Podvod jménem svoboda

30. 6. 2014 / Leopold Kyslinger

František Štván se v článku "Citové vydírání není fér v osobním životě, natož politickém" rozhořčuje nad pokrytectvím těch, kteří "odklánějí" miliardy, ale obviňují ze škod podstatu sociálního státu. Ve svém příspěvku chci dokázat, že to není jenom české specifikum a že to není ojedinělý exces, ale přímo vlastnost pokročilé postindustriální společnosti založené na moci generované majetkem. Že bez zásadních změn chápání majetkových práv ústí život společnosti do spektáklu.

Lidská práva a svobody, které představovaly v raném kapitalismu životně důležité faktory, na vyšším stupni této společnosti ustupují, ztrácejí svou racionalitu a obsah. Svoboda myšlení, slova a svědomí - stejně jako svobodné hospodaření, jehož podpoře a ochraně sloužily - byly ve své době kritickými idejemi, jejichž posláním bylo nahrazovat zastaralou lenní morálku a lenní vztahy. Své kritické funkce jsou nově zbavovány nezávislost myšlení, autonomie a právo na politic­kou opozici. Společnost, jakoby právem politické moci požaduje, aby byly její principy a instituce akceptovány a omezuje opozici na diskusi o alternativních politických prak­tikách pouze v rámci, který a priori vymezila. V podmínkách pokročilého životního standar­du vysvětluje nesouhlas se systémem jako společensky nesmyslný a škodlivý. Vraťme se na začátek tohoto vývoje, kterým byla ekonomická svoboda. V samém počátku nebyla svoboda podnikání vůbec žádným požehná­ním. Jako svoboda pracovat či hladovět znamenala a nadále znamená pro převážnou většinu obyvatelstva trápení, nejistotu a strach. Držet ústa a krok. Teoretickou svobodu vybrat si, měly obě strany, ale v nerovnoprávném postavení byla vždy jenom jedna strana. Jenom ta, co nabízela sama sebe jako zboží. Kdyby se dnes uskutečnil například koncept Základního nepodmíněného příjmu a jednotlivec se nemusel osvědčovat na trhu jako ekonomický subjekt, byla by to jedna z největších (r)evolucí civilizace. Změnila by se vnitřní struktura lidské existence; jednotlivec by byl osvobozen od cizích potřeb a možností, které mu ukládá svět práce. Jedinec by měl svobodu rozhodovat o svém životě autonomně a to by také bylo jeho charakteristickým rysem. To by byl cíl daný pokročilými výrobními způsoby, účel technologické racionality. Ekonomická svoboda by tak zname­nala osvobození od ekonomie - od kontroly ekonomickými silami a pro­středky; osvobození od denního boje o existenci, od nutnosti vydělávat si na své živobytí. Politická svoboda by znamenala osvobození individuí od politiky, spočívající v obrácení rolí. Politika by nekontrolovala občany, ale obráceně, občané by aplikovanými prvky přímé demokracie kontrolovali politiky. Podle toho by duchovní svoboda znamenala restauraci individuálního myšlení, které je nyní vstřebáváno masovou komunikací a indoktrinací různých "VIP vzorů a celebrit" a došlo by k odbourá­ní mediálně šířeného ,,veřejného mínění" i s jeho tvůrci. Silami technologické civilizace by se realizoval význam slova svoboda. Nerealisticky to nezní kvůli utopickému charakteru takových změn, nýbrž kvůli velikostí a urputnosti sil, které brání jejich realizaci.

V současné realitě pozdního kapitalismu se uplatňuje tendence protikladná. Mocné korporace, jejichž rozpočet násobně přesahuje rozpočet národních států prosazují v hmotné i duchovní sféře jako ekonomický a politický požadavek svoji ochranu a expanzi. Nestojí o vývoj, neřku-li o pokrok. Používají všech dostupných prostředků, aby si ochránily a rozšířily své výdobytky, svá "práva," své zisky. A to i za cenu, že případné škody zaplatí národní státy. Pohleďme na "spršku" smluv a dohod SOPA, ACTA, takřka totožná CETA, tajnůstkářskou TTIP a ještě tajnější TISA. Americká obchodní komora si v únoru smlouvu TISA pochvalovala coby výrazný benefit místnímu průmyslu služeb, který zaměstnává 96 milionů lidí. "V rámci hlavních cílů smlouva umožní americkému průmyslu služeb snazší vstup na zahraniční trhy a zaručí, že s ním bude zacházeno na národní úrovni a s nejvyššími výhodami. Měla by rovněž zrušit sektorové limity uplatňované zahraničními vládami proti investicím do služeb,(...) eliminovat regulační nedůslednosti, které časem přecházejí v obchodní bariéry" a "zakázat omezení legitimního přeshraničního toku informací a zakázat místní infrastrukturní povinnosti spojené s uchováváním dat". Tyto požadavky přitom nejenže posílí pravomoci mezinárodních finančních center soustředěných v New Yorku, Londýně, Paříži či Frankfurtu zasahovat do finanční politiky ostatních zemí, ale povolí také neomezený "nadnárodní" tok osobních či finančních údajů. Dokumenty, které zveřejnil WikiLeaks, jsou datovány 14. dubnem, šéf Úřadu obchodního zmocněnce USA Michael Froman mezitím ale v uplynulém týdnu konstatoval, že smlouva TISA je už takřka hotová. "Základní rámec je připravený, původní návrhy dostupnosti trhů byly pozměněny, a specifikace činnosti ve sférách jako jsou telekomunikace a finanční služby, je v plném proudu," popsal.

Další kolo tajných jednání začalo 23. června v Ženevě. "Je to text, který velké banky a finanční spekulanti budou milovat, ale který nás ostatní může silně poškodit," konstatuje ke zveřejněnému návrhu prohlášení americké nevládní organizace  Public Citizen's Global Trade Watch. "Obsahuje ustanovení, která přímo zakazují jednotlivým zemím zlepšovat regulaci finančních trhů a zanechávají tuto otázku v zaběhaných kolejích minulosti." Jestliže technologický průmysl takovýmto způsobem organizuje svou bázi a brání jakékoliv změně, je jasné, že celosvětově směřujeme k totalitní formě. Současná civilizace dokazuje, že dosáhla stupně, na němž již nemůže být ,,svobodná společnost" adekvátně definována v tradičních pojmech ekonomických, politických a duchovních svobod; ne proto, že by tyto svobody přestaly mít význam, nýbrž proto, že mají příliš velký význam, aby mohly zůstat omezeny na tradiční formy. Nejúčinnější a nejhouževnatější forma boje proti osvobo­zení spočívá v tom, že se lidem naočkovávají hmotné i duchovní potřeby zvěčňující zastaralé formy boje o existenci.

Můžeme rozlišovat potřeby pravé a nepravé. "Nepravé" jsou ty, které individuu ukládají partikulární společenské síly, mající zájem o jeho potlačení: ty potřeby, které zvěčňují dřinu, agresivitu, bídu a nesprave­dlnost (volejte neomezeně, za pouhých 750 Kč měsíčně! Že 750 Kč znamená v rodině - dvě děti, a medián čistého příjmu 25 tisíc - hladový týden, to už sytí neřeší. A volat neomezeně chtějí obě děti). Jejich uspokojování může být pro individuum vrcholně radostné, avšak toto štěstí není stavem, který se musí uchovávat a chránit, neboť slouží tomu, aby tlumil vývoj schopnosti (své vlastní a schopnosti druhých) poznávat nemoc celku a využívat šancí k léčení této nemoci.

Výsledkem pak je euforie v neštěstí. Do této kategorie patří většina převládajících nepravých potřeb, jako například uvolňovat se v souhlase s reklamou koupí iPhone, používáním facebooku, dovolenou v Karibiku a vezměte si LinkedIn s sebou pro iPhone, Blackberry nebo Android, o co odcizenější, o to důvěrnější na síti, sdílejte se svými, sociální sítě jako plastiková náhražka vzájemnosti atd., těšit se, oddávat se tomu co druzí, konzumovat, nenávidět a milovat to, co konzumují, nenávidí a milují druzí. Nahradit skutečnost jejím obrazem. Vytvořit obrovitý spektákl, který brání vnímat chudobu a bídu prožitků. Takové potřeby mají společenský obsah a společenskou funkci a jsou determinovány vnějšími silami. Je zcela lhostejné, nakolik se staly potřebami samotného jedince a nakolik jsou reprodukovány a upevňovány podmínkami jeho existence; je zcela lhostej­no, nakolik se s nimi identifikujete a v jejich uspokojování se opětovně nalézáte -- zůstávají tím, čím byly od samého počátku -- produkty společnosti, jejímž dominantním zájmem je potlačování skutečných potřeb a zastírání skutečných svobod. Jediné potřeby, které mají neomezený nárok na uspokojování, jsou potřeby vitální - obživa, odívání a bydlení na dosažitelné kulturní úrovni. Uspokojování těchto potřeb je podmínkou realizování všech potřeb ostatních. Ale na otázku, co jsou pravé a nepravé potřeby, musí odpovědět každý sám, to znamená pokud je tak svobodný, aby na ni našel svou vlastní odpověď.

Pokud nám to autonomie neumožňu­je, pokud jsme indoktrinováni a manipulová­ni, nemůže se naše odpověď na tuto otázku chápat jako naše vlastní. Proto ani nikdo vnější nemá nárok rozhodovat o tom, jaké potřeby by se měly rozvíjet a uspokojovat. Každý takový tribunál je třeba odmítat, i když tím nezmizela otázka, jak mohou lidé, kteří jsou objektem efektivního ovládání, vytvářet podmínky svobody?

Jestliže chceme odstranit své chyby musíme si nejprve přiznat, že chybujeme. Každé osvobození závisí na uvědomění si poddanství. Tomu uvědomění přitom brání naše potřeby. Musíme platit složenky, ale vedle toho chceme nový smartphone s větším displejem a uhradit členský příspěvek Golem Clubu a... Uspokojování potřeb, které se staly záležitostí bontónu. Jeden systém přeformováváme jiným systémem; skrytým cílem je náhrada pravých potřeb nepravými, zřeknutí se represivního, uskrovňovaného uspokojování.

Charakteristickým rysem rozvinuté postindustriální společnosti je, že aktivně potlačuje ty potřeby, které touží po osvobození - osvobození také od toho, co je snesitelné, výhodné a pohodlné - zatímco nadbytečně podporuje a dává prostor ničivé moci a potlačující funkci společnosti. Sociální kontrola si při tom vynucuje mohutnící potřebu výroby a spotřeby zbyteč­ných věcí; potřebu otupující práce tam, kde již není skutečně nutná; potřebu takového uvolňování, které toto otupování mírní a tím prodlužuje; potřebu uchovávat takové klamné svobody jako volnou soutěž při přede­psaných cenách, svobodný tisk, který je sám sobě cenzorem, svobodnou volbu mezi značkovým zbožím a zařízením... (Herbert Marcuse, Jednorozměrný člověk.)

Pojem svobody lze šikovnou manipulací přeměnit v mo­hutný nástroj ovládání. Oblast, kde se můžete svobodně rozhodnout není rozhodující, rozhodující je jenom to, co se volit můžete a co nakonec skutečně volíte. Kritérium svobodné volby není absolutním kritériem. Svobodná volba pánů neodstraňuje ani pány ani otroky. Svobod­ná volba v podmínkách široké rozmanitosti zboží a služeb neznamená žádnou svobodu, jestliže toto zboží a služby jsou prostředkem kontroly nad životem ve strachu. Opět typický příklad. Žijte na dluh! Co je na kontokorentu nejlepší? Máte kdykoliv dostupnou finanční rezervu s limitem až do výše 100 000 Kč. Bez jakéhokoliv zajištění a zbytečných formalit a úroky platíte jen z toho, co opravdu vyčerpáte. Při založení běžného účtu můžete získat kontokorent s limitem až 15 000 Kč bez zbytečných formalit. Co ta výzva neobsahuje? Že dluh musíte splatit. Že tedy musíte mít stabilní příjem.

Jestliže se úředník shodne v hodnocení televizního programu se svým šéfem a vyhledávají tedy stejný druh odpočinku, jestliže je sekretářka stejně atraktivně upravena jako dcera majitele firmy, čtou-li všichni stejné noviny, pak to není projevem beztřídní společnosti, nýbrž míry, v níž podřízení sdílí ze své strany falešnou představu sounáležitosti. Zaměstnavatel jim "dává" práci? To je nejtypičtější příklad falešné představy. Ne! Najímá si je proto, že se mu to vyplatí. Zaměstnavatel jim vlastně tu práci krade! Proč tak ostrá slova? Není to snad normální? Nemělo by být. V rovnoprávné smlouvě dvou subjektů (v pracovní smlouvě) by měla existovat stať o rozdělení zisků plynoucích ze spolupráce.

V jistém smyslu je rozvinutá postindustriální kultura ideologičtější než její předchůdkyně, totiž potud, že ideologie dnes vězí ve výrobním procesu samotném. Tato věta v provokativní formě odhaluje politické aspekty panující racionality. Výrobní aparát, zboží a služby, které poskytuje, "prodávají" či vnucují sociální systém jako celek. Prostředky masové dopravy a masové komunikace, spotřební statky jako obydlí, potrava, oděv, průmysl zábavy a mediální informace splývají s ustálenými postoji a zvyky, s duchovními a citovými reakcemi, které spojují konzumenty s producenty a jejich prostřed­nictvím s celkem. Výrobky pronikají lidmi a manipulují jimi, podporují falešné vědomí, které je vůči své falešnosti imunní.

A tím, že se tyto výhodné produkty stávají přístupnými většímu množství jedinců, přestává být s nimi spojená indoktrinace reklamou; stává se životním stylem, a to dobrým - mnohem lepším než dříve a jako dobrý životní styl se staví na odpor kvalitativní změně. Tak vzniká vzor myšlení a chování, v němž jsou ideje, snahy a cíle, redukovány na pojmy stabilita a štěstí. Kdo četl Nový lepší svět (v češtině: Konec civilizace) od Aldouse Huxleye, ví o čem mluvím. Technologové politiky a dodavatelé mediálních informací cíleně a systematicky toto myšlení podporují. Jejich jazykový svět je plný hypotéz, které se samy potvrzují a které se, neustále a monopolisticky opakovány, mění v hypnotické definice, diktáty a někdy jedovaté sliny.

Příkladmo Den daňové svobody. Pro zjednodušení, pro co nejúčinnější ideologický účinek se vynechává vše podstatné. To jest, co je to stát, který "platíme" svými daněmi. Stát přece není nic mimo nás. Je to struktura, která lidem vytváří a zajišťuje bezpečí a optimisticky řekněme, rovné podmínky pro slušný život. K tomu patří ústavně právní systém, systém bezpečnostních složek a systém státní správy včetně ochrany životního prostředí, budování vodovodů, kanalizací a inženýrských sítí vůbec, ale i např. kulturní zařízení, dopravní infrastruktury atd. To je placeno z nejrůznějšího typu daní, které se rozdělují prostřednictvím státního rozpočtu.

Další část toho, co vnímáme jako daně, se každému člověku v průběhu života vrací zpět. To jsou odvody na sociální a zdravotní pojištění. Nelze je tedy zahrnovat do žádného "placení státu". U těchto částek ještě víc než u čistých daní platí ono úsloví o nejlepších investicích pro střední třídu. Učitelé, technici, kvalifikovaní dělníci, zdravotníci, ale ani lékaři, úředníci a OSVČ nemají takové příjmy, aby měli průběžně k dispozici statisícové nebo milionové částky na případné školné, delší nebo těžší nemoc nebo důsledky úrazu a další. Je tedy den daňové svobody užitečný ještě někomu jinému než Liberálnímu institutu, který ho využívá ke své medializaci? Nebylo by užitečné, kdyby takový den zveřejnil stát sám? Mohl by pak na ten den zastavit výplaty svým zaměstnancům a nařídit jim půst...

 Ještě kontroverznější je oznámkování činností za svobodné nebo socialistické v pejorativním smyslu slova. Za svobodné jsou prohlašovány například ty instituce, které působí v určitých zemích tak zvaného svobodného světa, bez ohledu jak nakládají se svobodou svých svěřenců. Za socialistické jsou pak prohlášeny všechny zásahy do soukromého podnikání, pokud je neprovádí samotné svobodné hospodář­ství (nebo nejsou dány vládními smlouvami), jako všeobecné nemocenské pojištění nebo ochrana přírody před příliš pronikavou komercionalizací či zřizování veřejných služeb, které mohou škodit soukromému profitu.

Technologie moci korporací jsou ukázkou špinavých politic­kých praktik. Bez provázanosti na politickou sféru je korporace vystavena konkurenci a zaniká. Jak typické pro nadnárodní a americké korporace. Pohleďme na TTIP. Evropské občanské organizace bijí na poplach - proč by Spojené státy, iniciativa totiž vzešla od nich, měly takový zájem na uzavření dohody s EU, kdyby nepožadovaly akceptaci svých, mnohem nižších standardů? Sotva budeme očekávat, že by manažeři amerických nadnárodních korporací toužili po vyšších sociálních standardech EU. Prý volný obchod přináší nová pracovní místa. Je to častá politická fráze, která nikdy nebyla teoreticky zdůvodněna ani prakticky dokázaná. Všechny existující statistiky prokazují opak. Volný obchod je především nástroj efektivity a specializace.

Jiná otázka je, jestli tuto specializaci vůbec požadovat za žádoucí. "Banánové" republiky jsou víc než poučným příkladem. Volný obchod neslouží v žádném případě k naplňování sociálních cílů. Otevírání se mezinárodní dělbě práce je pro každou zemi obrovský šok, který vede k přeskupování kapitálu, celé ekonomiky a potažmo i společnosti. Volný obchod je zkrátka hra pro vítěze a korporacím přináší další vlivové body.

Kapitalismus osvobodil člověka od tradičních pout feudální společnosti a přispěl k rozšíření pozitivní svobody, k růstu aktivního, kritického Já. Současně přispěl k osamělosti jedince a naplňoval jej pocitem bezvýznamnosti. To, co obecně charakterizuje kapitalistickou ekonomiku je princip individualistické aktivity. Avšak tento proces "osvobozování od" napomáhal přetrhání všech vazeb člověka k druhému člověku. Tento vývoj byl připraven učením reformace. Individualistický vztah k Bohu byl psychologickou přípravou na individualistické pojetí světských aktivit člověka.

Ve středověkém systému byl kapitál služebníkem člověka, v moderním systému se však stal jeho pánem. Ve středověkém světě byly ekonomické aktivity prostředkem k cíli; cílem byla duchovní spása člověka. V kapitalismu se ekonomická aktivita a úspěch stávají samoúčelem.

Podřízenost jedince jako prostředku k ekonomickým cílům je založena na zvláštnostech kapitalistického způsobu výroby, který z akumulace kapitálu vytváří záměr a cíl ekonomické aktivity. Kapitalistický způsob výroby udělal z člověka prostředek k nadosobním ekonomickým cílům. Konkrétní vztah jedince k bližnímu ztratil svůj přímý a lidský charakter a osvojil si ducha manipulace a instrumentality. Ve všech společenských a osobních vztazích platí zákony trhu. Trh je měřítkem všech vztahů. Nejnaléhavějším příkladem instrumentality a odcizení je vztah jedince k sobě samému. Člověk prodává nejen zboží, ale i sám sebe, sám sebe pociťuje jako zboží. Nová svoboda, kterou před individuem předestřel kapitalismus prohloubila jeho osamělost; stal se individuem. Faktory, které brání ztrátám z nejistoty jsou majetek a jím vygenerovaná prestiž a moc. Pocit moci je však nutné odlišit od ekonomické a politické svobody. Svobody jako příležitosti pro individuální iniciativu. Majetek, v přímé úměrnosti k výši kompenzuje nejistotu. Neodstraní ji, jenom zakryje, ale tím pomáhá jedinci získat pocit jistoty a majetkem generovaného práva. Méně obdařený jedinec přestane být sám sebou, vnitřně si osvojí model osobnosti, který mu nabízejí kulturní vzory a stane se takový, jako jsou ostatní, rozpor mezi Já a světem zmizí.

Člověk, který se vzdá své individuality se stává automatem, žije v matrixu. Nemusí se cítit osaměle, natož pociťovat úzkost. Cenou je ale ztráta vlastního Já. V tom stavu je možné navozovat city a myšlenky zvenčí a přece je zakoušet subjektivně jako své vlastní. Říká se tomu racionalizace. Jen tak je možné, aby byl člověk přesvědčen o spontánnosti svých duševních procesů, i když vlastně vyplývají z určité situace a z vlivu jiné osoby. Protože obsahy našeho myšlení, cítění a chtění jsou navozovány zvenčí v tak širokém měřítku a nejsou původní, vzbuzuje to dojem pravidla. Opravdu vlastní myšlenkové akty jsou výjimkou. Zapomeneme, že jen opakujeme mínění nějaké autoritativní osoby, a jsme přesvědčeni, že jsme k tomuto mínění dospěli svým vlastním myšlením.

Rozhodujícím potom není, co kdo říká, ale jak to říká. Jestli tím potvrzuje či odmítá vtisknutý obraz. Myšlenka, která je vlastním výsledkem aktivního myšlení, je vždy původní; původní ve smyslu, že osoba, která myslí, použila myšlení jako nástroje k odkrytí něčeho nového. K tvorbě názoru. Racionalizace znamená, že člověku tato vlastnost odkrývání vlastně chybí. Racionalizace je jen sebeutvrzováním se ve vtisknutých emocionálních představách. Nikoliv ke korekci připravenému názoru, ale v hotovém, hodnotově ukotveném obrazu. Racionalizování není nástroj k pronikání do skutečnosti, ale pokus uvést do souladu vlastní přání s existující realitou.

Stejně jako při přemýšlení, tak musíme i při cítění rozlišovat ryzí cit, který vychází od nás samotných, od pseudocitu, jenž ve skutečnosti není náš vlastní, ačkoli jsme přesvědčeni, že tomu tak je. Co platí o myšlení a cítění, platí též i o volním procesu. Většina lidí je přesvědčena, že pokud nejsou otevřeně donuceni vnější silou něco dělat, jsou jejich rozhodnutí jejich rozhodnutími. To je však jedna z iluzí, které o sobě máme. Velký počet našich rozhodnutí není ve skutečnosti naším vlastním, ale je nám vsugerován zvenčí; nám se jen podařilo přesvědčit sebe samé, že jsme to byli my, kdo se tak rozhodl. Lidem se zdá, že se sami rozhodují a sami něco chtějí, ale ve skutečnosti podléhají vnitřnímu nebo vnějšímu tlaku, že musí chtít to, co potom také udělají.

Skutečně vlastní rozhodnutí je ve společnosti, kde svoboda jedince je údajně úhelným kamenem její existence, poměrně řídkým jevem.

V současné společnosti, v demokracii, pozorujeme jevy, které jsou živnou půdou pro vznik fašismu. Příkladem jsou tak zvané diskuse pod články v některých médiích. A fašizace je ukrytá v xenofobii a v možnosti anonymně ukřičet toho, kdo není v souladu s naší představou. Jsme hrdí na to, že nejsme podřízeni vnější autoritě, že můžeme svobodně vyjadřovat své myšlenky a city. Právo vyjadřovat své myšlenky má však význam jen tehdy, jsme-li schopni vlastní myšlenky vůbec mít a je-li doplněno právem ostatních, tyto myšlenky vnímat.

Nedávno proběhla anketa pod názvem -- Cenzura: existovala?, existuje?, bude existovat? Anketou zastižení literáti vyprávěli vedle tragikomických příběhů z totality také příběhy překvapení, které jim způsobila cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější. A nedokazatelná -- každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho psavce výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Možná nás ještě překvapí, jaké nečekané formy a rafinované mimikry na sebe může vzít cenzura v časech, o kterých tvrdíme, že jsou svobodné. Čili svoboda projevu bez svobody sdělování je sofistikovanou karikaturou.

Osvobození od vnější autority je trvalým ziskem jen tehdy, jsou-li vnitřní psychologické podmínky takové, že jsme schopni svou vlastní individualitu udržet. Při vysvětlování dvou aspektů svobody moderního člověka jsem poukázal na ekonomické podmínky, které přispěly k prohlubování osamocenosti a bezmocnosti individua v naší době; při vysvětlování psychologických důsledků jsem ukázal, že bezmocnost vede k druhu úniku, v němž se osamocený jedinec stává účastníkem matrixu a ztrácí sám sebe, ačkoli je osobně přesvědčen, že je svobodný a podřízen sám sobě. V naší kultuře vede výchova příliš často k eliminaci spontánnosti. Naše společnost se citům brání. Zatímco není pochyby, že každá tvůrčí činnost, je nerozlučně spjata s citem, stalo se ideálem myslet a žít bez citů. Být citový se stalo synonymem nevyrovnanosti. Přijetím tohoto měřítka se jedinec oslabuje, jeho myšlení je ochuzené a zploštělé. Stejně jako city a emoce se překrucuje i myšlení, do hlav lidí jsou nasazovány hotové myšlenky. Dnešní výchovné metody, důraz na znalost faktů, pokračují v oslabování odvahy k vlastnímu myšlení.

Skutečnost, že je zvláště těžké poznat, do jaké míry nejsou naše přání stejně jako naše myšlenky a city skutečně naše, ale vložené do nás zvenčí, úzce souvisí s problémem autority a svobody. V časovém vývoji moderních dějin byla autorita církve nahrazena autoritou státu, na jeho místo nastoupilo svědomí a v našem věku je nahradila anonymní autorita veřejného mínění jako prostředku konformity. I když jsme se sami osvobodili od starších otevřených forem autority, nevidíme, že jsme se stali kořistí autority nového druhu. Stali jsme se automaty, které žijí v iluzi, že jsou jedinci s vlastní vůlí. Tato iluze pomáhá člověku neuvědomovat si svou nejistotu, tím se však také celá pomoc, kterou iluze může dát, vyčerpává.

S významnou pomocí pánů Herberta Marcuse a Jürgena Habermase sepsal

Leopold Kyslinger

0
Vytisknout
6644

Diskuse

Obsah vydání | 3. 7. 2014