i trestné. No jo, ale dokažte viníkům jejich vinu před soudem... Selhává opět stát, který má konat ve veřejném zájmu prostřednictvím policie a státních zástupců, a neodkazovat postižené a poškozené do občanskoprávního řízení.

Lhostejnost zákonodárců, soudců, státních zástupců i regulátorů k tomuto fenoménu je trestuhodným 25 let trvajícím selháním státu v celé šíři ekonomických aktivit, nejen ve vysílání. Protože horoskopy či jiné věštby na obrazovce jsou jen vrcholkem pyramidy aktivit obchodních, které využívají lidské hlouposti - prodeje zázračných kamenů, které mají "blahodárný vliv" na organismus, prodeje horoskopů, hádání z ruky, vykládání karet, věštby a prostředků "alternativní léčby" či prodeje "potravinových doplňků". To vše za nemalé peníze. Podvodné praktiky obchodníků jsou vedlejším efektem ústavní svobody víry v cokoliv. Třeba i v homeopatika, numerologii, a jiné iracionality. Podvod se stal legální obchodní aktivitou, neboť na tvorbu horoskopů můžete mít živnostenský list stejně, jako na "čištění organismu" či "fototerapii". Selhává ochrana spotřebitele, kterou má stát vykonávat.

Selhává školství, které má vzdělávat. Selhává žurnalistika, která má upozorňovat na lumpárny. Dominantní pravicově liberální ideologie "odpovědnosti jedince" a "minimalizace státu" ovšem šarlatány odmítá postihovat s ohledem na svobodu přesvědčení stejně, jako kněze rozdávající odpustky či religionisty, kteří toto třeštění legitimizují "vědeckým" výzkumem.

I když panelisté sami tušili, že to není správně, báli se to říct. Jsou součástí mainstreamu. Roli užitečného idiota této debaty navíc převzal panelista - religionosta Ivan Štampach, který nevěděl, kde se ocitl a proč. Pletl si komerční esoteriku s hermetismem, věcně nesprávný resp. značně neúplný byl i jeho historický exkurs. Navíc - pletl si studium historie těchto fenoménů s jejich aktivním praktikováním. Bádat "o" satanismu či studovat artefakty či knihy "o" "magickém myšlení" není totéž jako aktivně praktikovat či teoreticky rozvíjet satanismus či černou magii. Případně na těchto praktikách vydělávat.

Domníval jsem se, že křesťanské církve se s čarodějnictvím, okultními a magickými praktikami ve svém lůně i v současné společnosti vyrovnaly a odmítly je. Omyl. Duchařina u křesťanů bojí jako rakovina, posvěcená samotným papežem - nejen v encyklice Fides Et Ratio o vztazích mezi vírou a rozumem. VÍRA a ROZUM opravdu NEJSOU "dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy". To dá rozum... Protože to, že někdo věří v únosy mimozemšťany, ještě nepřináší důkaz o jejich existenci.

Štampach měl za své poťouchle ambivalentní vystoupení k tématu věštců dostat od spolku Sisyfos Bludný balvan, ne-li od soudu roční podmínku za klamání spotřebitele. Ve Francii existuje státní orgán pro potírání podvodníků jako pobočka ministerstva hospodářství. Jmenuje se. Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž, spotřebu a potlačování podvodů. Inspirativní.

Na tomto místě je třeba pochválit Českou televizi. I když existuje nemálo jejích redaktorek ČT, které esoterickým blábolům ve svém soukromí podléhají v podobě až směšné, je potěšitelné, že Česká televize se oficiálně zdržuje propagace těchto podvodníků. Věštby neřadí do sféry veřejné služby.

Až na několik málo vysmívaných výjimek, většinou z pořadu "pro ženy" dramaturgyně Darji Macákové s příznačným názvem "Sama doma". Slepičí redakce tohoto pořadu se nechává mnohdy popkulturně unášet zdánlivě neškodnou blábolivostí, aniž by si uvědomila, že i její "neškodné" pořady jsou normotvorné. Najdete zde proto feng šuej, reiki, aromaterapii, biofeedback, kineziologii One Brain i pozitivní energii barev, léčitele a občas i kartářky. Vedle lékařů a vědců. Dozvíte se, že " auru a to co se v ní děje, je potřeba déle studovat" (šarlatánka Martina Hrdličková, 17. března 2014). Ještěže do studia Sama doma pozvou občas i potírače šarlatánství jako například Mgr. Jan Štolla z ministerstva zdravotnictví (9. června 2014). Škoda jen, že ne častěji.

ČT kdysi dostala cenu Bludný balvan za "přínos k matení veřejnosti a rozvoj blátivého myšlení" za pořad Detektor producenta Petra Vachlera, který vzápětí z obrazovek zmizel a tak šla do sebe. Kartářka se ovšem ve vysílání ČT objevila i v cyklu Za zrcadlem. Tentokrát jako "životní příběh". Prostě píárko. Ale i ve zpravodajské ČT24 naleznete občas (jako například 22. září 2014) znalostní perly:

Moderátorka: "Proč meteorologický podzim počítáte od 1. září?" Meteoroložka: "Protože září, říjen, listopad jsou podzimní měsíce." Že podzim začíná podzimní rovnodenností, už redaktorka z výuky na základní škole zapomněla. A meteoroložka také. Výrokovou logiku "podzim je podzim proto, že je podzim" pomiňme. A to, že žádný "meteorologický" podzim neexistuje, také.

Do nedávného "boje o Hrad" se přihlásila i "léčitelka", kartářka a "vědma" Jana Lysoňková. Chtěla být prezidentkou. No tak co chcete po redaktorkách televize?

Média a politika

Petr Dvořák (ředitel ČT), Jiří Mejstřík (ředitel Centra výroby ČRo), Ivan Langer (CEVRO), Tomáš Trampota (FSV UK), Milan Kruml (analytik ČT), moderátor a glosátor Jakub Železný (ČT)

Jsem rád, že generální ředitel České televize Petr Dvořák dokázal v hlavním bloku konference systematicky analyzovat marketingovou strategii Věcí veřejných způsobem, který samozřejmě je možné použít i na vznik a aktuální chování hnutí ANO. Odvážný krok. "Mediálně kapitalistická pyramida" s Radkem Johnem na špičce možná vejde svou výstižností do učebnic politologie a politického marketingu. Já s ní určitě své studenty seznámím.

Doufám, že redaktoři zpravodajství a publicistiky České televize budou vnímat emancipační krok svého generálního ředitele jako první krok k objektivitě nazírání na politickou scénu a vyváženosti v prezentaci jejích aktérů a názorů jednotlivých stran. Padni komu padni. Pak by se Česká televize zasloužila o renesanci politiky jako soupeření myšlenek, a její redakce zpravodajství a publicistiky by nevítězila v okresním kole soutěže marketingových stratégů O nejvymytější mozek voliče.

Nicméně jsem rád, že Petr Dvořák nehájil ranní pořad Studio 6 z 18. 9. 2014, ve kterém zaznělo (34:28 až 34:36), že 2. světová válka v roce 1939 začala, když ruská armáda přepadla Polsko. „Polsko si připomíná sedmdesátpět let od ruské invaze. Akce, která se odehrála 17. září 1939, zahájila druhou světovou válku v Evropě“, pravila tehdy moderátorka. Zpravodajský náskok do nového dne. Ranní infoservis ČT. Brrr.

Ruská armáda v roce 1939 neexistovala, zato existovala Dělnicko-rolnická rudá armáda. 2. světová válka začala realizací nacistického plánu Fall Weiss – přepadením Polska Německem 1. září 1939. I tesař se utne, ovšem měl by z toho vyvodit poučení. Třeba se jít podívat na pomník rudoarmějcům u Hlavního nádraží v Praze. Což se dosud v ČT neděje. Zesnulý generální ředitel ČRo Václav Kasík říkával, že zaměstnanec média veřejné služby musí mít "znalostní převis", aby svou práci mohl dělat.

Jiří Mejstřík z ČRo žvanil nesmysly a zasněně vzpomínal na sametovou minulost jako strejc u piva. Nutno uvést na pravou míru zejména jeho výrok, že společenské organizace navrhovaly kandidáty do Rad už od plyšáku. Nikoliv. Návrh zákona 484/1991 Sb. z pera České národní rady chtěl, aby kandidáty do dozorčího orgánu navrhovala přímo vláda. Doslovné znění §4 odst. 1 původního návrhu zákona (parlamentní tisk 421) zní: "Členy Rady, včetně jejího předsedy, jmenuje a odvolává na návrh vlády České republiky předsednictvo České národní rady"

Tomuto předsednictvu měla být Rada též odpovědna. V důvodové zprávě předkladatelé k §4 říkají:

"S ohledem na postulovanou nezávislost Českého rozhlasu na státních orgánech je Český rozhlas pojat jako samosprávný právní subjekt, jehož nejvyšší orgán je přímo závislý toliko na předsednictvu zákonodárného sboru České republiky. Osnova předpokládá rozšířit kreační pravomoc předsednictva ČNR o členy Rady Českého rozhlasu. S přihlédnutím k mnohosti úkolů, které bude Rada plnit, je členství v Radě pojato jako veřejná funkce, k jejímuž výkonu bude člen Rady dlouhodobě uvolněn."

Nakonec tehdejší Parlament rozhodl jinak. Členy Rady bude volit ČNR celá tak, "aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy" (§4 odst. 1 výsledného zákona 484/1991 Sb. v původním znění) a celé České národní radě měla být odpovědna (§4 odst. 3 výsledného zákona 484/1991 Sb. v původním znění).

Důležité je v rámci objektivity i historické paměti připomenout, jak zákonodárce odůvodnil možný střet zájmů členů rady v §5 :

"V zájmu nezávislosti Českého rozhlasu se upravuje inkompatibilita se členstvím v orgánu, který členy Rady jmenuje a s některými funkcemi v orgánech moci výkonné. V zájmu objektivní a nestranné činnosti Českého rozhlasu a Rady Českého rozhlasu jako jeho nejvyššího orgánu se zakazuje, aby člen rady zastával jakékoliv parciální zájmy, které by mohly ohrožovat jeho nestrannost, především v soukromoprávním sektoru rozhlasového vysílání. S ohledem na nebezpečí stranického partikularismu a politizaci Rady se jejím členům zakazuje, aby reprezentovali politické zájmy a přirozeně nesmějí zastupovat ani zájmy obchodní, jejichž prosazováním se zpochybňuje objektivita rozhodování. Půjde především o obchodní zájmy v oblasti vlastního rozhlasového vysílání, současně však i o zájmy v oblasti výroby technických zařízení pro toto vysílání atp. Nastíněný veřejný zájem na nestrannosti členů Rady vede k tomu, že předmětný zákaz dopadá i na osoby členu Rady blízké."

Podepsán předseda vlády České republiky JUDr. Petr Pithart a tehdejší ministr kultury České republiky PhDr. Milan Uhde. Ten byl později členem Rady ČRo a předsedou Rady ČT. To by bývala byla důležitá zpráva pro předsedu nynějšího volebního výboru, poslance Martina Komárka (ANO), který ovšem chyběl. Prý nekecá, maká. A tak nejspíš Bělobrádkův radní Ivan Vodochodský z Rady ČRo, který je v konfliktu zájmů, neb je zastupitel, bude dál radním.

Společenské organizace (spolky chovatelů králíků) jako navrhovatel se dostaly do zákona až zákonem 192/2002 Sb. (tisk 976) z 9. 4. 2002 vložením nového znění odst. 2 do §4.. Novela vznikla až po parlamentním vyřešení "televizní krize" jako jeden z jejích důsledků. Měkká snaha po "depolitizaci". Vím to, neboť formulaci §§ 4 (navrhovatelé) a 5 (zpřísnění konfliktu zájmů) jsem pro poslance Miloslava Kučeru (ČSSD) připravoval já sám. V lednu 2001. Navrhovatelem vládního návrhu byl pak ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD) v červnu 2001.

V odůvodnění tisku 976/0 navrhovatel psal: "Tato změna sleduje posílení veřejného aspektu kontroly veřejnoprávního média a je v souladu s Doporučením Rady Evropy č. R(96)10 k zárukám nezávislosti veřejnoprávního vysílání, jež deklaruje, že členové dozorčích orgánů mají zastupovat obecné zájmy společnosti a mají být jmenováni otevřeným a pluralistickým způsobem."

Jsem tomu dnes rád, neb chovatelé králíků uklidnili veřejnost a chovají se předvídavě. Jsem tomu rád, i když neprošel návrh současného rozšíření počtu radních na 15 stejně, jako u televize. Rozhlas byl naznán sněmovnou menším a problémy v něm jednoduššími... Že je to omyl, se ukázalo později. Rozhlas má dnes 9 radních, ovšem počet stanic vzrostl závratně. Košatost jeho regionální struktury a množství speciálních stanic z něj dělá daleko složitější organismus. K řízení i kontrole. Kudy z něj dnes tečou peníze a kam, Rada neví. Bohužel neví ani to, že to neví.

Dalším z řečníků panelu Média a politika byl politik ODS Ivan Langer. Deklarován jako zástupce CEVRO institutu, vysoké školy ODS. Břitkost vtipu mu nechyběla, s akademickou vzdělaností už je to horší... Jím vytvořený termín "mediální agrokomplex" nenechával nikoho na pochybách, proti komu je určen jeho příspěvek. To, že bývalý novinář a pozdější zaměstnanec tohoto agrokomplexu je dnes předsedou výboru, určeného mimo jiné ke kontrole médií veřejné služby, je tristní stav, který ovšem vyplývá z politického selhání tradičních stran, ODS nevyjímaje. To ovšem Langer neřekl. Jen tak se populisté mohli dostat bez jakékoliv politické zkušenosti do Sněmovny pod hloupoučce chytlavým heslem Ano, bude líp. Přiznám se, - a v diskuzi jsem to řekl nahlas -, že mi nevadí zaměstnanci agrokomplexu, protože vím, že jsou to zaměstnanci agrokomplexu. Daleko víc mi v médiích vadí zaměstnanci jiných komplexů, o kterých to není tak zřejmé. Vadí mi žoldáci ekonomických i politických uskupení, placení i dobrovolní ideoví spolupracovníci politických stran a ekonomických lobby. V médiích i v politice. Vadí mi prodejní novináři stejně, jako mi vadí prodejní politici. Vadí mi profesionální propagandisté, tvářící se jako o své pravdě přesvědčení komentátoři. Vadí mi novináři, kteří tvrdí, že jsou nestranní, ale frekvenční analýza jejich textů dává tušit, komu straní - bez ohledu na realitu. Vadí mi žurnalisté, kteří utajeně spolupracují s policií či tajnými službami. Vadí mi reportéři, kteří provozují embeded žurnalistiku v obrněných džípech armády a úkoluje je tiskové oddělení ministerstva obrany či vojenská rozvědka. Martin Komárek mi nevadí, protože je tak hloupý, že si ani nepřečetl zákon, aby věděl, že mu opravdu není generální ředitel ČT odpovědný a nemusí se dostavit do Sněmovny, aby mu skládal účty. Udělal ze sebe veřejně hlupáka. Ovšem vadí mi politik Langer, který si myslí, že politika je tu od toho, aby mohl uchvátit moc. Ne, politika je tu od co nejkvalitnější správy věcí veřejných – polis. V zájmu blaha lidu. Blaho lidu ať je nejvyšším zákonem. Prohlásil Marcus Tullius Cicero a Ivan Langer platnost tohoto imperativu popírá. Co učí studenty na VUMLu ODS, není mi známo. Stultitia excusationem non habet.

Politická reklama

Milan Bouška (RRTV), Pavel Brabec (AČRA), Markéta Havlová (ČT), Jan Křeček (FSV UK), Daniel Sedláček (MMS), Jan Tuček (ředitel STEM/MARK), moderátorka Helena Šulcová (ČRo)

Reklamní sítě a komerční televize mají představu o umožnění neomezené komerční politické reklamy. Představa je to lákavá a přitom šílená. Nejen že by nebyla dodržena ústavní zásada rovnosti v politické soutěži. Nastala by vysilující spirála zvyšujících se cen volebních spotů, přeplácení konkurentů... Nastala by soutěž mediálních a reklamních agentur a ideamakerů namísto soutěže politických subjektů. Každé dva roky.

Politická reklama je prozatím v české legislativě, stejně jako ve většině evropských zemí, zakázaná. Nicméně českým politickým stranám není zakázáno vlastnictví médií - televizí a rádií. Vlastnit mohou i média tisková. Šanci má tedy nejen Babiš a jeho "mediální agrokomplex", ale i politické strany. KSČM už to kdysi zkusila a pořídila si rádio. Vydrželo jí několik let a skončilo na úbytě. Komunisté mají i deník Haló noviny. Kupuje si ho slabých deset tisíc čtenářů. Partaj na jeho ztrátový provoz doplácí miliony ročně. Pravděpodobnost diskvalifikace či bankrotu stran, které se do vysilující bitvy o mediální prostor pustí, je varováním.

Česká televize jako médium veřejné služby, by měla být hlavním prostředím pro udržení nezúčatněnosti na politickém kolbišti a mediální rovnosti šancí při oslovení voličů. Ústavními zásadami volebního práva je všeobecnost, rovnost a přímost. Rovnost je principem, podle kterého má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná. Česká televize má podle zákona být zdrojem informací, přispívat k vytváření prostoru svobody slova, myšlení a tvorby, protože jen v něm může vyrůstat demokracie. Jejím stěžejním úkolem je zprostředkovávat informace ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech, poskytovat voličům – občanům –koncesionářům objektivní a vyvážené informace důležité pro jejich všestrannou orientaci a svobodné utváření názorů.

Princip vyváženosti v podobě "odstupňované" rovnosti ovšem narušuje ústavně deklarovanou rovnost přístupu v politické soutěži před volbami. ČT by proto měla ve speciálních předvolebních pořadech mimo běžné zpravodajství namísto "odstupňované" rovnosti uplatňovat daleko více faktickou rovnost (stejně jako je tomu u zákonem vyhrazeného bezplatně poskytnutého vysílacího času pro kandidující politické strany – všem stejně: velkým i malým) a umožnit stejný čas pro konfrontaci idejí všem kandidujícím politickým subjektům. I když samostatně rozhoduje o výrobě a vysílání zpravodajských a publicistických pořadů, včetně toho, v jakém rozsahu bude informovat o kandidátech. Prozatím se vyváženost v ČT posuzuje "odstupňovaně" podle váhy jednotlivých politických stran ve společnosti, odvozené především z výsledků předchozích voleb a předvolebních průzkumů. Ale co strany, u nichž se průzkumy ukazují naprosto nespolehlivé? Proč se nemůže u televizní obrazovky na stejný čas v redakcí moderované diskuzi střetnout každá politická strana s každou, které zákon umožní zapsat se k volbám? Malá s velkou, silná se slabou? Proč nelze konfrontovat ideje malých stran s těmi zavedenými? Nedávná minulost ukázala, že voliči dokáží zavedenou stranu potrestat a volit neznámé. ODS propadla a do sněmovny se dostaly Věci veřejné. Jestli to byl dobře či špatně, není podstatné, důležité je jen to, že vůle voliče byla naplněna. Není zachování principu demokracie při politické soutěži důležitější, než zachování vysílacího schématu, zvláště, když má ČT specializovaný zpravodajsko-publicistický program ČT24? I proto bylo "velmi zvláštní" vystoupení právničky ČT Markéty Havlové, která na úvod svého příspěvku v Telči sdělila, že ač z ČT, nereprezentuje názor ČT, a pak horovala za uvolnění politické reklamy v elektronických médiích s mnohdy demagogickými argumenty. V příkrém rozporu s logikou veřejné služby. Je prodaná nebo koupená? Těžko říct.

Kauza Vodňanského kuřete a její mediálně právní analýza, provedená RRTV, ukázala, že kreativita v politické reklamě má jen málo mezí a zákon nikdy nemůže postihnout vše. Legalizovaná politická reklama ovšem do principů rovnosti šancí vsune zásadní majetkový census. Mediální prostor není zadarmo. Chceme proměnit politiku pouze v souboj miliardářů a pečených kuřat? Samozřejmou výhodu budou mít strany se silným kapitálovým zázemím. Buď vlastním, jak to ukázal Babiš a Bárta, nebo cizím. Strany levice, které reprezentují mnohdy zájmy chudých a stojí mnohdy proti zájmům kapitálu, budou trvale znevýhodněny. Žádný podnikatel "nedá slevu zadarmo", tím méně při sponzorském příspěvku partaji. Čím se zaváží strany svým investorům jen proto, aby se vzápětí nechaly peníze vzít kartelem reklamních agentur a komerčních médií? Vzniká zásadní otázka, zda budou o podobě české politické scény rozhodovat ideje politických stran, nebo ideamakeři jako Babišův Marek Prchal či Topolánkův Dalík.

A zda voliči budou ještě volit politiky a politiku, nebo volbami hodnotit reklamní kampaně, financované muži v pozadí.

Autor byl v letech 2000-2013 spoluautorem či inspirátorem řady pozměňovacích návrhů mediálních právních předpisů, spolupracoval na koncepci digitalizace DVB-T a vzniku multiplexu veřejné služby, tři roky byl členem Rady ČRo. Nyní se věnuje mimo jiné digitalizaci rozhlasového vysílání DAB+ a změně digitálního televizního prostředí na standard DVB-T2.