Tradiční svátky a krize perspektiv

5. 7. 2014 / Boris Cvek

Často se mi zdá, že stále více podceňujeme roli času, který ničí všechno mělké, dobové, okamžité a jako vítr odkrývá z nánosu písku hlubší základy ze skály. Vzdorovat času totiž znamená velké úsilí a velkou kontinuitu, což není možné na úrovni jednotlivce, ale musí se vztahovat k celku dané civilizace a jejích dějin. Připomínat si význam věrozvěstů Cyrila a Metoděje nebo Jana Husa, to je vracet se k tomuto celku a hodnotit lidský život z jeho perspektivy.

Jenže dnes jako by dlouhodobější důsledky lidského jednání přestaly pro mnoho lidí existovat. Nejde snad o to, že neumíme budoucnost jasně předpovědět, ale že do něčeho tak nejistého jako by nemělo smysl investovat čas, trpělivost a vytrvalost. Úspěch jako souhra náhod na úkor trvalosti se cení více než dlouhá, náročná cesta, která svým étosem a vizí teprve umožňuje úspěch dlouhodobý a celospolečenský.

Příklady: "investice" do hypoték a dluhopisů subjektů, které je od samého začátku nemohly být schopny splatit, peníze na výzkum nemocí, který se ukazuje dlouhodobě z více než z poloviny nereprodukovatelný a stále bobtnající bez zpětné vazby, neschopnost Američanů proměnit tajné služby a jejich roli po studené válce s důsledky absurdního špehování všeho a všech, nemluvě o neúspěchu amerických intervencí. Ale příkladem může taky být narůstající konformita za vší tou různorodostí účesů, stylů, hudebních skupin, sportovních fanoušků, neboť všichni chtějí být stále více stejní, konzumní, vyprázdnění.

Vlastně už ani z rozdílu životního stylu neplyne žádná dlouhodobější vize: buď je to něco přechodného, nějaký zoufalý pokus o vlastní identitu, nebo je to zastaralá tradice, železná košile společenské minulosti. A umění? Když se podíváte např. na velká literární díla minulosti a jejich svědectví o člověku a lidské společnosti, tak se nemůžete divit, že to také dnes s lidmi a společností vypadá tak, jak vypadá, jenom my jsme tu perspektivu rozdílu mezi zrnem a plevou nějak ztratili, asi ze strachu, že bychom každý sám v sobě našli příliš mnoho plev a příliš málo zrna.

Člověk je asi často schopen jít do sebe teprve v případě, že narazí, a naši předkové měli těch nárazů a toho tvrdého života více, než máme my. Zkušenost povrchních lží, podvodů, kruté důsledky chyb a nepoučitelnosti, promarněná léta zbabělostí a pohodlností, to jsou věci, k nimž se historická zkušenost v různých podobenstvích, pohádkách, mudroslovích a samozřejmě v příbězích a pamětech různých nadčasových osobností vrací stále dokola. Život věrozvěstů a život Husův asi nebyl dostatečně "cool" a "v pohodě", v perspektivě pár měsíců a pár let "užívání si" a odkládání problémů je zcela nepochopitelný, nicméně svůj výsostný smysl odhaluje těm, kdo sázejí na hlubší základy a dlouhodobější smysluplnost života.

"Nic není zadarmo" není poučka kapitalistická, ale poučka etická, protože to nejhodnotnější v životě se sice nedá, díky Bohu, koupit za peníze, ale nemůže to vyrůst a vytrvat bez vnitřního, náročného života (bez obrácení se do sebe), jaký představují věrozvěstové a Jan Hus, na nichž přece není tak důležité to, co jsou jejich historické činy, ale to, proč je udělali, jaký vnitřní důvod je k tomu vedl a jaký smysl mají tyto činy v kontinuitě naší civilizace.

0
Vytisknout
3564

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2014