Kdo je dnes subjektem morálního jednání?

2. 7. 2014 / Josef Šmajs

Prohlubující se krize morálky, na kterou ekonomické fakulty reagují výukou marketingu a etiky podnikání, nepřímo otevírá otázku, zda existuje více subjektů morálního jednání.

*

Člověk byl pro etické teorie od jejich počátku jediným a zcela samozřejmým subjektem morálky. Ale ani dnešní rozšiřování předmětu etiky o sociální vztahy a živou přírodu, ani identifikace člověka s přirozenými jsoucny, nemohou etice propůjčit hodnověrnost a sílu formovat morálku. Morálka, jejíž pravidla nemohou být podle známých Humeových slov "výsledkem úvah našeho rozumu", bude patrně i dál vznikat živelně, v důsledku šíření materiální kultury a techniky bude ustupovat a ztrácet schopnost být důležitou formou selekce lidského společenského chování.

Morální regulace, tj. kulturní omezení projevů lidské aktivity připomínající funkci živočišného instinktu, k potenciálně variabilnímu jednání lidí nepochybně patřila. Jednoduché lovecko-sběračské kultury, jak to dodnes vidíme u zbytků přírodních národů, podmínky pro selektivní funkci morálky bezděčně splňovaly. Dnes se však člověk i jako relativně svobodný občan musí podřizovat svému vlastnímu dílu. Jeho individuální (ale druhově zakotvená) subjektivita se střetává s kulturními procesy a strukturami, které se vyznačují vlastní relativní subjektivitou. V kulturách organizačně a předmětně složitějších se stává nesvobodným, závislým na objektivní struktuře a fungování umělých systémů. Kultura totiž lidskou technologickou aktivitou sílí, získává částečnou svébytnost a sofistikovaně lidi ovládá. Ve vysoce rozvinuté spotřební kultuře už člověk jako druh nepodléhá jen "spravedlivé" biofilně nastavené přírodě, ale stále více je nucen sloužit (podřizovat se) systémovým pravidlům svého protipřírodně nastaveného kulturního systému: technosféře, ekonomice, globálnímu leviatanu.

Má-li morálka zahrnout vztah člověka k okolnímu prostředí vůbec, tj. všechny vztahy lidí k přírodě i kultuře, je zřejmé, že musí regulovat nejen jednání mezi lidmi a aktivitu lidí vůči institucím kulturního systému. Musí obsáhnout jednání lidí vůči přírodě včetně jednání umělé subjektivity podnikatelské i obecně kulturní. Tento nebývale široký morální problém se však komplikuje dvojím způsobem. Za prvé tím, že vztahy člověka k přírodě jsou z velké části zprostředkovány běžně užívanými spotřebními předměty, materiální kulturou a technikou; za druhé tím, že vztahy umělých kulturních subjektů k nadřazené subjektivitě přírody nejsou dnes identické s lidskými druhovými zájmy na přežití. Také proto je nezastupuje a nehájí většina populace, ale především média, která zatím ovládá úzká vrstva bohatých a mocných lidí.

Instituciální podporou podnikatelských zájmů je dnes také výuka etiky podnikání a marketingu na ekonomických fakultách. Zejména marketing, zabývající se širokou škálou tzv. komunikativních strategií včetně rozmanitých forem přímé i skryté reklamy, nepřímo teoreticky objektivizuje podnikatelský zájem na pokračování dlouhodobě neudržitelného ekonomického růstu. Ale také mainstreamová média dnes přistupují na tuto hazardní hru s lidmi a jejich druhovým osudem: primárně se nestarají o lidskou budoucnost, nýbrž o dovedně zakryté zájmy hlavních ekonomických subjektů. Těmto subjektům se totiž téměř na celém světě podařilo podřídit si politiku a koupit hlavní média.

Obhajuji proto názor, že bez vyjasnění vztahu kultury k přírodě a k člověku, bez ontologie přírody a ontologie kultury, není dnes možná adekvátní teorie morálky -- etika.

Etika, jak známo, je relativně mladou filosofickou reflexí morálky. Etika nikdy morálku přímo nevytvářela, mohla být jen její filosofickou obhajobou, zdůvodněním i kritikou. Morálka jako neteoretická součást duchovní kultury je totiž přibližně tak stará jako lidstvo samo, jako kultura. Zahrnuje nejen v genomu obsažený skupinový altruismus, apriorní vědění, zvyky, mýty, předsudky i svědomí kolektivního života lidí. Jako univerzální "soudce" lidské aktivity, který prověřuje celé její spektrum, obsahuje hodnoty, normy, zábrany i pobídky pro dobré (mravné) chování. V této souvislosti je ale zajímavé, že k problému kritiky dnes škodlivého antropocentrismu se kompetentně nevyslovil profesionální etik, ale světově uznávaný evoluční biolog E. Mayr, který napsal, že "pravá etika může být zřejmě rozvíjena pouze přidáním ...globálního altruismu k 'sobeckému` altruismu sociální skupiny."

V etice však nikdy nešlo jen o prosté vysvětlení, zdůvodnění a obhajobu existující morálky. Šlo také o její kultivaci, o vedení morálky určitým směrem. Protože však novověká kultura navazovala na duchovní odkaz řecké antiky -- zejména na její antropocentrismus -- pokusím se hájit kontroverzní tezi, že tradiční etické zdůvodnění dobra a zla, vztažené pouze k člověku, může být dnes nemorální. Přehlíží nejen predátorské duchovní nastavení (paradigma) dnešní kultury, ale i absolutní "morální" nadřazenost planety Země.

Predátorským duchovním paradigmatem kultury rozumím "podvržení idealizované přírody za předvědecky názornou přírodu" (Husserl). Mám tím na mysli povahu geometrických, matematických a filosofických abstrakcí, jimiž se už vznikající řecké racionalitě podařilo odhlédnout od jemné uspořádanosti živé a neživé přírody a tak na řadu staletí podřídit její poznávání magii antropocentrických pojmů vědeckého a filosofického jazyka.

Pominu-li středověk, novověká morálka bezděčně vycházela z vrozeného druhového antropocentrismu člověka, a proto ontologicky zakotvenou etickou teorii ještě nepotřebovala. Etika totiž právě tak hájila jen lidské zájmy a o plné lidské subjektivitě nepochybovala.

Člověk ani kultura však plnou morální subjektivitu mít nemohou, nejsou svébytnými jsoucny, nemohou být vrcholem ani smyslem planetárního vývoje. Svébytným planetárním jsoucnem je pouze příroda jako celek. Ale právě té dnešní úzce antropologická etická teorie, patrně z nepochopení ontologické struktury světa, morální subjektivitu zarytě upírá.

Na jedné straně je člověk jako biologický druh existenčně podřízený staršímu a trvalejšímu systému života. A pouze život, tj. biosféra jako celek, je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku.

Na druhé straně musíme uznat, že kultura, kterou člověk vytváří jako jediný biologický druh, získává svou vlastní umělou subjektivitu a svému tvůrci se stále více vymyká z ruky. Kultura se totiž samovolně strukturuje a její "endogenní řád vzniká sám ze sebe" (Hayek). Umělá subjektivita kultury, na rozdíl od přirozené subjektivity Země, lidskou druhovou subjektivitu však nejen determinuje a nahrazuje, ale také deformuje.

Subjektivita přírody

Pozemské přírodě jako "globálnímu výrobnímu podniku", který v pustém a studeném vesmíru vytváří podmínky i všechny polotovary pro lidský život a evoluci kultury, nebyla dosud přiznána ani přirozená hodnota, ani analogická morální a právní subjektivita, jakou má dnes každá kulturní instituce, banka či hospodářský podnik.

Uznání subjektivity přírody však podle mého názoru nezahrnuje předpoklad, že příroda má vědomí, že morálně jedná. Předpokládá, že její systémy jsou aktivní, otevřené pro látku, energii a informaci, že poznávají prostředí, mají paměť a že jsou autoregulativní a sebetvořivé. Příroda je totiž nadřazeným hostitelským systémem kultury, s jehož pomocí či na jehož úkor každé podnikání probíhá. Přiznáváme-li subjektivitu, tj. schopnost aktivity, poznávání, rozhodování a ontické tvořivosti člověku nebo výrobnímu podniku, jak ji vůbec můžeme upírat systému, jenž spontánně vytvořil život, člověka i předpoklady jeho subjektivity? Jak ji tedy můžeme upírat systému, jenž je svébytnější a mocnější než globální kultura a který o jejím osudu s konečnou platnosti rozhodne?

Absolutně nejzávažnějším problémem planetární kulturní expanze, procesu, který se samovolně strukturuje a získává podobu globální protipřírodní subjektivity, je dosud všeobecně přehlížený fakt, že umělá ontická uspořádanost kultury musí vznikat transformací či úplnou destruktivní konstrukcí z vesmírné látky, která byla již nejméně jednou přirozeně uspořádaná. Lidská schopnost tvořit kulturu, z ontologické neznalosti vysoce hodnocená společenskými vědami i etikou, je proto hodnotově ambivalentní. Tato schopnost totiž neznamená, že člověk vytváří kulturu v souladu s přírodou a že kultura je pro jeho druh i přírodu morálně pozitivním jevem.

Tradiční novověká etika, která přírodu ani kulturu nepovažovala za morální subjekty, mohla tematizovat jen zdánlivě jedinou subjektivitu -- lidskou. Přírodu, která pro ni nebyla ani předmětem morální regulace, ani morálního uvažování, ještě nepovažovala za biologicky nadřazený a lidský život umožňující systém. Kulturu, kterou pokantovská etika povyšovala nad přírodu a kterou chápala jen jako lidskou duchovnost, jednání a mezilidské vztahy, mohla z hlediska její nerozpoznané subjektivity přehlížet. Nemusela zkoumat ani nadosobní systémový charakter kultury, ani vztah kulturního systému k přírodě. Mohla tedy ignorovat první i druhý pilíř morálky -- lidskou biologickou přirozenost i její skrytou kulturní podmíněnost. Dobrou ilustrací této etické situace je dodnes vlivná Kantova etika.

Konkrétně řečeno, člověk i dnes zůstává normálním biologickým druhem, který je i se svou kulturou závislý na struktuře a fungování přirozeně uspořádané Země. Jeho vztahy k přírodě jsou skrytě nastaveny nejen lidským genomem (biologickou přirozeností), ale i smyslově neuronálně, tj. jsou zprostředkované jak přírodou, tak i kulturou. Dnes jsou však lidské vztahy k přírodě skrytě nastaveny už dříve přijatým predátorským duchovním paradigmatem. Ukazuje se, že toto paradigma je relativně mladé, že vznikalo v průběhu kulturní evoluce (zejména v období řecké antiky) a že jeho vnější podobou, která lidské chování determinuje výrazněji než morálka, je právě nynější systém globální protipřírodní kultury.

Protože příroda nebyla nikdy pojata evolučně ontologicky, tj. jako vůči člověku nadřazený systém (subjektivita), morální jednání lidí mohlo být poměřováno pouze antropologicky: úrovní aktuální prospěšnosti pro člověka a úzce pojatou kulturu. Dnes ovšem musí i etika uznat, že systém Slunce - Země bude na dlouhou dobu téměř svébytným kosmickým útvarem, který spolu se životem zrodil také člověka a který, pokud bude lidský organismus existovat, musí být jeho přirozeným domovem. Pouze jinak řečeno, nikoli s nynější planetární kulturou, nýbrž s planetou Zemí by měl člověk, chce-li krizi přežít, usilovat o ontickou sourodost.

Za žádoucí morální jednání, pominu-li zapeklitý fenomén umělé kulturní subjektivity, musíme tedy považovat nejen to, co aktuálně prospívá člověku, ale především to, co prospívá širšímu přírodnímu systému, na němž lidská existence i perspektiva závisejí. Zdá se však, že morální vztah k přírodě, který předpokládá úctu k Zemi, byl již u našich předků spíše slabý. Člověk je potravně závislý na rostlinách i zvířatech a jako živočich s útočnou adaptivní strategií i na neživé přírodě. Bez větších morálních zábran musel tedy konzumovat a ve svůj prospěch měnit všechno to, co umožňovalo jeho přežití.

Přísný požadavek na morální rozměr lidského jednání vůči přírodě už ve třicátých letech minulého století lapidárně vyjádřil A. Leopold svou známou tezí, že "určitá věc je správná, když směřuje k podpoře biotického společenství, směřuje-li jinam, je špatná".

Dnešní etická teorie stojí tedy před úkolem, který je zcela nový, mimořádně důležitý, ale i mimořádně komplikovaný. Pro uvažování o dobrém a zlém pro lidský druh a přírodu, pro nový planetární altruismus, který by nahradil úzký reciproční altruismus skupinový, potřebuje procesuální evolučně ontologickou interpretaci bytí. Nemá-li se morálka stát zbytečnou, lidé dnes musejí alespoň částečně chápat místo a roli globální kultury v přírodě.

Z hlediska evoluční ontologie je totiž zřejmé, že příroda je starší, širší a hodnotově nezávislou subjektivitou. Její subjektivita, neovlivnitelná žádným biologickým druhem, je ovšem také obsažnější a "spravedlivější" než dočasná, odvozená a predátorsky deformovaná subjektivita kulturního systému. A to je také důvod, proč svébytná hodnota přírody o sobě, dnes zpochybňovaná zejména ekonomickými vědami, převyšuje všechny dočasné a pouze instrumentální hodnoty antropologické i sociokulturní.

Základní slabinu dnešní etiky vidím v tom, že v důsledku ontologického nepochopení všemu nadřazené subjektivity Země, ale i nepochopení parciálnosti, dočasnosti a možné deformace druhové subjektivity lidské, dnešní etika ignoruje nejen subjektivitu Země, ale i sílící protipřírodní subjektivitu kulturní. Ignoruje ji jak předmětně, tj. v jejím pustošivém působení na přírodu, tak v jejím negativním ideovém vlivu na člověka. Vzniká morální a světonázorové zmatení a morálka jako univerzální sociokulturní regulativ působí dysfunkčně. Vychází sice z lidské přirozenosti, ale omezují ji umělé struktury a tlaky kultury, deformuje ji antropocentrická výchova a vzdělání. Slábne bez možnosti posílení ze strany zatím povrchních a nejednotných etických teorií. Vše nasvědčuje tomu, že formou žádoucího ovlivnění živelně vznikající morálky může být již připomenutá ontologická racionalita, emocionálně přijaté a všeobecně srozumitelné evolučně ontologické minimum. Součástí takového minima však musí být objasnění nadřazenosti přirozené subjektivity přírodní, důkaz parciálnosti a ovlivnitelnosti subjektivity lidské, ale i odhalení dlouhodobé neudržitelnosti predátorsky nastavené systémové subjektivity kulturní.

Negativní role kultury

Lidská druhová subjektivita, kdysi sladěná s širší subjektivitou Země, je dnes ideovým i předmětným působením predátorského duchovního paradigmatu kultury nejen potlačená, ale také odvedená nežádoucím směrem. Vůči subjektivitě přírody je nechápající, nepřátelská a skrytě destruktivní. Už proto by měla každá dnešní aplikovaná etika spolu s ontologií usilovat o odhalení, kritiku a změnu kdysi užitečného predátorského paradigmatu. Prosazení nového biofilního paradigmatu má naději na úspěch už proto, že globální konflikt kultury s přírodou bez této proměny nepřekonáme a že předpoklady potenciálního biofilního postoje lidí rovněž koření v jejich genomu.

Vidíme dnes velmi názorně, že technická spotřební kultura, přestože je lidským výtvorem, nemůže být pokračováním vývoje přírody. Náš biologický druh svým omezeným rozumem přirozenou kreativitu Země adekvátně nechápe, a proto ji nemůže ani obdivovat a uctívat, ani pozitivně rozvíjet. I vysoce sofistikovaná kulturní konstruologie, jejímž teoretickým základem jsou dílčí přírodní vědy, rozbíjí přirozené struktury, řídí se jinými pravidly (jinou konstitutivní informací), vytváří jen dočasné umělé formy a směřuje jinam. Při záměrném usměrňování morálky by proto etika měla usilovat nejen o nové pochopení zájmů člověka, ale i ohrožených zájmů života a Země, o ochranu evolučně ustavené rovnováhy mezi přirozenými neživými a živými jsoucny.

Je paradoxní, že dnešní ekologicky ohrožená kultura ve svých teoretických formách sází nikoli na širokou filosofickou racionalitu, která by lidem mohla zprostředkovat zmíněné ontologické pochopení přírody, člověka i kultury. Krátkozrace naopak prosazuje racionalitu parciální, která svým predátorským nastavením podporuje živelný rozmach protipřírodní kultury, ustavuje její diktát nad živými systémy i lidmi.

Zdá se, že přednosti samovolné optimalizace kulturního systému by bylo možné plně využívat pouze v případě jeho záměrné biofilní orientace, která je však zatím vlastní jen přirozené pozemské evoluci. Také proto morálka, která se reprodukuje kompromisem mezi vrozenou lidskou přirozeností a sílícím tlakem protipřírodního systému kultury, musí být nutně slabá a nefunkční.

Vzhledem k váze somatické i psychické závislosti člověka na přírodě, a zcela opačně působícímu tlaku předmětné determinace lidského jednání kulturními strukturami, jsou dnes ovšem všechny tradiční regulativy kultury včetně empiricky pojaté politiky málo účinné. Takže v názoru na slábnoucí roli etiky se shoduje většina etických autorů. Někteří dokonce připomínají (G. Lipovetsky) proces přeměny staré "etiky povinnosti" v novou "etiku slabé individualistické odpovědnosti". Nevím však o nikom, kdo by současně připomínal, že slabá odpovědnost vůči kultuře znamená dnes silnou neodpovědnost vůči přírodě, neodpovědnost vůči lidské druhové perspektivě.

Již jsem uvedl, že i dnešní jednání lidí nutně vychází z predispozic obsažených v lidském genomu (v kultuře se dlouhodobě neudrží nic, co by nemělo biologický základ). Stále více je však určováno druhou determinační základnou morálky: nastavením a od přírody odlišnou strukturou nadosobního systému kultury. Morálka se jako zvykový regulativ přizpůsobuje duchovním, věcným i organizačním formám kultury, které sice vyrůstají z lidské genetické predispozice, ale už výrazně posílené skrytým duchovním paradigmatem kultury.

Vzniká tak rozpor mezi biologickým zakotvením morálky a protikladnými požadavky socializace lidí v technické spotřební kultuře. Tento rozpor je již tak hluboký, že nemůže být smířen tradiční, jakkoli sofistikovanou etickou teorií. Právě proto je současná civilizační krize také krizí tradiční etiky.

Krize etiky vyplývá tedy z toho, že tradiční morální regulace z hlediska dobra a zla pro člověka v dnešní kultuře selhává. Člověk jako druh je sice i nadále ontický sourodý s původní přírodou (jíž odpovídá lidská biologická přirozenost), ale stále více je nucen žít v umělé, parciální racionalitou a hlediskem zisku deformované kultuře. Protože ho kultura skrytou vlastní účelností ovládá, na úrovni zdravého rozumu jí stále méně rozumí.

Platí-li evolučně ontologický předpoklad, že morálka je sice biologicky zakotvená, ale že jako univerzální regulativ lidského chování vzniká až v kultuře, v procesu emocionální i racionální socializace, pak ani působení předmětných struktur kultury, ani dnes převažující dílčí racionalita, účinnou adekvátní morálku formovat nemohou. Přitom však vrozené lidské predispozice patrně obsahují jak potence k útočné adaptivní strategii vůči přírodě, tak potence k respektu vůči širší a mocnější přírodě.

Vidíme, že altruisticky orientovaní lidé již delší dobu pociťují nesoulad svého genomu i své morálky s duchovním základem spotřební predátorské kultury. Mnozí dnes už více konzumovat nemohou a nechtějí, jsou nespokojení a frustrovaní. Také proto vzniká potřeba s pomocí ontologické racionality, která hájí lidské druhové zájmy, predátorský kořen morálky kritizovat a její zatím slabý biotický kořen záměrně posilovat.

Takový úkol ovšem předpokládá -- pomineme-li nežádoucí "nezbytnost" prohlubování krize protipřírodní kultury -- rozšiřovat evolučně ontologický koncept skutečnosti, a tak jakoby znovu navázat na spontánní "biofilní výchovu" našich vzdálených předků. Na jedné straně to znamená v praxi budovat kulturu biofilní, a na druhé straně biofilně vzdělávat veřejnost, tj. už ve škole žákům ukazovat, že příroda je nejstarší, nejširší a nejmocnější subjektivitou, že je hodna úcty a morálního respektu, který musí být ve fázi globální kultury patrně hlubší, než byl tradiční respekt člověka k člověku.

Protože však ani ontologický koncept přírody, ani ontologický koncept kultury nejsou didakticky rozpracované, evolučně ontologické minimum jako zdroj nové morálky se zatím nejen obtížně vytváří, ale také se obtížně rozšiřuje. Brání tomu zatím vládnoucí predátorské duchovní paradigma, a to jak svým zpředmětněním v kulturním systému, tak v podobě hodnot šířených nynějším vzdělávacím systémem a sdělovacími prostředky.

0
Vytisknout
3102

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2014