Index společenské prospěšnosti psa

3. 7. 2014 / Pavel Gajdošík

Když Svobodní čerstvě oznámili, že do boje o pražské zastupitelstvo na podzim potáhnou kromě "okamurovského" návrhu na zavedení "lidového veta" i s ideou zrušení podle nich diskriminačních poplatků za psa, na internetu to vyvolalo bouřlivé reakce, v nichž sice převažoval názor, že jde o laciný populismus a za město znečišťující psy by se mělo naopak platit víc, ale ozvali se i zástupci slušných majitelů městských čtvernožců, kteří namítali, že oni po svých miláčcích vždy vzorně uklízejí, a proto je ten poplatek diskriminuje skutečně.

Někteří navíc dodávali, že poplatek by se měl zrušit i pro svou kontraproduktivnost, protože líné majitele psů svádí k alibistickému přesvědčení, že když už za psa tolik platí, tak po něm navíc i uklízet přece nebudou.

Na převažující kritiku si však nahrál sám místopředseda pražských Svobodných Pavel Pešan ne zrovna chytrým výrokem: "Obec je povinna udržovat čisté prostranství bez ohledu na to, kdo je znečistil. Není důvod, aby část občanů byla znevýhodněna poplatkem za psa."

Kdyby zdůraznil povinnost majitelů po psech uklízet a pak napadl poplatky jako nadbytečnou pojistku, která ty slušné s neslušnými hází do jednoho pytle, určitě by tolik lidí nepobouřil, jenže jeho věty vyzněly tak, že pejskaři nemusejí uklízet nic, a pokud budou volit Svobodné, svou zodpovědnost přehodí na obec, aniž by jí na ten úklid po psech přispěli.

Problém se psy ve městech však nelze redukovat jen na otázku úklidu exkrementů a nikdo, kdo není zanícený chovatel, asi nebude tvrdit, že je mu česká koncentrace psů v okolí příjemná.

Psi jsou v řadě ohledů rizikoví "sousedé" -- mnohdy nekontrolovatelně hluční, nehygieničtí (jejich moč neuklidí ani nejvzornější majitel) a ti necvičení i potenciálně nebezpeční nejen pro děti.

Poplatek by tedy mohl být prezentován spíše jako "regulační daň", která má většinu pejskařů přimět k tomu, aby si mazlíčků nepořídili víc než jednoho a aby i u něj dobře zvážili, jestli jej opravdu chtějí, a nekoupili si ho jen tak z rozmaru, nebo proto, že mít psa je prostě "in".

Já se bez mučení přiznám, že městské psy nemiluji vůbec, protože pravidelně běhám a každý pes, kterého míjím, je pro mne zdrojem stresu, zda po mně neskočí, ale silně pochybuji i o tom, co si myslí majitelé -- že je ten jejich pejsek upřímně miluje.

Pes je de facto něco jako poslední legální "otrok". Na majiteli je totálně závislý, a pokud je dobře zaopatřen, je mu nutně vděčný. K lásce to má ale pořád daleko, protože pes nás moc nechápe, a proto velmi málo soudí.

Lidé, kteří si pořizují psa, aby jim zčásti kompenzoval neuspokojivost či absenci mezilidských vztahů, se tedy podle mne tou psí "láskou" těší falešně, a vůbec nejvíce líto je mi starých babiček, kterým jejich časově zaneprázdněné děti koupí pejska, aby nebyly tak samy a snesly to, že mladí k nim moc nejezdí.

Index společenské prospěšnosti psů je tedy (kromě těch slepeckých, policejních či hlídacích) značně pochybný, a že se u nás těší takové oblibě, až se z nich v hlavním městě dělá téma do voleb, je podle mne v hlubším smyslu česká ostuda.

Už v roce 2010 na to mnohdy absurdní české uctívání psích mazlíčků v jednom interview pro Právo poukázala mladá polská autorka Malgorzata Rejmer jen napůl žertovným výrokem, že "Poláci mají Boha a Češi psy", ale kdyby nám Svobodní prosadili ty pejsky "zadarmo", do budoucna by nám z koncentrace psů na ulicích měst už do smíchu asi moc nebylo.

0
Vytisknout
4928

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2014