Od soudu v Kyjevě až k Rusku

28. 8. 2014 / Čestmír Kubát

Ve dnech 24. 07. a 14. 08. 2014 jsem měl tu čest se jako právní zástupce Komunistické strany Ukrajiny (dále KSU), zaregistrované Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny dne 05. 10. 1993, účastnit dvou jednání v řízení o zákazu její činnosti před Okružním správním soudem v Kyjevě na základě žaloby Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny a Státní registrační služby Ukrajiny (dále žalobci).

K žalobě

Popud k vypracování žaloby dal Alexandr Turčinov -- bývalý komsomolský funkcionář, po protiústavním převratu v režii Spojených států nelegitimně zastupující prezidenta (Janukoviče), nyní mluvčí a předsedající parlamentu. Právní argumentace žaloby odhaluje základní neznalosti autorů a skutkově si vypomáhá vytrháváním z kontextu citací představitelů a členů KSU a následným překrucováním smyslu jejich výroků.

Ruslan Bortnik, ředitel Ukrajinského institutu analýzy a managementu politiky, dokonce míní, že žaloba je krajně negramotně sepsána proto, aby nebyla úspěšná ZDE. Podle krátkozraké české zkušenosti to ovšem v praxi není nutně na překážku. Rozhodující je politická vůle dosáhnout předem stanovený cíl. Třeba trestní politické procesy konstruované zvláště k tomu účelu zřízeným Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunizmu (dále ÚDV) jsou postaveny na závěru vylhaném českým Ústavním soudem, že v daných případech lze obejít absolutní zákaz zpětné účinnosti trestního práva, zakotvený v čl. 40/6 Listiny základních práv a svobod. V této otázce v České republice právo podlehlo politice a státní moc zaujala pozici kolektivního pokrytectví.

Tak hned 1. část žalobních výtek je věnována činnosti představitelů a členů KSU směřující k narušení suverenity a územní celistvosti Ukrajiny, což je sám o sobě důvod k zákazu strany přímo uvedený v zákoně o politických stranách. KSU se přikládá k tíži, že všech dvaatřicet poslanců frakce (klubu) KSU se dne 11. 03. 2014 neúčastnilo hlasování o návrhu usnesení Nejvyšší rady Ukrajiny (parlamentu) o zrušení referenda, chystaného tehdy na Krymu. Doslova se k tomu uvádí, že KSU svým "mlčenlivým souhlasem" podporovala narušení územní celistvosti a suverenity Ukrajiny Ruskou federací. Na první pohled je zjevné, že autoři nerozlišují mezi parlamentní frakcí a stranou a už vůbec nechápou ústavní konstrukci institutu poslance.

Podle čl. 80 Ústavy Ukrajiny je poslanec nedotknutelný a nenese právní odpovědnost za výsledky hlasování či projevy v parlamentu a jeho orgánech (vyjma urážky a pomluvy).

Podle čl. 84 Ústavy Ukrajiny hlasuje poslanec na zasedání Nejvyšší rady osobně. Mandát poslance je tedy nepřenosný, stejně jako neexistující odpovědnost s ním protiústavně spojovaná. Skutkově stačí uvést, že federalismus se v žalobě účelově zaměňuje se separatismem, nebo že projevy jednotlivců či prohlášení některých místních orgánů se nelogicky přičítají straně jako celku.

Takhle právně nejapné a skutkově vylhané či nelogické jsou i další části výtek - odůvodnění žaloby. Součástí žaloby jsou i důkazní návrhy, mezi nimiž zaujme specialita - lingvistické posudky na citáty, které jsou KSU kladeny k tíži.

Posudek má prokázat, že autor citátu měl na mysli to, co se KSU v žalobě vyčítá, tedy, že pokud třeba hovořil o federalismu, podporoval separatismus. Lingvistický posudek na smysl textu v jazyce soudu je však pojmově vyloučen.

Pokud bychom vyšli z předpokladu, že si lidé v jazyce soudu nerozumí, pak by se řízení vůbec nemohlo konat a samo meritorní rozhodnutí soudu by pak podléhalo výkladu jakési lingvistické autority, která by tak stála nad soudní mocí. Soudní znalci jsou však jmenováni žalobcem (ministerstvem spravedlnosti). Jsou na něm závislí, a to je ten důvod.

Zdá se, že žalobci splnili politický úkol podat žalobu a spoléhají na starou známou pravdu, že "každá vláda má své nezávislé soudy". V tomto ohledu neponechávají nic náhodě a sázejí na politický tlak i fyzické násilí. Soud má jen legitimizovat předem učiněné rozhodnutí.

Žaloba a určující část hromadných sdělovacích prostředků ulpívají na povrchu věcí a připisují separatismus těm, kteří ve skutečnosti působí pro jediný možný způsob zachování jednotné (nikoli nutně unitární) Ukrajiny. Skutečnou příčinou hrozby rozpadu Ukrajiny je však nelegitimní vývoj počínající protiústavním převratem proti prezidentovi (Janukovičovi), který nesouhlasil s nevýhodnou změnou zahraničněpolitické a ekonomické orientace Ukrajiny, s následnou fašizací společnosti a státu, a svévolné vnucování vůle Kyjeva Východu až do vyvolání občanské války za použití armády proti vlastním občanům. To vše v cizích, zejména amerických zájmech. Obávám se však, že současná nelegitimní kolaborantská moc svou nelidskostí způsobila, že již není cesty zpátky.

Fašisté u soudu

Jedná se o velmi formalizované rozfázované řízení a první dvě jednání se věnovala zejména navrhování a připuštění vedlejších účastníků do řízení (dalších politických parlamentních stran, státních orgánů, občanských sdružení i občanů na straně žalobců a občanů, zvláště poslanců parlamentu na straně KSU) a navrhováním a připuštěním důkazů, které se v řízení ještě budou provádět. Průběh prvního jednání je velmi věrně popsán v reportáži ZDE .

Počet právních zástupců v řízení zákon nijak neomezuje. Na první jednání nás tak bylo za KSU k deseti, vynikající ukrajinští právníci (alespoň ti, se kterými jsem měl možnost se seznámit a o případu pohovořit), prof. veřejného práva Georgios Katrougalos z Řecka, poslanec Evropského parlamentu (SYRIZA, GUE/NGL) a já.

Na dvůr soudního bloku jsme se sešli s předstihem, byl tam jen autobus policistů a novináři. Záhy k soudu zamířil šik mladých mužů s odhodlanými výrazy ve tvářích. Vedl je poslanec a šéf Radikální strany Olega Ljaška, sám Oleg Ljaško. Sbíhali se k němu novináři a on, aniž by zastavoval, jim odpovídal stručně a jasně. Jeho strana pak byla připuštěna do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobců, namísto toho, aby byla jako fašistická zakázána.

Podle dostupných informací na internetu (do vyhledavače Google stačí zadat "Ljaško" nebo v azbuce "Ляшко") je zejména z videí umístěných na serveru You-Tube zřejmé, že se jedná o velmi inteligentního vynikajícího řečníka a schopného manipulátora s mimořádně výraznou psychopatologickou úchylkou deprivanta.ZDE. Vystupuje dokonce jako reportér v jedné celostátní televizi. Jeho videoreportáže představují záznamy výjezdů na Východ.

Tam se dopouští organizované trestné činnosti a jako velitel komanda mužů v maskovacích uniformách a se samopaly bez jakéhokoliv právního podkladu např. zastaví v běžném provozu automobil a nechává z něj vytáhnout občana bez ohledu na protestující manželku a v jiném vozu ho pak v poutech unáší na neurčené místo, kde ho jeho lidé již zjevně psychicky zlomeného podrobují výslechu, nebo jiného občana neohlášeně navštíví v jeho úřadě, dalšího přepadnou v noci v jeho domě, jiný vyslýchaný spoutaný muž v Ljaškově autě je jen ve slipech a má na sobě řezné rány atd.

Zadržovaní jsou různými prorusky orientovanými funkcionáři a státními úředníky. V reportážích jsou označováni za zrádce Ukrajiny a podle toho se s nimi jedná. Jsou vydíráni k politickým prohlášením pod hrozbou konkrétních způsobů mučení až smrti i za skutečného použití fyzického násilí. Rozhovor s nimi vede jediný spravedlivý velitel Ljaško jako ztělesnění národního zájmu Ukrajiny, cukru i biče, ctitel tradice Stěpana Bandery, vyšetřovatele, soudce a možná i vykonavatele v jedné osobě. Zadrženým chvíli vyká a podle potřeby i tyká. Hlavně musí pocítit, že vůbec nic neznamenají. Ljaško se vyptává a nepřímo podprahově útočí i na jejich rodiny. Jednomu z nešťastníků vyčítá, že má dceru v zahraničí (jednak, že si trestuhodně dobře žije, ale také, že je nedosažitelná).

Tomuto úředníkovi diktuje prohlášení, které musí vlastnoručně psát: "Já, zrádce Ukrajiny... Toto prohlášení jsem napsal dobrovolně...". Ljaškova psychická i fyzická týrání spoluobčanů režim toleruje včetně velkého mediálního prostoru, který je mu poskytován. Pokud zpočátku tento fašista vyvolával strach, nyní už je to hlavně nenávist. Podle znalce místních poměrů mu narostl hřebínek, o svém chlebodárci se vyjádřil "na tři" a začal být kontraproduktivní, takže v parlamentu zřejmě přestal být dočasně chráněn, a tím mu jeho skutečný pán ukázal místo. V potyčce s jiným poslancem (patřícím do skupiny poslanců oligarchy Kolomojského, složené ze všech parlamentních stranických frakcí i bezpartijních kromě bývalé frakce KSU), do něhož se navážel, protože ještě nebyl na Východě, dostal 13. srpna takovou ránu pěstí, že byl chvíli mimo a 14. 8. k soudu nepřišel. Oligarchie se už patrně z historie poučila, že si tyto figurky s obrovskou potencí zla nesmí nechat přerůst přes hlavu.

Postupně jsme se přesunuli do vestibulu, kde už bylo plno a nebylo k hnutí. Řada policistů nikoho nepouštěla přes detekční rám. Stáli tu představitelé žalobců, generální prokuratury, my, novináři, další lidé a připravení policisté. Stál jsem natolik natěsno se sympatickou novinářkou, že po chvíli jsem jí navrhl, abychom se představili, když už jsme se seznámili. Ljaškovi lidé zůstali před soudem. Posléze se ale dva z nich neurvale prodírají za svým vůdcem. Vykřikují, že jsou pomocníky poslance a dožadují se přednosti před ostatními. Podsaditější z nich už stojí přede mnou, přidává, že je také zastupitel Městské rady Kyjeva. Rozhlédne se bez skrupulí: "Někde by tu měli být advokáti komoušů... Takhle někomu zlámat prsty! (Хотелось бы пальцы сломать! -- tu frázi už nezapomenu)".

Později jsem se dověděl, že to byl Andrej Lozovyj, zástupce Ljaška v Radikální straně Olega Ljaška. Měl mimo jiné vyzývat k vytloukání oken a k zapalování domovů berkutovců, k bití jejich žen a dětí. Občas se mi zdá, že se jeho stín mihne i v televizních reportážích Ljaška. Do vyhledavače Google je třeba zadat v azbuce Андрей Лозовый.

Vedoucí naší skupiny, Jevgenij Gerasimenko, od nás vybral plné moci s průkazy totožnosti a pokusil se domluvit se soudním zřízencem, aby nás podle zvyklosti pustil jako právní zástupce účastníka řízení za rám nejdříve. Ovšem mohl s ním mluvit jen na vzdálenost přes pět lidí, a jakmile na sebe upozornil, stal se terčem útoku Lozového. Ten se k němu za pomoci loktů okamžitě prodral, chytil ho pod krkem za kravatu a snažil se ho zastrašit a vyprovokovat oblažováním svými názory na KSU a "komoušské" advokáty.

Tykání z jeho strany bylo samozřejmostí. To vše v budově soudu a před kamerami, opět bezprostředně na očích příslušníků policie a představitelů ústředních orgánů státu bez jejich jakékoliv reakce. Všude na světě by se na takové jednání okamžitě reagovalo jako na trestnou činnost. Na Ukrajině na to sice také pamatuje trestní zákoník dokonce speciální skutkovou podstatou, ale vládne tam bezpráví. Teprve po chvíli policie Lozového od kolegy Gerasimenka oddělila a tomu se podařilo projít do soudní síně. Na serveru YouTube jsou zveřejněny videozáznamy nejen z napadení kolegy Gerasimenka, ale i z rozhovoru, který po jednání soudu poskytl. Už je bez kravaty, má rozepnutý límeček a při letmém záběru na hrdlo se objeví výrazná strangulační stopa.

Nikam jsem se netlačil, a tak jsem zůstal před rámem jako poslední z našich. Zavolal jsem na zřízence, že jsem také právní zástupce KSU a že bych se rád dostal dovnitř. Pozornost volného Lozového a dalšího Ljaškova pochopa se upřela na mě. Na ujišťující dotaz jsem mu odpověděl, že jsem český advokát a právní zástupce KSU. Chvíli mu trvalo, než si to srovnal, a pak z toho, co vykřikoval, si už jen pamatuji: "Ty jsi taky advokát ďábla!" a "Komouši neprojdou!". Věren přísloví, že hlupákům se nemá odporovat, zachoval jsem klid. Jeden policista Lozového slušně napomenul a zastal se mě. Lozový na něj okamžitě začal křičet: "Byl jsi na Východě? Účastnil se's ATO? Urvu Ti nárameníky! (Я тебе сейчас погоны оборву! -- další nezapomenutelná fráze)". Když ho posléze ode mě odtrhávali a on zjistil, že mému vstupu do soudní síně už nezabrání, úplně se rozběsnil a alespoň se mě pokoušel kopat.

Lhostejnost oficiálních činitelů k opanování veřejného prostoru a nahrazování státní moci terorem agresivních primitivů a bojůvek organizovaných na vůdcovském principu jako otevřená diktatura monopolního kapitálu (v daném případě oligarchů řízených USA), je typickým znakem vzmáhajícího se fašismu. K jeho úplnému vítězství na Ukrajině už mnoho nechybí. Do rukou prezidenta se v poslední době přesouvají rozhodující aktuální pravomoci parlamentu. Zdá se ale, že obrat v občanské válce na Východě tu rakovinu zastaví.

Žalujícím jsou v daném případě státní orgány -- ukrajinský stát. To, že stát nejenže nezajistí bezpečnost, ale v nepřípustné míře toleruje fyzické napadení právních zástupců žalované, je podlost, která vylučuje spravedlivý proces. Můžeme se jen domýšlet, jak působí na soud síly, které se beztrestně dopustily popsaného chování v budově soudu před televizními kamerami a zraky orgánů ochrany práva.

Samo jednání před soudem také vybočovalo ze všech, co jsem zažil, kromě hlavního líčení v trestní věci vykonstruované právě ÚDV proti Aloisi Grebeníčkovi, otci tehdejšího předsedy KSČM. Hlavní líčení bylo nelidsky naplánovaného do rehabilitačního sálu uherskohradišťské nemocnice. Státní moc tam neměla co dělat. Přesto se zde za lékařské asistence mělo odehrát týrání starce s eventualitou jeho usmrcení -- vraždy v nepřímém úmyslu s tím, že lékařský pokus na člověku je zvláštní formou mučení ve smyslu mezinárodního práva.

Již soudní síň u správního soudu v Kyjevě o velikosti cca 20 m2 neumožňovala důstojnost průběhu jednání. Pět z nás muselo stát. Z novinářů se dovnitř vešla polovina. Seděli v uličkách, a když vstali, aby natočili záběr, nebylo přes ně vidět na paní soudkyni. Dveře zůstaly otevřené, aby mohli sledovat jednání i ti, co zůstali na chodbě a nevešli se dovnitř. Toho zneužili poslanci za stranu Svoboda, Andrej Mirošničenko a Igor Iljenko. Mirošničenko přes otevřené dveře začal v reakci na právě vystupujícího právního zástupce žalovaného křičet, že komunističtí advokáti jsou sluhové ďábla, zrádci svých předků a ukrajinského státu a že se postarají, aby jim bylo odejmuto právo na výkon advokacie a také občanství -- ať si jedou do Ruska. Iljenko mu přizvukoval. Mirošničenko také soudu navrhl, že pokud to dovolí, přivedou (!) k němu předsedu KSU Petra Simoněnka osobně a on bude svědčit o zločinech komunistického režimu (KSU vznikla v r. 1993). Soud Mirošničenkovi několikrát poděkoval za vystoupení a žádal, aby ho nechal pracovat. Sice paní soudkyni oslovoval "Vaše čest" a dával jí formálně najevo úctu, ale ve skutečnosti soud nerespektoval a skončil, až když sám sebe úplně politicky ukojil.

Zahraniční solidarita

Následující jednání dne 14. 08.2014 se již konalo v trochu větší, ale stále ještě malé soudní místnosti. Soud se omluvil, že větší místnost prostě nemá. Tlačenice ve vestibulu byla podobná. Už tam ovšem nebyl Ljaško a jeho ostří hoši. Radikální stranu Olega Ljaška zastupoval člověk s právním vzděláním. Po minulé zkušenosti jsme tentokrát měli ochranku.

Prof. Katrougalos po prvním jednání na dotazy novinářů zdůvodnil nepřípustnost zákazu činnosti KSU a zdůraznil, že způsob průběhu řízení odporuje mezinárodním úmluvám, že jde o politický proces, odporující základnímu lidskému právu na spravedlivý proces. Tentokrát sice nepřijel, ale objevila se sympatická dvojice z Portugalské asociace Demokratických právníků, Madalena Santos a Antonio Negrao. Uvedli, že jsou ohromeni silou a rozsahem ukrajinského fašismu, že o tom neměli představu. Původně chtěli být jen pozorovateli. Nejprve se dotázali ukrajinského velvyslanectví v Lisabonu, zda je to vůbec myslitelné, a co k tomu musí splnit. Místo odpovědi na konkrétní dotaz přišel pouze dopis hanobící KSU. Dotaz proto opakovali, ale velvyslanectví se už neozvalo. Po poradě s portugalskými orgány zahraničních věcí přijeli bez konzultace s ukrajinským státem.

Ukrajinský procesní předpis s účastí mezinárodního pozorovatele nepočítá. Veřejnost kromě novinářů byla prakticky vyloučena. Aby se dostali do malého jednacího sálu, udělila jim KSU plnou moc k zastupování podepsanou panem Petrem Simoněnkem. Antonio Negrao je také portugalský advokát a po jednání se pyšnil tím, že má tu čest v tomto procesu vystupovat dokonce jako právní zástupce KSU, že se tím bude všude chlubit a že to pokládá za vrchol své právnické kariéry. Již jsme obědvali a v přípitcích oba Portugalci i hostitelé vyzdvihovali zejména nutnost mezinárodní demokratické a antiimperialistické solidarity. Na závěr portugalští kolegové tlumočili obavu svou i dalších členů organizace Demokratických právníků z možného rozpoutání války s Ruskem a možného mnohem širšího, dokonce jaderného konfliktu.

Ještě jsem na Ukrajině žádné přípitky nepronášel a do diskusí jsem se zapojoval jen sporadicky. Můj odlet se blížil a Sergej Gordijenko jako představitel hostitelů mě vyzval k přípitku na odlehčení. Už nevím, co všechno a jak přesně jsem řekl, ale výzvu jsem přijal a odlehčení neslíbil. Vycházel jsem z toho, že poslední otázka je zřejmě ze všech nejdůležitější. Leží ovšem v globální rovině vztahů mezi velmocemi.

Nejprve jsem připomněl dějinný přínos Ruska Evropě a světu, spočívající přinejmenším v tom, že Rusko již alespoň čtyřikrát zachránilo evropskou civilizaci -- před asijskými nájezdníky, Řádem německých rytířů, proti Napoleonovi a německému fašismu.

Ukrajinská krize byla dlouhodobě připravována a vyvolána globální oligarchií prezentovanou USA. Velmi názorně se při ní ukazuje, že kolaborantské byrokratické struktury Evropské unie už degradovaly na rezidenturu Spojených států. EU slouží USA až do sebezničení, bez ohledu na sebepoškozující sankce a vlastní energetickou bezpečnost.

Dosud hlavní část světové kapitalistické oligarchie s formálním, mezinárodně-právním a státně-mocenským centrem v USA, které kontroluje světovou měnu a světový bankovní systém jako dlouhodobě nejvýnosnější a stále více parazitní ekonomické odvětví, se neustále rozšířeně reprodukuje (včetně vnitřních rozporů). Je třeba se zbavit všech mýtů a iluzí. I té o konci a příčinách studené války. Socialistické státy v Evropě už neexistují a studená válka se vede stále. Dočasně se přerušila, když žil Západ v omylu o svém úplném vítězství a dal Jelcinovskému Rusku čas na vnitřní reorganizaci a podřízené začlenění do svého systému. Rusko si ovšem ponechalo svůj odstrašující jaderný potenciál, vzchopilo se, začalo chránit své přírodní bohatství a chovat se jako jeho vlastník -- zase špatně, a tak se na něj znovu útočí.

Ze Spojených států, které po 2. světové válce samy sebe pasovaly na světového četníka, se ve skutečnosti stal světový gangster a dnes je jejich hlavní charakteristikou světová pijavice. Její život je nemyslitelný bez neustálého růstu. Trvalý růst však narazil na meze přírodních zdrojů. Poslední velkou dávkou její potravy byla Východní Evropa a ruské zdroje za Jelcina. To oddálilo její krizi až do současnosti. Překonat ji nelze bez ovládnutí dalších zdrojů. Oddálit ji lze ekonomickým vysilováním konkurentů, nejlépe ve válkách. Na řadě je Ukrajina a Rusko, ale i Evropská unie. Pokus zatáhnout Rusko do války s Ukrajinou nevychází. Evropská unie stále nechápe sebevražednost své podřízenosti Americe a nutnost sbližování s Ruskem.

Nebezpečí jaderné války je skutečně nebývalé. Podle světových agentur dne 12. 04. 2014 ruská stíhačka Su-24 vyrušila systémem radio-elektronické obrany amerického torpédoborce USS Donald Cook a podrobila ho 12 klamným náletům, když demonstroval sílu a nerespektoval mezinárodně povolenou délku pobytu v Černém moři. Událost demoralizovala posádku a 27 námořníků požádalo o odchod do civilu. Na internetu se také objevila zpráva o velkém překvapení Američanů. Na přelomu června a července se u jejich břehů asi měsíc nepozorovaně pohybovala ruská jaderná ponorka třídy "Akula-B". Zaznamenali ji, až když opouštěla Mexický záliv na zpáteční cestě do Ruska. Podle sdělení CNN byly dne 29 .07. 2014 vypuštěny z území ovládaného ukrajinskou armádou směrem k cílům v oblasti Luhanska a Doněcka tři balistické rakety. Podle dalších zdrojů šlo o rakety krátkého doletu a byly krátce po startu směrem k ruským hranicím sestřeleny ruskou protiraketovou obranou, protože nebyl čas zkoumat, jaký je jejich dolet a cíl a zda jsou vybaveny jadernou či konvenční hlavicí. Po čase se tyto informace začaly dementovat. CNN svou zprávu však nedementovala. Silně to připomíná údajné zkušební vypuštění dvou balistických raket a jejich zánik ve Středozemním moři v souvislosti se syrskou krizí, kde se také vše podivně komentovalo a dementovalo.

Ať už je to jakkoliv, pouhé stávky, demonstrace ani antiimperialistická solidarita demokratického hnutí nezastaví americkou agresivitu a novou civilizační hrozbu i ohrožení života na Zemi v podobě politiky Spojených států, které dnes mají vojáky, loupí a vraždí po celém světě. Nejlépe co nejdál od amerických břehů. Zabránit jim v tom je schopna pouze ruská vojenská síla.

Můj přípitek byl i při uznání významu mezinárodního, demokratického a protiimperialistického hnutí a solidarity, i při vědomí, že Rusko je dnes také imperialistický stát, ale s ohledem na konkrétní historickou situaci, nakonec jednoznačný: "Na Rusko!".

0
Vytisknout
9388

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2014