Současná strategie Kyjeva nikam nepovede

1. 7. 2014 / Karel Dolejší

Kyjev reagoval na více než stovku separatistických útoků a nejméně 20 zabitých vojáků během desetidenního příměří tak, jak se dalo očekávat. Obnovení vojenských operací s hlavním záměrem zničit povstalce v jejich ukrajinských centrech je však s největší pravděpodobností velkou chybou a nebude možné tento záměr uskutečnit, bez ohledu na ochotu Kyjeva akceptovat ztráty mezi civilisty. Nepřímá strategie, kterou teoreticky rozpracoval britský historik Basil Henry Liddell Hart, by mohla fungovat, zdá se však, že Kyjev nemá disciplínu a trpělivost k její realizaci.

Tzv. spontánní povstání na východě Ukrajiny by bez nepřetržité pomoci z Ruska nemohlo pokračovat déle, než maximálně pár týdnů. Protože skutečná operační základna se nenachází na území Ukrajiny a protože je politicky nemyslitelné zasáhnout tuto základnu, zbývá jediná možnost: Důkladně a promyšleně přerušit veškeré komunikační linie mezi ozbrojenci na ukrajinském území a Ruskem. Tomu však ukrajinská strana nevěnuje dostatečnou pozornost, jak ukazují opakované útoky separatistů z ukrajinského i z ruského území na stanoviště pohraničníků. Ti ve velké většině případů zůstávají bez pomoci, zatímco armádní a polovojenské jednotky se soustředí na obléhání center vzbouřenců v Doněcké a Luhanské oblasti.

Jsou k dispozici údaje o těžké výzbroji, kterou povstalci disponují, v případě ukořistěných exemplářů včetně výrobních čísel. Část z ní nepochybně pochází z Ruska a proniká přes hranice ve formě konvojů do velikosti roty pomalu každý den. Stejně tak přes hranici pronikají ruští dobrovolníci a "dobrovolníci", údajně snad dochází i k určité rotaci jednotek. Dokud to pokračuje, snaha vyčerpat separatisty v opotřebovací válce, kterou proti nim Kyjev vede, má velmi malou šanci na úspěch.

Kyjev by měl soustředit většinu sil na kontrolu státní hranice a smířit se s dlouhou válkou - což je kontraintuitivně také způsob, jak minimalizovat počet obětí, včetně civilních - místo aby naslouchal bojechtivým radikálům soustředěným v paramilitárních jednotkách. Ti se za každou cenu hrnou po hlavě do boje, což je koneckonců jen jeden z velmi problematických rysů takových útvarů. Česká média nás pomalu začínají informovat o tom, že i za Kyjev, tak jako za "Novorusko", bojují extrémisté s neonacistickou orientací. Proti tomu aby si tito úžasní lidé se stejně nahnědlými protějšky na proruské straně navzájem podřezali krky ovšem nelze nic namítat, bohužel ale mezi nimi je umístěna spousta civilistů, kteří nenacházejí zálibu ani ve vlčích runách, ani v trochu jinak stylizovaných svastikách ruských ultrapravičáků.

Ukrajinští pohraničníci potřebují naléhavě posily a spolupráci armády. V případě napadení k nim musí co nejdříve dorazit mechanizované posily. Ty by měly být umístěny tak, aby také dokázaly reagovat na pokusy separatistů prorazit směrem k hranici.

Pokud by byli separatisté odříznuti v několika málo městech, která kontrolují, neměli by žádnou perspektivu a museli se buď pokoušet o ofenzivní operace s cílem uvolnit zásobovací linie do Ruska, nebo se smířit s tím, že je v blíže neurčené budoucnosti čeká už jen poslední boj.

To co se děje už s ohledem na množství nasazené těžké výzbroje na obou stranách nelze ani metaforicky označovat za "protiteroristickou operaci". Proto by také ministerstvo vnitra v čele s Arsenem Avakovem (strana Batkivščina Julie Tymošenkové) nemělo být dokonce ani formálně tím, kdo celé věci velí. Neexistuje pro to už ani ten nejmenší důvod. Vnitro nemůže velet vševojskové operaci, je k tomu nekompetentní.

Prezident Porošenko by měl vybrat vhodného politicky konsensuálního ministra obrany bez vazby na radikály a svěřit akci výhradně jeho resortu. Národní garda, dobrovolnické prapory s velkým počtem extrémistů a hajlujících zahraničních "interbrigadistů", stejně jako soukromé bojůvky Ihora Kolomojského a ozbrojené bandy Pravého sektoru, nemohou mít v zodpovědné strategii žádné místo, snad kromě funkce pomocných útvarů pohraniční služby. Přinejmenším se musejí podřídit ministerstvu obrany a spárovat s pravidelnými jednotkami. V delší perspektivě by bylo třeba všechny tyto útvary rozpustit s jejich příslušníky rozmístit podle přístupu do pravidelných jednotek nebo za mříže. Samotná existence nestátních ozbrojených jednotek jakéhokoliv druhu je svědectvím selhávání státní moci na Ukrajině, jakkoliv spoluzaviněné ruskými podvratnými aktivitami. Pokračující působení takových "občanských iniciativ" může vést až k tomu, že po řadě taktických vítězství si Kyjev připíše strategickou politickou porážku.

Vojáci, jejichž cílem je bránit zemi, nikoliv "zabíjet Moskaly", by samozřejmě pochopili, že v dané fázi je kontrola hranic nejdůležitější ze všeho. A také by jim nejspíš vůbec nevadilo, že se poněkud méně střílí.

Nechovám samozřejmě žádné iluze, že by v Kyjevě naslouchali radám vlastních politicky umírněných expertů, natož mým. Ale je v zájmu politické budoucnosti ukrajinského prezidenta, aby se opřel o ministerstvo obrany a začal dostávat záležitosti pod vlastní kontrolu.

Pokud se místo toho uvolí dát radikálům jejich vytouženou válku, kterou nedokážou vyhrát, nakonec ztratí Donbas i prezidentské křeslo.

0
Vytisknout
6846

Diskuse

Obsah vydání | 3. 7. 2014