Na okraj kolapsu blízkovýchodního mírového procesu

27. 9. 2014 / Karel Dolejší

Palestinsko-izraelský konflikt byl velmi dlouho vnímán coby hlavní téma blízkovýchodní politiky, k němuž se prakticky všechna ostatní témata nějakým způsobem vztahují. Tak byl tento konflikt chápán také americkým ministerstvem zahraničí, jehož dosluhující podnájemník John Kerry si vytyčil jako osobní cíl "vyřešit" jej v trojstranných rozhovorech.

Mnozí Kerrymu od počátku předpovídali neúspěch, který byl nyní otevřeně vyhlášen z tribuny OSN - a není těžké vidět, kde se tato skepse vzala. Pravicová izraelská vláda s účastí ultranacionalistů nemá zájem se s Palestinci na čemkoliv domluvit, hraje o čas a pod pláštíkem jednání zabírá další a další palestinskou půdu. Z druhé strany pro kteréhokoliv amerického politika je velice těžké jít proti lobbistické organizaci AIPAC a vyvinout na Izrael skutečný tlak. Za těchto okolností Kerry nikdy nemohl donutit Izrael k uzavření rozumné dohody s Palestinci, kterou si Benjamin Netanjahu nepřeje. Méně diplomaticky se vyjadřující pozorovatel by taková jednání mohl označit za šaškárnu.

Abbásovým pátečním projevem se uzavírá historie více jak dvě dekády trvajících jednání o mírovém řešení palestinsko-izraelského sporu. Tato historie nevedla k řešení - a to znamená selhání nejen Kerryho osobně, ale také modelu blízkovýchodní politiky, v němž USA od Camp Davidu figurovaly coby hlavní zprostředkovatel a garant. Éra vyvolaná v život Sadatovým odklonem od Moskvy v první polovině 70. let končí. Co přijde po ní, je těžké předpovědět.

Co se týče Palestinců a jmenovitě samotného Abbáse, je třeba říci, že si nevybral příliš vhodný čas ani způsob, jak se distancovat od zamrzlých jednání. Právě nyní téměř nikdo nepovažuje za hlavní problém Blízkého východu okupaci palestinských území, protože na prvním místě je "Islámský stát". Kromě toho Abbás uzavřel kompromis s islámským hnutím Hamas v Gaze, což ho v mezinárodním měřítku dosti zatěžuje. "Islámský stát" a Hamas mnozí považují za dva nepříliš odlišné projevy islámského radikalismu, což je dost zjednodušený pohled, nicméně nepostrádá tak úplně reálný základ. Během jednání o diplomatické podpoře palestinské nezávislosti se tak pro Abbáse aliance s Hamasem stane koulí na noze. Nezíská tolik příznivců, kolik by mohl.

Vliv USA na Izrael je pozoruhodně malý, zejména uvážíme-li výši každoroční vojenské pomoci, ale přece je stále ještě mnohem větší než vliv OSN. Rezoluce světové organizace Izrael dlouhodobě naprosto rutinně ignoruje, s víceméně mizivými následky. Pokud se tedy Palestinci domnívají, že se něčeho domohou prostřednictvím OSN, mohou se také velmi ošklivě zklamat.

Kromě toho měl Abbás logicky udělat vše proto, aby Černý Petr za ztroskotání mírového procesu zůstal zcela nepochybně v ruce Netanjahuovi, případně alespoň aby nemohl být sám jasně označen za toho, kdo jednání ukončil. Jenže on se místo toho fakticky sám přihlásil k ukončení rozhovorů. Tím také mimochodem odrovnal příznivce jednání v samotném Izraeli.

Jednání tedy jsou prohlášena za skončená, nová podle navrhované arabské rezoluce nejspíše ani nezačnou - a mezitím poběží jakási neoficiální lhůta pro vyhlášení palestinského státu zmíněná Hanan Ašrávíovou. Není těžké uhodnout, že poroste tlak na jednostranné vyhlášení nezávislého palestinského státu, zatímco na izraelské straně zase tlak na to, aby se takovému scénáři za každou cenu zabránilo. Z toho nekouká nic dobrého a poměr sil v případném násilném střetu je zřejmý. Abbás teď mluví o genocidě; ta ale nakonec skutečně ještě může přijít. Pachatelé by pak vykřikovali hesla o islamismu, snaze zničit Izrael, jednostranně ukončených jednáních a neexistenci věrohodného partnera na palestinské straně. A Palestinci už nemohou své výrazové prostředky nikam posunout, tedy neřekli by nic nového.

Palestinci si sami nezávislost na Izraeli vojensky nevybojují a prostřednictvím OSN jí také sotva dosáhnou.

Když jsem během letošní války v Gaze napsal, že by bylo snad lepší vrátit Gazu dočasně pod egyptskou správu, byl jsem napaden coby údajný zpátečnický sabotér palestinské nezávislosti.

Stále si však nemyslím, že by zmíněná varianta mohla být horší než to, k čemu se nyní schyluje.

0
Vytisknout
3710

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2014