Proč tolik lidí není s to opravdu zvládnout cizí jazyk?

27. 6. 2014 / Pavel Gajdošík

Jako učitel němčiny si už léta kladu otázku, proč i nepochybně inteligentní gymnazisté až na vzácné výjimky po rychlých počátečních pokrocích při výuce cizího jazyka narazí na jakousi tajemnou zeď a pak už nejsou schopni dalšího progresu, dělajíce stejné chyby pořád dokola.

Dlouho jsem si myslel, že je za tím skryta jistá nedbalost a neochota žáků při snažení být preciznější, ale nedávno jsem na internetu objevil anglický článek profesora psychologie z University of Houston Artura Hernandeze, který se dlouhodobě zabývá studiem bilingválních lidí, a tento odborník mi pootevřel oči sice trochu provokativní, ale s realitou výborně korespondující teorií, podle níž lidé tak často nezvládají cizí jazyk kvůli podvědomé neschopnosti se mu plně "otevřít".

Mateřský jazyk je nejen podle Hernandeze velmi těsně spjat s naší identitou a učení se cizímu jazyku tuto primární identitu začne v jistém okamžiku "ohrožovat", protože ovládnout cizí jazyk de facto znamená tu svou mateřskou identitu výrazně rozšířit druhým (či později i třetím) nástrojem myšlení.

Hernandez říká, že mnozí lidé se v tom bodě podvědomě zaleknout nutnosti "vzdát se svého starého já" -- starého, osvědčeného způsobu myšlení, starých slovosledných či jinak gramatických pravidel, staré, dobře známé slovní zásoby.

Člověk, který chce cizí jazyk skutečně ovládnout, musí "embrace something new" (s otevřenou náručí přijmout něco nového), a to v dospělém věku není jenom tak.

Malé děti ještě žádné zábrany nemají a jejich čistá mysl cizí jazyk vstřebává spontánně, ale později, když už naše identita trochu vykrystalizuje, začneme mít vůči cizím jazykům spoustu vnitřních výhrad, a pokud si třeba umaneme, že německý slovosled vedlejších vět končících slovesem je nepřirozený, nebo si alibisticky opakujeme, že anglická výslovnost jinak psaných slov se nedá zapamatovat, ve skutečnosti jde o sebeobranu našeho menšího "mateřského" Já, které se nechce nechat "násilně" rozšířit.

Já sám jsem ještě patřil ke generaci "Husákových dětí", která se v 80. letech od páté třídy ZŠ povinně učila ruštinu, na gymnáziu mi k ní těsně před listopadem 89 přes mé přání učit se anglicky direktivně přidělili méně populární němčinu, ale němčinu jsem i tak někdy v sedmnácti přijal s tou "otevřenou náručí" a samoucky jsem se v ní (třeba čtením knih se slovníkem) během maturitního ročníku dostal na úroveň, která mi pak zjednala respekt i u německých a rakouských lektorů na filozofické fakultě.

Vůči angličtině, do níž jsem se plánoval samoucky pustit brzy po studiu germanistiky a bohemistiky, jsem však měl léta právě ony iracionální výhrady, které jsem už prolamoval o moc hůře nežli u němčiny -- možná proto, že se mysl otevřít další řeči prostě nechtěla -- s tím, že dvě by už mohly stačit.

Mé štěstí spočívalo v tom, že jsem se ty cizí jazyky učil v pořadí němčina -- angličtina, protože obklopení angličtinou nešlo uniknout, a tak se jako třetí jazyk dala osvojit pod tlakem dobové nadvlády, protože bez ní bych se v dnešním světě ztrácel víc nežli bez němčiny, bez níž se obejít dá.

Spousta Čechů se však v poklidu obejde i bez angličtiny a za to, že v ní plavou, se příliš nestydí třeba ani mladí doktoři, protože u nás je ten tlak mít "malé české Já" rozšířeno zatím nevelký, a tak se při snaze studovat cizí jazyky naše "češství" snadno ubrání.

0
Vytisknout
15697

Diskuse

Obsah vydání | 1. 7. 2014