Prznitelé teorie pracovní hodnoty

26. 8. 2014 / Josef Heller

Hodlám udělat něco pro to, abych si ocenění Martina Hekrdly zasloužil. A tím něčím bude připomínka velké křivdy, které se intelektuálové v dlouhém období od jeho smrti až do současnosti dopustili na Karlu Marxovi. V památné předmluvě k 1. dílu Kapitálu si Karel Marx ironicky postěžoval na nevrlé, arogantní a zcela tuctové epigony, kteří udávali tón v tehdejším vzdělaném Německu a kteří asi libovali v tom, že nakládali s Hegelem jako za Lessingových dob Moses Mendelssohn se Spinozou, totiž jako s „mrtvým psem“.

Kdyby tak velký Karel tušil, jak aktuálně budou jeho slova znít v průběhu dlouhého období po pádu prvního historického pokusu o socialismus do dneška, jenomže .... roli „mrtvého psa“ převezme on sám, ostatní zakladatelé marxismu, B. Engels a V. I. Lenin i všichni další autoři, kteří zůstali myšlenkové koncepci klasiků věrni a nepokoušeli se ho „tvořivě“ rozvíjet způsobem, při kterém z něj vypouštěli jeden úhelný kámen za druhým a naopak do něj vnášeli prvky, za které by je Marx asi okamžitě fyzicky ztrestal, kdyby žil.

Omluvou pro tyto intelektuály nemůže být fakt, že jim značně nahrál krach prvního historického pokusu o nekapitalistickou alternativu – protosocialismu, který jen umocnil cílenou ofenzívu aparátů majetných elit, zejména jejich neoliberálních a postmoderních misionářů, proti marxismu a umocnil taky dezorientaci intelektuálů Obzvláště velkou křivdou bylo znectění a falzifikování jednoho z nejúhelnějšího kamenů Marxovy koncepce – a to je jeho pojetí teorie pracovní hodnoty (TPH) a z něj vycházející teorie nadhodnoty.

Byl to rusko-německý ekonom Ladislaus von Bortkiewicz (1868-1931), který zasadil Marxově pojetí TPH zásadní ránu vyvoláním tzv. transformačního problému, který pak měl široké konotace. Po Marxově smrti, ještě i za Engelsova života, trápil totiž řadu soudobých ekonomů, kteří alespoň zavadili o Marxe a jeho Kapitál, zdánlivě neřešitelný problém, způsobený ovšem jen jejich neschopností porozumět náročné Marxově logice a abstrakci. Marx totiž při analýze kapitalismu volné soutěže odhalil proces transformace hodnot výrobků jednotlivých kapitalistů do podoby výrobních cen zahrnujících cenu nákladů (věcných i mzdových) plus jednotnou průměrnou procentní přirážku podle velikosti vloženého kapitálu – všeobecnou míru zisku. Ti, kdo chápali Marxův (a jeho předchůdců) poznatek, že hodnota je vytvářena prací chápanou jako práce abstraktní, bezrozdílná, bez ohledu na konkrétní podobu a měřitelnou pracovní dobou, prvoplánově a primitivně, poukazovali ihned na fakt, že Marx má sice pravdu s tím průměrným ziskem, který se v realitě vytváří podle velikosti kapitálu, a to bez ohledu na to, jestli v nákladech je právě hodnototvorná živá práce zastoupena více či méně, ale že tím taky pochovává své vlastní pojetí existence hodnoty a nadhodnoty tvořené prací. Bortkiewicz k tomu ještě přidal nařčení, že Marx při přepočtu hodnot na výrobní cenu nevzal v úvahu údajnou transformaci hodnoty věcného – konstantního kapitálu a kapitálu vynaloženého na mzdy (variabilního). Dokazoval to složitými matematickými výpočty. Podařilo se mu všechno tak zamlžit a zamotat, že se v tom už nikdo nevyznal a hlavně se ztratila vazba mezi pracovní sílou a jí vytvářenou nadhodnotou a jako činitelé vytvářející cenu pro směnu byly vytaženy vedle sebe rovnoprávné faktory – půda, živá práce a věcní činitelé. Na celkem ještě umírněnou falzifikaci Bortkiewicze navázali jiní, dokonce i upřímně cítící marxisté (Paul Sweezy apod.) a dlouholetý problém s úspěchem využívaný stoupenci subjektivistického pojetí směny na trhu a nejnověji neoliberalismem, byl na světě. Od něj se odvinulo mnoho učených tahanic o rozporu mezi I. svazkem Kapitálu a prvním dílem III. svazku téhož díla.

Nikdo (kromě sem tam různých marginálů) přitom nezapochyboval o korektnosti výpočtu Bortkiewicze a správnosti jeho zadávání výchozích předpokladů pro soustavy rovnic usvědčřujících Marxe ze špatného přepočtu hodnot na výrobní cenu. Kupodivu toho v této oblasti na obranu Marxe neudělala mnoho ani oficiální teorie za protosocialismu, oficiální výuka marxismu tento problém spíše tajila. Ovšem – tohle píšu s výhradou, že myslím tu výuku, kterou jsem do sebe sál v době studia i potom za normalizace a dále. S velkou hanbou přiznávám, že o existenci transformačního problému jsem se dozvěděl až po listopadu- klidně přijmu všechny výtky, že za to nemohl režim a oficiální teorie, ale jen a jen moje neznalost, a to, že jsem se zabýval jinými problémy. Ať tak či tak – pro probuzení zájmu jsem se snažil nalézt literaturu k problému a mnoho úspěchů jsem v tom neměl – až na literaturu německou.

Tak jsme se nakonec s Neužilem pokusili Bortkiewiczův výklad přezkoumat, i přes to, že nejsme matematiky. S překvapením jsme však z¨jistili, že jimi ani být nemusíme, protože celá Borkiewiczova konstrukce, později různě převracená a obracená Morishimou, Sweezym, Sraffou apod. (o současnících raději nemluvě) je zcela zbytečný konstrukt vyplývající z nesprávného výchozího zadání, ba přímo podvodu na čtenářích (nechci osočovat starouška Ladislause von atd., že to bylo vědomé – ne, on jen prostě nedovedl proniknout do Marxovy logiky a podvědomě nahrazoval jeho logiku logikou vlastní). Protože už jistě unavuji čtenáře dost – navnadím je jen náznakem argumentu a skončím.

Bortkiewicz totiž celý svůj výpočet založil na rovnicích rovnováhy tří skupin společenské výroby – výroby strojů, výroby spotřebních předmětů pro zaměstnance a výroby luxusních předmětů pro buržoazní konzumenty nadhodnoty, jinými slovy zkombinoval zcela nepřípustně prvky logiky výkladu jednoho problému v I. díle Kapitálu (výklad TPH a nadhodnoty) a prvky výkladu v II. díle Kapitálu (rovnováha odvětví za kapitalismu). Teorie hodnoty a nadhodnoty nemá nic společného s úvahami o rovnováze či spíše notorické nerovnováze odvětví a takto vypočtené transformační koeficienty jsou prostě a jednoduše hausnumera. Těch nekorektností bylo více – i ve výkladu teorie rovnováhy ve II. díle Kapitálu i potom ve III/1 díle, kde byla vykládána teorie transformace na výrobní cenu. Marx vůbec nemluví o třech výrobních odvětvích, ale jen o dvou – výrobě výrobních prostředků a výrobě spotřebních předmětů. Zcela se ignoruje fakt, že Marx při výkladu transformace počítal i s převodními cenovými koeficienty u konstantního a variabilního kapitálu, jen je prostě pracovně chápal jako rovné nule. Atd. atd. Takže při pečlivém prozkoumání těch závěrů „prznitelů“ Marxe, na které dnes přísahá ve svém povrchním, ale o to autoritativnějším, výkladu např. Robert Holman, zjistíme, že všechny tyto závěry jsou podmíněny zmíněnými nekorektnostmi, po jejichž odvržení prostě neplatí.

A co je asi naším nejdůležitějším zjištěním, je fakt, že základem všech dezinterpretací je pojímání hodnoty a nadhodnoty jako jakýchsi energetických či pouze látkových substancí, jejichž velikost lze posoudit např. z fyzikálních charakteristik příslušných užitných hodnot zboží. Ve skutečnosti je to ovšem pouze vztah daný vlastnictvím výrobních prostředků v daném systému, jistá ve společnosti vládnoucí elitou vynucená a všeobecně přijímaná „dohoda“ o tom, jaká hodnota bude jednotlivému zboží přiřčena, zejména jak bude produkce zboží oznámkována tak, aby skuteční producenti – zaměstnanci dostali jen její část ve formě mzdy – hodnoty a ceny pracovní síly a zbytek – nadhodnota jako oprávněný zisk tekl do kapes velkých vlastníků. Podle našeho názoru to možná Marx nevysvětlil zcela jasně, ale chápal to tak, na rozdíl od všech svých vylepšovatelů“ či „prznitelů“

Argumentací pro v názvu článku naznačenou aktuálnost očištění Marxe a spol. a rehabilitace TPH a teorie nadhodnoty ve světě globálního kapitálu se složitě propletenými a maskovaným superzisky, a proti jen zdánlivé neaktuálnosti problému nebudeme urážet soudnost čtenářské obce Britských listů.

Kdo má zájem na podrobnější a od odkazy opřenou teoretickou argumentaci, může se s mým a Neužilovým přístupem na obranu TPH seznámit ZDE

0
Vytisknout
2927

Diskuse

Obsah vydání | 28. 8. 2014